Ali přítel nejvěrnější - 119 - zatloukat, zatloukat, zatloukat

 Celý den byla babi v pohodě. Skoro jsme o ní nevěděli. Ani žádná nehoda se nekonala. Prostě klídeček a idylka. Až jsem si říkala, jakýže to božský klid. Ano. Klid. Ale před bouří. Odbyla pátá a babi se probrala k životu. No. K životu tedy moc ne. Spíš k mučení neviňátek.

Po odpoledním šlofíku se tradičně začala chystat k odchodu "DOMŮ". Už jsme na to zvyklí. Dělá to naprosto pravidelně, každý boží den. Aby nám náhodou doopravdy neodešla, zamykáme vchodové dveře a veškeré klíče odkládáme na mrazák. Snažíme se eliminovat i pokusy o útěk oknem, což je poměrně novinka. 

Babi je zkrátka vynalézavá. Dvakrát už jsem jí načapala na parapetu v jejím pokoji a jednou to dokonce zkoušela i u mě, kde je přístup k oknu dost komplikovaný. Nejdřív sundala všechny věci ze skříňky, po které se přes postel plánovala dostat k oknu. Samozřejmě se svalila zpátky na postel a při té příležitosti vylila plný, poměrně velký džbán vody. Mokro bylo všude. V posteli, na zemi, ale i na babi. Poté, jakoby se nic nestalo, se přesunula zpátky do kuchyně a usedla ke stolu. Prostě syndrom mrtvýho brouka.

Ani bych o tomto jejím pokusu zdrhnout nevěděla, kdybych se náhodou nedotkla jejích zad. Byla celá mokrá. Včetně ponožek. To, že se při pádu uhodila o roh skříňky, jsem si všimla, až když se ranka začala vybarvovat. No. Nenudíme se. 

Zkouší to na nás různými taktikami. Aby zmenšila naši ostražitost, začne nejdřív zavádět řeč.

Babi: "A co budete dnes učit?"

Já: "Jak učit? A koho?"

Babi: "No ty holky.?

Já: "Jaký holky? Copak já jsem nějaká učitelka?"

Babi: "Ne? A kdo mě teda bude učit?"

Já: "No to já nevím."

Odešla jsem do svého pokoje objednat několik balíků kalhotek na doplnění zásob. Mezitím se ze zahrady vrátil Petr. Z dálky tlumeně slyším:

Babi: "Tak kdy začneme s tím učením?"

Petr: "S jakým učením?"

Babi: "No já tě prej mám učit."

Petr: "Vy mě budete učit? A co?"

Babi: "No to já nevím. Říkali, že tě budu učit."

Petr: "Tak se na to vyprdnem ne?"

Babi: "A co budeme dělat?"

Petr: "No za chvíli budeme večeřet."

Po chvíli se babi zvedla a oznámila odchod "DOMŮ". Jenže. Dveře byly zamčené a my je odmítli otevřít, což babi vždy špatně nese. Vnímá to jako obrovské bezpráví a nespravedlnost. Nemohu se zbavit dojmu, že se občas díky tomu uchýlí i k nekalým praktikám či dokonce naschválům, proti nimž jsou pokusy o únik oknem naprosto marginální, jen aby dosáhla svého.

Uraženě se odebrala do svého pokoje, kam jsme ji nasměrovali s tím, že doma je TADY. Po několika minutách jsem po očku nahlédla, jestli je vše v pořádku. Babi seděla na posteli a právě dokončovala svlékání kalhotek. Přiskočila jsem a snažila se co nejrychleji zachránit situaci a posadit jí na trůn, který má hned vedla postele. Pozdě. Postel byla celá mokrá. Babi tam seděla jako ztělesnění boha pomsty. Na všechny otázky buď zarytě mlčela a nebo zapírala. Hotovej Fučík. Zatloukat, zatloukat, zatloukat. A když ti na to přijdou, zatloukat. To by babi šlo. "Nic si nepamatuju. "Já to neudělala." "Já nevím."

Po chvilce nabubřelého trůnění ze sebe přeci jen vytlačila zbytek. Oblékla jsem ji, sundala mokrou deku a šla dokončit objednávku. Ani ne po dvou minutách na mě volá Petr:

Petr: "Hani. Pojď se honem na něco podívat. To jsi ještě neviděla."

Lekla jsem se, co se stalo a vystřelila, div jsem se nepřerazila. 

Babi seděla vedle kamen, s holým pozadím zapasovaným do kýblu na třísky a nemohla vstát. Nemístně jsem vyprskla smíchy. Měla jediné štěstí, že byl poloprázdný, a navrchu se nacházelo docela dost papírů na zátop. Jinak by měla prdelku rozpíchanou jako jehelníček a nejspíš i samou třísku. Samozřejmě opět zatloukala.

Já: "Babi, co tam děláš?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Proč sis tam sedla?"

Babi: "Já si sem nesedla."

Já: "Jak to že ne?"

Babi: "Já jsem sem upadla."

Já: "A při tom padání sis stihla sundat kalhoty?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Tys to udělala schválně viď? A moc se ti to nepovedlo, že jo?"

Babi: "Hm. Pomoz mi. Bolí to."

Přiznání je polehčující okolnost. Naštěstí už byla hotová večeře. Jakmile jsme před babi postavily talíř, zapomněla (tentokrát doopravdy), že vůbec nějaký kýbl s třískama existuje. Celý incident tak vyšuměl do ztracena. Po večeři si to sice opět zamířila ke vchodovým dveřím, ale to spíš jen proto, aby zkusila, jestli jsme si to náhodou nerozmysleli.

Uložila jsem ji do postele, přikryla peřinou až pod bradu a během několika minut spala jako neviňátko.

Jen my s Petrem víme, že tak úplně nevinné to dneska nebylo.

Ali přítel nejvěrnější - 118 - obsluha brány

Rozptýlené části mysli se nám zadrhli někde v časoprostoru, a já se začínám obávat, že ty chybějící kousky už nikdy nedáme dohromady. Přes den je  to celkem v pohodě, ale padne čtvrtá odpolední a babi začne být akční. 

Její mozkové závity jedou na plné obrátky, z hlavy se jí skoro kouří, ale ne a ne najít jakýkoli záchytný bod. Neúnavně hledá ztracený čas, domov, přátele, příbuzné, holky, kluky a bůhví co ještě. 

Babi: "Jé. Ty seš tady? Já pořád čekám na tu holku, jak tady byla. Najednou někam zmizela a říkala, že na ní mám počkat."

Já: "Ale babi. Nikdo tu nebyl a nejspíš ani nikdo nepřijde."

Babi: "Ale on říkal, že půjdeme domů."

Já: " Tak kdo to byl? Ona nebo on?"

Babi: "Já nevím."

Já: " Já taky ne. Ale za celý den tu opravdu nikdo nebyl, nikdo tě nepřivedl, ani tě neodvede. Od rána sedíš na židli a nechceš nic dělat."

Babi: "Já už vím. Já si asi spletla barák."

Já: "Nic sis nespletla. Jen se ti něco zdálo."

Babi: "A není možný, že by bydlel tady někde kolem?"

Já: "To pochybuju."

Babi: "A nemáš telefon, že bych mu zavolala?"

Já: "A ty si pamatuješ telefonní číslo?"

Babi: "Počkej. Co von to říkal? Že dělá tady někde..."

Já: "A tobě se tady s námi nelíbí?"

Babi: "Já se budu muset jít podívat naproti do baráku, co tam je za jména. On se sem nedávno přistěhoval."

Babi mě vůbec neposlouchala. Snažila se vybavit si detaily imaginárního hovoru, který se odehrával pouze v její hlavě. Mě v podstatě nevnímala. 

Bylo zbytečné jakkoliv zasahovat do toku jejích myšlenek i vyřčených úvah. Jedna teorie střídala druhou a já v tom měla za chvíli takový hokej, že jsem to vzdala. Vím, že se situace bude zítra opakovat, stejně jako každý jiný den. Jako přes kopírák. 

Babi zkrátka stále někdo chybí do počtu. Ráda bych jí pomohla, ale nevím jak. Ti, o kterých hovoří, jsem v životě neviděla a babi o nich taky nic neví. Dost neřešitelná situace.

Trochu podezřívám Aliho, že má s těmi jejími stavy něco společného. Celý den ho není vidět, ale kolem té čtvrté se znuděně probere a začne s těma svýma trapnýma srandičkama. Já nevím, co ho na tom ještě může bavit.

Pomáhám babi, jak jen můžu a kvůli tomu nepodařenému návratu samozřejmě daleko víc. Na pomyslném žebříčku důležitosti jsem postoupila o další významný stupeň, neboť mi byla svěřena obsluha brány! To už babi opravdu sama nezvládá. Neudrží se pořádně na nohou, a pořád tak trochu vlaje ve větru. 

Už to máme celkem vychytaný, i když je pravdou, že se čas od času něco nepovede. Mívám totiž problém rozlišit, co je zásilka a co je určeno ke spláchnutí. To je nevýhoda nezvyklého spojení dimenzionální brány s poněkud přízemním zařízením. 

Ne vždy je však chyba na mé straně. Přestože jsem babi našila spoustu kusů vkládacích udělátek ze speciálního sacího materiálu, stane se, že zásilku k bráně prostě nedonese. 

Díky propracovanému systému však už tekutina nekončí bez užitku na zemi, ale bezpečně se zachytí na předem stanoveném místě. 

Dalším bonusem je, že tyto pomůcky mohu jednoduše přemáchnout a jsou zase použitelné. To je veliká výhoda, protože to nevyžaduje žádné další vícenáklady či údržbu. 

Mým nejdůležitějším úkolem je pohlídat, abychom omylem neposlaly i onen zádržný materiál. Jednak by to byla škoda, ale hlavně by se nám mohlo ucpat spojení, a to by byl malér.

Trochu složitější je, když babi potřebuje poslat tužší zásilku. Tady už je potřeba dokonalé souhry. Máme rozděleny úkoly. Babi tlačí, co to jde a já se snažím speciálními chvaty posunovat a hlídat trasu. 

Je to šichta, ale jsme tým a není nic, co bychom nezvládly. Tedy, abych nekecala. Taky se to občas nepovede. Co se dá dělat. To je prostě život. Přeci jen jsem ještě v zácviku. 

No nic. Žádný učený z nebe nespadl. Že jo. Snad si to tam nějak přeberou.

Ali přítel nejvěrnější - 117 - moribundus

Máme takové malé hospodářství. To už jsem psala. Každý den se zkrátka musí udělat, co je třeba. Jenže choroba si nevybírá a většinou na vás hupsne, ani nevíte jak. A já tentokrát chytla nějaký echt výživný moribundus. 

V plné síle se mě držel skoro pět týdnů a ještě dnes pokašlávám a jsem unavená. Zvířata se však neptají, jestli je vám blbě nebo ne. Obstarat je člověk musí, i kdyby se k nim měl doplazit. Plazila jsem se, co to šlo, ale byl to boj. 

Dalo by se říct, že jsem si sáhla na dno. Téměř týden devětatřicítky, bolesti kloubů a svalů. Do krku mi někdo vysypal střepy a kašel s rýmou už byl jen takový drobný přívažek pro zpestření situace, stejně jako pravidelné páteční zpracování masa a úterní drcení kostí. 

