Ali přítel nejvěrnější - 82 - kdo si hraje, nezlobí

Díky knížce, kterou mi vydalo nakladatelství Euromedia, i díky panu Staňku Vaňkovi, který měl její vydání na starost, jsem se seznámila s paní Doc. MUDr. Ivou Holmerovou PH.D., která je předsedkyní  společnosti Alzheimer Europe. A protože tato dáma ví o Alim snad úplně všechno, napsala mi do knížky krásné a fundované povídání, čímž povýšila její odbornou úroveň, čehož si velice vážím. Je to pro mne obrovská čest. 

Šťastná náhoda však svedla naše cesty ještě více. Zjistily jsme, že bydlíme ve stejném městě, jen malý kousek od sebe. Vyloženě znamení z hůry. Jednoho krásného dne pak před naší brankou zastavilo auto a my s babi dostaly sadu her, které teď s Alim můžeme hrát. A protože jsme ženy činu, dlouho jsme neváhaly.

Nastal den "D", hodina "H" a minuta "M". Babi se posadila v kuchyni ke stolu a natěšeně sledovala, jak rozbaluji krabici.

Babi: "Copak to máš?"

Já: "Dostaly jsme hry, tak je vyzkoušíme. Co ty na to?"

Babi: "Bezva."

Přiznám se bez mučení, že nerada čtu návody, ale u většiny her jsem naštěstí ani nemusela. Nejdřív jsme zkusily hledání stejných obrázků. Vlastně takové pexeso naruby, protože obrázky nejsou schované. Na stůl jsem rozložila  velké karty s obrázky a babi pak lízala z balíčku malé kartičky a hledala a hledala. Docela jí to bavilo, i když měla občas problém obrázek najít, protože je jich opravdu hodně. U téhle hry (stejně, jako u některých dalších) je více variant. Můžete hledat fotografické obrázky, různobarevné tvary a nebo barvy, což je skvělé a samotnou mě překvapilo, jak se tím změní obtížnost hry. Nejlépe šly babi fotografie. S barvami a tvary chvíli zápasila, ale nakonec je zvládla, i když to trvalo o trochu déle.

Zato další hra! Ta nás potrápila. Bylo to nejspíš tím, že babi Domino nikdy nehrála. Pravidla tak byla nad její schopnosti. Nepomohl ani výběr varianty (ovoce, barvy a puntíky). Když už část pochopila, během chvilky jí v tom Ali udělal takový zmatek, že jsme to po třetím pokusu vzdaly. Já se snažila hodně, neboť je hra hezky vyvedená a babi méně, protože jí to nešlo a tím pádem nebavilo.

Co však babi zaujalo bylo párování obrázků. Měla za úkol určit dva obrázky, které k sobě tematicky patří, a tak jsme párovaly čepici s rukavicemi, kočku se psem nebo třeba nůž s vidličkou. Kartičky jsou velké a betelné. Dobře se berou do ruky. A jen u pár obrázků, které jsou mimochodem vyvedeny ve velmi  hezkém moderním pojetí,  jsem i já měla trošku problém poznat, že motýl patří ke kytičce a spárovala je v podstatě až vylučovací metodou. Není to však nepřekonatelný problém. Tyto sporné, respektive složitější  kartičky lze jednoduše vyřadit. I tak jich zbude dost a dost pro hraní i pro radost, jak mi právě poradilo moje básnické střevo.

Skvělé je, že některé z her může babi hrát sama, a já u toho můžu třeba vařit, nebo louskat ořechy, či krájet jablka na křížaly, zavařovat a spoustu dalších zbytečností...

Ráda bych proto paní Holmerové jednak moc poděkovala, a taky udělala trochu té neplacené reklamy, protože tahle sada si to opravdu zaslouží. Hry je možné volně zakoupit na níže uvedeném odkazu. Navíc lze na nákup sady (u některých zdravotních pojišťoven) využít příspěvek, což je skvělé.

Kdo si hraje, prostě nezlobí. To je tisíce let ověřená pravda a platí i v případě babi a Aliho.

Paní Holmerová, moc děkujeme.

