Ali přítel nejvěrnější - 113 - lékařská prohlídka

Žádné větší zdravotní problémy babi nemá. Jako téměř každý má mírné bolesti kloubů, špatně vidí a slyší, ale to je z pohledu jejího věku více méně marginální záležitost. Nebojím se říct, že je to vlastně takový malý zázrak. Někdy jí tu úžasnou imunitu závidím. Do sedmdesátky nevěděla, co je chřipka a u doktora jí viděli, jen když potřebovala nějaké potvrzení. Za celý život se jí neudělal jediný zubní kaz. Všechny zuby se jí postupně jednoduše vyviklaly a naprosto zdravé vypadly. Jeden po druhém. Tedy pokud nepočítám ty tři, co zbyly. Holt zdravý kořínek. 

Občas se však k doktorovi musí. Tak to prostě je. A babi potřebovala lejstro. Abychom ji netrápili dlouhým čekáním, objednali jsme termín. V předvečer prohlídky jsem obřadně napustila vanu. Zcela výjimečně neprotestovala. Až jsem se divila, protože občas je to boj. 

Svým osobitým stylem žbluňkla do vody, až to šplouchlo. Zatím co se koupala, připravila jsem na ráno čisté oblečení, aby nám u pana doktora nedělala ostudu a pomodlila se, abychom to ráno všechno zvládly na čas. Známe Aliho. Jakmile se někam jde, pokaždé mi do plánů hodí vidle, a ještě dělá, jakože nic. Zatím však všechno běželo jako po drátku a během chvilky už babi ležela v posteli, jen hlava jí koukala.

Ráno musela vstávat dřív, než bývá zvykem. I tuhle fázi jsme zvládly na jedničku. Zbývalo nachytat do zkumavky trochu zlatého deště, obléknout, nasnídat a hurá na středisko. Ano. Přesně takhle jednoduše jsem si to představovala. 

Hned jak se babi vzbudila, hnala jsem ji, jak s oblibou říkává, "na hrad". Dřepla jsem si před mísu a babi se na ni rozkročmo usadila. Přístup i výhled byl výborný. Následovala fáze odchytu. Čekám, čekám, babi dělá, co může, ale po chvilce snažení to vzdala a řekla "Mně to nejde." Oblékla se, že to za chvíli zkusí znovu.

Vyšla na chodbu, zamířila do pokoje, kde se z ničehož nic otočila, aby si to svižným krokem namířila zpět. Než jsem stihla zareagovat, zabouchly mi dveře před nosem. Zkumavku jsem naštěstí měla v kapse. Rychle jsem vlítla dovnitř a už od dveří volám: "Babi počkej, musíme chytat ty proudy!"

No. Bylo to o fous. Opět jsem zaujala polohu lovce beze zbraní, babi usedla v ukázkové "V" pozici a snažila vyždímat, co to jde. Ale zase nic. Oblékla se a zamířila zpět do pokoje. Nebudu to protahovat. Situace se, jako přes kopírák opakovala ještě asi šestkrát, abychom celou anabázi završily vítězným "Hurá!". V tu chvíli už jsem byla zpocená... až tam. Euforii z vítězství to však v žádném případě nemohlo zastínit. V bezelstné naivitě jsem poslala babi obléknout, abych mohla ten vzácný úlovek připravit na transport.

Než jsem pak obstarala zvířata, zaúřadoval Ali. Přesvědčil ji, aby ignorovala připravené oblečení, protože plenkové kalhotky dělají velký zadek, a taky přece musí šetřit prádlem, abych neměla tolik práce. A tak se ta moje holka starostlivá oblékla do domácího, lehce jetého ohozu, a to připravené "sváteční" šoupla do skříně. 

Mírně "označkované" tlumiče vášně z předešlého dne se, jako obvykle, sušily na radiátoru a nerušeně si smrděly. Klasika. Nevím čím jsem si to zasloužila, ale stala jsem se šťastným výhercem ankety, díky které mohu nyní každý den obřadně (mezi dvěma prsty) odnést tento poklad do koše na prádlo. Něco, jako pocta bohu úniku. Moc si toho vážím.

Běhala jsem ještě kolem zvířat, takže změny outfitu jsem si všimla až když seděla v kuchyni u snídaně. No co... To zvládneme... Času dost... U převlékání jsem ji však už pro jistotu hlídala. Ali seděl zkroušeně na křesle a dělal, že tam vlastně vůbec není. Ani nedutal. A to měl kliku. Já nevím, že musí pořád dělat nějaké zmatky. 