Přítel na tom nebyl o mnoho lépe, ale přeci jen měl mírnější průběh. Jediný, kdo byl v pohodě, byla naše babi. Já nevím, jak to ta ženská dělá, ale tenhle typ nemocí se jí prostě vyhýbá. Našeho zbídačeného stavu si samozřejmě ani nevšimla. Jediné, co jí zajímalo bylo, proč pořád ležíme. Byl to velmi intenzivní zájem. Zhruba v pětiminutových intervalech. 

"Vy dneska nebudete vstávat?", "Vy ještě spíte?", "A kdy už vstanete?", "Vstávejte. Už je světlo." 

Nejhorší problém byl však s komunikací. Babi hodně špatně vidí i slyší. Musí se na ní mluvit hodně nahlas, což byl za stávající situace téměř neřešitelný problém. Nešlo mi mluvit ani potichu. V podstatě jsem jen šeptala a i to mě dost vysilovalo. Jenže zkuste se promlčet neustálými a nekonečnými otázkami. Bylo to, jako když se domlouvá němý s hluchým slepýšem. Po pár pokusech o znakovou i posunkovou řeč jsem to většinou vzdala a jen bezmocně nad tím mávla rukou.

Ona je s babi komplikovaná domluva i normálně. Sice již většinou používá standardní výrazy, ale velmi často jim přiřazuje úplně nový a leckdy nečekaný význam. Už jsem přemýšlela, že si začnu psát nějaký překladový slovník, abych věděla, že karta je plena, džbán je záchodová mísa, a že zástrk je kapesník. 

Nedokázala pochopit, že pokud není potřeba neodkladně něco dělat, jsme zalezlí v posteli a jsme rádi, že dýcháme. Na rozdíl od nás, byla plná energie. Sice částečně díky výživovým doplňkům, jako je například taurin, ale prostě byla.

No a abychom si to všichni hezky užili, hýřila i neutuchajícím zájmem o dění kolem baráku. Šourala se po chodbě sem a tam, otvírala vchodové dveře, ručkovala k brance a kontrovala, jestli náhodou někdo nepřišel, až jsem to nevydržela a ty prokleté dveře zamkla. Moc jsem si tedy nepomohla. Následovala totiž nekonečná řada upozornění, že nás někdo zamkl a nedostaneme se z baráku.

Chvíli bylo ticho a já slyším, jak se babi opět blíží ke dveřím. Už sahala po klice.

Já (šeptem z posledních sil): "Co tu zase vymýšlíš?"

V mžiku stáhla ruku z kliky a začala přerovnávat boty.

Já: "Hledáš něco?"

Babi: "Říkali, že si mám vzít sedmičku."

Já: "Jakou sedmičku?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Tady žádná sedmička není. Běž zpátky do kuchyně. PROSÍM."

Babi se poslušně odšourala. Najednou koukám, jak si stahuje kalhoty a zvolna usedá na okraj gauče.

Já: "Co to děláš?! Chce se ti na čůrat?"

Babi (kategoricky): "Nechce."

Na nic jsem nečekala, rychle ji zvedla, natáhla kalhoty a snažila se jí co nejrychleji odvést na trůn. Jenže babi se začala zoufale vzpouzet a křičet "Já nechci!".

Podařilo se mi ji dotlačit až k "džbánu", jak teď říká a dokonce i usadit. "Karta" již byla samozřejmě mokrá. Babi trucovitě, ale poslušně seděla s nepřehlédnutelným výrazem boha pomsty:

Babi: "Mně se nechce."

Já (už trochu rozlobeně): "Ale chce."

Po malé chvíli bylo úsilí SAMOZŘEJMĚ korunováno úspěchem.

Já: "Tak vidíš, že se ti chtělo."

Ostentativně dělala, že mě neslyší, což po pravdě řečeno asi opravdu neslyšela, i když jsem do toho dala úplně všechno. Krk celej naběhlej a bolavej. Hlasový klid, o který jsem se dlouhodobě snažila, se zkrátka opět nekonal.

Usoudila jsem, že babi začíná nějak blbnout, takže je čas na odpoledního šlofíka. Uložila jsem ji do postele. Naštěstí už bez odporu. Hned usnula. Jako andělíček.

Hodinka nádherného ticha. Nic krásnějšího jsem dlouho nezažila. TO TICHO!

Ali přítel nejvěrnější -116 - babi se pomalu vrací

Už je to více než měsíc, co se nám babi s Alim zatoulala do hloubi vesmírných dálek. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že se jednalo o nevydařený pokus o teleportaci do jiné galaxie. Zatímco  proces tam prošel hladce, na zpáteční cestě se něco zadrhlo a mozek se někde na půli cesty zasekl.

Zkoušela jsem všechno možné, aby se podařilo alespoň část mozkovny dostat zpět na své místo. A musím s povděkem zkonstatovat, že se nám v tomto ohledu podařilo dosáhnout částečného úspěchu. Jako poměrně zásadní v prvotní fázi záchrany považuji okamžité nasazení paralenu, který zafungoval jako jakýsi magnet, kterým je uniklá kapacita pomalinku přitahována zpět. 

Babi díky tomu začíná hovořit i řečí našeho kmene. Pozvolna, ale jistě. Občas jí sice ještě nějaký ten novotvar uklouzne, ale k základní domluvě to stačí. Zejména dopoledne, kdy ještě není tolik unavená. Vnímám to jako pozitivum, i když jsem neustále ve střehu. Přesto věřím, že dobu kódované komunikace máme za sebou. I když... občas zapomene a řekne třeba:

Babi: "Bude patupi potupi?"

Když na mě tohle spojení vybalila, absolutně jsem netušila, cože to vlastně chce. I když mi to několikrát zopakovala. Až dnes ráno mi to konečně docvaklo. S největší pravděpodobností to mělo být "hamity, papity", což v překladu znamená "něco dobrého na zub". Pozdě, ale přece. Malé, ale ne bezvýznamné vítězství nad komunikačním šumem. 

Třeba se to někdy opravdu naučím. Pomalu. Po krůčkách. Když si vzpomenu na úplně první pokusy o komunikaci, kterou se mnou babi vedla po svém nepovedeném návratu...:

Já: "Babi zatlač, ať si můžeš jít lehnout."

Babi se bez jediného slova sehnula k zemi. Do prázdné dlaně ze vzduchu nabrala něco, nevím co. Ruku pak umístila před sebe jako knihu, soustředěně se zahleděla do (z mého pohledu) prázdné dlaně a začala mumlavě "číst":

Babi: "Tisíc devět set padesát, třicet pět padesát, sto devadesát osm..."

Já: "Babi prosím. Zkus zatlačit."

Babi na mě vrhla pohled, který byl tak výmluvný, že jsem přestala naléhat. Patrně právě prováděla nějaký důležitý rituál, jehož účel mi dodnes zůstává skryt. Po chvíli svůj zrak přesunula ke své svatyni. Dlouho ji za pomoci rukou zkoumala a opět začala "číst":

Babi: "Teplý, studený... sto padesát osm... já to nemůžu přečíst."

Já: "Tak to nečti a zatlač."

Babi: "Nejde to přečíst. Já na to nevidím."

Vzdala jsem to a oblékla ji do pyžama, smířena s tím, že budu ráno muset převléknout celou postel. Únik je prostě únik a babi se evidentně zpátky k nám nechtělo. Jen mě mrzelo, že jsem si všechna ta čísla nezapsala. Možná to byly nějaké důležité indicie, a mým úkolem bylo je rozluštit a zachránit svět před zkázou. Nebo mezi nimi byla výherní čísla Sportky. Škoda. Nejspíš budu nadosmrti chudá a zachráním leda tak kulový. Co se dá dělat. Babi už ta čísla nezopakovala.

Zatímco téměř čtrnáct dní byla roztomilé a usmívající se miminko, které téměř nemluví, udělá bez protestů vše, co se po ní chce a dobře baští, dnes už opět řeší všechno možné i nemožné, a chvilkama tak připomíná zaseknutou desku. Navíc ji musíme neustále hlídat, aby nám někam nezdrhla.

Babi: "Tak já půjdu. Mějte se tu hezky..."

Já: "A kampak jdeš?"

Babi: "No domů."

Já: "Doma jsi tady. TADY bydlíš."

Babi: "Neblbni. Maminka na mě doma čeká. Pomůžeš mi?"

Podívala jsem se z okna na zataženou oblohu, zledovatělou silnici se zamrzlými hroudami bláta a sněhu.

Já: "Tak na to zapomeň. Podívej se, jak tam je. Já nikam nejdu."

Babi: "No... ale... mě tu měli vyzvednout. Chlapi. Já MUSÍM jít."

Já: "Ale venku nikdo není. To jste se asi špatně domluvili."

Babi: "Ježiši. To mě tu nechali? Maminka mě bude hledat. Že jsem sem chodila!"

Já: "No jo. Co já mám dělat? Já ty chlapy neznám. To jste se měli pořádně domluvit. Ale neboj. Jestli pro tebe přijdou, tak určitě zazvoní."

Babi: "A v kolik jede autobus?"

Já: "To tedy fakt nevím."

Ještě dlouho pak řešila jízdní řád a odmítala připustit fakt, že už maminka není. Když jsem však na stůl rozložila puzzle, bylo po cestování.

Není to s tím mým pokladem jednoduchý, ale na druhou stranu, mohlo být hůř. 

Ali přítel nejvěrnější - 115 - problémy s komunikací

Cestování časoprostorem v rámci naší planety už asi nebylo pro babi s Alim dostatečně cool. Mají ho za ta léta procestovaný skrz na skrz. Rozhodli se tedy, že rozšíří svoje pole působnosti a začnou prozkoumávat i zbytek naší galaxie, ale dost možná i mimo ni. Napadlo mě to ve chvíli, kdy babi začala ke komunikaci používat sice vysoce sofistikované, ale pro mě zcela nesrozumitelné způsoby dorozumívání. Jako kdyby mluvila v jakýchsi tajemných kódech. 

Byl to pro mě docela šok, protože jsem na takovéhle změny nebyla vůbec připravená. Kdyby alespoň něco řekli předem. Naprosto nečekaně mě postavili před hotovou věc, aniž by mi dali čas se trochu připravit. Jednoduše mě hodili do vody a plav. Ne že bych na nejrůznější výstřelky nebyla zvyklá, ale přece jen mě poněkud zaskočilo, když se babi tímto způsobem rozhodla komunikovat i se mnou. Například:

Já: "Kampak jdeš babi?"

Babi: "H7"

Vůbec jsem nevěděla, jak na to reagovat. Koukala jsem na ni a nevěřila vlastním uším. Hlavou mi prolétla myšlenka, že se třeba stala tajnou agentkou se zvláštním pověřením (doufám, že ne zabíjet). Taková novodobá Mata Hari. Následně se mě však zmocnila obava, aby mi babi nevyzradila nějakou tajnou informaci. Nerada bych ji totiž ohrozila. Znám se. Nikdy neudržím tajemství moc dlouho. Přesně z tohodle důvodu nakupuji vánoční dárky na poslední chvíli.

Jenže tohle nebyl jediný způsob nové komunikace. Když selhalo dorozumívání pomocí kódů, zkusila telepatii. Seděla, upřeně na mě hleděla, chvílemi se usmála a snažila se mi sdělit něco, bůhví co. Patrně si vůbec neuvědomila moji absolutní nepřipravenost. Copak já ovládám telepatii!? Chtělo se mi zakřičet "Babi, já ti vůbec nerozumím!". Můj mozek není na takovéhle způsoby komunikace připraven. I když se soustředím jak nejlíp umím, abych zachytila alespoň něco, tak NIC.

