Ali přítel nejvěrnější - 139 - degradace

Tak tohle jsem si tedy nezasloužila. Hned vysvětlím co a proč. Babi se s Alim již nějakou dobu připravuje na tu jejich velkou výpravu. Dalo by se říct přímo expedici mimo náš čas i prostor. To už jsem psala mockrát. Zahrnuje to samozřejmě dlouhodobou a náročnou přípravu, protože tam, kam se chystají panují úplně jiné podmínky, než tady u nás.

Už jsme společně absolvovali ledacos. Nácvik levitace, přenos hmoty, úpravu stravovacích návyků, oblékání, svlékání, převozy z bodu "A" do bodu "B", kurzy mezikontinentálštiny a já už ani nevím, co všechno a kdoví, co nás ještě čeká.

S tréninky, přípravou proviantu, ale i se vším ostatním jsem vždy aktivně pomáhala. Jenže. Postupem času se cítím trochu odstrčená. Babi s Alim se mnou skoro vůbec nekomunikují. Pořád se domlouvají tím cizím jazykem a já pak nevím, na co se mám vlastně připravit. Takhle se to ale vážení a milí zodpovědně dělat nedá.

Ne že bych si chtěla stěžovat nebo si snad nějakým způsobem usurpovat jakékoliv zásluhy, ale na druhou stranu, snad bych si nějakou tu komunikaci v rámci "týmové spolupráce" zasloužila. Chápu, že mají plné ruce práce a v hlavě spoustu starostí s logistikou, ale přeci jen...

Posuďte sami. Každou noc spolu vyráží na průzkumné cesty. Mizí kdesi v časoprostoru, aby se vrátili kolem druhé odpolední následujícího dne. Rozumím tomu, že se nesmí nic podcenit. Vše je potřeba řádně vyzkoušet i "v terénu". Nicméně základní věci by mi vysvětlit mohli. Například by mě zajímalo, proč necestují, jak bych to řekla... komplet. Proč tady babi pravidelně zanechává svoji tělesnou schránku. Neříkám, že nemám jistou teorii. Domnívám se, že tam kam cestují, musí mít babi jakéhosi svého avatara. Protože, kdyby se jednalo o teleportaci, zmizlo by přece celé tělo. No ne? Ale možná to tak není a všechno je úplně jinak.

Ti dva mě jednoduše degradovali z pozice asistentky přenosů materiálu na něco mezi hlídačkou prázdné tělesné schránky (která se už nezatěžuje řádným odesíláním zásilek) a jeřábem. Ne že by to nebyla důležitá pozice, to neříkám, ale lidsky mě to prostě mrzí. 

Zajišťuju samozřejmě i spoustu dalších věcí, takže nějakou tu "důležitost" mi ponechali, ale už to není ono. Hlavně je to fyzicky o dost náročnější, protože babi s vidinou, že bude už jen levitovat, absolutně rezignovala na jakýkoliv pozemský pohyb. A tak ji přenáším, převážím, oblékám, svlékám a hlavně odklízím přebytečný materiál. 

Taky jsem musela totálně přepracovat jídelníček, protože kousání už u nás taky není zrovna v kurzu. Ráno (což je zhruba kolem 14:00 hod. místního času) se babi ještě nechá ukecat na klasiku v podobě namazaného krajíce chleba, u kterého však musím odříznout kůrku, hotový krajíc následně rozkrájet na drobná sousta a ty pak postupně namáčet v čerstvě uvařeném vývaru. 

Večer to bývá horší. To už je babi ve fázi, kdy ji nějaké pozemské záležitosti absolutně nezajímají, neboť se už vidí někde v galaktickém terénu. Odmítá otevřít pusu a snad by se se mnou kvůli tomu i poprala. Sevře rty a není síly jí tu pusu otevřít, případně jídlo vyplivne ven. Jako malá holka. No nerada se vzdávám. Nechci přijít o další funkci. To je jasný.