Boty, bunda, ještě jednou na trůn a jedem. Nemohla jsem uvěřit, že by se odchod obešel bez ztráty kytičky. Odmykám branku, načež se ozvalo: "Jé! Já musím ještě na hrad." To už bolelo. Bundu jsme nesvlékaly. Jen jsem ji rychle a "na brutáč" vykasala, co to šlo, stáhla kalhoty a s žuchnutím babi napasovala na otvor. 

Na druhý pokus to vyšlo. Petr již netrpělivě stepoval u auta. Nasoukala jsem babi na zadní sedadlo a vyrazili jsme.

V čekárně bylo plno. Usadili jsme se a babi, když viděla tu spoustu zamlklých a zkroušených lidí, vycítila šanci, podělit se s nimi o svůj stručný životopis: 

"Dobrý den. Tady je ale lidí. Já jsem pracovala v odborech. V rekreačním oddělení. Organizovala jsem zájezdy..." 

Naštěstí se po chvíli otevřely dveře a my mohly vstoupit. Všechny přítomné to nepochybně velmi mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Prohlídka je prohlídka.

Odevzdala jsem zkumavku a sestřička pak ještě z babi vyždímala trochu červeného na rozbor. Pan doktor byl v dobré náladě, a tak babi mluvila a mluvila. A tak se dozvěděl, že já jsem kamarádka, že je babi teprve padesát šest let, že chodí na brigády a jak je ráda, že jí to pořád myslí. To panu doktorovi udělalo radost, a tak si povídali a povídali, až byla za chvíli plná čekárna a při odchodu bylo na všech vidět, jak jsou rádi, že nám to trvalo jen hodinu a půl.

Výsledky dopadly chvála bohu  dobře. Tak zas někdy příště.

Ali přítel nejvěrnější - 112 - domů, domů, domů...

Jako lidstvo právě procházíme obdobím silných energií, nejrůznějších super úplňků a neobvyklých energeticky vypjatých konstelací na přelomu věků. Cloumá to i s námi se všemi. Pro babi s Alim to jsou však doslova cestovatelské žně. V nejrůznějších dimenzích mimo náš čas a prostor se teď s babi pohybují v podstatě pořád. Není se proto co divit, že se jí jednotlivé teď a tady pořádně pletou.

Ráno to vypadalo, že bude hezky, ale počasí je jako na obrtlíku. Jednou tak a za chvíli jinak. Před obědem jsme využili toho, že neprší a vyrazili na procházku. Oblékla jsem babi do teplé bundy, nandala kapuci a vyrazili jsme. I s Petrem. Prošli jsme obvyklou trasu a pár metrů přidali, aby se babi jednak pořádně vyvětrala, a co si budeme povídat, hlavně unavila. Protože andílek je nejkrásnější a nejroztomilejší, když spí.

Jenže tentokrát nás babi poněkud zaskočila nebývalým přílivem energie. Nejen že si to po celou dobu, za Petrovo opory, štrádovala ve svižném tempu, ale nečekaně měla stále dostatek sil. Když jsme se vrátili domů, prošla brankou, aby se u vchodových dveří zarazila a zeptala se: "Kam mám jít?"  

Petr je šprýmař. Rád dělá legrácky, a tak bezelstně prohlásil "Kam chcete babi."

Správně tušíte. To neměl dělat. Babi si to v plné síle místo do domu zamířila na zahradu.  Ručkovala podél zdi, aby po pár metrech zkonstatovala, že se jí tam špatně jde, otočila to a zamířila zpátky k brance.

Petr: "Kam jdete babi?"

Babi: "No domů."

Podívali jsme se na sebe a beze slov zkonstatovali, že to není nic proti ničemu. Konec konců pohyb je zdravý... Otevřel branku a vyrazili jsme. Tedy já mezitím ještě pořádně přiložila do kamen, neboť jsem tušila, že to nebude jen tak.

Petr: "Tak co babi? Kam to bude? Musíte mě vést, já tam netrefím."

Babi: "Tady nahoru."

A tak jsme šli. Cestou necestou, ne však za nevěstou, ale bůh ví kam. V průběhu cesty, kdy už babi měla našlápnuto směr náměstí, jsem si všimla, že nějak podezřele začíná překrucovat situaci a snaží se nás přesvědčit o tom, že to byl vlastně náš nápad, a že jsme ji chuděru proti její vůli přitáhli k nám, abychom jí pak odmítali odvést zpátky. Problém byl v tom, že jsme se nějak pořád nemohli dobrat toho nejdůležitějšího. KAM?!?

Tahle otázka visela bolestně ve vzduchu. Ať jsme se snažili sebevíc, nedokázali jsme uspokojit tužby a přání, která babi sice ne a ne zformulovat, ale o to paličatěji a důrazněji se je domáhala realizovat. Začala se propadat do zoufalství. Chtěla domů. K sobě domů. Jinam domů. K mamince. Jenže  to proklaté "KAM?" tam s námi pořád bylo. Až Petr nakonec rozhodl. 