Snažím se jí vysvětlit, že na mě musí mluvit normálně. A hlavně NAHLAS. Jenže babi je tak nadšená z nově získaných schopností, že už naši pozemskou mluvu odmítá používat. Na druhou stranu musím uznat, že se opravdu všemožně snaží mi tyto sofistikovanější způsoby přiblížit. Evidentně jí naprosto pohltily. Jenže já byla na jazyky vždycky tupá. Prostě analfabet.

Já: "Tak co babi? Nepůjdeme se na chvilku projít? Ať se trochu vyvětráme?"

Babi: "Á imu šec."

No jo. Je to marný. Je to marný. Je to marný. Tohle se přece nikdy nemůžu naučit. Zkoušela jsem se zeptat přítele, jestli neví, co mi babi odpověděla. Jenže on je na tom s jazyky úplně stejně. 

Abych předešla dalším komunikačním šumům, učinila jsem několik opatření, aby mi nemusela složitě vysvětlovat, co právě potřebuje. Jako první jsem přestavěla pokoj tak, aby měla přenosné teleportační víceúčelové zařízení přímo u postele. Je to jistější. Má ho hned u ruky pro případ, kdyby se noví galaktičtí přátelé rozhodli nečekaně navázat spojení. Zejména v noci. Zajišťuji zkrátka logistickou podporu a dohlížím, aby se nemusela zabývat nepodstatnými a přízemními věcmi. 

Jsou však chvíle, kdy mě opravdu zaskočí. Věděli jste například, že zubní protéza musí být na noc zasunuta mezi nohama? Taky mi to přišlo absurdní. Jenže babi trvala na důležitosti umístění právě tam. Důrazně mi vysvětlila, že to tam musí být, protože to tam patří. Sice netuším, jakou funkci může tento, na první pohled obyčejný předmět v těchto místech zastávat, ale patrně to nějak souvisí s tou komunikací. Jinak si to neumím vysvětlit. 

No. Radši přestanu přemýšlet nad věcmi, kterým nerozumím. Babi určitě ví, co dělá.

Ali přítel nejvěrnější - 114 - miminko

Nevím, jakým způsobem zvládáte ty neskutečné energetické veletoče, které nám v posledních měsících letošního roku naše kulatá matička země připravila. Přechod věků je přechod věků. Energeticky hodně ode zdi ke zdi. Zvládáme to sice statečně, ale velmi turbulentně. 

Dvanáctý prosinec však byl doslova masakr. Babi se nám úplně vypnula. Mlčky seděla v kuchyni jako hadrová panenka. Bylo to zvláštní a velmi nezvyklé. Kdo babi zná, ví, že v podstatě pusu nezavře a při každé příležitosti mluví a mluví. A najednou nic. Seděla, koukala a reagovala jen ano nebo ne. Ani s Alim si nechtěla povídat. A to už je co říct.

Ze dne na den tak máme doma miminko, o které je potřeba se postarat, se vším, co k tomu patří. Jako kdyby na těch svých cestách časoprostorem ztratila část sebe sama. A tak každou hodinu chodíme kontrolovat náš multidimenzionální portál, jestli se náhodou alespoň kousek poztrácených částí zase neobjeví, aby byla zase komplet.

Nohy naštěstí zůstaly na místě, takže na procházky chodíme, ale křížovky už Ali odhodil do kouta. Ani se nezeptal. Jediné, co babi ještě trošku zabaví jsou paradoxně puzzle. Trpělivě skládá jeden dílek za druhým. S obrovskou rozvahou. Krtečka z patnácti kousky složí za dvě až tři hodiny. Vůbec mi to nevadí. Má spoustu času. Není kam spěchat. Důležité je, že ji to baví. 

Na víkend přijela naše milovaná vnoučátka. Trošku jsem se bála, aby jim změna, kterou babi prošla, nevadila, ale strachy byly naprosto zbytečné. Babi seděla, usmívala se a jen sledovala cvrkot. Přesto dokázaly rozzářit celý dům a nabít všechny novou energií. Dokonce i u babi začalo docházet k mírnému zlepšení. Vítaly jsme každé znovunalezené slovo a jásali nad každou neposkvrněnou plenkou.

Děti odjely a já pomalu nabývala dojmu, že se nám babi přece jen kousek po kousku vrací do naší reality. Doplňky, v podobě účelového "spodního prádla", které brání dalším únikům, se babi nikdy moc nelíbily. Jako žena to naprosto chápu. Dělají velký zadek a nejsou úplně sexy. To nezapírám. Situace si zkrátka vyžádala oběti i na tomto poli. Nedá se nic dělat. 

S povděkem jsem kvitovala, že i babi, která si celý život zakládala na své ženské přitažlivosti, přijala tuto změnu jen s drobnými "technickými" problémy. Evidentně jí nevyhovoval prefabrikovaný střih. Snažila se jej tedy inovativním způsobem přeměnit k obrazu svému. Různě ubírala a přemísťovala vnitřní materiál, takže to v pokoji vypadalo jako po bitvě, protože výplň byla zkrátka všude. Nedokázala jsem ji přesvědčit o důležitosti ponechání alespoň minimálního množství tohoto matroše uvnitř. Uchýlila jsem se dokonce i k úskočné argumentaci, že je venku zima a sex-appeal tak musí jít stranou, aby nenastydla.

Od té doby to jakž takž akceptuje, ale znáte to. Když náhodou nekoukám...

V pátek jsme potřebovali udělat větší nákup a vyzvednout maso pro zvířata. Babi posnídala, rozložila jsem před ni puzzle a připravila tatranky s kafem. Tradiční to sada, před odchodem do krámu.

Byli jsem pryč zhruba dvacet minut. Obtěžkaná taškami jsem otevřela dveře. Několikrát jsem potáhla nosem, abych se ujistila, že to, co cítím je skutečné. První, co mě napadlo bylo "Už jsou zase tady!" Ano. Ty čuňata z jiné dimenze. Ti, co neumí používat brány a portálem cpou kdeco, aniž by se ujistili, že po sobě nezanechali bordel. Není to poprvé, co nás takhle nemístně zaskočili.

Babi seděla v kuchyni a usmívala se jako měsíček na hnoji. Teď mě došlo, jak moc je toto slovní spojení trefné a jak moc bylo cítit. Jediné, co mě v tu chvíli potěšilo bylo, že babi ze sebe dokázala dostat "Jé. Vy už jste tady?" Zdálo se, že nájezd návštěvníků ani nezaregistrovala.

Zato já a můj nos ano. V rychlosti jsem proběhla barák, abych zjistila, kde všude jsou známky právě proběhlé invaze. Měli štěstí, že už byli pryč, protože to, co tu po sobě zanechali, stálo za to. Přemýšlela jsem, kde začít, protože i babi jevila známky neúspěšného zápasu s hmotou. Patrně chtěla chuděra pomoct s obsluhou brány, možná i s hledáním náhradního řešení, když hlavní portál selhal.

Nejdřív jsem ji nechala sedět v kuchyni, v bláhové naději, že než se vrhnu na její očistu, stihnu zlidštit alespoň podlahu. Když se však z ničehož nic objevila ve dveřích koupelny s tím, že musí na hrad, pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Stáhla jsem kalhoty a posadila ji jako princeznu koloběžku napůl oblečenou, napůl svlečenou do suché vany. 

Seděla tam jako ztělesnění boha pomsty a z očí na mě vrhala pohledy plné obrovské nespravedlnosti. Účel však světí prostředky. Musela tam prostě chvíli vydržet, i kdyby se rozhodla pokračovat v bohulibé, nicméně poněkud zapáchající činnosti. Minimálně než vyčistím podlahu a zprovozním koš na prádlo, který měl  patrně sloužit jako "ono" náhradní řešení přenosu. Podotýkám neúspěšného přenosu. Materiál byl opravdu všude, kde se její ruka dotkla.

Konečně došlo na babi. Svlékla jsem ji, osprchovala, poté napustila vodu a přidala voňavou pěnu. V domě se dalo opět normálně dýchat, což mě naplnilo nadějí, že pro dnešní den máme katastrofy za sebou.

Babi usedla ke stolu, začala skládat puzzle a já se vrhla na maso. Mám ve zvyku si některá jídla předpřipravit, aby vlastní vaření bylo co nejrychlejší. Čekalo mě maso na osm rolád a dvacet kilo kuřecích čtvrtek na vykostění pro zvířata. Do pozdního odpoledne bylo o zábavu postaráno. A tak jsem roládovala a kostila, až se ze mě kouřilo a mezitím běhala s babi "do hradu" (jak s oblibou říkává).

Večer seděla v kuchyni. Nepřítomný pohled upřený bůhví kam. Byla jsem utahaná, jako kotě. Na malou chvíli tak opadla moje ostražitost. Přítel, který se mnou celodenní anabázi absolvoval, vařil a v podstatě mi dělal logistickou a morální podporu, najednou zjistil, že se babi nenápadně kamsi vytratila. Po chvíli jsme ji našli. Seděla na mé posteli, kalhoty stažené ke kolenům a právě spouštěla zlatý vodopád. Udiveně se na nás podívala. Myslí však byla někde hodně daleko. Bylo pozdě cokoliv dělat. Zbytečné cokoliv říkat.

Stáhla jsem deku, vysušila koberec, celou ji převlékla a uložila do postele. Pro dnešek je hotovo. Ráno nás čeká nový den. 

Tak dobrou.

Ali přítel nejvěrnější - 113 - lékařská prohlídka

Žádné větší zdravotní problémy babi nemá. Jako téměř každý má mírné bolesti kloubů, špatně vidí a slyší, ale to je z pohledu jejího věku více méně marginální záležitost. Nebojím se říct, že je to vlastně takový malý zázrak. Někdy jí tu úžasnou imunitu závidím. Do sedmdesátky nevěděla, co je chřipka a u doktora jí viděli, jen když potřebovala nějaké potvrzení. Za celý život se jí neudělal jediný zubní kaz. Všechny zuby se jí postupně jednoduše vyviklaly a naprosto zdravé vypadly. Jeden po druhém. Tedy pokud nepočítám ty tři, co zbyly. Holt zdravý kořínek. 

Občas se však k doktorovi musí. Tak to prostě je. A babi potřebovala lejstro. Abychom ji netrápili dlouhým čekáním, objednali jsme termín. V předvečer prohlídky jsem obřadně napustila vanu. Zcela výjimečně neprotestovala. Až jsem se divila, protože občas je to boj. 

Svým osobitým stylem žbluňkla do vody, až to šplouchlo. Zatím co se koupala, připravila jsem na ráno čisté oblečení, aby nám u pana doktora nedělala ostudu a pomodlila se, abychom to ráno všechno zvládly na čas. Známe Aliho. Jakmile se někam jde, pokaždé mi do plánů hodí vidle, a ještě dělá, jakože nic. Zatím však všechno běželo jako po drátku a během chvilky už babi ležela v posteli, jen hlava jí koukala.

Ráno musela vstávat dřív, než bývá zvykem. I tuhle fázi jsme zvládly na jedničku. Zbývalo nachytat do zkumavky trochu zlatého deště, obléknout, nasnídat a hurá na středisko. Ano. Přesně takhle jednoduše jsem si to představovala. 