Teď ještě slibovaný odkaz:

https://www.alzheimer.cz/e-shop/pomucky/48-sada-pro-skupinovy-kognitivni-trenink/ 

A pro úplnost. Tady i jinde je možné zakoupit knížní vydání mého blogu:

https://www.dobre-knihy.cz/pubertacka-pred-duchodem-661092.html?gclid=Cj0KCQjwnbmaBhD-ARIsAGTPcfUnMEavh3hFpOruzHoY5hfr0yp0Aj4qo3XcQ5T5sxTHxsZUzFIlW1saAgEnEALw_wcB

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/pubertacka-pred-duchodem-469649649?gclid=Cj0KCQjwnbmaBhD-ARIsAGTPcfWBf5YN_3HNcOR4JkaJicG8yHL-a4MTjXxhdA_ZFnelGqTTKD547mYaAuAxEALw_wcB

Ali přítel nejvěrnější - 81 - noční bitva

Ráno bylo jako každé jiné, jen babi pořád ne a ne vstávat. Ne že by to bylo nějak zvlášť neobvyklé, ale přeci jen se občas bojím, jestli se něco nestalo.

Když bylo po deváté hodině, nedalo mi to, potichu jsem pootevřela dveře a nakoukla. Silný odér mě téměř vytlačil z pokoje. Vypadal, jako by tu proběhla zuřivá bitva. Po zemi byly zbytky munice i části výstroje. Babi ležela v posteli a ani nedutala. Abych byla přesnější, dělala neviditelnou. Jako kdyby hrála hru ve které hráči po výzvě "štronzo" zůstanou nehybně v pozici, ve které se právě nacházejí.

Letmým pohledem jsem zhodnotila stav bojiště i následky boje a dospěla k názoru, že ze strategického hlediska bude nejlepší, když babi zatím zůstane tam, kde je, aby případné zbytky nábojů nemohly způsobit další škody. Stejně nevypadala, že by se jí chtělo uklízet bojiště. Z pod peřiny jí vykukovaly v podstatě jen oči, které mě téměř nehnutě a neúčastně pozorovaly.

Nevím, co se v noci stalo, ale předpokládám, že se připletla do nějaké roztržky mezi Alim a nezvanými návštěvníky odjinud. Evidentně chtěla Alimu pomoci při obraně území a přecenila svoje síly. 

Bylo na mně, abych uklidila bojiště a poskytla hrdinům alespoň teplou koupel a čisté oblečení. Postupovala jsem systematicky z jedné stany pokoje na druhou a snažila se z bojiště udělat opět obyvatelnou místnost. Babi se po celou dobu úklidu ani nepohnula. Vypadalo to, jako by ji zákeřný nepřítel zhypnotizoval. Jak podlé!

Na chvíli jsem se tak stala pyrotechnikem a krok za krokem opatrně likvidovala zbylou munici. Pravda. Trvalo to. Ale naštěstí nedošlo k žádným větším škodám na majetku a na bojišti zůstala jen babi, po uši zavrtaná do peřin. Ještě než jsem postoupila do závěrečné fáze, napustila jsem vanu.

Babi miluje pěnu do koupele a tentokrát to bylo opravdu potřeba. Rozhodla jsem se, že babi naložím do vody, aby se bláto na hřišti (tedy vlastně z bojiště) pořádně odmočilo a já se mohla vrhnout na povlečení postele.

Opatrně jsem babi vytáhla z úkrytu a velmi šetrně ji přesunula do koupelny. Netušila jsem, zda na sobě nemá ještě nějaké další výbušné zařízení, takže opatrnost byla opravdu na místě. Pomohla jsem jí do vany. Pěna se jí rozprostřela kolem hlavy, jako by měla na hlavě chlupatou beránčí čepici. Vypadala bezbranně a unaveně. Zkrátka jako po bitvě. A tak jsem tam tu naši bojovnici nechala, aby si po tom zuřivém boji trochu odpočinula a zrelaxovala.

Povlečení peřin už byla jen kosmetická úprava. Taková závěrečná tečka celé operace, po které činanou babi čekala zasloužená snídaně. Hořký čaj a dva suché rohlíky, což byla, vzhledem k újmám, které v boji utržila, jediná možná varianta.