Vymyslela jsem proto jakousi náhradu původní stravy, která by lépe vyhovovala aktuálním podmínkám. Do vývaru, který se mi na kamnech táhne už od rána, rozmixuju rozvařenou zeleninu a místo masa přidám vařené domácí vejce a trochu másla. Vznikne z toho docela chutný a výživný krém. Nemám však žádné tuby, jaké používají například kosmonauti, takže používám obyčejnou velkou stříkačku. Jak se říká, účel světí prostředky. Vím, že to není žádná fundovaná technologie a že s tím nápadem asi žádnou díru do světa neudělám, ale funguje to.

Tedy většinou. Sednu si naproti babi, natáhnu a nadvakrát jí vymáčknu obsah do pusy. Neprotestuje, jen občas řekne "Mňam.", ale někdy se stane, že se u toho trošku nudí, a to se mi pak potvora jazykem snaží zabránit v aplikaci. Když to nečekám, vystříkne mi natlakovaný krém do obličeje. Skoro bych se občas vsadila, že v jejích očích vidím záblesk pobaveného výrazu. Je jen na mně, jestli tuhle novou hru přijmu.

A tak hrajeme. Já střídám koutky, babi šermuje jazykem a vyhrává ten, komu se podaří uskutečnit jeho záměr. Pravda. Někdy máme docela slušnou spotřebu ubrousků, ale vše probíhá v rámci sice nepsaných, ale daných pravidel. 

Při podávání léků, které jsem rovněž v rámci příprav převedla do tekutého stavu, už většinou neprotestuje. Je ráda, že už to má za sebou a za chvíli bude na "základně". Když se jí pak snažím převléknout do pyžama, abych zachovala alespoň nějaké zdání civilizovaného standardu, brání se jako lvice. To už z mé strany považuje za vyloženou buzeraci a hlavně zbytečnost. 

A tady padne kosa na kámen. Babi je býk a já beran. Má smůlu, že jsem teď díky těm věčným transportům docela namakaná. Za chvíli je hotovo a babi spí, ještě než jí padne hlava na polštář. V podstatě okamžitě mizí v tom nekonečném vesmíru, aniž by se rozloučila. 

Nevím, jak dlouho bude ještě výcvik probíhat. Datum mi nikdo nechce prozradit. A já tomu rozumím. Je to prostě tajný. Možná to neví ani babi s Alim. I když... kdo ví?

Ali přítel nejvěrnější - 138 - když komunikace vázne

Babi měla vždycky nádherné a zdravé zuby. Na rozdíl ode mne. Souhrou nesmyslných domněnek a zbytečných, nepochybně značně finančně podbarvených, doporučení si nechala vytrhat všechny horní zuby s tím, že si nechá udělat pevnou náhradu. Ta se však nechytla, a tak babi nakonec skončila s obyčejnýma cvakačkama a slušným průvanem v peněžence.

Nic proti tomu, ale myslím, že toho nakonec strašně litovala. Nikdy však neřekla ani slovo. Měla svou hrdost. Žádné stěžování nebo rozčilování nad rozlitým mlékem. Jen se s tím snažila naučit žít. 

Před nějakým časem, tedy v době, kdy se ještě společně s mezikontinentalštinou a telepatií snažila používat i rodný jazyk, jsem si na to vzpomněla.

Právě jsme večeřely. Najednou se zarazila a obdařila mě dlouhým, významným pohledem.

Babi: "Hani, budeš mi muset udělat ty..." Ukazuje prstem do pusy.

Já: "Co že ti budu muset udělat?"

Babi: "No tady todle."

Já: "Ty myslíš zuby?"

Babi: "No."

Já: "Vypadám snad jako zubař? Dvacet let let je nemáš a teď ti začaly chybět?"

Babi: "No já myslela, že když už to děláme, tak že bys mi je mohla udělat."

Já: "Babi. To, že tě krmím ještě neznamená, že umím dělat zuby. Neumím. Nejsem zubař."

Babi: "No abych měla plnou pusu."

Já: "Tak já ti do ní dám další sousto. Co ty na to?"

Babi automaticky otevřela pusu a bylo po problému. 

Už jsme byly skoro po jídle, když kolem nás prošel Petr.

Petr: "Tak co babi? Je to dobrý?

Babi nic. Přidal tedy na hlasitosti.

Petr: "Babi. Babi! Babi!!! BABI!!!"

Babi (flegmaticky): "Je na záchodě."

