Tak se nám ta chřipečka přeci jen nevyhnula. Zhruba před čtrnácti dny babi ráno vstala a prohlásila:
"Mě nějak bolí v krku. Doufám, že se mi to nerozjede."
To nám ještě chybělo. Na babi se tyhle "kikirisy" nikdy nechytaly. Většinou dvakrát pšíkla a bylo po nemoci. Jenže tentokrát se nám to nějak rozjelo. Sice jsem hned nasadila čajíčky, na kamna nadrtila šalvěj s tymiánem a uvařila silný vývar, ale stejně se jí do odpoledne rozjel docela slušný kašel. Takovej ten správně hutnej a vlhkej. Až jsem měla strach. Babi vypadala, jako v posledním tažení. Neměla chuť k jídlu a jediné, co jí fakt chutnalo a ulevovalo byl domácí vaječný koňak. Žloutky se smetanou zklidňovaly krk i průdušky.
Naordinovala jsem tedy 3x denně jednoho panáčka. Já vím, že je babi bývalý alkoholik, a že by alkohol pít neměla, ale výživová i léčebná přidaná hodnota převážila nad případnými negativy. Jak se říká, účel světí prostředky. Nemusím asi zdůrazňovat, že babi byla s touto léčbou navýsost spokojená a občas dokonce iniciativně navrhovala zvýšení léčebné dávky:
"Nebyl by tam ještě jeden? Ono mě to vždycky tak hezky protáhne..."
Na tuhle fintu jsem jí však neskočila. Znám babi. Podáš prst a utrhne ti celou ruku. Léčily jsme, léčily až jsme snad vyléčily. Trvalo to skoro dva týdny. Babi usazená v kuchyni. Výhled situovaný na chodbu a vchodové dveře. Otrávená jako malajský šíp, ve tváři výraz z poslední hodinky a neustále hlásila pohyby imaginárních postav na dvorku. Ve vzácných okamžicích zvedla zadek, vykoukla z okna a k hlášením přidala i informace o aktuálním stavu dopravní situace na panelové cestě vedoucí mezi poli, kudy projede jedno auto za hodinu. Babi na dálku hodně špatně vidí. Skleněné tabule okna navíc nejsou úplně nejrovnější. Pohnete hlavou a za oknem se rozhýbe celý svět. V jejích očích tak byl na panelce velmi čilý ruch, silná vichřice a kdejaký strom ji připomínal hloučky debatujících lidí.
Netušila jsem, jak mi může taková blbost pošramotit můj již dost narušený nervový systém. Hlášení bylo opravdu hodně a babi se domáhala, abych na jednotlivé domnělé situace reagovala, či je dokonce začala aktivně řešit.
Babi: "Asi k nám někdo jde."
Já: "Ale nejde."
Babi: "Ale jo. Zvedni se a podívej se."
Já: "Nebudu se zvedat. Nikdo tam není."
Babi: "No jak myslíš. Abys pak nelitovala."
Po chvilce:
Babi: "Neměla by ses tam podívat?"
Já: "Tak se zvedni a jdi se podívat sama."
Babi: "Mně se nechce."
Dokud řešila vchodové dveře, nechávalo mě to klidnou. Když se však začala domáhat toho, abych zjistila, proč venku jezdí tolik aut, co na cestě řeší skupinka lidí, či kdo nám to chodí po zahradě, tak to už mi trochu na nervy lezlo.
Babi: "Pojď se honem podívat. Támhle na zahradě někdo chodí."
Já: "Ale nechodí. Nikam nejdu. Mám tu práci."
Babi: "Chodí. Vždyť na něj koukám. Aby ti tam něco nezničil."
Já: "Babi nikdo tam není."
Babi: "To si jenom myslíš. Kdyby ses podívala, tak bys to viděla taky."
Opravdu to trvalo celých dlouhých čtrnáct dnů a já jsem moc ráda, že už je babi zase jakž takž v pořádku. Jen se musíme trochu rozchodit, aby babi znovu načerpala sílu a mohla se sama přesvědčit, že je všechno tak, jak má. Na zahradě, na panelce i u našich vchodových dveří. Postupně přidáváme metry. Vidím na babi, že každý metr pro ni představuje obrovskou výzvu. Na zpívání do kroku to zatím rozhodně není, ale makáme na tom. Jen to sluníčko nám chybí. Ale brzy se určitě objeví. Babi pro to dělá, co může. Každé ráno ho volá:
"Sluníčko! Sluníčko! Vylez! Kdepak jsi?"
Tak nám držte palce, ať je nám zas brzy do kroku.