Po snídani se babi ulevilo, vrátila se jí dobrá nálada. Na noční boje si už ani nevzpomněla a vrhla se na  svoje milované křížovky.

Ali přítel nejvěrnější - 80 - peklíčko

Bylo týden před úplňkem a Ali se rozhodl, že mě v tomto magickém období připraví o poslední zbytky zdravého rozumu. Pět dnů nás doslova terorizoval a vyloženě si to užíval. Vysál ze mě tolik energie, že bych s ní snad utáhla celej barák. Nepokrytě nám vyhlásil válku a bylo to hotové peklíčko.

Začalo to ve středu. Zrovna jsem zahájila generální úklid domácnosti. Měla přijet dcera s vnoučátky, a tak jsem to vzala z gruntu. Mytí oken včetně konzervace rámů, výměna povlečení, stažení všech dek, nábytek, luxování... prostě celý den jsem šůrovala a zastavila se až večer.

Už v poledne mi babi připadala poněkud zmatená. Pořád se chodila na něco ptát. Byla jako zaseknutá deska.

Babi: "Můžu se na něco zeptat? Půjdeme ještě někam?"

Já: "Kam bysme chodily?"

Babi: "No já myslela, že ještě někam půjdeme. Třeba na oběd."

Já: "Oběd ti za chvíli ohřeju. Na to nikoho nepotřebujeme."

Babi: "Aha."

Visela jsem na okně a snažila se nespadnout ze židle. Babi se objevila ve dveřích. Snad už posté.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já: "Na copak?"

Babi: " Představ si, že jak tady byli, tak mi ukradli kabelku se všema dokladama a penězma."

Už při prvním slově jsem věděla, co chce říct.  Otázka peněz jí poslední dobou dost trápí. Řešíme to každé boží odpoledne i večer. Vzmohla jsem se jen na "zahajovací" odpověď, po které vždy následuje  řada dalších otázek a odpovědí.

Já: " Babi. Nikdo ti nic nesebral."

Babi: "Ale jo. Hanka. Vzala si to k sobě a teď to někde  utrácí za kdoví jaké blbosti. A kde vůbec je? Už jsem jí neviděla kolik let."

Na to, že babi kradu peníze jsem už celkem zvyklá. Říká mi to každou chvíli. Většinou se ukloním, představím se a tím je problém vyřešen. Tentokrát se však na této myšlence zasekla a nehodlala ji opustit. Byla jsem unavená. Ruce u kolen jako orangutan, kolena zvolna vypovídala službu a tento typ otázek se mi pomalu kůží provrtával do centra mé nervové soustavy. Měla jsem pocit, že jestli s tím nepřestane, nejspíš exploduju.

Já (prosebně): "Už dost babi. Nemuč mě. Dneska ne. Prosím."

Babi: " Já tě nechci mučit. Já tě mám ráda. Já jen, abyste o ty peníze nepřišli. Byla by to škoda. Chodí mi tam hodně peněz."

Já: "Neboj. Nikdo ti nic nevzal. Všechno mám u sebe."

Babi: "Jé. To se mi ulevilo. To mám radost."

Já: " Já vím. Jako vždycky."

Visela  jsem na dalším okně a ze židle se snažila dosáhnout na odsunuté háčky. A jak tak opatrně balancuju, periferně vidím šourající se postavu. Instinktivně zatínám zuby.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já (udýchaně): "Babi teď ne. Prosím."

Babi: " Já jen, že bude potřeba mi sem přehlásit účet. PINkartu. Chodí mi tam celý důchod."

Já: "Babi. Běž do kuchyně, na stole máš ceduli a tam je všechno napsané."

Doufala jsem, že to babi na chvíli zaměstná, bude mít nějaký pohyb a já získám trochu času na dověšení záclon. Po chvíli se však babi vrací.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já (zoufale): "Ne!"

Babi: "Tam píšou, že ty moje věci má Hanka. Určitě mi dělá průvan v peněžence i na PINkartě."

