čtvrtek 28. dubna 2022

Ali přítel nejvěrnější - 67 - lenóra

Sluníčko se vylouplo z mraků. Den je jak malovaný a láká na procházku. Jenže babi má od rána lenóru.

Zkouším to nejdřív po dobrém. 

Já : "Babi. Pojď. Půjdeme se před obědem projít. 

Neochotně zvedne oči od křížovek a věnuje mi letmý pohled. 

Babi : " Já nemůžu. Mně je dneska hrozně špatně.  Motá se mi hlava."

Já : " To se ti motá každý den. Máš málo pohybu. Musíme to trošku rozchodit. "

Babi : "Ale my už jsme byly. Dneska i včera. " 

Já:  " Nevymýšlej si. Nikde jsi nebyla, protože pršelo." 

Babi : "Byla. S holkama. Já nikam nejdu. Jsem hrozně utahaná. Víš, co jsme toho nadělaly?! " 

Tedy. Já nevím. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že mě babi pěkně tahá za nos.  Ne Ali. Ten je v tom tentokrát nevinně. Ale babi. Od rána nebyla dál, než na záchodě.

Klidně by si vymyslela pohádku o dvanácti měsíčkách, jen aby nemusela zvednout zadek ze židle. 

Znám ji. Je lidový vypravěč a zkusí na mě cokoliv. Včetně dramatického ztvárnění motolice, či náběhu na infarkt. 

S Alim jsou v tomto směru jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Přiznám se, že mám občas problém poznat, kdy to na mě  zkouší Ali, a kdy je to hvězdný herecký výkon naší babi. 

Pro tyto situace mám připravenu větu, která předem vylučuje jakékoliv další debaty. 

Já :  "To nebyla otázka, ani námět k diskuzi, takže šup šup šup." 

Vím. Je to drsné. Ale beru s povděkem, že přestože má většinou na všechno pohotovou odpověď, po této větě nikdy neprotestuje a smířeně se oblékne. 

Část cesty pak trucuje a dává mi najevo, jak moc jí týrám. Křečovitě se drží mé ruky, na kterou přenese téměř celou svou váhu. Schválně. Abych si uvědomila, jak je to pro ni těžké, a taky abych z toho něco měla. 

Máme svou trasu. Ke stromu a zpátky. Je to naše norma a já babi neprominu ani jediný krok, což ráda komentuje slovy, že jsem babizna zlá a nelida. 

Domů už jdeme v pohodě. Babi zapomene, že je naštvaná, sluníčko nám šimrá tvářičky, a tak si povídáme. Projedeme všechny stokrát zopakované příběhy.  Babi vypráví a já tiše trpím. 

Domů dorazíme unavené, ale v dobré náladě. 

Vypadá to, že pro dnešek je vše odpuštěno. I to příkoří jménem procházka. 











pátek 22. dubna 2022

Článek na aktuálně.cz

 Článek na aktualne.cz - 22.4.2020:

https://zena.aktualne.cz/pubertacka-pred-duchodem-obcas-mi-rupnou-nervy-rika-blogerka/r~a9877a0ec17811ecab010cc47ab5f122/



Pečuje o maminku s Alzheimerem: Občas mi rupnou nervy, prožíváme tragikomické příběhy

Výlety do různých dimenzí a časoprostorů, stále se opakující vyprávění, úsměvné i méně úsměvné nehody, ale i stres a vyčerpání. Hana Vondráčková z Kostelce nad Labem již sedm let pečuje o maminku nemocnou Alzheimerovou chorobou. Prožité radosti i strasti přetavila do psaní blogu Puberťačka před důchodem, který byl letos nominován na cenu Magnesia Litera a vyjde i knižně.

Hana Vondráčková se zvládala starat o maminku a zároveň chodit do práce asi tři až čtyři roky. Pak musela zaměstnání opustit.
Hana Vondráčková se zvládala starat o maminku a zároveň chodit do práce asi tři až čtyři roky. Pak musela zaměstnání opustit. | Foto: Jakub Plíhal

Na úzké předzahrádce rodinného domu pochoduje starší fenka. V kurníku za rohem sedí slepice, která brzy bude mít mladé. Dveře do rodinného domu jsou otevřené dokořán, chodba ústí až do kuchyně, kde Hanin přítel připravuje oběd. Na skříni v chodbě, na dveřích do kuchyně i na jídelním stole jsou cedule, které zodpovídají nejčastější dotazy téměř devadesátileté dámy: doklady ani kabelka se neztratily, bydlíš tady, stará se o tebe dcera.