Hned jak se babi vzbudila, hnala jsem ji, jak s oblibou říkává, "na hrad". Dřepla jsem si před mísu a babi se na ni rozkročmo usadila. Přístup i výhled byl výborný. Následovala fáze odchytu. Čekám, čekám, babi dělá, co může, ale po chvilce snažení to vzdala a řekla "Mně to nejde." Oblékla se, že to za chvíli zkusí znovu.

Vyšla na chodbu, zamířila do pokoje, kde se z ničehož nic otočila, aby si to svižným krokem namířila zpět. Než jsem stihla zareagovat, zabouchly mi dveře před nosem. Zkumavku jsem naštěstí měla v kapse. Rychle jsem vlítla dovnitř a už od dveří volám: "Babi počkej, musíme chytat ty proudy!"

No. Bylo to o fous. Opět jsem zaujala polohu lovce beze zbraní, babi usedla v ukázkové "V" pozici a snažila vyždímat, co to jde. Ale zase nic. Oblékla se a zamířila zpět do pokoje. Nebudu to protahovat. Situace se, jako přes kopírák opakovala ještě asi šestkrát, abychom celou anabázi završily vítězným "Hurá!". V tu chvíli už jsem byla zpocená... až tam. Euforii z vítězství to však v žádném případě nemohlo zastínit. V bezelstné naivitě jsem poslala babi obléknout, abych mohla ten vzácný úlovek připravit na transport.

Než jsem pak obstarala zvířata, zaúřadoval Ali. Přesvědčil ji, aby ignorovala připravené oblečení, protože plenkové kalhotky dělají velký zadek, a taky přece musí šetřit prádlem, abych neměla tolik práce. A tak se ta moje holka starostlivá oblékla do domácího, lehce jetého ohozu, a to připravené "sváteční" šoupla do skříně. 

Mírně "označkované" tlumiče vášně z předešlého dne se, jako obvykle, sušily na radiátoru a nerušeně si smrděly. Klasika. Nevím čím jsem si to zasloužila, ale stala jsem se šťastným výhercem ankety, díky které mohu nyní každý den obřadně (mezi dvěma prsty) odnést tento poklad do koše na prádlo. Něco, jako pocta bohu úniku. Moc si toho vážím.

Běhala jsem ještě kolem zvířat, takže změny outfitu jsem si všimla až když seděla v kuchyni u snídaně. No co... To zvládneme... Času dost... U převlékání jsem ji však už pro jistotu hlídala. Ali seděl zkroušeně na křesle a dělal, že tam vlastně vůbec není. Ani nedutal. A to měl kliku. Já nevím, že musí pořád dělat nějaké zmatky. 

Boty, bunda, ještě jednou na trůn a jedem. Nemohla jsem uvěřit, že by se odchod obešel bez ztráty kytičky. Odmykám branku, načež se ozvalo: "Jé! Já musím ještě na hrad." To už bolelo. Bundu jsme nesvlékaly. Jen jsem ji rychle a "na brutáč" vykasala, co to šlo, stáhla kalhoty a s žuchnutím babi napasovala na otvor. 

Na druhý pokus to vyšlo. Petr již netrpělivě stepoval u auta. Nasoukala jsem babi na zadní sedadlo a vyrazili jsme.

V čekárně bylo plno. Usadili jsme se a babi, když viděla tu spoustu zamlklých a zkroušených lidí, vycítila šanci, podělit se s nimi o svůj stručný životopis: 

"Dobrý den. Tady je ale lidí. Já jsem pracovala v odborech. V rekreačním oddělení. Organizovala jsem zájezdy..." 

Naštěstí se po chvíli otevřely dveře a my mohly vstoupit. Všechny přítomné to nepochybně velmi mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Prohlídka je prohlídka.

Odevzdala jsem zkumavku a sestřička pak ještě z babi vyždímala trochu červeného na rozbor. Pan doktor byl v dobré náladě, a tak babi mluvila a mluvila. A tak se dozvěděl, že já jsem kamarádka, že je babi teprve padesát šest let, že chodí na brigády a jak je ráda, že jí to pořád myslí. To panu doktorovi udělalo radost, a tak si povídali a povídali, až byla za chvíli plná čekárna a při odchodu bylo na všech vidět, jak jsou rádi, že nám to trvalo jen hodinu a půl.

Výsledky dopadly chvála bohu  dobře. Tak zas někdy příště.

Ali přítel nejvěrnější - 112 - domů, domů, domů...

Jako lidstvo právě procházíme obdobím silných energií, nejrůznějších super úplňků a neobvyklých energeticky vypjatých konstelací na přelomu věků. Cloumá to i s námi se všemi. Pro babi s Alim to jsou však doslova cestovatelské žně. V nejrůznějších dimenzích mimo náš čas a prostor se teď s babi pohybují v podstatě pořád. Není se proto co divit, že se jí jednotlivé teď a tady pořádně pletou.

Ráno to vypadalo, že bude hezky, ale počasí je jako na obrtlíku. Jednou tak a za chvíli jinak. Před obědem jsme využili toho, že neprší a vyrazili na procházku. Oblékla jsem babi do teplé bundy, nandala kapuci a vyrazili jsme. I s Petrem. Prošli jsme obvyklou trasu a pár metrů přidali, aby se babi jednak pořádně vyvětrala, a co si budeme povídat, hlavně unavila. Protože andílek je nejkrásnější a nejroztomilejší, když spí.

Jenže tentokrát nás babi poněkud zaskočila nebývalým přílivem energie. Nejen že si to po celou dobu, za Petrovo opory, štrádovala ve svižném tempu, ale nečekaně měla stále dostatek sil. Když jsme se vrátili domů, prošla brankou, aby se u vchodových dveří zarazila a zeptala se: "Kam mám jít?"  

Petr je šprýmař. Rád dělá legrácky, a tak bezelstně prohlásil "Kam chcete babi."

Správně tušíte. To neměl dělat. Babi si to v plné síle místo do domu zamířila na zahradu.  Ručkovala podél zdi, aby po pár metrech zkonstatovala, že se jí tam špatně jde, otočila to a zamířila zpátky k brance.

Petr: "Kam jdete babi?"

Babi: "No domů."

Podívali jsme se na sebe a beze slov zkonstatovali, že to není nic proti ničemu. Konec konců pohyb je zdravý... Otevřel branku a vyrazili jsme. Tedy já mezitím ještě pořádně přiložila do kamen, neboť jsem tušila, že to nebude jen tak.

Petr: "Tak co babi? Kam to bude? Musíte mě vést, já tam netrefím."

Babi: "Tady nahoru."

A tak jsme šli. Cestou necestou, ne však za nevěstou, ale bůh ví kam. V průběhu cesty, kdy už babi měla našlápnuto směr náměstí, jsem si všimla, že nějak podezřele začíná překrucovat situaci a snaží se nás přesvědčit o tom, že to byl vlastně náš nápad, a že jsme ji chuděru proti její vůli přitáhli k nám, abychom jí pak odmítali odvést zpátky. Problém byl v tom, že jsme se nějak pořád nemohli dobrat toho nejdůležitějšího. KAM?!?

Tahle otázka visela bolestně ve vzduchu. Ať jsme se snažili sebevíc, nedokázali jsme uspokojit tužby a přání, která babi sice ne a ne zformulovat, ale o to paličatěji a důrazněji se je domáhala realizovat. Začala se propadat do zoufalství. Chtěla domů. K sobě domů. Jinam domů. K mamince. Jenže  to proklaté "KAM?" tam s námi pořád bylo. Až Petr nakonec rozhodl. 

"Babi. Mě už to nebaví. Já jdu domů. Jestli chcete, tak pojďte taky."

Babi neznatelně přikývla. A tak jsme šli domů. Domů k nám, kde vítr zpívá diviznám... Svlékla jsem jí a bundu s mikinou šoupla do pračky. Už to obě potřebovaly. V bláhové naději, že je dostatečně ušlapaná, jsem si pak sedla k počítači. Jenže babi je býk a odmítla to vzdát. Chodila od jednoho k druhému a neustále se snažila nás přimět k tomu, abychom ji odvedli tam, nevím kam. Prostě domů, ať je to kdekoliv. Čím víc to nešlo, tím zoufaleji prosila.

Tady byla každá rada drahá. Ali samozřejmě dělal, jakože se ho to vůbec netýká. Hlavně ať ho s tím neotravujeme. Že jo? Prostě kámoš k nezaplacení. Ten se zkrátka nezapře. Jen co je pravda. Jenže co teď? Babi byla neoblomná a stále dokola prosila se slzami v očích o něco, co jsme nebyli schopni splnit.

Petr to po chvíli vzdal a šel si lehnout, že si na chvíli schrupne. Jen se mu podařilo zabrat, přišla babi. A protože v šeru špatně vidí, pomohla si holí a několikrát ho s ní natáhla přes peřinu se slovy "Je tu někdo?". Lekl se tak, že ho málem švihlo. Vzal babi za předloktí a vzpouzející se ji dotáhl ke stolu v kuchyni a beze slova před ni vysypal puzzle. Musím kvitovat, že to bylo geniální. Babi bez dalších protestů začala skládat a byl klid. Během několika vteřin nevnímala okolí. Nenápadně jsem na stůl připravila i křížovky, ke kterým pak díky bohu plynule přešla. 

Ze spaní samozřejmě nebylo nic. Petr v rámci uklidnění ještě vydoloval zpoza gauče dílky z puzzle, které tam babi vysypala před několika měsíci. Je tu všeobjímající teplo, v kamnech to příjemně popraskává, v rádiu krásně hrají, pračka si potichu přede a já nasávám plnými doušky ten božský klid. 

Je však teprve půl páté... 

Hlášky - výběr z dialogů

S babi je veselo. Někdy to není na celý příběh, ale nedá mi to, abych se nepodělila.

Já to dělat nebudu

Babi: "Co je potřeba udělat?"

Já: "Vyluxovat, vytřít, vyprat prádlo, zamést..."

Babi: "No. Dneska už to dělat nebudu. Kdyžtak zítra."

Kvízové otázky

Babi: "Kdo jsi?"

Já: "Hádej."

Babi: "Teta?"

Já: "Ne."

Babi: " Spolupracovnice?"

Já: "Ne."

Babi: "Maminka?"

Já: "Ne."

Babi: "Tak dcera?"

Já: "Hurá. Uhodla jsi!"

Babi: "A čí jsi dcera?"

Já: "UáááÁÁÁ!"

Kdo je kdo

Babi: "A kdo tu bydlí?"

Já: "Ty, já a Petr."

Babi: "A jak se jmenuje Petr dál?"

Já: "Proč se ptáš?"

Babi: "Já jsem jeho příbuzná."

Já: "No to nejsi. To je MŮJ přítel."

Babi: "Já se neptám, protože bych s ním chtěla chodit. To je můj strejda."

Já: "To není."

Babi: "Mně je osmnáct."

Já: "Běž se podívat do zrcadla."

Babi: "Já už jsem nějaká zmatená."

Kdo je Petr?

Babi: "A kdo je ten Petr? Já teď zjistila, že je to můj táta."

Já: "Petrovi je kolem padesáti. Tobě je devadesát. Myslíš, že to může být tvůj táta?"

Babi: "No říkali mi to. Já měla takovou radost, že mám tátu! A není to syn mého táty?"

