Ali přítel nejvěrnější 13 - rekreace

Venku je nádherný den. Sluníčko se nám rozhodlo trošku pošimrat čumáčky, a tak jsme babi vzali na procházku.

Šla dobrovolně, což je samo od sebe malý zázrak.

Poslední dobou je pěkný lenoch. Vůbec se nechce hýbat. 

Pomalu si to šouráme po panelce. Já z jedné strany, hůlka z druhé a občasným podupáváním prokrvujeme bolavá kolena. 

Babi už to zkrátka moc nešlape. 

Za mlada však bývala nadšeným turistou. 

Pracovala v rekreaci ROH. Měla na starost organizaci zájezdů pro pracující. 

Něco podobného jako ve filmu Anděl na horách. 

Jako dítě jsem s ní často jezdila po nejrůznějších zotavovnách. 

Kulturní i sportovní referenti dělali, co mohli, aby si to pracující lid na zasloužené rekreaci pořádně užil. 

V létě nekonečné pochody, v zimě lyže a túry po horách. 

Byla jsem tenkrát v pubertě. Navíc jsem beran a máma býk. Vražedná kombinace. 

Ano. Je to jedno z nejoblíbenějších témat. 

Sezóna je znovu v plném proudu a babi honí po letišti neukázněné turisty a v noci pak chodí pěšky domů, protože už nic nejede. 

Znám ty příběhy nazpaměť. 

Před několika lety, když s Alim zase lítali po letištích a nádražích, jsem babi zavolala, jestli spolu pojedeme domů. 

"Jo. Jo. Už jsem v Letňanech. Jenom sednu na metro a za chvíli jsem tam." 

"Cože!? Na jaký metro?! Sedni si na lavičku a nikam nechoď. Za chvíli jsem tam. Hlavně už nikam nejezdi! "

Nutno podotknout, že jsme jezdily autobusem z Letňan. 

Lahvinku v tašce měla skoro prázdnou... nemoc z povoláni z doby rekreací, kdy tekuté prezenty dostávala často. 

Ulevilo se mi, když tam opravdu seděla. 

Dnes je z babi nedobrovolný abstinent. 

Když o zájezdech vypráví, mívá takový zasněný pohled (to vidět je) a chuť na panáka (to vidět není, ale vím to ). 

No a já jen tupě zírám a snažím se to přežít. 

Přemýšlím, kolik dávek je smrtelných...

Ali přítel nejvěrnější 12 - ne moc!

"Mně ne moc!"

Nejfrekventovanější věta, kterou babi vykřikuje, ještě než začnu vařit nebo když připravuju žrádlo pro kočky či slepice. 

To aby neztloustla. 

Jenže pak se nacpe sladkostmi, které fakt miluje a dokáže spořádat neskutečné množství. 

Sladké musím před každým jídlem schovávat. 

Občas však zapomenu. 

Babi : Ahojky. Bude něco k jídlu? 

Já : Jasně. Chviličku počkej. Bude to hned. 

Babi usedá v kuchyni, čeká a nenápadně ujídá tatranky. 

Já (po chvilce) : Tak babi. Tady máš ten oběd. 

Babi (bezelstně) : Ale já ještě nemám hlad...

Já (s mezidechem nandám jídlo ) : Koukej se pořádně nabaštit. Před chvílí jsi chtěla jíst. Akorát se cpeš sladkým. Za chvíli budeš jako bečka. 

Babi: Ještě to není tak špatné. Pořád se za mnou dědci točí. Protože jsem štíhlá. 

Pokaždé mě tím totálně odzbrojí. Žádný dědek jí už nepozdravil (= se za ní neotočil) ani nepamatuju. 

Na druhých babi vidí každé kilečko navíc a vůči plnějším tvarům je velmi kritická. 

Její tichý a decentní komentář je většinou slyšet i za devátou zdí. 

Před babi nemůžete povolit břicho ani u sporáku nebo vytírání podlahy, aniž by se neozvalo : 

Zatáhni to břicho. Koukám, že jsi nějak přibrala. Měla bys zhubnout. Narovnej se. Stáhni si ty šaty, kouká ti zadek.  Zastrč si to tričko.... 

Kouknu na babi, která se postupem času vymlsala do docela slušné kuličky, zhluboka se nadechnu... na chvíli zadržím dech a snažím se utišit svůj vnitřní nepokoj, aby se příliš neverbalizoval a zaprotestuju. 

Vždyť tu nikdo není! Nikdo tu NENÍ!

Ale je mi to houby platné. 

Ali přítel nejvěrnější 11 - sváteční idylka

Jsou vánoce. Jednoho to nutí vzpomínat a možná i trochu rekapitulovat. 