Ano. Některé dny jsou díky Alimu i silné nedoslýchavosti a slepotě naší babi plné  nepochopení. Komunikačně to prostě poněkud vázne. 

Na gauči vedle babi se mezitím uvelebila kočka. A protože je Petr čas od času doslova ztělesněním "inteligentního" humoru, neodpustil si další dotaz.

Petr: "Babi. Nechceš kočku?"

Babi opět nezklamala a bezelstně odpověděla:

Babi: " Tak mi tedy kousek dej. No."

Ještěže už byl večer a babi šla spát. Bůhví, jaké otázky by byl ještě schopnej vymyslet. Jak se říká. V nejlepším se má přestat. To je stará známá pravda. No. A pro babi to aktuálně znamenalo "Vyčůrat, pomodlit a spát". Samozřejmě pouze obrazně, neboť je babi zarytou ateistkou. 

Tak dobrou. Uf. 

Ali přítel nejvěrnější - 137 - tajemné formule

Den začal pro babi nezvykle časně. Probudila se "SAMA" již v půl deváté, což je naprosto  výjimečný jev. A nebudu zastírat, že pro mě i trošku logistická komplikace. Většinou mám práci rozvrženou tak, aby mi jednotlivé činnosti na sebe navazovaly a nevznikaly zbytečné prostoje. 

Tím, že babi vstala, mi nabourala celý harmonogram. Co naplat musela jsem tu svoji sedinku poněkud popohnat, abych všechno stihla. Než jsem se jala ve značně hektickém tempu obstarat zvířata a pofackovat vše potřebné, posadila jsem babi na trůn. 

Do jedné ruky jsem popadla kýbl s vodou, do druhé krmení a už jsem letěla. Slepice, které nečekaly takové tempo, ode mě chudinky odskakovaly, pletly se mi v překotném úprku pod nohama, ve snaze zachránit si holý život a nedokázaly pochopit důvod mého spěchu. No nebylo to tentokrát "Tak co holčičky. Už jsem tady. Jakpak jste se vyspinkaly? A co ty káčo? No? Co ty na to jako svazačka? Kač kač kač?" Prostě jsem tam vlítla jako uragán a než se stihly vzpamatovat, bylo hotovo.

S povděkem jsem kvitovala, že babi celou dobu poctivě seděla a čekala. Což je rovněž malý zázrak. Nachystala jsem hrnek s teplou medovou vodou a plátkem citronu s několika zapíchnutými hřebíčky. Pravidelně tím zahajujeme den. Udělaly jsme si z toho takový malý ranní rituál pro doplnění tekutin. Snažím se, aby do sebe dostala celý hrnek. Babi pije a já ze zálohy jistím hrnek, aby většina tekutiny doputovala kam má.

Pila, jako vždy velmi hltavě. To mívám strach, že se mi v tom hrnku jednou utopí. Po půlce si dala si pauzu na oddech. Najednou, z ničehož nic, začala podivně kývat hlavou a do hrnku, který stále křečovitě držela u pusy, začala zlověstně šeptat jakési tajemné formule:

"Ba ta lé. Ba ta lé. Bataléé..."

Zaujatě jsem na ni hleděla a s napětím čekala, co z toho vzejde. Doslova mě to "zastavilo v letu".  Byla tím podivným mumláním naprosto pohlcena. Jako kdyby v tu chvíli nic jiného neexistovalo. Seděla, a do hrnku, který jsem doposud jistila proti vylití, stále dokola opakovala onu podivnou mantru. 

Držela ho velmi pevně. Jako by to bylo nějaké naléhavě poselství. Nedokázala jsem situaci nijak uchopit. Netuším, co si o tom mám myslet. Nehnutě jsem před babi stála a raději ani nedutala, abych nějakým způsobem nenarušila její napojení na něco daleko vyššího. Něco, co je naprosto mimo tenhle svět. Tajemné a zároveň děsivé. 

Po chvíli se babi z transu probrala a v klidu, jako kdyby se nic nestalo, si  dopila svůj ranní šálek. Ve mně však zůstala viset neodbytná nevyřčená otázka. Nestala se snad babi členkou nějaké tajné galaktické sekty?!?  To by nám tak ještě scházelo! Už takhle je náš barák průchoďákem pro nejrůznější pochybné entity. Tipuju, a nejspíš nebudu daleko od pravdy, že to byl jen další z Aliho trapnejch žertíků.