Já: "Není. Je to můj přítel. Tvůj táta přece padnul na konci války a měl jen tebe."

Babi: "Ježiši! Já jsem ale pitomá."

Pes nebo kočka?

Babi: "Já nic nedostanu?"

Já: "Už jsi všechno dostala."

Babi: "On mi to asi sežral Míša."

Já: "Míšu už nemáme."

Babi: "Tak ten pejsek potom."

Já: "Amy. Tu už taky nemáme."

Babi: "A co je to támhle?"

Já: "To je kočka."

Babi: "To není kočka."

Já: "A co by to bylo jiného?"

Babi: "No kočka. Ty nepoznáš kočku?!"

Ali přítel nejvěrnější - 111 - studentka

To, že se s babi nenudíme, je patrné již delší dobu. V pátek mě však opravdu vyrazila dech. Zdá se, že nás doma čekají velké změny.

Babi se tradičně povalovala v pokoji, zatím co já zpracovávala maso pro zvířata. Tak, jako každý týden. Když bylo hotovo, šla jsem zkontrolovat, co dělá.

Já: " Tak co babi? Měly bychom jít na procházku. Je tam hezky..."

Babi: "Já už jsem hrozně uchozená. Vždyť jsem se před chvílí vrátila."

Já: "Nepovídej. A odkud?"

Babi: "No ze školy přece."

Já: "Ty chodíš do školy? A do jaký?"

Babi: "Ekonomická škola. Na Žižkově."

Já: "No to je pecka. A od kdy?"

Babi: "Od září."

Já: "Že jsi se ani nepochlubila. A jak tam jezdíš?"

Babi: "Tramvají ze Strašnic."

Já: "A jak se dostaneš na tramvaj?"

Babi: "No tady to projdu nahoru. A za rohem."

Já: "Ale tady přece žádná tramvaj nejezdí. Víš v jakém jsme městě?"

Babi: "Ne."

Já: "Aha. A kde máš učebnice nebo nějaké sešity?"

Babi: "My se učíme z časopisů o ekonomice."

Já: "A jak se dostaneš za branku? Vždyť nemáš klíče."

Babi: "Já vždycky přelezu plot."

Zkusila jsem si ji představit, jak se ladně odrazí, mrštně se přehoupne přes plot, jehož vrchní část je minimálně dva metry nad silnicí a ukázkově dopadne nohama snožmo na přesně stanovené místo na okraji vozovky. 

Když se tak nad tím zamyslím, tak buď si vymýšlí, že nemůže chodit, a nebo mi něco uniká. No. Nevím, jestli to s tou školou byl dobrý nápad. 

Pokud to s tím studiem myslí opravdu vážně, tak pevně doufám, že se ode mě neočekává nějaké aktivnější zapojení. Jestli chce studovat, prosím. Chápu to. Doma se stejně pořád nudí, tak alespoň přijde na jiné myšlenky. Jen si nejsem úplně jistá, jestli to nepřehání s tím přelézáním plotu. Připadá mi to trochu nebezpečné. Aby to s tím skákáním jednou nepřehnala a nedoskákala nakonec na chirurgii. 

Otevřeně přiznávám, že jsem na chvíli pocítila silnou touhu ten veleskok vidět.  Jenže babi razantně odmítla cokoliv ukazovat, protože se jí zrovinka, jako na potvoru, udělalo strašně špatně. Celá se prý klepe a hrozně se motá. No jo. Prostě pech. To se nedá nic dělat. Třeba mi to ukáže, až pojede na další vyučování.

Ráno jsem vstala o něco dřív než obvykle. Jednak abych tu naši studentku morálně podpořila v jejím úsilí někam to dotáhnout, ale hlavně proto, abych jí připravila svačinu, protože při studiu jednomu pořádně vyhládne. 

Čekala jsem, že vyrazí hned po ránu, ale hodiny běžely a babi ne a ne vstávat. Po jedenácté hodině se otevřely dveře a z pokoje se nemotorně vymotala babi. V jedné ruce kýbl z nočního trůnění a druhou rukou kopírovala zeď. 

Koukám na ní a bylo mi jasné, že dneska z toho učení asi nic nebude. Nechtěla jsem ji nijak ztrapňovat nebo nedej bože nějakým způsobem pochybovat o jejím nadšeném přístupu k ekonomice, ale vypadalo to, že se na celé studium pro dnešek vykašlala.

Škoda. Už jsem se viděla, jak ji doprovázím na slavnostní předávání vysokoškolských titulů. 

Na druhou stranu je fakt, že alespoň ušetříme za tu tramvaj.

Ali přítel nejvěrnější - 110 - babi se bude vdávat?

Málo co už mě překvapí. Babi si s Alim žije někde na pomezí našeho teď a tady a spousty dalších časových linií, kterými se samovolně přemísťují z jednoho časoprostoru do druhého. Moje úroveň vědomí i přes veškerou snahu stále ještě není na potřebné výši, takže jsou tyto jejich "výlety" i nadále mimo moje chápání.

Nedávno jsme s drobnými obtížemi překonaly další z letošních super úplňků. I ty obyčejné nám dávají zabrat. Jejich sledování je proto naprostou nutností. Dalo by se to přirovnat k systému včasného varování, například u zemětřesení. Nedávný vesmírný úkaz nám tentokrát rozhodil veškeré zvyklosti i rituály. Babi odmítala jíst, chodit i jakékoliv další aktivity, které by představovaly byť jen hypotetickou nutnost aktivního přístupu či pohybu. V překladu by se dalo jednoduše říct, že byla líná jako veš a dala do toho opravdu všechno.

Ráno se s vypětím všech sil dobelhala do kuchyně. Během snídaně, ze které snědla sotva polovinu, několikrát zdůraznila, jak moc se motá a jak je jí strašně špatně. To abych si dostatečně uvědomila, jak moc nemůže, přestože nám oběma bylo jasný, že jen prostě nechce.

Zbytek dne v podstatě proležela ve svém pokoji a nebylo síly ji k čemukoliv donutit. Po pár dnech jsem to, v rámci zachování svého duševního zdraví, přijala jako fakt a modlila se, aby se po odeznění všech planetárních vlivů vrátila do alespoň částečného normálu. Pravdou je, že se nám hranice normálnosti v pravidelných cyklech neustále posouvají. A tak si babi celé hodiny hověla v posteli a Ali se znuděně rozvaloval v křesle. Ani televizi nechtěla pustit. Prý si přemýšlí.

Podzim je ve znamení práce na zahradě a zpracování úrody. Spoustu času jsem tedy trávila uklízením zahradních fólií, louskáním ořechů, zpracováním paprik a jablek... Neustále jsem však měla pocit, že je něco jinak. Babi si začala s někým tajně špitat. Nejdřív jen tak občas a později vedla dlouhé šeptané rozhovory s tajemnými bytostmi "odjinud". Bylo špatně rozumět, ale z hlasitějších částí  hovoru jsem pochopila, že je u babi v pokoji docela narváno.

Nevím jestli to mám chápat tak, že se k nám dotyční nastěhovali, jakože napořád a nebo jestli se ještě někdy ráčí vrátit zpátky do svých časů. Zvědavost mi nedala pokoj. Snažila jsem se nenápadně zjistit, jak se situace vyvíjí a co to pro mě bude obnášet. Jestli se domnívají, že se tu o všechny budu starat , tak to jsou teda na velkém omylu. Jen ať se pěkně starají sami o sebe. Nejsem žádný hotel ani ubytovna.

Když moje zvědavost dosáhla vrcholu, zkusila jsem si část hovoru nahrát, abych věděla, co mě teda jako čeká. A nestačila jsem se divit. Babi právě domlouvala svatbu! Tak to je tedy bomba. Čekala jsem ledacos, ale tohle mě doslova uzemnilo. Sice jsem pořádně nerozuměla, jestli se babi bude vdávat nebo ženit, ale to byl za stávající situace naprosto marginální problém.

Až když jsem si přehrála celou nahrávku, pochopila jsem (alespoň částečně) obsah hovoru. Babi ležela na posteli a mluvila. Chvíli jako žena, chvíli jako muž... Připomnělo mi to takzvané "automatické psaní", kdy člověk samovolně píše texty, které mu kdosi mimo naši realitu diktuje. Ruka sama píše, aniž by dotyčný věděl co. Její mluva vypadala úplně stejně. Byla jako médium, přes které hovořilo několik lidí. Jednolitý příval slov, kdy nebylo snadné rozlišit, za koho zrovna mluví. V podstatě jsem to byla schopna rozklíčovat až z nahrávky.

Přepis hovoru je na několik stránek, takže ho zde nebudu uvádět celý, ale napočítala jsem minimálně pět osob. Stoprocentně si ale tím počtem nejsem jistá. Slova z babi plynula dost rychle a v podstatě v jednom "tahu".

Babi (v rozhovoru s několika osobami):

 "... A teď čekám, jestli přijdeš, protože já sice nejsem zamilovaná, ale mám spoustu kamarádů, takže můžeš být klidnej, že nejsem zadaná. Já jsem tě milovala tak, že jsem od tý doby s nikým nechodila ani nespala."

"...Jsme se sešli v roce šedesát tři. Tys byla nevěsta, já byl ženich a oženil nás farář v kostele při mši, protože byla divná doba a jinak to nešlo. Ani nevím, kdo to všechno zařídil. Já už jsem tě jmenoval po sobě."

" Ale ty taky nemáš moje jméno... ty ses mi ztratil . Já vůbec nevěděla, kde jsi. A ten tvůj bratr mi pomáhal, ale nikdy jsme spolu nic neměli. Ty ses mi ztratil."

"S Jitkou Vančurovou."

"No jó. To je pravda . S tou chodil."

"No vidíš. Tak my jsme spolu žili. Tak já se k tobě přistěhuju a nebo ty ke mně. Máš děti?"

"Ne."

"Tak si honem uděláme děti a budem spolu žít. Co ty na to?"

"Já jsem pro."

Hovor nabíral na dramatičnosti. Dozvěděla jsem se, že jeden z mužů byl zavřený, protože za války kradl dřevo, a tak když ho po pěti dnech pustili, raději odjel do zahraničí a tím propásl vztah s babi. Ta ho však nyní ujistila, že je svobodná, a že na něj celou tu dobu čekala. Navrhla, že se honem vezmou, zůstanou spolu, budou se mít rádi, ale raději nebudou nic podnikat, aby zas nevyvedli nějakou hloupost. 

Pak se však  do hovoru připletli další lidé:

"Já se nyní jmenuju Marie Rottrová a ta je vošklivá. A ty seš kdo?"

"Já mám pořád stejný jméno."

"A jak to? Já jsem to jméno nepoznala."

"No jó. Ty jsi mě znala, jako strejčka Haverníka. Tak jsi mě jmenovala."

"No jó. To máš pravdu. To je prima."

Sešlost se bavila ještě dlouho a probrali toho opravdu hodně. Dokonce došlo i na falšování dokladů, ale to raději nebudu rozšiřovat. Ještě by jim na to přišli a zase je šoupli do lochu. 

Tak mě tak napadá. Je možné, že babi mluvila s dušemi zemřelých? Možná ano. Možná ne. Kdo ví?

Aneb jak řekla babi jednomu z debatujících. " Osud je někdy, že by to člověk ani nedomyslel."