Jsem z toho maličko naměko, takže jsem vděčná, že se všichni rozptýlili po domě a dělají neviditelné. 

S babi jsme osiřely v kuchyni. 

Je dnes o hodně víc v přítomnosti, takže včerejší čokoláda patrně zabrala a s Alim si buď dali šlofíčka ve všech TEĎ a TADY , a nebo, pro jednou, zůstali s námi doma. 

Pokud bych si mohla tipnout, klonila bych se k druhé variantě, protože dnes nezazněly žádné všetečné otázky ani příběhy. Sedíme tiše a posloucháme rádio. 

Hrajou krásně. 

Nádherný klid, jaký jsem dlouho nezažila. 

Vařit nemusím, takže si jen tak lenoším. 

Kluci si zalezli do pánského klubu, což je místnost, kam je ženám vstup nedoporučen. 

Ne, že by tam nesměly, ale protože je to jen pro silné nátury.

Pánský klub si totiž uklízí pánové sami. A když k tomu fakt dojde, je to opravdu drsný. Jen pro opravdové chlapy. 

Nicméně si jeho existenci nemohu vynachválit. 

Chlapci si zalezou, většinou s nějakou tou lahvinkou a řeší si svoje mužské záležitosti a já mám čas věnovat se méně důležitým činnostem. 

Do každé rodiny pánský klub!

Bože! To je idylka! 

.... mimořádná linka Praha - Tokio aaa.. 

Ali přítel nejvěrnější 10 - zmatená včela

Je ráno. Štědrý den. Z rádia zní .. aleluja gloria.. a mě čeká spousta práce, do které se mi vůbec nechce. 

Babi dnes byla nezvykle ranní ptáče. 

Vstala dřív než jsem stihla obstarat zvířata. 

Snažím se, aby dodržovala jakési rituály.  Obléknout se, vynést si kýbl, umýt se, nasnidat...

Rituály jsou důležité. 

Dnes však byla babi opravdu velmi časná, takže jsem pro ni ještě neměla udělanou snídani. 

Všechny rituály byly v háji. 

Bůhví co dnes v noci s Alim vyváděli a kde všude byli, protože bloudila po domě zmatená, jako lesní včela. Radši snad ani nebudu pátrat. Stejně bych to nepochopila. 

Hodinku kontrolních otázek zásadního charakteru jako kde to jsme, kolik je hodin, co je za den, kdy pojedeme domů, kdo ukradl boty, kabelku a doklady, kdy se vrátí maminka, kam zmizela paní vedoucí, kdy přijdou ostatní .....  jsme nakonec zvládly bez větších problémů. 

Pravda, trochu jsme se zadrhly, když mi babi nechtěla věřit, že jsem její dcera, ale i to jsme nakonec zvládly. 

S šibalským úsměvem mě ujistila, že si jen dělala legraci. A já jí samozřejmě věřím. Přece by mi nelhala.

Možná, že jinde její dcerou opravdu vůbec nejsem. 

Co by mě však zajímalo je, jak je to při tom jejím cestování například se spaním. 

Občas se babi zmíní, že špatně spala a za chvíli mi tvrdí, že spala výborně. 

Přemýšlím o tom, jak to vlastně v tom časoprostoru funguje. Jestli člověk spí ve všech realitách nebo jen v některých. 

Nebo zda je možné zmeškat spánek úplně. 

A protože dnes byly vánoce a my si letos dávali jenom žrací dárky, udělala jsem pro Aliho s babi novou várku spací čokolády, aby si na těch cestách, alespoň trochu odfrkli. 

Takže babi, Ali...  dobrou noc.

Ali přítel nejvěrnější 9 - babi a děti

Babi má moc ráda děti. Dokáže si s nimi hrát a povídat neuvěřitelně dlouho.

Jsou to velmi vzácné okamžiky, kdy dá Alimu na chvíli vale a rozhodne se s námi setrvat ve stejné realitě i několik hodin v kuse. 

Byly chvíle, kdy jsem ji podezřívala, že to na nás s Alim jen tak hrajou. Nebo že do jiných dimenzí utíká před námi, zatím co v dětské společnosti se cítí lépe a nemá potřebu nikam zdrhat. Protože jakmile odejdou... frnk... a je zase pryč. 

Už jsem si všimla víckrát, že když ji něco hodně baví, jde Ali na druhou kolej. I když třeba jen na chvíli. 

Tak teď nevím, jestli si to nemám brát osobně. 

Ale co. Ať je to jak chce. Jsou na světě horší věci. 

Jen se s tím budu muset nějak psychicky vyrovnat. 