Hana má v péči o nemocnou maminku, které na blogu neřekne jinak než babi, vypracovaný systém. Snaží se pro ni vytvářet rutiny a co je schopná si obstarat sama, s tím jí nepomáhá. "Bavila jsem se s lékařkou o tom, že čím víc takto nemocným lidem pomáháte, tím víc se nemoc zhoršuje. Ráno si proto musí vynést kýbl, který má u postele, sama se umýt a obléknout. Já akorát vše vždy zkontroluju," vysvětluje. Babi také dávát kromě čokolády s konopnými lístky na tvrdé spaní různé doplňky stravy.

V kondici starší seniorku udržuje i hraní karet a luštění křížovek. "Neví, kdo jste, co bylo před vteřinou, ale luštění nebo hraní karet pořád zvládá. Během tří kol vám zavře z ruky, ale pomalu neví, na co se používá lžička," přibližuje situace Hana. Když o pár desítek minut později vyzývá babi ke karetní partii, nemusí ji dlouho přemlouvat a za chvíli sedí každá z jedné strany kuchyňského stolu s balíčky v ruce.

Aby babička něco nepodpálila

Ne vždy však Hana zvládala starost o nemocnou maminku s takovou lehkostí. Tři až čtyři roky péči kombinovala s prací na plný úvazek, za níž navíc dojížděla do bezmála 30 kilometrů vzdálené Prahy. "Odcházela jsem v sedm ráno a vracela se skoro v sedm večer. Přítel pracuje na směny, takže jsme to nějak zvládali, ale bála jsem se, aby tady babička přes den něco nepodpálila," vysvětluje.

Situace pro ni začala postupem času být fyzicky i psychicky neúnosná, a tak došla k náročnému rozhodnutí skončit v práci a věnovat se péči na plný úvazek. "Bylo to pro mě těžké, celý život jsem dělala účetní, ta práce mě opravdu bavila. Miluju tabulky, čím jsou složitější, tím lepší, práce mi opravdu chybí," říká Hana a přiznává, že po odchodu ze zaměstnání na tom byla psychicky špatně, musela začít užívat antidepresiva.

V té době, koncem roku 2020, na ni náhodou vyskočila reklama, která ji nabádala k založení blogu. "Alzheimer se jako téma nabídl úplně sám, protože příběhy, které s babi prožívám, jsou tragikomické," říká o nemoci, kterou v blogových příspěvcích nazývá láskyplně - Ali. O Alim hovoří jako o plnohodnotném rezidentovi domácnosti, který babi bere s sebou na výlety napříč časem a prostorem. To jí prý pomáhá získat nad celou situací nadhled.

Díky příběhům o tom, že se babi rozhodla kandidovat na prezidentku nebo že se, navlečená do zimní bundy, chystá vyrazit do tajemného klubu, se Haně ulevilo a už nemusí brát prášky. K psaní příspěvků na blog usedá většinou večer, když babi usne po své dávce konopné čokolády. To, že ji babi někdy považuje za svou matku nebo jí tvrdí, že s ní chtěl chodit její přítel Petr, ale ona ho odmítla, se snaží brát s humorem.

Jako kdyby přijela z Mallorky

Hana k sobě svou téměř devadesátiletou maminku přestěhovala před deseti lety, ze začátku nastupující Alzheimerovu chorobu ovšem nepoznala. Příznaky nemoci totiž maskoval alkohol, kterému tehdy ve velkém holdovala. "Věděla jsem, že pije, ale že byla schopna vypít flašku vodky za den, to jsem netušila. Takto nemocní lidé z počátku mívají tuto ošklivou fázi. Myslím, že se s tím takto srovnávají, že si uvědomují, že jim mozek přestává fungovat tak, jak má, proto sekají kolem sebe. Ve skupinách o demenci a alzheimerovi se dočtete, že toto zlé období nemine téměř nikoho," vysvětluje Hana.