Ali přítel nejvěrnější - 109 - pravá pochoutečka

To že babi hodně baští, píšu poměrně často. Jenže jak byla ta horka, úplně ji chuť k jídlu opustila. Dokonce jsem musela občas udělat bububu, aby vůbec dojedla krajíc chleba. Má to teď zkrátka, jak se říká, ode zdi ke zdi a nic mezi tím.

Ten den však byla mimořádně při chuti. Vstala o hodně dřív než obvykle. Právě jsem připravovala  krmení pro zvířata. Posadila se do kuchyně a čekala, až na ni přijde řada. Zrovinka jsem měla pro kočky kousek hovězinky na přilepšenou. Nakrájela jsem ji na kousíčky a položila v mističce na stůl, protože číčule byly ještě bůhvíkde.

Babi misku nejdřív zvědavě okukukovala, pak začala opatrně a nesměle maso osahávat.

Petr: "Jen si klidně vemte babi. To je pravá pochoutečka."

Než jsem stihla zareagovat, popadla rychle jeden z kousků a se slovy "Já vím, tohle já jím každý den." ho v mžiku šoupla do pusy. Koukám na ní, jak to statečně převaluje po jazyku. No. Na nějakou velikou dobrotu to nevypadalo. Až mi jí bylo líto. Přehazovala to z jedné strany na druhou...

Já: "Babi. To je syrové maso pro kočky. Na snídani musíš ještě chvíli počkat. Dostaneš ji, až se vrátím od slepic. Jo?"

Když jsem se vracela, už od dveří vidím, že jí něco tíží. 

Já: "Co se stalo? Jsi nějaká zaražená."

Babi: "Já musím domů. Já udělala velkou hloupost. Ráno jsem zaspala, oblékla jsem se a mazala jsem sem a blbec jsem si neudělala snídani."

Já: "Vždyť jsi odnikud nepřišla. Jsi celou dobu tady."

Babi: (udiveně) "Já jsem tu byla přes noc?"

Já:" No jo. Už je to tak."

Babi: "A nemáš, prosím tě, něco k jídlu? Já mám hroznej hlad."

A tak jsem, jako každý den, uvařila ranní matchu*), namazala krajíc, pak uvařila kafe, namazala druhý krajíc, no a potom další...

Babi (poněkud monotematicky): "A bude něco k tomu jídlu?"

Já: "Ty chceš další chleba? Vždyť nebudeš obědvat."

Babi: "Ale budu. Když já mám ještě hlad."

Já: "To vydržíš. Za hodinu je oběd."

Babi: "Ježiši já jsem ale blbá"

Tak teď nevím. Mám jí ten chleba namazat nebo ne? Vylovila jsem z mrazáku zmrzlinu a bylo po hladu. Někdy je jednoduché řešení to nejlepší.

*) Vlastní domácí nápoj z Matcha tee

Ali přítel nejvěrnější - 108 - vaření

Občas s babi chodíme do Kavárny Včera, kde se pravidelně konají různé podpůrné akce. Minule jsme tančily, ale tentokrát bylo na programu společné vaření. 

Přiznám se, že jsem si neuměla moc představit, jak takové společné vaření probíhá. To že si u toho budeme povídat a zpívat, to jsem věděla, ale jak se všichni podělíme o jednotlivé činnosti při kuchtění, to mi hlava nebrala.

Ráno jsme vstaly o něco dřív než obvykle. Babi měla na křesle připravené věci, borůvky čekaly v lednici, vajíčka ve špajzu, a zbývalo jen obstarat zvířata, nasnídat se a hurá do světa. Ano. Takhle nějak jsem si to představovala. Jenže když babi vstala, bylo všechno jinak. Absolutně ignorovala, že má na křesle připravené oblečení a nahodila lehce jetý domácí outfit. Nu což. Stane se.

Když se celá převlékla, musela ještě několikrát navštívit výsostná místa, mezi tím si stihla pocintat tričko, a když už jsme konečně došly k brance, vzpomněla jsem si, že zas pro změnu já nemám boty. Poté se šla babi ještě jednou přesvědčit, že je opravdu holčička a vyrazily jsme.

Bylo horko. Zpocená jsem byla až... ani nechtějte vědět kde. Babi seděla v autě, já v rychlosti kontrolovala, že máme opravdu všechno a babi si radostně prozpěvovala. "Hopsa hejsa do Brandejsa...", "...a toho vola dáme dokola... " či "Sláva nazdar výletu..." Dlouho jsem ji neviděla v tak dobrém rozmaru. Možná bych se ani nebránila výrazu euforie.

Dorazily jsme chvíli před začátkem. Na jídelníčku byla zeleninová polévka a borůvkové knedlíky. Pomalu se začaly scházet ostatní účastnice. Posadily jsme se kolem stolu a ze všeho nejdřív jsme se vzájemně představily, zazpívaly si několik lidových písniček, a pak už jsme se vrhly na vaření.

Paní Klárka rozdala prkénka, nože, zeleninu, brambory a už se to krájelo a loupalo. Radost pohledět. Mezitím jedna z "kuchtiček" prodělala těsto, společně jsme nakoulely hnedle knedle a šup s nimi do hrnce. Během půl hodinky bylo hotovo a my se mohly pustit do jídla. Dlouho jsem si tak nepochutnala. Jó, když se sejde skvěle sehraný tým, jde to jako po drátku a výsledek stojí za to. Celé menu zakončil pohárek s borůvkami a šlehačkou. Taková pomyslná tečka za výborným obědem.

S plným bříškem jsme pak hrály různé hry, protáhly si bolavé oudy a vše prokládaly zpěvem. Babi téměř každou písničku, za veselého smíchu ostatních, zakončila popěvkem "A toho vola dejte dokola". Vůl se tak pro tento den stal hlavním poselstvím, které se jako červená nit táhlo celým tímto veselým setkáním. 

Nastal čas se pomalu se rozloučit. Bylo to velmi příjemně strávené odpoledne. Hodně jsme se nasmály a probraly všechno možné i nemožné. Jen babi už ke konci únavou došla řeč. To se ještě nikdy nestalo.

Moc děkujeme za pozvání. Rády zase přijdeme. Jsem zvědavá, co bude dobrého.

Ali přítel nejvěrnější - 107 - Babi detektivem

Tak jsem si myslela, že k nám z toho časoprostoru lezou jen samí slušní lidé. Bordeláři. To jo, ale jinak v podstatě bezproblémoví jedinci. Dneska mě však vyděsilo, že tomu tak možná není. Třeba je to tam samej kriminální živel, jako u nás. To by mi tak ještě scházelo.

Babi: "Budeme muset zavolat policii."

Já: "A proč?"

Babi: "No. Přišli sem nějací tři chlapi, všechno zpřeházeli, ukradli a zmizeli."

Já: "A co ti ukradli?"

Babi: "No to já nevím. To budu muset ještě vyšetřit."

Já: "Ty nevíš, co ti ukradli?"

Babi: "Budu si to muset ještě pořádně promyslet a srovnat v hlavě." 

Tak to je pěkné nadělení. Co teď s tím? S mezidimenzionální kriminalitou nemám žádné zkušenosti. Nikoho jsem neviděla. Nikoho jsem neslyšela a nic nepostrádám. Přece nemůžu přijít na policii v našem teď a tady a nahlásit, že k nám vnikli tři muži bůhví odkud, které nikdo neviděl, udělali binec, co bincem není a ukradli něco, nevím co!? Asi by se na mě koukali jako na blázna. Ty by koukali, co se všade děje. Kdyby u nás bydleli, určitě by to pochopili snáze.

Netuším, zda vůbec mají s takovýmto vyšetřováním zkušenosti. A taky si nejsem jistá, jestli se to babi nestalo v jiné dimenzi. Je z těch věčných cest chudák celá popletená. Pořád Alimu říkám, že už by se měli na to cestování časem vykašlat. Babi je pak z toho celá jurodivá.

Babi teď jako správný detektiv chodí po domě a zajišťuje stopy. V kuchyni již přerovnala špinavé nádobí, ve skříni prohrabala všechny regály, zkontrolovala i schránku na dopisy a pořád nic. Občas přijde a řekne "To je divný.", zakroutí hlavou a pokračuje v pátrání.

Nechci jí rušit. Sedím raději před domem, abych nějakou tu stopu omylem neponičila, a ze všech sil jí držím palce, aby se všeho dopátrala a nemuseli jsme hledat spojení na muže zákona v jiné časoprostorové linii. Vůbec totiž netuším, jestli se takové spojení dá navázat. Respektive zda vůbec existuje nějaký telefonní seznam. Třeba už tam používají jen  telepatii. Tak to už bych se nedomluvila vůbec.

Sedím, čekám a nemůžu se zbavit  vtíravé myšlenky, že to je jen další Aliho žertík. Že už mu to není blbý... Možná mu křivdím, ale asi jim ty cesty zatrhnu a bude pokoj.

Jak tak přemýšlím nad různýma variantama, uvědomím si, že je nějaké divné ticho. Jdu se podívat, jak je babi daleko s tím pátráním a ona si v klidu sedí v pokoji a luští si křížovky. Nebudu ji rušit. 

Možná už je na stopě.

Ali přítel nejvěrnější - 106 - babi hledá práci

Babi by mi neustále chtěla s něčím pomáhat. Šance vymyslet jakoukoliv činnost, kterou by babi mohla dělat je bohužel velmi omezená.

Babi: "Nepotřebuješ s něčím pomoct? Něco podržet nebo u něčeho postát...?"

Já: " To je těžký babi. Stát u něčeho vydržíš jen chvíli, zametat nebo vynést odpadky nemůžeš, protože se motáš, rohlíky dělat nechceš, protože tě bolí ruce... tak já nevím."

Babi (smutně): "No jo. Co naděláš."

Minulý týden k nám přišla kamarádka Anička. To je ta, co tak dobře peče. Chvíli jsme si povídaly a najednou se do hovoru zapojila babi.

Babi: "Nevíte o nějaké práci nebo brigádě?"

Anička: "No to bohužel nevím."

Já: "A co bys chtěla dělat?"

Babi (sebevědomě): "Cokoliv. Já jsem holka pracovitá. Třeba účetnictví. Vždyť mám obchodní školu."

Nevěděla jsem, co mám na to říct. Babi naposledy účtovala někdy před padesáti nebo dokonce šedesáti lety, a to jen v materiálové účtárně. Takže sklad. Děrovala štítky, které se zpracovávaly na sálových počítačích. Takže za krále Klacka velikého. 

Anička odešla, a tak babi pokračovala v lelkování. Odpoledne se z práce vrátil Petr. Babi se na něj okamžitě obrátila s novou informací.

Babi: " Představ si Petře, že mi dali výpověď!"

Petr (zmateně): " Neříkejte."

Babi: "Byly tady holky a přinesly mi výpověď."

Petr: "Ukažte mi jí."

Babi chvíli hledala a po chvíli se vrátila.

Babi: "Tak ti nevím, kde to je. Jestli jsem to někam šoupla nebo se mi to zdálo...?"

Petr: "A kdy jste byla v práci naposledy?"

Babi: "Před týdnem."

Petr (vyzývavě): "Zkuste se mi tady projít od křesla k brance."

Babi se ochotně zvedla, ale tělo odmítalo poslouchat. Stylem ruka - noha zkoušela popojít pár metrů. Křečovitě se držela lavice, podél které ručkovala směrem k brance. 