Mám dvě vnoučátka. Taková moje sluníčka. Velmi živá. S téměř nevyčerpatelným množstvím energie i nápadů. Andílci s čerty v těle. 

Když přijedou, je jich hned plný dům. 

Pokaždé se na ně moc těším. I kvůli babi.  Prostor je najednou plný smíchu, křiku a běhajících nožiček. 

Snažím si je co nejvíc užít, protože se bohužel vidíme jen zřídka. 

Rádi si povídají a vymýšlí různé příběhy. Mají neskutečnou fantazii. 

Přiznám však naprosto otevřeně, že když si spolu hrajeme, mám občas problém stíhat rychlý sled událostí, vznikajících plynulým tokem dětských myšlenek. 

Nepamatuju si jména jednotlivých postav. 

Linka příběhů bývá velmi spletitá. A protagonistů přibývá geometrickou řadou ...

Mívají často anglická jména, takže se většinou po velmi krátkém čase v dějové ose totálně ztratím, z čehož mívám následně lehké trauma. 

Babi to však dává naprosto bravurně. Bez sebemenšího zaváhání. 

A nebo umí zamaskovat skutečnost, že ví úplně stejný kulový jako já.

Je to sice malinko frustrující, ale tak to prostě je. 

Mentálně mají k sobě jednoduše blíž. 

A i když občas trošičku žárlím, jsem nakonec ráda, že mohu v klidu dovařit oběd, po kterém si babi půjde odpočinout, aby se vzbudila mile překvapená, že k nám děti přijely. 

Neviděla je, ani nepamatuje...

Ali přítel nejvěrnější 8 - ach ty paralelní světy..

 Občas se babi stane, že dokonale nezvládne přechod mezi jednotlivými dimenzemi. 

Čas od času se cestou něco zvrtne a někde něco zůstane a jinde přibyde. 

Svým nezasvěceným pohledem to vnímám jako jakousi nezdařenou teleportaci . 

Zatím co mysl bloumá bůhví kde, v kalhotách dojde ke zhmotnění. 

No jo. Žádný učený z nebe jednoduše nespadl. I já občas něco naprosto přízemně zpackám. A kdoví, co všechno babi v tom nekonečném časoprostoru zažívá. 

Pořád se něco děje. A když to znasobíte počtem paralelních světů, je toho nepočítaně. Kdo to má všechno stíhat!?

A tak dělám, jakože nic a babi dělá to samé. Obě víme, že na tom budeme muset ještě zamakat a vychytat mouchy i další bezvýznamné nesmysly. 

Někdy je toho tolik, že by se z toho jeden po... 

A tak jsem babi dala, pro jistotu, 2 tabletky černého uhlí , aby měla alespoň o jednu starost méně. 

Ali přítel nejvěrnější 7 - opakování není matkou moudrosti

Babi bývala velmi krásná.

A byla si toho patřičně vědoma. O nápadníky neměla nouzi.

Krásní lidé to však ve stáří nemají jednoduché. Většinou velmi těžce nesou změny, které souvisejí se vzhledem. 

Babi není výjimkou. Každý zdvořilý pozdrav vnímá jako pokus o intimní sblížení. A nikdy nás neopomene upozornit, jak po ní dotyčný jede. 

Až jí to sebevědomí někdy závidím . 

Díky Alimu, se cítí být stále atraktivní a žádoucí. Někdy je to roztomilé. Zejména, když je dotyčnému o padesát méně. 

Babi taky miluje návštěvy. 

Je to báječná možnost vybrané oběti povyprávět několik oblíbených příběhů. 

A protože příležitostí není tolik, kolik by potřebovala, nezaváhá a vypráví pro jistotu bez přestávek jeden příběh za druhým, aby toho stihla co nejvíc.

Vydrží mluvit hodně dlouho. V podstatě se nám nikdy nepoštěstilo zažít okamžik, kdy by přestala mluvit sama od sebe. 

Příběhů nemá mnoho a tak je vypráví stále dokola. Ne, že by nebyly zajímavé, ale ne každý je takový držák, aby to vydržel. 

V takových případech se snažíme dotyčného oblíbence zachránit přesunem z babičina dosahu. 

Najdou se však i velmi odolní jedinci, kteří vydrží neuvěřitelné množství kol. 

Mají můj hluboký obdiv a za každou takovou návštěvu jsem nesmírně vděčná. 

Všechny příběhy znám v jejich původních verzích bez Aliho úprav i v pozdějších přepracováních. 

Slyšela jsem všechny nesčetněkrát. 

Někdy přemýšlím, jaké množství poslechů by se dalo kvalifikovat jako mučení. 