Jak je vidět, pořád ještě mě dokáže zaskočit, přestože jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí. Ali je zkrátka nevyčerpatelnou studnicí "skvělých" nápadů i žertíků.

Ali přítel nejvěrnější - 136 - Už to bude?

S babi je v poslední době dost složitá domluva. Když pominu její komplikovaný vztah s Alim, tak je téměř slepá, hluchá a občas i paličatá. Někdy jí podezřívám, že mi to dělá schválně. Pak se na ní podívám a vím, že ne.

Onehdá seděla na svém trůnu. Ostatně jako každé ráno. Je to nedílná součást ranního rituálu, bez kterého by byl den poněkud neúplný. Je to vlastně i takový malý náznak toho, co nás nejspíš přes den čeká.

Já: "Tak co babi? Budeš čůrat nebo kakat?"

Babi: "Ano."

Já: "Tak čůrej."

Po několika dlouhých minutách:

Já: "Tak co? Už to bude?"

Babi: "A co?"

Já: "No to čůrání a kakání. Už to bude?"

Babi: "Co?"

Já: "No jestli se ti chce čůrat nebo kakat."

Babi: "Ano."

Po uběhnutí dalších několika minut:

Já: "Tak jak? Už jsi se vyčůrala?"

Babi: "Co to je?"

Já: "No. Jestli se ti chce čůrat."

Babi: "Jo."

Já: "A kdy?"

Babi: "No to nebude jen tak."

Uběhlo dalších několik minut.

Já: "Už jsi se vyčůrala?"

Zavrtěla hlavou.

Já: "A chce se ti?"

Babi: "Jo."

Já: "Tak proč nečůráš? Proto tady přece sedíš."

Babi: "To já nevěděla."

Já: "Ty nevíš, že když se ti chce čůrat, tak musíš zatlačit?"

Babi: "Ne."

Já: "A budeš tedy čůrat nebo ne?"

Babi: "Budu."

Já: "A proč tedy nečůráš? Máš s tím nějaký problém?"

Babi: "Mám."

Já: "A jaký?"

Babi: "Překáží mi tam ty karty."

Stáhla jsem jí tedy kalhoty až pod kolena, neboť už vím, že karty jsou v překladu pleny (tedy většinou).

Já: "Máš ještě nějaký problém?

Babi: "Mám."

Já: "A jaký?"

Babi: "Když budu čůrat, tak to bude stříkat."

Podívala jsem se zkoumavě na kýbl, který stál pevně na svém místě a nic nenaznačovalo, že by mohlo, nějakým záhadným způsobem dojít k popisovanému efektu.

Já: "Nebude. To se neboj. Je to dokonale zajištěný."

Během několika vteřin se ozval typický, úlevný zvuk zurčící bystřiny. Po půlhodině snažení mi to znělo, jako andělský chór.

No. Není to vždycky úplně snadný, ale když se to podaří... VAU!!!

Zvítězily jsme nad hmotou. Alespoň pro dnešek.

Ali přítel nejvěrnější - 135 - měla by se nalít

Babi seděla ve svém křesle. Jako vždy spokojeně klimbala a neúnavně při tom kývala hlavou. Sedla jsem si vedle ní na postel, abych oškrábala brambory k obědu. Najednou se ke mě otočila a lámanou mezikontinentálštinou povídá:

Babi: "Měla by se nalít tím chapem."

Nechápavě jsem se na ní podívala.

Já: "Cože? Pověz mi to ještě jednou a pomalu."

Babi: "Mě la bys na lejt s cha pem."

Já: "Jakože se mám jít opít?!"

Babi: "Jo."

Já: "A s nějakým chlapem?"

S širokým úsměvem, téměř spiklenecky přikývla.

Já (pobaveně): "Cože?! Ty po mně chceš, abych se šla vožrat s nějakým chlapem?

Babi: "Jo."

Začala jsem se smát a babi se přidala.

Já: "A znám toho chlapa?"

Babi: "Ne."