Máma? Vybavím si vařečku

Zmiňuje, že její maminka byla odjakživa lidovou vypravěčkou a někdy je těžké poznat, kdy si vymýšlí vědomě a kdy je za tím "Ali". "Je schopná vyprávět dvě hodiny bez přestání, proto vždy návštěvám říkám, ať nepokládají žádné doplňující dotazy," varuje Hana. Když se babi po chvíli objevuje ve dveřích a rozhodne se do rozhovoru zapojit, ukazuje se, se nepřeháněla. Zprvu zábavné příběhy o tom, jak pořádala zájezdy pro ROH, a proto ji na ulici všichni poznávali, a sugestivní popisy slovenské Malé Fatry ve stylu "je to rovina, a pak najednou fí nahoru" brzy uvíznou v nesnesitelné smyčce.

Hana však nemá problém babi zarazit, kdykoliv je potřeba. Je přesvědčená, že jí v tom paradoxně pomáhá i to, že velkou část života neměla se svou matkou dobrý vztah. "Jako dítě jsem ji doslova nenáviděla. Když se řekne máma, vybavím si akorát vařečku. Trošku jsme si k sobě našly vztah, až když jsem měla vlastní dceru," vysvětluje.

Myslí si, že lidé, kteří své rodiče příliš bezmezně milují, jsou jimi ve straším věku snáze využíváni. Přiznává ale, že i pro ni byly začátky složité - přirozeně dominantní babi špatně nesla to, že musí poslouchat svou dceru. Hana přiznává, že jí někdy rupnou nervy a na babi zakřičí, ale ta si díky "Alimu" za pět minut nic nepamatuje.

Milion drobných strachů

Péče o nemocnou seniorku je náročná také finančně, zvlášť když Hana pro babi nakupuje nejrůznější doplňky stravy, které ji udržují v dobré kondici. "Máme třetí stupeň podpory, což je 12 800 korun za měsíc. Tím, že jsem skončila v práci, je toto můj plat a k tomu máme babiččin důchod. Naštěstí mám přítele. Dříve jsem domácnost víc táhla já, a nyní je to na něm," říká.

Hana se naštěstí necítí izolovaná. Výhodou malého města podle ní je, že se všichni znají, a tak se někdo nezřídka staví na návštěvu. Čas od času se také chodí odreagovat na koncert místní kapely. Díky konopné čokoládě totiž babi tvrdě spí.

Zmiňuje však neustálou nejistotu, která péči o nemocnou seniorku provází. "Nikdy nevíte, co přijde. Může se vám třeba něco stát. A kdyby se něco stalo s babičkou, nevím, jak bych si hledala novou práci. Mám milion drobných strachů," přiznává. O institucionální péči ale Hana nikdy neuvažovala, a pokud na to bude fyzicky stačit, ráda by se o babi starala až do konce života.

pátek 15. dubna 2022

Kamča Steinová - článek o Magnesia litera

Kamča Steinová (blogerka a šachistka) píše velmi hezké a čtivé příspěvky, ve kterých pouští uzdu své fantazii. I když Kamča patří do jiné generace, její vyprávění dokáže pobavit i čtenáře mé věkové kategorie, tedy ty poněkud za zenitem. 

Na IDNES.CZ/BLOG (15.4.22) napsala velmi hezké shrnutí udílení cen Magnesia litera - blog roku:

http://steinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=786249

Kamču můžete číst na těchto odkazech:

oficiální blog: https://kamistone2.webnode.cz

FB stránka: https://www.facebook.com/KamiStone-108600604644592


Magnesia Litera 2022 – Blog roku

15. 04. 2022 20:50:14
Kateřina Panou, Hana Vondráčková, Johanna Schischma; tři blogerky, které byly letos nominovány na cenu Magnesia Litera. Pojďme se na jejich blogy podívat.

Kateřina Panou – blog Řecké štěstí

Popis na stránkách Magnesia Litera: Řecké štěstí je vysoce literární blog, který je radost číst. Každý den jedna krátká glosa či fejeton o drobných i velkých věcech bez klišé a patosu. Každý den střípek poznání otevírající oči, dílem díky nadání autorky Kateriny Panou, dílem díky síle plynoucí z kontrastu dvou různých prostředí (blogerka je Češka žijící v řeckém městečku Parga). Kombinace civilního, věcného jazyka a smysluplného obsahu je u textu psaného pro radost v digitálním prostředí zcela nevídaná.