Většina našich přátel má za sebou spoustu opakování, o kterých se rozhodně nedá říct, že by byly matkou moudrosti. Spíš naopak. 

Moje stavy čas od času připomínají spíš šílenství než zmoudření. 

Občas přijde někdo nový, slušně vychovaný, který příběhy nezná. Přijdou mu zajímavé. Navíc se snaží být zdvořilý a co je nejhorší, má potřebu klást doplňující otázky. 

Snažíme se ho nenápadně, ale o to naléhavěji požádat, aby to nedělal. 

Když si nedá říct, bez milosti ho v tom necháme. 

Víc jak hodinu ještě nikdo nevydržel. 

Komu není rady, tomu není pomoci. 

Po chvíli  prosebných pohledů však většinou vyměkneme a dotyčného zachráníme. 

Babi v takové dny chodí spát s pocitem, jak hezky si popovídala. 

Ali přítel nejvěrnější 6 - pokusní králíci

Alzheimera měla i mámy máma. Tedy moje babička.

Když u ní propukl v plné své síle, bylo mi 14 let.

Bydlela v činžovním domě.

Jedna místnost, společný záchod v mezipatře a taková ta kamna s troubou a dvěma šuplíky. Jeden na dříví a druhý na uhlí, pro které se chodilo do sklepa o dvě patra níž.

Něco takového si dnes ani neumím představit.  A to bydlím v rodinném domku, kde topime dřevem v kombinaci s elektřinou. 

Celé dny koukala na televizi a povídala si s Pepíčkem Zímou z pořadu Sejdeme se na Vlachovce. 

Asi rok to  zvládala a máma za ní skoro každý den jezdila. 

Jednoho dne ji však našla v zimním kabátě opřenou o topící kamna. 

Už prý chudák doutnala. 

Chvíli pak bydlela s námi.

Než ji máma musela odvézt do nemocnice. 

Zažily jsme pár horkých chvilek. 

Babička měla poměrně robustní postavu. Byla to čemu se říkalo kredenciozní typ. 

Přesto se dokázala narvat do mého oblečení, běhat v něm po baráku, zvonit na ostatní partaje a vyhazovat nádobí oknem do dvora. Ze třetího patra. 

Jindy zas otevřela všechny knoflíky u plynového sporáku a naštěstí se při tom koukala z okna rozevřeného dokořán. 

Měla ráda pořádek, takže byly všechny knoflíky srovnané jako vojáci. Na maximum .

K výbuchu nedošlo jen šťastnou náhodou. 

Tenkrát se toho o Alim moc nevědělo, takže neexistovaly žádné léky, které by ho trošku přibrzdily, takže průběh byl docela rychlý a babička zemřela poměrně brzy. 

K téhle nemoci chovám veliký respekt a nedělám si iluze, že by mě Ali vynechal. 

A protože štěstí přeje připraveným,  neúnavně pročítám všechny dostupné informace o této nemoci a pak z babi i ze sebe dělám pokusné králíky. 

Zkusily jsme už všechno možné i nemožné. 

Kromě mikrodávek LSD či tanečních drog (v obou případech se prý dělaly výzkumy s údajně slibnými výsledky) , jsem zkusila snad všechno a kdoví možná někdy zkusím i je, pokud najdu dostatek odvahy. 

Jeden čas babi trpěla depresemi a špatnými sny. Ráno bývala vystresovaná a dezorientovaná. 

Hodně pomohla aromalampa na vonné oleje. Taková ta, co se zahřívá čajovou svíčkou. Jen jsem do misky na olej dala místo něj drcené konopné listí. Ne palice, ty by byly moc silné. Nejde o omámení, ale uklidnění . Knot se musí sestřihnout na max. 0.5 cm, aby se drť příliš nezahřívala a nepálila. 

Zapálila jsem to babi těsně před usnutím v pokoji, na bezpečné místo. 

Babi se krásně uklidnila a byla ve větší pohodě. 

Pak jsme inhalace na nějaký čas přerušili, abychom je později znovu zahájili. 

Přes den pouštím Signál rádio. Muzika vyplavuje vzpomínky na dobu kdy byla mladá. Vydrží ho poslouchat celé hodiny. 

Naladila jsem ho naprostou náhodou. Šťastnou náhodou. 

Babi si občas vybaví i jména zpěváků. A protože hrajou fakt hezky a všechny ty písničky znám, zpívám občas taky. 

Chybí vám něco v mých příspěvcích? Písněte mi do poznámky. Ráda to napravím. Pokud bude Ali souhlasit. 

.. a co tě neposílí, to tě možná připraví o rozum

Uáááá (dlouze a hodně nahlas)

Klid.

Všechno je v naprostém pořádku. 