A tak to šlo celý den, i druhý den... a přiznám se, že už jsem před babi zbaběle zdrhala, kdykoliv jsem ji slyšela přicházet. Věta "Můžu se na něco zeptat?" už mě doslova fyzicky bolela. V pátek dorazily děti a trochu babi zaměstnaly. Opravdu jen trochu. Otázky nepřestaly. Jen nás na ně bylo víc. Dětem to naštěstí přijde legrační, takže si s babi i Alim rády povídají a nejsou u toho poťouchlé. 

Dcera však byla z babi poněkud rozpačitá. Dlouho ji neviděla, takže ji toto rozpoložení trošku zaskočilo. Něžně mě pohladila po zádech a přivinula k sobě. Babi seděla na gauči.

Babi (na dceru): " My už jsme se někde viděly. Že jo?

Dcera: " Já jsem tvoje vnučka."

Babi: "Já myslela, že se známe z dětství."

Dcera: " To jsem ještě nebyla na světě."

Babi (na mě): " A ty jsi moje maminka?"

Já: "Ne. Já jsem tvoje dcera."

Babi: "Mně to přišlo divný. Jsme skoro stejně starý..."

Dcera se na mě pobaveně podívala a vzdala se komentáře.

V podobném duchu  probíhal celý víkend. Ali si užíval své místo na výsluní a byl jak utržený z řetězu. V neděli miláčci odjeli a my zůstali s Alim sami. Zkoušel to na nás ještě v pondělí, ale to už na mně bylo vidět, jak moc jsem na něj nazlobená a dávala jsem mu to zcela nepokrytě najevo.

V úterý to Alimu docvaklo. KONEČNĚ!!  Konečně pochopil, že takhle to fungovat nebude. Bylo to TAK úlevné, že jsem mu za to i poděkovala. 

Jó když se dva dokážou domluvit, je to skvělé. A tak s babi zase chodíme na procházky, zpíváme si do kroku " Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu... ". 

Krása střídá nádheru a babi už je zase babi a ne Alibabi. Co chtít víc? Už nic.

Ali přítel nejvěrnější - 79 - ubytovna

Kamarád se u nás zastavil na pokec. Bylo hezky, a tak jsme seděli venku a povídali si. Babi si sedla do svého oblíbeného křesla a snažila se zapojit do hovoru. 

Odběhla jsem na chvíli do kuchyně, a když jsem se vrátila, měla v ruce hůl a vypadalo to, že se chystá někam odejít. 

Babi: "Tak já už půjdu." 

Otočila jsem se tázavě na přítele, který má občas vzácný dar být tak vtipný, až to bolí. Kdo ho zná ví, o čem mluvím. 

Přítel: "Babi říkala, že bydlí na ubytovně a že už chce jít domů. Řekl jsem jí, ať si nezapomene vzít hůl. Věci si prý brát nemusí, protože tam bydlí už tři roky a všechny věci už má dávno přestěhované." 

Já: "Aha." 

Pochopila jsem, že jde jen o jeden z jeho oblíbených vtípků. Někdy svými "Le gráckami" silně konkuruje Alimu a občas je s tím fakt na zabití. Zkrátka jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. 

Měli jediné štěstí, že babi ještě nebyla na procházce. Zcela otevřeně se přiznám, že jsem naprosto nečestným způsobem zneužila situace. Stydím se za to, ale jak se říká účel světí prostředky, a tak jsem řekla:

"Aha. Tak jo." 

Babi se s námi s úsměvem rozloučila: 

"Tak já už poletím. Všechno mám, tak se tu mějte hezky. Já se na vás zas někdy přijdu podívat."

Vstala, odemkla branku a vyrazila. Jakmile zašla za roh, vydala jsem se tajně za ní. Přeci jen má problémy s chůzí. Když chodíme na špacír, bývá do mě většinou zavěšena plnou vahou a i tak to s námi občas šmejkne. 

Šla jsem zhruba pět metrů za ní a nestačila se divit. Babi nasadila téměř vražedné tempo. Na nějaké motání si ani nevzpomněla. Měla jsem co dělat, abych jí stačila.