-

Můj názor: Blog Řecké štěstí mě zaujal nejen svým celkovým zpracováním, ale i poutavými a upřímnými články, které jsou doplněny o krásné fotografie. Autorka píše s lehkostí, popisuje svůj život v Řecku velmi realisticky. Nezaměřuje se jen na hezké okamžiky, ukazuje pravou tvář řeckého života. Kateřina vás svým psaním zkrátka úplně pohltí. Jakmile začnete číst, už se neodtrhnete. Někdy mi sice vadí časté chyby v interpunkci, ovšem autorka vše zachraňuje svou nefalšovanou láskou k Řecku a psaní. Řecké štěstí přineslo této blogerce životní štěstí, ale nepřineslo jí štěstí v Magnesii Liteře. Tam totiž nevyhrála díky štěstí, ale díky čtenářům a svému talentu. Moc gratuluji a těším se na knižní zpracování tohoto blogu!

-

Hana Vondráčková – blog Puberťačka před důchodem

Popis na stránkách Magnesia Litera: Blog Puberťačka před důchodem vznikl podle autorčiných slov „jako ventil na vypouštění přebytečné páry při péči o mámu s alzheimerem. Podobné jištění má každý kotel, u kterého hrozí výbuch z důvodu přetlaku. Tak proto.“ Alzheimeru se na blogu říká familiérně Ali a je to spolubydlící, který se do života autorčiny maminky i autorky samotné jednoho dne prostě nastěhoval. Nikoho se neptal. Zápisky o strastech spojených s nemocí jsou otevřené, upřímné, často mrazivé, ale skoro pokaždé humorné. Jde o humor černý, to se rozumí. A ačkoli je zde tato zákeřná nemoc všudypřítomná, čtenář má chuť číst příběhy s Alim dál a dál, aniž by se propadal do hlubší a hlubší deprese. Je to literatura plná voňavé i zapáchající člověčiny a neuhasitelné žízně po životě.

-

Můj názor: Blog Puberťačka před důchodem se stal pro mě letošním favoritem. Hana píše velice humorné a čtivé články, ve kterých se objevuje pořádná dávka ironie a sarkasmu. Život s Alim není jednoduchý, takže se domnívám, že pro autorku je blog vlastně takovým uklidňujícím místem, kde se může plně ponořit do svých myšlenek a na chvíli si odpočinout. Jestliže nechcete, aby vás špatné věci dostaly na samotné dno, musíte se otřepat, zůstat při zemi a jít dál, popřípadě si z toho udělat srandu. Takto na mě působí Hanin blog. Pokud se budete utápět ve vlastní lítosti a problémech, nedojdete daleko. Puberťačka před důchodem je určitě skvělou inspirací pro mnoho lidí. Ano, stejně jako u Řeckého štěstí, tak i u Puberťačky se najdou chyby v čárkách, ale protože autorka píše skvěle, nijak zvlášť mi to nevadí. Pro Hanu jsem hlasovala, doufala jsem v její výhru, ale myslím si, že i samotná nominace byla a je obrovským úspěchem.

-

Johanna Schischma – blog FrauSchischma

Popis na stránkách Magnesia Litera: Oprášený starý deník, nebo čerstvě vyfabulované zápisky? Hlas minulosti, či dílo fikce? Pokud však čtenář přistoupí na autorčinu hru, bohatě se mu odmění – vezme jej na dobrodružnou cestu časem, přinášející zábavu i poučení. Jeho průvodkyní se stane třiatřicetiletá dcera bývalého starosty „provždy německého a císaři věrného města Uničova“ Johanna Schischma. Píše se rok 1922 a její nepřikrášlené líčení života německého etnika na území nedávno vzniklého Československa rozhodně není opěvováním „starých dobrých časů“. Je přitom až s podivem, jak živý a barvitý obraz pojednávané doby skýtají tyto nedlouhé příspěvky (čítající do roku 2017 maximálně 140, poté 280 znaků), psané – samozřejmě česky – s obdivuhodnou vytrvalostí a pravidelností už celých šest let (a mapující tak uničovské dění od roku 1916!). Poutavé vyprávění zahrnující jak veřejnou, tak intimní rovinu tehdejšího života se nadto vyznačuje nadmíru čtivou a zcela srozumitelnou formou, prostou archaismů i germanismů, a přitom oplývající kýženou starosvětskou atmosférou.