Kotel neprasknul. 

Zhluboka dýchej. 

Nádech, výdech... 

Je to držák. Těch 130°C dal naprosto v pohodě. 

Nádech, pomalý výdech.. 

Pojistný ventil sice vypustil skoro všechnu vodu i s přípravkem proti korozi a v trubkách byla jen pára, ale tak sis napustila jinou. A teplota hned klesla. Vlastně se vůbec nic nestalo.. 

Nádech, výdech... 

Máš ohozenou zeď kalem? Stejně si chtěla malovat.. 

A koberec už taky potřeboval vyčistit...

Kapou ti ty sračky i z rozdvojky ve které máš zapojeno spoustu přístrojů ? 

Co šílíš? To se občas stane. 

Nezapomínej dýchat. No vidíš. Už ti to docela jde. Šikovná holka. 

A teď se z toho pěkně vypovídej:

Taková blbost. 

Upouštěl nám pojistný ventil topení. Měl na to nárok. Nějaký ten pátek už měl za sebou. 

Ráno jsme koupili  vše potřebné. Ventil, nový tlakoměr i těsnící pásku. 

Vše probíhalo jako po drátkách až do okamžiku odvzdušnování systému . 

V tu dobu už měl přítel v sobě několik panáků. 

Za normálních okolností je velmi šikovný. Ráda se dívám, když něco montuje. Má krásné ruce. Leckterý chirurg by mu je mohl závidět. 

Nesmí se však napít. 

To je pak absolutně nepoužitelný, avšak o to víc zapálený. V podstatě není síly, která by ho dokázala vyvést z omylu nebo mu zabránit udělat to o čem je přesvědčen jako o nejlepším řešení, přestože je to blbost na entou. 

Přiznejme si, že odkalovat radiátory při 80°C a plně natlakovaném systému není úplně nejlepší nápad. Dalo se čekat, že krytku rukou neudrží. I to, že půjde problematicky našroubovat zpět. 

Nečekala jsem, že po prvním nezdaru, kdy černá tekutina potřísnila prostor o průměru cca 1,5 metru (i do výšky) půjde proces zopakovat do další místnosti. 

V tu chvíli bylo na kotli kolem 120°C a já se modlila aby neprasknul. 

V trubkách tou dobou asi moc tekutiny nebylo. A pokud ano, tak v plynném stavu. 

Hned jsem začala dopouštět vodu a modlila se snad ke všem svatým. 

Naštěstí to zabralo a teplota klesla. 

Strašně se mi ulevilo. 

Možná i proto, že jsem ještě neviděla tu spoušť v pokoji, kterému říkáme pánský klub. Moc tam nechodím. Je to pánská zóna. 

Zde byl rádius znečištění 2 metry. Voda naštěstí nevyhodila pojistky, i když z rozdvojky trošku kapalo. 

Naše domácnost dlouho neslyšela takový příval jadrných slov. Doufám že jsem žádné nevynechala. To by mě dost mrzelo. 

Po větě, že by se měl odkalit ještě obývák jsem vypadala jako zosobnění boha pomsty a topenářské práce rázně zastavila. 

Zbytek vodky skončil na hlavě mého přítele, kam jsem ji s pocitem uspokojení vylila. Ani se necukal. Svléknul mokré oblečení a šel spát. 

Usnul hned. 

Celé odpoledne jsem strávila úklidem, pak naštelovala správně topení, nakrmila zvířata, babičku a utahaná padla do postele. 

Ráno se přítel divil, proč s ním nemluvím. Vždyť se nic nestalo. 

Máme krásný a romantický vztah. I po 15 letech se na sebe každý den těšíme. 

Pak však řekl osudnou větu:

Budu muset znovu odvzdušnit to topení. Žebřík v koupelně je skoro studený. 

Nevím, jestli si někdo dovede představit, co všechno mi v tu chvíli proběhlo hlavou. 

Řekla jsem možná trochu hlasitěji než jsem chtěla :

"Protože je stažený na minimum! " 

a pak ještě " Už na to ani nesahneš! " 

Chvilku na mě překvapeně koukal, těma svýma nádherně modrýma dětskýma očima, kvůli kterým by mu člověk odpustil cokoliv. 

Pak došel se psem, což bylo v tu chvíli to nejrozumnější, co mohl udělat. 

Je to prostě miláček.  

Je mi o hodně lépe. 

Ali přítel nejvěrnější 5 - Křížovky

Přestože už má Babi problém udržet delší větu, stále se ještě snaží luštit křížovky. 

Občas se vloudí šotek a musí si vypomoct nějakým tím novotvarem, ale pokaždé to udělá velmi svědomitě a Ali pomáhá, jak může . 