Mimoděk jsem si vzpomněla na hlášku malého chlapce z filmu Ať žijí duchové "Vršek by šel, ale spodek nechce."

Po chvíli to vzdala.

Babi: " Mně to nejde."

Petr: "A co z toho vyplývá?"

Babi: "Že jsem utrpěla šok."

Přiznám se, že mě pokaždé udiví ta rychlost a pohotovost. Během vteřiny má odpověď. Na všechno. Měla jsem co dělat, abych zachovala dekórum a zcela nepřístojně nevyprskla smíchy. Na tuhle odpověď nebylo co říct. Šok je prostě šok, i když netuším, co ho způsobilo. Tok myšlenek mi přerušila opět babi.

Babi: " Já si teď připadám jako jelen - střelen."

Já: "To máš fuk."

Považovala jsem hovor na dané téma za ukončený. Nebyl.  Z babi totiž nečekaně vypadlo moudro zahalené mlhou tajemství, vedoucí k hlubokému zamyšlení. 

Babi: "Je tu ještě jedna věc. Když si jí vezmu do ruky, tak dřív umřu."

Kouknu na Petra, Petr na mě, pak oba na babi.

Já: "A jaké?"

Babi: "Ta vaše kolegyně. Vezme mě za ruku a umřu."

To jsou věci co?! Takhle jednoduché to je. Jen doufám, že se to děje jen v jiných dimenzích. Kdoví? No. Pro jistotu k nám žádnou kolegyni zvát nebudu.

Ali přítel nejvěrnější - 105 - zubní protéza

Jednou z věcí, kterou má babi v ruce opravdu hodně často je zubní protéza. Každou chvíli ji vyndá, přeleští "multifunkční" plenou, kterou používá v podstatě na všechno a šoupne je zpátky do pusy. Neříkám, že je to kdovíjak úžasný pohled. Ve své podstatě je to dost "eklhaftní". Ale dávno mě to přestalo trápit. Je to prostě tak a nic s tím nenadělám.

Byl překrásný den. Ideální počasí na "velmi oblíbené" drcení kostí pro pipiny. Přítel byl doma a já se díky tomu nemusela stresovat , jestli je s babi vše v pořádku. Šlo mi to hezky od ruky. Zbývalo už jen vše napytlíkovat, aby měly slepičky celý týden co mlsat. Z pozitivního naladění mě vytrhl hlas.

Přítel: "Tak pojď. Průšvih. S babi." 

V hlavě se mi okamžitě rozeběhlo několik katastrofických scénářů najednou, takže když mi oznámil, že má babi rozlomenou zubní protézu, v podstatě se mi ulevilo. Žádný úraz, ani barák nehořel, nic zdevastovaného, návštěva z časoprostoru taky nedorazila, jen babi přišla o možnost používat protikus ke svým čtyřem zubům. V podstatě žádné drama. Horší bylo, že v pátek odpoledne už nikoho neseženu. Jakékoliv řešení prostě muselo počkat na pondělí. Potud pořád dobrý. Jenže pak to přišlo.

Babi: "Já jsem si někam dala zuby a nemůžu je najít."

Já: "Máš je rozbité. Musíme je nechat opravit. Doufám, že to půjde."

Babi: "Aha. To nevadí. Tak počkáme. Vždyť se nic neděje."

Opravdu se nic nedělo. Až na tu záplavu zdánlivě nevinných vět typu "Nevíš kde mám zuby?", "Nemůžu najít zuby, nevidělas je někde?", "Kam jsem ty zuby mohla dát?", "ONI mi ty zuby asi sebrali a nechtěj mi je vrátit.", "Jsem zvědavá, kdy mi ty zuby vrátí."... které se v průběhu času téměř zhmotňovaly. Neustále visely ve vzduchu a útočily na moji chatrnou psychiku. Každou hodinou se stávaly stále brutálnějším mučícím nástrojem. Doslova jsem se babi vyhýbala, jen abych některý z  těchto zcela obyčejných dotazů, povzdechů, podezření, obvinění a já nevím čeho ještě, nemusela poslouchat, nedej bože na ně odpovídat. Nepomáhaly ani cedulky rozmístěné po celém domě. Babi je naprosto ignorovala.

Babi: "A není možné, že by si je někdo půjčil? Pořád se mi tu někdo courá. Nebo si něco vezme, ani se nezeptá, a pak to nevrátí..."

Já: "Babi nevymýšlej si zase. Co by kdo proboha s těma tvýma, čtyřicet let starýma zubama dělal?

Babi (tajemně): "To by ses divila."

Já: "Nikdo tu nebyl."

Babi mě pokaždé odbourá pohotovostí svých odpovědí, za které by se nemusel stydět ani leckterý politik. Vždy ji pronese s takovou nenucenou, až bezelstnou samozřejmostí, že mě tím úplně odzbrojí.

Chápu, že je dost podstatné, jestli člověk má čím kousat nebo ne. V žádném případě bych si netroufla takovou věc bagatelizovat nebo snad dokonce zpochybňovat. Už několik let vše krájím na drobné kousíčky, takže babi vlastně ani moc kousat nemusí. Jen teď zkrátka musíme načas víc kašičkovat a polívčičkovat. To dám. To dám. To určitě dám.

Konečně pondělí! 

Babi ještě hluboce spala a já vyrazila k zubaři. Vybavena v krabičce řádně vycíděnými tesáky a domácími vajíčky (ano úplatek) jsem šla škemrat o pomoc. Obavy tu byly. Babi neměla u mého doktora registraci, což byl potenciální problém poměrně zásadního charakteru. A co když to nepůjde opravit? Při představě jak babi dělají otisky, mi nebylo úplně nejlíp. Asi bychom se všichni dost zapotili. 

Naštěstí se zázraky dějí a tak babi už ve čtvrtek mohla snídat s kompletním výbavou. Několikadenní maraton otázek a odpovědí na dané téma skončil pouhými dvěma slovy: "Jé. Príma." Jen já se z toho budu ještě nějaký ten den vzpamatovávat.

A tak chci touto cestou moc poděkovat za ochotu i za rychlost. Už nám to zase pěkně kouše.

Ali přítel nejvěrnější - 104 - noční rejdy

To, čeho jsem se obávala se stalo skutečností. Věděla jsem, že jakmile se mi sem začnou hrnout davy bůhví odkud, nedopadne to dobře. Nechci babi brát radosti, ale čeho je moc, toho je příliš.

Dnes v noci se babi s Alim patrně zúčastnila nějakého hodně bujarého meziplanetárního večírku. Poté nejspíš celou tu báječnou sešlost pozvali k nám na návštěvu. Nic proti tomu. Chápu, že občas potřebujou nějaké to rozptýlení, ale když už si sem někoho pozvou, měli by ho alespoň obeznámit se zdejšími zvyklostmi, minimálně co se hygienických návyků týče. Náš domek není nafukovací. Má svá prostorová omezení, a tak mě tyhle přepadovky pokaždé dost vykolejí. Hlavně, když po sobě ty zlatíčka ani neuklidí.

Ráno jsem vstala dříve než obvykle. O babiččiných nočních rejdech jsem v tu chvíli neměla ani tucha. Plán byl takový, že než babi vstane, obstarám zvířata a nadrtím kosti pro slepice, což mi zabere zhruba dvě hodinky. A protože najednou všechno nepoberu, musím se minimálně dvakrát vracet. Při každé "otočce" provádím kontrolu, jestli už babi náhodou nevstala. V jednu chvíli jsem zaregistrovala pohyb a otevřené dveře pokoje. Dveře se však opět zavřely, a tak jsem se chutě vrhla na kosti.

Nějakou chvilku to zabralo, ale nesla jsem si plný lavór kostí. Teď už jen napytlíkovat a fertig. S pocitem dobře vykonané práce vcházím do domu. Dveře k babi byly opět otevřené. Bezděčně jsem se nadechla. A to jsem neměla dělat. Odér by opravdu velmi silný. Polohlasně jsem na malý okamžik nechala zacloumat svým majestátem a několika nepublikovatelnými výrazy si ulevila. 

Uprostřed nepřehlédnutelných následků právě prožité noci, které by se snad daly přirovnat pouze k výbuchu granátu v septiku, chrupala babi. Zachumlaná pod peřinou, se slastným výrazem v obličeji právě dosnívala nějaký krásný sen. Spinkala jako Sněhurka po jablíčku. Všichni "trpaslíci" pochopitelně naprosto negentlemansky zmizeli. Včetně Aliho. Všechen ten binec tam samozřejmě zůstal.

Nechala jsem Sněhurku ještě chvíli spát a s kýblem a stěrkou se pustila do likvidace nočního řádění. Babi ani nezaregistrovala, že jsem v místnosti. Pravidelně odfukovala a plnými doušky nasávala ten ne příliš dýchatelný vzduch. Až se mi při té představě lehce přitížilo. Nicméně z nejhoršího bylo hotovo. Minimálně aby mohla projít do koupelny na ranní očistnou koupel.

V tom babi otevřela oči. S širokým úsměvem se na mě podívala.

Babi: "Jé. Ahojky. Dobré ráno."

Já: "No nazdar. Ty si tady spinkáš jako Šípková Růženka a kolem tebe je binec jako v tanku."

Rychlost změny výrazu v tváři byla neuvěřitelná. Z rozzářeného úsměvu se zhroutila do sebe a nasadila výraz totálního vyčerpání.

Babi: "Já nic nevím. Mně je hrozně špatně."

Já: "Tak to je mi samozřejmě líto, ale chca nechca musíš do vany. Takže všechno dolů a šup tam."

Babi: "A proč? Já teď nemůžu. Já se hrozně motám. Je mi strašně špatně."

To byla hodně rychlá proměna. Nebylo však zbytí. Do vany prostě musela. A byla tam opravdu dlouho. Asi abych si uvědomila, jak moc ji týrám. Po půlhodině jsem ji šla zkontrolovat.

Já: "Tak co? Nepolezeš už ven?"

Babi: "Jo jo. Už lezu."

Průvan už mezitím udělal svoji skvělou práci a v kuchyni se tak již dalo i posnídat. Takové malé vítězství nad mezidimenzionální hmotou.

"Tak babi. Dobré ráno a dobrou chuť."

Ali přítel nejvěrnější - 102 - spisovatelka

Babi mi v těch vedrech rezignovala snad úplně na všechno. Křížovky luští spíš jen z donucení, na procházky sveřepě odmítá chodit, o nic se nezajímá a vlastně jen sedí ve tváři nepřítomný výraz, a nebo leží ve svém pokoji a čeká jestli náhodou někdo nepřijde. Vrcholem veškerých aktivit je, že si sedne ven do křesla, zavře oči a mysl se toulá bůhví kde. Občas se probere a vypráví mi příběhy, které se nikdy nestaly, tedy alespoň co se našeho teď a tady týče.

Samozřejmě si jsem vědoma, že s Alim cestuje časoprostorem, ale ať to beru z leva nebo zprava, nejsem schopna to pojmout. Dalo by se říct, že už jsem v tomto ohledu také poněkud rezignovala. Dostala jsem se do bodu, kdy odkývnu téměř cokoliv. Stejně nemám možnost ty příběhy jakýmkoliv způsobem ověřit. Přestala jsem se tím trápit. Tedy. Minimálně se o to snažím.