-

Můj názor: Abych se přiznala, blog FrauSchischma mě zprvu moc nezaujal. Divila jsem se, proč porota nominovala do TOP 3 nejlepších blogů tohoto roku zrovna zápisky „nějaké Johanny", avšak když se na twitterové příspěvky podívám zpětně, nezdá se mi to špatné. Obdivuji autorčinu vytrvalost a styl, jakým píše. S Řeckým štěstím či Puberťačkou před důchodem nemohu FrauSchischmu porovnávat, protože tento blog je zcela odlišný. Velkou roli tu také hraje vkus. Mladší generace Johanniny zápisky příliš neocení, dají přednost předchozím dvěma blogerkám, avšak starší generace by FrauSchischmu mohla ocenit. Mě tento blog zaujal jenom svou netradiční formou, nic víc.

-

A co vy? Který z těchto tří blogů se vám zdá nejlepší?

U literární ceny Magnesia Litera se ještě zdržíme. Společně se zamyslíme nad tím, zda má kategorie Blog roku smysl, a jestli je vůbec možné vybrat nejlepší blog. Ale o tom až příště :)

Autor: Kamila Steinová | pátek 15.4.2022 20:50 | karma článku: 13.26 | přečteno: 604x

Zdroj: https://steinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=786249







středa 6. dubna 2022

Ali přítel nejvěrnější - 66 - vstávej lenochu ospalý

Vstávám kolem šesté hodiny ranní. Jednak abych stihla obstarat všechna zvířata, a pak taky musím připravit pro babi snídani a po ní kafíčko s donuty. 

Poslední dobou jsem nějaká unavená. Dozvuky chřipky a ospalé období, kdy zimní spánek ještě neskončil a jarní únava už začala. Vražedná kombinace. 

A pak je tu ještě Bubu. Kotě, které se celou noc vehementně domáhá mazlení. Ve dvě, ve tři... Občas se proto ještě na chvíli zavrtám do peřin. 

Jenže babi, která se, do růžova vyspinkaná, vyhrabe z postele nejdřív v devět, nedokáže pochopit, že v deset hodin může někdo ležet. 

Babi: "Ty ještě spíš? Už je deset hodin!" 

Já: "Já vím babi."

Za pět minut se z kuchyně ozývá popěvek. 

Babi: "Vstávej, vstávej lenochu ospalý, vstávej, vstávej, už je den." 

Já: "Babi. Já nespím. Jen jsem si na chvilku lehla." 

Babi: "Aha." 

Za pět minut slyším, jak si v kuchyni povídá se zvířaty. 

Babi: "Paničce se nechce vstávat. Běž za ní a vytáhni jí z postele. Ona ti něco dá." 

Já nic. Za dalších pět minut nakoukne ke mně do pokoje. 

Babi: "Ty nebudeš dneska vstávat?" 

Já: "Jen jsem si ještě a chvíli lehla." 

Za chvíli je zase mezi dveřmi. 

Babi: "My dneska nebudeme snídat?" 

Já: "Už jsi snídala i svačila." 

Babi: "Já si to nepamatuju." 

Já: "Za to já ale nemůžu babi." 

Babi: "Jenže já mám hlad." 

Já: "No to máš babi blbý. Za chvíli bude oběd." 

Babi: "Tak to už vydržím." 

Uběhne pár minut a z kuchyně se ozve prozpěvovaní. 

Babi: "Babička má hladíček aaa... babička asi umře hlady aaa, trápí mě tu hlady aaa aaa, babička umírá aaa, nikdo jí nedá najíst aaa..." 

Po hodině to vzdávám a vylezu. 

Já: "Ty bys mě nenechala odpočinout viď?" 

Babi: "Mně je tu smutno." 

Já: "A ty se nemůžeš na chvíli něčím zabavit? Máš tady puzzle, křížovky, skládací kostky..." 

Babi: "Kde? Já tu nic nevidím." 

Položím před ni všechny nabízené varianty. Babi popadne křížovky, vyndá tužku a brýle, otočí na mě zadek a začne luštit. Právě jsem pro ni přestala existovat. 

Po odpočinku je veta. Nu což. Udělám oběd a půjdu na zahradu. Květen a zahrádkářská sezóna se neúprosně blíží a mě čeká nechutných patnáct metrů čtverečních. Zrýt a zaplachtovat. 

A babi? Luští a nevnímá okolí. Šťastná to žena!











Napsali o nás

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve své...