Když tajenka nevyjde úplně akorát, tak to trošku poopraví a nadává u toho, že ty křížovky už dneska neumějí udělat pořádně protože jim to vůbec nevychází. 

No jo. Nic už není jako dřív. Mě by to taky štvalo. 

Vždycky ráda luštila. Měla neskutečnou spotřebu křížovek. Dneska s vypětím všech sil zvládne jednu, ale i tak je to úctyhodný výkon. 

Je to další z věcí, které mě fascinují. Hodiny a hodiny sedí sehnutá a snaží se tu tajenku dát dohromady. 

Večer je pak velmi šťastná, že to má hotové, protože to budeme potřebovat pro to vyúčtování, co budeme dělat na konci měsíce a pro jistotu mě to nechá zkontrolovat, aby tam neměla chyby. 

I když jsem poněkud zmatená, pokaždé to pro jistotu zkontroluju. Co kdyby náhodou... 

Snažím se přijít na to, co bychom tak s těmi tajenkami mohly doma vyúčtovat, ale ještě jsem na to nepřišla. 

 To ví jen babi. 

Ali přítel nejvěrnější 4 - Procházka mezi poli

Jak jsem již psala, babi si ráda přihnula. 

V době, kdy ještě chodila do práce a Ali zaskočil jen občas, přicházela domů  v méně či více podroušeném stavu.

To byl možná i důvod, proč jsme si Aliho hned nevšimli. 

Autobusem jezdila z konečné na konečnou. V tašce lahvinku, že které cestou příležitostně upíjela a vše se zdálo být relativně v pořádku. 

Jednoho dne však z bůhví jakého důvodu vystoupila uprostřed polí. 

Podotýkám, že bez znalosti terénu. 

Babi je býk, který se jen tak nevzdává, takže bloudila patrně dost dlouho než se odhodlala mi zavolat. 

Poté co jí dobří lidé, z prvního domu, na který při svém bloudění narazila, sdělili polohu jsem volala policii s prosbou, zda by ji mohli někde na trase odchytit. 

Neměli jsme tehdy auto, což by samo o sobě samozřejmě problém nebyl, ale sehnat v pátek odpoledne střízlivého řidiče ano. 

Babi se nejdříve bránila, ale přeci jen se nakonec nechala přesvědčit, že 15 kilometrů je ještě poměrně daleko. 

Jeden by čekal, že bude po celém dni v práci a několikahodinovém pochodu unavená. 

Babi však vystoupila z vozu, rozesmátá a plná energie, jako by se právě vrátila z dovolené na Malorce. 

Policistům ještě dopověděla některou ze svých 5 vtipných historek a šla si spokojeně lehnout. 

Byl to její poslední pracovní den. 

Víc jsme neriskovali. 

Ali přítel nejvěrnější 3 - Jiné dimenze

Babi je takový náš lidový vypravěč. 

Co si nepamatuje, to si vymyslí. 

I když.. kdo ví. Možná je blíž pravdě než my všichni dohromady. Nebo daleko dál. Kdo ví? Myšlenkový posun bývá náhlý a hlavně se zásadně pohybuje nepředvídatelným směrem. 

V každém případě tak občas vznikají neuvěřitelné příběhy ve kterých se časoprostor ohýbá všemi směry, neskutečnou rychlostí, bez jakýchkoliv pravidel. 

Během pár okamžiků můžete být svou matkou a dítě zplodit se svým vlastním otcem, a to i po jeho smrti. 

Zážitky přecházejí z dimenze do dimenze bez sebemenších problémů. Naprosto samovolně. 

Konečně chápu různé proroky a vědmy  Edgarem Cayce počínaje babou Vangou konče. Ti tvrdí, že vše, co se děje, se děje teď a tady. Minulost, budoucnost i současnost. 

Babi si tak, coby holčička, může v jednom okamžiku hrát s mým přítelem, který je o 50 let mladší aniž by jí věkový rozdíl jakkoliv překážel. 

Je to naprosto fantastický svět. Můžete zažít doslova všechno. 

Pravda. Má to i svoje mouchy. 

Já to neumím. Stále ještě nedokážu vše pojmout. 

Můj mozek je velmi omezen bariérami přízemního vnímání světa. 

Na některé otázky, které se z bůhví jakého důvodu v časoprostoru nějak zasekly nedokážu občas adekvátně reagovat. Objevují se v různých dimenzích, ale pokaždé v jiné realitě,takže se jednotlivé verze liší v kontextech příběhů. Jednou je to krádež dokladů , podruhé čekání na předání, nebo hledání dcery, která má ty doklady u sebe. Už jsem i umřela. 