Vždycky jsem si myslela, že se babi toulá jen s Alim. Ale dnes mě vyvedla z omylu. Po pravidelných ranních dohadech o tom zda již snídaně byla nebo nebyla, jsme plynule přešly k vyprávění o mužích, kteří babi vodí na procházky po městě. A když se dostatečně nachodí, šoupnou ji zpět domů. Babi mi bohužel nedokázala vysvětlit, jakým způsobem ji  dokázali dostat přes zamčenou branku. Jestli ji jednoduše přehodili nebo ji procpali mezi plaňkama? Bůh ví. Variantu, kdy babi sama přelézá branku jsem zavrhla. Přišla mi poněkud přitažená za vlasy. V každém případě byla z toho courání celá ušlapaná.

Chlapci byli zřejmě dobráci od kosti. 

Babi: "Tak si představ, že pro mě najednou přišli takoví dva chlapi, vzali mě na procházku a pak mě sem šoupli, že prý mě tady máte rádi a že se o mě budete starat."

Já: "Tak to jsem netušila, že umíš procházet zamčenou brankou?"

Babi: "Jak to myslíš?"

Já: "No myslím to tak, že od té branky nemáš klíče ani ty ani žádní chlapi, takže pokud jsi tu branku nepřelezla nebo tě přes ní někdo nepřehodil, tak jsi jí musela projít jako duch."

Babi: "Já už si to nepamatuju."

Já: "To je pak těžký. Když ty jsi takový lidový vypravěč. Kam ty na ty příběhy chodíš? Měla bys to začít psát. Třeba se z tebe stane slavná spisovatelka."

Babi: "Tak jo."

To mě dostala. Nenapadlo mě, že se toho tak nadšeně chytne. Trošku jsem si z ní sice dělala legraci, ale jestli chce psát, tak proč ne. Donesla jsem blok a tužku a sledovala jak se zaujetím začala psát. Dlouho. Téměř půlhodina úžasného ticha. Trošičku mě zamrzelo, že nenapsala příběh o těch záhadných mužích, ale i životopis stál za to. Myslím, že má babi talent. Jen ty dimenze se nám tam trošku prolínaly, časové osy pomotaly, ale na to už jsem u babi zvyklá.

Pak už jsme řešily obvyklé věci, jako každý den. A kdy se sem přestěhuješ? A budu moct k tobě jezdit? Můžu se sem přistěhovat? A kde ty bydlíš? A kdo tu ještě bydlí? A jaké máme úkoly? Kdy všichni přijdou? Kam zmizli? Čí je to dům? Půjdeme někam na večeři? Kdy půjdeme domů? Někdo mi ukradl kabelku... A ještě moc a moc dalších.

No. Půjdu radši na chvíli dělat kvočnu kuřátkům nebo se z toho... 

Statistika aneb kde všude nás čtete

Dlouho jsem zvažovala jestli mám tento příspěvek vytvořit, ale vzhledem k tomu, že seznam zemí, kde si Ali našel své pravidelné čtenáře, je díky vám všem opravdu dlouhý, rozhodla jsem se ho přeci jen zveřejnit. Pro zajímavost, ale i jako poděkování za přízeň, ze které mám opravdu velikou radost.

Moc děkuji všem, kteří tento blog sdílí a dokázali tak příběhy rozšířit i do zahraničí. Z poslední doby bych ráda poděkovala zejména čtenářům ze Singapuru, kteří jsou zde úplnými nováčky. V posledním týdnu dokázali vytvořit neskutečně vysoký počet přečtení.(457!!)  Úžasný výkon. Moc děkuji.❤️

Díky patří samozřejmě i všem ostatním. Nerada bych někoho opomenula. Doufám, že se vám budou příběhy líbit i v budoucnu, i když se s babi postupně dostáváme do fáze, která nebude úplně procházkou růžovým sadem. Držte nám palce, ať nás neopustí humor.

Pokusila jsem se jednotlivé státy seřadit podle počtu přečtení. 

Takže tramtadadá, tady to je :

1. Česko

2. Spojené státy 

3. Slovensko

4. Německo

5. Singapur

6. Belgie

7. Spojené království

8. Kanada

9. Francie

10. Švédsko

11. Řecko

12. Irsko

13. Nizozemí

14. Španělsko

15. Rusko

16. Švýcarsko

17. Portugalsko

18. Mexiko

19. Rakousko

20. Japonsko

21. Nigérie

22. Indie

23. Chorvatsko

24. Malta 

25. Indonésie 

26. Maďarsko 

27. Itálie

28. Egypt 

29. Srbsko

30. Polsko

31. Thajsko

32. Litva

33. Finsko

34. Austrálie 

35. Jižní Korea

36. Nový Zéland 

37. Írán 

Další státy již bohužel nejsem schopna rozklíčovat, protože jsou ve statistice schované pod skupinkou "ostatní". Pokud tedy svoji zemi v seznamu nenajdete, budu moc ráda, když mi pomůžete seznam doplnit.

Děkuji vám všem. Bez vás by to nebylo ono. 

A když už jsem v tom děkování, přidám ještě jedno za každý komentář, který mi na blog přidáte. 

Děkuji 

Hana Vondráčková (alias Puberťačka před důchodem)

Ali přítel nejvěrnější - 101 - tanečky v kavárně Včera

Minulý týden jsme s babi přijaly pozvání na jednu z akcí konaných v kavárně Včera. Ta působí nejen jako prostor k setkávání, ale i jako poradna pro seniory. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že je to vlastně takový Aliho fanklub, protože se zde potkávají jeho věrní přátelé, fanoušci, ale i obyčejní smrtelníci, kteří s Alim nemají nic společného.

Babi jsem den předem vykoupala, aby byla činaná a nachystala čisté oblečení, abychom nedělaly ostudu. Raději jsem jí o celé akci neřekla nic dopředu. Měla by spoustu zvědavých, i když zcela jistě fundovaných otázek. Prostě takové překvapení.

Trochu jsem se bála, jestli to babi zvládne. Poslední dobou je jak po dvacáté jízdě na kolotoči. Kvůli motolici se bojí chodit. Hůl však nosit nechce, aby jí nekazila image. Co kdyby šel kolem nějaký ten švarný dědek. Že jo. Občas si z ní dělám tak trošku legraci, že jiní za to, aby se s nimi motal celý svět platí těžké prachy, zatímco ona to má zadarmo. 

Babi se ten den nějak nechtělo vstávat. V jedenáct jsem to nevydržela a šla se podívat, jestli opravdu ještě spí. Babi byla zachumlaná pod peřinou, jen hlavička jí koukala. Hodila po mně zářící, téměř šibalský úsměv.

Já: "Ty dneska nevstáváš?"

Babi: "Mně se nechce z teplíčka."

Já: "No, ale já bych potřebovala, abys už pomalu vylezla."

Zcela výjimečně se nezeptala proč, což jsem (přiznám se bez mučení) kvitovala s povděkem. Na záplavu nejrůznějších otázek je vždycky dost času. A čím déle na ně dojde, tím líp. Tedy alespoň z mého pohledu. Ve většině případů je stejně jejich autorem Ali a stoprocentně zde platí přímá úměra. Čím více času na otázky je, tím vícekrát je babi stihne zopakovat. 

Za tu dobu, co s námi Ali sdílí společnou domácnost, jsem si stihla vypěstovat lehkou alergii na otázky dotazníkového typu, které se používají například při marketingovém průzkumu trhu. Tam se vás na jednu a tu samou věc také zeptají desetkrát. Pokaždé z jiného úhlu. 

Kolem dvanácté jsem začala být trošičku nervózní, abychom všechno stihli. Babi byla sice oblečená a s improvizovaným bryndákem kolem krku baštila oběd. Ale známe Aliho. Občas nám do skvěle naplánované akce hodí takové vidle, že z toho pak máme pěkný hoňky. Ali však naštěstí pochopil, že by byla škoda o takovou akci přijít a zcela výjimečně nic nevyvedl.

Po obědě babi docvaklo, že se patrně někam jde.

Babi: "My někam jdeme?"

Já: "No jasně. Jsme pozvané do té kavárny, jak jsi slavila narozeniny. Pamatuješ si to? "

Babi: "Nepamatuju. A co tam budeme dělat?"

Já: "Poslouchat muziku, tančit, papat dortíky, pít kafe, zazpíváme si, popovídáš si a pojedeme domů."

Babi: "Ježiši. A je to daleko?"

Já: "Neboj. Petr nás tam hodí autem a pak pro nás zase přijede."

Babi: "Tak to jo. A kam že to jedeme?"

Já: "Do Brandýsa."

Babi: "Hopsa hejsa do Brandejsa."

Já: "Přesně tak."

Představa dortíku se babi zamlouvala. Proud otázek se úspěšně rozjel a skončil až na místě samém. 

Paní Klárka ze společnosti Dementia nás přivítala, usadila a představila ostatním. Nečekala jsem, že tam bude tolik lidí. Připadaly jsme si jako úplné celebrity. 

Babi se téměř okamžitě stihla se všemi seznámit a okamžitě využila pozornosti. Tolik posluchačů dlouho neměla. Než jsem se uvelebila a objednala, byla už ve vypravěčském rauši. 

Slabě ke mně doznívaly útržky příběhů, a já si uvědomila, jak je skvělé, že je tentokrát nemusím poslouchat.

Babi: "...Já jsem pracovala v odborech. Organizovala jsem zájezdy. Nejdřív našich do ciziny a pak i cizinců k nám... holky mě říkaly Mílo, pojď k nám. U nás je volné místo... za sezónu jsem měla deset tisíc turistů..."

V kavárně již nějaký čas pracuje moje kamarádka Anička. Ano. Ta Anička, co dělá ty skvělé kremrole, vánočky, pusinky, koláčky..., a co si jí díky tomu babi pamatuje líp než mě. 

Objednala jsem slíbeného dortíka, kafíčko a babi byla na vrcholu blaha. Do doby, než začala hrát hudba. Tu nebyla schopna překřičet. 

Na maličkou chvilku to vypadalo, že je z toho mrzutá. Zmateně se koukala kolem a hledala způsob, jak by mohla v komunikaci pokračovat.

Naštěstí babi jen tak něco nezaskočí. Po chvíli v hovoru spokojeně pokračovala. Nikdo jí sice neslyšel ani neposlouchal, ale protože špatně vidí, nijak zvlášť jí to netrápilo.

Zkusila jsem ji vzít na "parket". Chvíli se mnou sice podupávala, ale rychle to vzdala a žuchla sebou zpátky na židli. 

Taneční plac se rychle zaplnil. Babi si s paní naproti plácala do rytmu o stůl a občas si zanotovala známou písničku. Vypadala spokojeně. Vyfasovala další dort a já si mezitím zatančila s mužskou částí osazenstva, abych byla alespoň trošku využitá, a taky proto, že když hraje muzika, nevydržím sedět. 

Za dvě hodinky setkání končilo. Babi byla hodně unavená. Jak se říká "bylo toho tak akorát". Rozloučily jsme se vyrazily k domovu.

Bylo to moc hezké a příjemně strávené odpoledne se skvělou hudbou i lidmi. Už se moc těšíme na příště. To se bude vařit, povídat a zpívat. Sice se trošku bojím, že babi nepustí nikoho ke slovu, ale co. I Ali se musí občas vykecat.

Poznámka:

Poradna Včera, Boleslavská 187, Brandýs nad Labem

Poradenství pro seniory a jejich rodiny: poradna.brandys@dementia.cz

tel.: 775 586 633