Já: "Takže ty říkáš, že se mám jít opít s nějakým úplně cizím chlapem?"

Babi: "Jo."

To už jsme se chechtaly na celé kolo. Obě dvě.

Já: "Teda babi. Ty jsi ale číslo."

Babi zářily oči jako dvě světýlka. Dlouho jsem ji neviděla takhle rozchechtanou.

Já: "Tak babi, chlapa tu žádného nevidím. Ale co kdybychom si daly malinkého panáčka spolu? Udělala jsem zázvorový likér. Dáš si se mnou?"

Babi labužnicky přikývla. Zcela mimořádně jsem tedy nalila dvě štamprlata. Takový sladký zdravotní bonbónek. V podstatě jen vodka, zázvor, med a citron. Výjimečně to do sebe "nekopla na ex", ale pomalu ucucávala a vychutnávala si každou kapičku.

Během chvilky byla ťuhýk a já jí ten spánek nepokrytě záviděla.

Šťastná to žena. 

Ali přítel nejvěrnější - 134 - ty budeš taky trénovat?

Mám lehké spaní. Jakmile u babi vrzne gauč, hned se letím podívat, co se děje. 

Hodiny ukazovaly téměř půlnoc, když se kromě vrzání začaly ozývat i další podezřelé zvuky. Doběhla jsem do pokoje a rozsvítila. Babi seděla nahá na posteli. Nohy volně svěšené k zemi, noční košile se válela tamtéž, stejně jako peřina a polštář. Vše, na co dosáhla, bylo volně rozptýleno kolkolem. Choulila se do vlastních rukou a klepala se zimou.

S širokým, šťastným, téměř dětským úsměvem a lehkým mezigalaktickým přízvukem mě radostně vítala:

Babi: "Jé. Ty steš trady?"

Já: "Co to tu provádíš? Proč jsi se svlékla? Vždyť je noc. Koukej si lehnout a spát."

Babi: "Pokej. Nee. Muskím uklízlet."

Já: "Nemusíš babi. Teď ne. V noci se spí. Budeme spinkat. Ano? Všichni spí."

Znovu jsem ji oblékla, uložila, přikryla a zdůraznila, že teď se bude spát a uklízet může ráno. Jenže ona mě vůbec neposlouchala. Nevím jestli proto, že mi nerozuměla, anebo proto, že mi nechtěla rozumět. Bůhví, co jí ten náš Ali zase nabulíkoval. 

Nejsem přívržencem podobných nočních aktivit. Obzvlášť když za nimi tuším další z Aliho trapných žertíků. Dokážu ledacos pochopit. Jak se říká "Znám své pappenheimské...". Za tu dobu, co s námi Ali bydlí, jsme s ním už zažili ledacos. Ale... přeci jen... trochu ohleduplnosti bych uvítala. Chci se alespoň trochu vyspat. S bojovkami můžou klidně blbnout i přes den. No ne?

A protože účel světí prostředky, rozhodla jsem se jim tu noční akčnost poněkud zasabotovat. Z lednice jsem vytáhla dvě kostičky spací čokolády a postupně je babi šoupla do pusy. Zbývalo počkat, než to zabere. Půlhodina je poměrně dlouhá doba. Než babi přemohl spánek, stihly jme svlékání, oblékání a ukládání ještě čtyřikrát. 

Druhý den si babi (na rozdíl ode mě) přispala. Budila jsem ji v podstatě až na oběd. 

Já: "Tak co Šípková Růženko? Kdo bude vstávat?" 

Babi: "Mně se nechce." 

Při odpovědi po mně hodila šibalským úsměvem, líně se převalila na bok a koketně přitáhla peřinu k bradě. Vyspinkaná do růžova, pusu od ucha k uchu, až jsem jí tu dobrou náladu záviděla. 

Později při krmení jsem si v duchu rekapitulovala, co všechno ještě musím udělat, abych na něco nezapomněla. Najednou mě z přemýšlení vytrhla babi se zajímavým dotazem. 

Babi: "Ty budeš taky trénovat?"

Já: "Já? Ne. A ty budeš trénovat?"

Babi: "Ano."

Já: "A co budeš trénovat?"

Babi: "Na herečku."

Já: "Na hérečku? No tý jo! A kde?"