Jak říkám. Nejsem ještě na tak vysoké úrovni vědomí, takže se v tom trochu ztrácím. 

Babi se taky skoro s každým zná. 

S prezidenty, politiky i místními pobudy. 

S většinou z nich údajně pracovala. Dozvídám se tak o způsobu života významných lidí současnosti v jejich jiných dimenzích. 

Přestože se velmi snažím a o Alim jsem přečetla kde co, je to velmi náročné. 

Abych zajistila alespoň občasné potkání ve společné realitě, je naše domácnost opatřena mnoha cedulkami, které připomínají některé zásadní skutečnosti. 

Co je za den, v jakém jsme městě, kolik let tu s námi babi žije, že mám všechny její doklady, že je všechno vyřízené... 

Šetří to slova i energii a babi alespoň na chvíli spočine v současnosti. 

Je to úlevné. 

Ali přítel nejvěrnější 2 - Noční manévry

Duševní stav mámy se neustále zhoršoval. V místě i času se začínala ztrácet stále víc a víc. 

Jednoho krásného dne.. tedy vlastně noci.. si šel přítel ověřit, že je pořád ještě kluk, všiml si otevřených dveří pokoje. Babi nikde. 

Polil nás pot. 

Zhodnotili jsme situaci a po krátké poradě dospěli k závěru, že je čas na romantickou půlnoční projížďku městem. 

Kam tak mohla jít? Je zima, má na sobě sice slušivou, nicméně tenkou noční košili a teplé chlupaté pantofle. V tomto, i když nesporně zajímavém outfitu, by ji doufám do autobusu nevzali. Do Prahy by se tedy snad vypravit nemohla... Rozhodně však nebylo na místě ji podceňovat. Známe ji. V přesvědčování je fakt dobrá. 

Probrali jsme ještě několik dalších možností a po příjemně strávené půlhodině, která připomínala bojovku z dob dětských táborů jsme se rozhodli navštívit místní oddělení policie. 

Zkrátím to. Vzduchem létal i vrtulník. 

Naše malé městečko zažilo vzrušující manévry, o kterých se ještě hodně dlouho mluvilo. 

Babi prostě umí zaujmout a člověk se s ní opravdu nenudí. 

Kolem šesté ráno se všem ulevilo. 

Babi se v noci chtělo na záchod a uvnitř domu to asi nebylo vončo, vyšla tedy za branku a už netrefila zpátky. 

Dobří lidé ze sousedství si sympatickou stařenku vzali k sobě, uložili ji do postele s tím, že si ráno určitě vzpomene, kde bydlí. 

Kolem šesté je přeci jen trochu znervózněl hluk helikoptéry a zavolali na policii.

Díky bohu! 

Vyspinkaná do růžova, úsměv na tváři a samý vtip vešla do místnosti. 

Štěstím jen zářila. Tolik zájmu už dlouho nezažila. Byla hvězdou noci a rozhodně si to hodlala užít. 

S šarmem sobě vlastním přijala nabízené místo a ve svém nepřehlédnutelném ohozu hodila ladně nožku přes nožku, nasadila neodolatelný úsměv a laškovným způsobem ochotně odpovídala na zvědavé otázky policisty. 

Po několika nesmyslných odpovědích to příslušník vzdal a propustil nás i s Alim domů. 

Vyčerpaní po právě prožité noci, kdy akce střídala akci a noční manévry by nezklamaly ani příznivce akčních filmů, jsme si šli lehnout.

V sedm ráno se ozval zvuk vysavače. 

Ano. Opravdu v sedm. Babi v plné síle zahájila úklid svého pokoje. 

Přemýšlela jsem, jestli by mě nějaký soud zprostil obžaloby v případě úmyslného zabití. 

Nechtěla jsem riskovat. 

Beze slova jsem vstala. Vypnula vysavač, po zbytek dopoledne se snažila usnout a tiše záviděla příteli jeho schopnost spát za zvuku šoupajicich se patoflí, cinkajícího nádobí, šustění pytlíku.... 

Tehdy jsme smířeně Aliho přijali do rodiny a od té doby je jejím nejvlivnějším členem. 

No... přijali...

Vnutil se sám. 

Od té doby řídí chod domácnosti, do všeho se plete, komplikuje zdánlivě jednoduché věci a ohrožuje naše psychické zdraví. 

Ali přítel nejvěrnější 1 - Andělíček

Důvěrně mu říkáme Ali. 

Za těch 10 let, co s námi bydlí, se už stihnul skamarádit s celou naší rodinou, kamarády i sousedy. 

Máma se k nám přistěhovala před 15 lety. 

Už jsem se bála nechávat ji samotnou. Přeci jen už měla své roky... 