Připadala jsem si jako tajný špion. Babi zastavila, já zastavila, babi se rozešla, já za ní. Když jsme takto dorazily k hlavní silnici, trochu jsem se bála, že bude chtít přecházet na druhou stranu ulice, ale naštěstí jen zahnula za roh a svižnou chůzí pokračovala směr náměstí. Kdo to u nás zná ví, že je to docela štreka. Kam se hrabou naše procházkové mety. A to prosím všechno bez odměny. Žádné smlouvání a zmrzliny! 

Když jsme došly na náměstí, babi přeci jen trochu znervózněla a hledala nějaký záchytný bod. Před jedním z domů stála skupinka místních občanů a s neskrývaným zaujetím sledovala zmatenou babi, která se právě rozhlížela na všechny strany. 

Byla jsem zhruba dva metry za ní, když se  zeptala, kde je ubytovna. Dobří lidé na mě vrhli tázavý a zmatený pohled. Posunky jsem se snažila naznačit, že babi není úplně ve formě. Stejně o žádné ubytovně nevěděli. 

Dospěla jsem k názoru, že už toho pochodování bylo dost. Přistoupila jsem k babi, opatrně ji chytila za loket tak, aby se nelekla. 

Já: "Tak co babi. Nepůjdeme domů?"

Babi: "Vždyť tady někde už musí být."

Já: "Není babi. A nikdy nebyla." 

Babi se v naději otočila na ty dobré lidičky, kteří podpořili moje slova. 

V ten moment již u obrubníku zastavilo naše auto. Kluci díky bohu pochopili, že by se nám odvoz mohl hodit a přijeli pro nás. Docela se mi ulevilo. Babi by zpáteční cestu asi nezvládla. Ali už byl samozřejmě dávno někde v trapu. Konec konců jako vždy. 

Babi s úlevou nastoupila do vozu a už jsme o této drobné patálii nemluvili. 

Bylo to zbytečné. 

Ali přítel nejvěrnější - 78 - zavřeno!

Kousek od našeho domu nedávno otevřeli stánek s občerstvením. Chodíme kolem na procházku. Samozřejmě pouze za  předpokladu, že babi slíbím zmrzlinu a malinovku. 

A tak smlouváme. Pokud dojde k prvnímu záchytnému bodu (první strom) dostane jednu. Druhou zmrzlinu si musí zasloužit dosažením další mety, tedy druhého stromu (cca 500m). 

Nedávno jsme opět vyrazily. Podmínky byly domluvené, ale až na místě jsme zjistily, že je stánek ještě zavřený.

Babi najednou ztratila veškerou motivaci. Navíc se cítila býti podvedena. Zadarmo přece nebude šlapat takovou štreku! Z mého neústupného pohledu pochopila, že v procházce hodlám pokračovat. Nasadila proto trpitelský výraz, plnou vahou se o mě opřela,  obrátila oči v sloup a začala sýpavě dýchat. 

Babi: "Mně je strašně špatně. Hrozně se motám. Pojď. Půjdeme domů." 

Já: "Tak dojdeme alespoň k prvnímu stromu." 

Babi: "Já nemůžu. Čestné slovo." 

To neměla říkat. Na babi čestné slovo jsem háklivá. Nevsadila bych na něj ani zlámanou grešli.

Já: "Je to jen kousek. Není to ani dvacet metrů. Šup. To dáme. Pojď. Levá, pravá, levá..." 

Zkrátila krok na délku necelých pěti centimetrů, výraz získal na dramatičnosti a čekala jsem, kdy se v rámci role rozhodne sesunout k zemi. Holí mávala na projíždějící auta a záchranu se snažila najít i u sousedky, která právě venčila psa. 

Jako vždy hvězdný herecký výkon. Kdybych ji neznala, tak volám sanitku s podezřením na totální kolaps. Jenže já ji znám a jen tak mě něčím neoblbne. 

K prvnímu stromu jsme však již nedošly. S vypětím všech sil a za stálého opakování "levá, pravá..." jsem ji dovlékla zhruba do poloviny. Následovala otočka směrem k domovu,  po které nastalo zázračné zlepšení zdravotního stavu. Jako mávnutím kouzelného proutku. Dech se zklidnil, krok protáhl a domů jsme dorazily bez jakýchkoliv dalších problémů.

Škoda, že si sousedé nepořídili non-stop.