"Babi. Mě už to nebaví. Já jdu domů. Jestli chcete, tak pojďte taky."

Babi neznatelně přikývla. A tak jsme šli domů. Domů k nám, kde vítr zpívá diviznám... Svlékla jsem jí a bundu s mikinou šoupla do pračky. Už to obě potřebovaly. V bláhové naději, že je dostatečně ušlapaná, jsem si pak sedla k počítači. Jenže babi je býk a odmítla to vzdát. Chodila od jednoho k druhému a neustále se snažila nás přimět k tomu, abychom ji odvedli tam, nevím kam. Prostě domů, ať je to kdekoliv. Čím víc to nešlo, tím zoufaleji prosila.

Tady byla každá rada drahá. Ali samozřejmě dělal, jakože se ho to vůbec netýká. Hlavně ať ho s tím neotravujeme. Že jo? Prostě kámoš k nezaplacení. Ten se zkrátka nezapře. Jen co je pravda. Jenže co teď? Babi byla neoblomná a stále dokola prosila se slzami v očích o něco, co jsme nebyli schopni splnit.

Petr to po chvíli vzdal a šel si lehnout, že si na chvíli schrupne. Jen se mu podařilo zabrat, přišla babi. A protože v šeru špatně vidí, pomohla si holí a několikrát ho s ní natáhla přes peřinu se slovy "Je tu někdo?". Lekl se tak, že ho málem švihlo. Vzal babi za předloktí a vzpouzející se ji dotáhl ke stolu v kuchyni a beze slova před ni vysypal puzzle. Musím kvitovat, že to bylo geniální. Babi bez dalších protestů začala skládat a byl klid. Během několika vteřin nevnímala okolí. Nenápadně jsem na stůl připravila i křížovky, ke kterým pak díky bohu plynule přešla. 

Ze spaní samozřejmě nebylo nic. Petr v rámci uklidnění ještě vydoloval zpoza gauče dílky z puzzle, které tam babi vysypala před několika měsíci. Je tu všeobjímající teplo, v kamnech to příjemně popraskává, v rádiu krásně hrají, pračka si potichu přede a já nasávám plnými doušky ten božský klid. 

Je však teprve půl páté... 

Hlášky - výběr z dialogů

S babi je veselo. Někdy to není na celý příběh, ale nedá mi to, abych se nepodělila.

Já to dělat nebudu

Babi: "Co je potřeba udělat?"

Já: "Vyluxovat, vytřít, vyprat prádlo, zamést..."

Babi: "No. Dneska už to dělat nebudu. Kdyžtak zítra."

Kvízové otázky

Babi: "Kdo jsi?"

Já: "Hádej."

Babi: "Teta?"

Já: "Ne."

Babi: " Spolupracovnice?"

Já: "Ne."

Babi: "Maminka?"

Já: "Ne."

Babi: "Tak dcera?"

Já: "Hurá. Uhodla jsi!"

Babi: "A čí jsi dcera?"

Já: "UáááÁÁÁ!"

Kdo je kdo

Babi: "A kdo tu bydlí?"

Já: "Ty, já a Petr."

Babi: "A jak se jmenuje Petr dál?"

Já: "Proč se ptáš?"

Babi: "Já jsem jeho příbuzná."

Já: "No to nejsi. To je MŮJ přítel."

Babi: "Já se neptám, protože bych s ním chtěla chodit. To je můj strejda."

Já: "To není."

Babi: "Mně je osmnáct."

Já: "Běž se podívat do zrcadla."

Babi: "Já už jsem nějaká zmatená."

Kdo je Petr?

Babi: "A kdo je ten Petr? Já teď zjistila, že je to můj táta."

Já: "Petrovi je kolem padesáti. Tobě je devadesát. Myslíš, že to může být tvůj táta?"

Babi: "No říkali mi to. Já měla takovou radost, že mám tátu! A není to syn mého táty?"

Já: "Není. Je to můj přítel. Tvůj táta přece padnul na konci války a měl jen tebe."

Babi: "Ježiši! Já jsem ale pitomá."

Pes nebo kočka?

Babi: "Já nic nedostanu?"

Já: "Už jsi všechno dostala."

Babi: "On mi to asi sežral Míša."

Já: "Míšu už nemáme."

Babi: "Tak ten pejsek potom."

Já: "Amy. Tu už taky nemáme."

Babi: "A co je to támhle?"

Já: "To je kočka."

Babi: "To není kočka."

Já: "A co by to bylo jiného?"

Babi: "No kočka. Ty nepoznáš kočku?!"