Spotřeba alkoholu a počínající problémy s pamětí mě však přeci jen trochu zaskočily.

To, že si ráda cvakne jsem věděla, ale že zvládne vypít tolik, tak o tom jsem neměla ani páru. 

Nikdy nepila na veřejnosti, ale je pravdou, že v baru měla vždy nějakou tu láhvinku. 

Nikdy jsem to nevnímala jako problém. Spousta lidí si dá občas skleničku. To je přece normální. 

Že je situace vážná , jsem pochopila v okamžiku, kdy jsme ji našli slečenou do naha, nataženou na lavici před domem, s oblečením, složeným do úhledného komínku, pod hlavou a pro větší efekt nohama směrem k brance. 

Spinkala jako andělíček. Doslova. 

Ani nechci vědět kolik lidí mělo to štěstí spatřit její svatyni o ohrožení mravnosti mládeže nemluvě. 

Alkohol je zkrátka metla lidstva a můj život je doslova obklopen alkoholiky v nejrůznějších stádiích tohoto nešvaru. 

Záměrně jsem použila slovo nešvar, protože na rozdíl od spousty lidí a odborníků nepovažuji alkoholismus za nemoc. 

Jakmile někdo nějaké zlozvyky, chutě nebo záliby nejrůznějšího druhu označí jako nemoc v podstatě řekne, že dotyčný za to nemůže, protože je nemocný. Chudinka. 

Už babicka mého prvního muže, mimochodem velmi kultivovaná dáma, říkala, že chudinka je akorát hovno u cesty. 

Považuji to za jednu z nějvýstižnějších definic, které jsem slyšela. 

A když ze sebe někdo dobrovolně udělá kus hadru bez vlastní vůle a zbla cti, odmítám to zkrátka omlouvat. 

Výmluva či důvod nebo viník se dá najít během několika vteřin. To není nemoc, ale vyčůranost. 

Já měla to štěstí mít pod svou střechou hned několik alkoholiků. Báječný studijní materiál a skvělá škola života. 

V tu dobu k nám chodila spousta kamarádů a protože jsme takový útulek dvounohých i čtyřnohých zvířat, tak u nás někteří i bydleli. 

Ano. Jsem založením komunitní člověk. Mám ráda, když je kolem mě hodně lidí. 

Má to svoje výhody i nevýhody. 

Nevýhodou se ukázalo silné pouto, které k sobě mají lidé se společným zájmem. 

Sounáležitost přátel v chlastu je obdivuhodná. 

Tu omylem zapomenutá sklenička, tu nenápadně podstrčený panák.. 

Vynálezavost nezná mezí .

Každý má svůj osobitý, nezaměnitelný styl, jak dosáhnout svého. 

Máma je ovšem mistr nad mistry. 

Dokáže si lidi omotat kolem prstu aniž by si toho dotyčný všimnul. 

Možná je to dobou, ve které žila. 

Válka, komunismus i normalizace z ní dokázaly vytvořit bytost, která dokonale dokáže zneužít každou situaci, aby s využitím veškerých dostupných prostředků dosáhla svého. A když říkám veškerých, myslím tím opravdu veškerých. 

Zkoušela to na všechny, kteří se ocitly v její blízkosti.

A je to tady.

 V pondělí mi došlo, že jsem stará. 

Docela šok. 

Sem si nějak nevšimla, kdy se to stalo. 

Asi to bude tím, že se nemaluju a vlasy nosím svázané do culiku, což zvládám i po tmě. Už léta.

Taky chodím bez brýlí i když mám 4,5 dioptrie.

V pondělí jsem poprvé musela odejít z práce, aniž bych sama chtěla. 

Moje chyba. Všude jsem pracovala moc dlouho, zapomněla sledovat cvrkot kolem a nějak mi uniklo, že vývoj jde neustále kupředu, i když u toho nejsem.

Změna práce byla ta nejlepší příležitost, jak u sebe vypozorovat známky demence, přestože jsem byla doposud přesvědčena, že mi to pálí jak nikdy. 

Nepálilo. 

Zdá se, že se ze mě stal puberťák ve výslužbě.

Možná si ze mě ten nahoře dělá jen nemístnou prdel. 

První co mě napadlo, kouknout na nabídky práce. 

Mluví tu někdo česky!?! 

Haló!! Umím skvěle s excelem. Baví mě práce s daty. V hlavě mám samé dobré nápady. Byla by tu pro mě nějaká práce?

Fajn. Nejsem úplně dokonalá. Uznávám. Ale copak nikdo nepotřebuje obyčejnou holku, která by pro práci i dýchala? 

Zítra jdu potupně na pracák.