Na tuhle otázku mi však babi neodpověděla. Jen se tajemně usmála a otevřela pusu pro další sousto. 

Asi je to tajemství. Pomyslela jsem si. Konec konců proč ne. Nikdy není pozdě zahájit životní kariéru. Třeba se konečně dočká i toho Oskara. 

A vůbec nevadí, že to možná bude v jiné dimenzi. 

Ali přítel nejvěrnější - 133 - když se nedaří...

Babi celý den koukala na televizi. Občas se v křesle trochu zavrtěla, ale jinak se nic zvláštního nedělo.

Dopoledne jsme úspěšně odeslali jednu zásilku a vše se zdálo být zalité sluncem. Babi sice měla pocit, že má k odeslání ještě nějaké resty, ale portál byl nějaké přetížené. Prostě nefungoval úplně podle našich představ. Domluvily jsme se tedy, že chvíli počkáme, a pak to zkusíme znovu. 

Jenže brána pořád ne a ne naskočit. Babi taky nijak nenaléhala. A tak jsem bláhově nabyla dojmu, že to nebude nic urgentního. 

Po večeři jsem ji, jako obvykle, uložila do postele a v domnění, že si mohu jít udělat přípravu na druhý den, jsem odešla do kuchyně.

Najednou na mě volá Petr. "Hani. Pojď sem honem!"

Babi ležela na posteli uprostřed čehosi, co připomínalo následky termonukleárního výbuchu poté, co se operativně rozhodla zkusit ten portál ještě jednou prošťouchnout. Samozřejmě sama. A protože to najednou fungovalo, začala horečně  odesílat jednu zásilku za druhou.

To nemohlo dopadnout dobře. A taky že nedopadlo. Babi portál jednoduše přetížila. Hromadná zásilka byla všude. Doslova. Lépe řečeno všude tam, kam dosáhla. 

Poměrně rychle sice pochopila, že to trochu předimenzovala, ale nechtěla mě tím "zbytečně" zatěžovat. Netuším sice, co měla v plánu v rámci záchrany situace, ale podle vizuálního posouzení, se jí to poněkud vymklo z rukou. 

Babi je bojovník a velmi nerada se vzdává. A tak pořad něco vyndávala, přesouvala, otírala, až jsem jí ty umíněné a nenechavé ruce musela chytit, aby nenadělala ještě větší paseku než dosud. 

S Petrem jsme pak milou babi popadli pod křídly a i s valnou částí zásilky, která jako zázrakem ještě zůstala na svém místě, ji posadili do vany.  Oblečenou. Tak, jak byla. Ani chudák nestihla protestovat.

Ze všeho nejdřív jsem popadla sprchu všechnu tu nádheru důkladně spláchla. Hlavně ty nenechavé ruce, které se nám neustále snažily pomáhat. 

Zbývalo jen sundat košili a následně jí doslova vystříhat z bombarďáků, aby bylo možné omýt i její svatyni.  Až po té jsem se odvážila napustit vodu a babi vydrhnout od hlavy až k patě.

Petr mezitím převlékl peřiny, což bylo nezbytné pro zpětný přesun do pokoje a já mu za to byla nesmírně vděčná. 

Po celou dobu záchranné akce babi ani nepípla. Jen těkala očima střídavě na mě a na Petra. Jako na  tenisovém turnaji. Však taky bylo koukat na co! Byli jsme jako dokonale sehraný servisní tým na automobilových závodech. Škoda, že nám to někdo nestopnul. 

Na závěr jsem jí ještě naordinovala hořký čaj. To jen pro jistotu. No. A pak už jsme ji činanou a svěží uložili do voňavé postele.

Až teď nesměle pípla "Děkuju."

"No není zač babi. Ale příště mě prosím zavolej." 

Než jsem stihla zapnout pračku, spala jako anděliček. Nikdo už by nepoznal, že tu před chvílí došlo k narušení časoprostoru. Díky bohu. 

Ali přítel nejvěrnější - 132 - kotel a jiné taškařice

Babi má v hlavě nějaký šestý smysl, či co. Pokaždé, když potřebuju, aby si trochu přispala, vstane časně. Jako kdyby tušila, že se bude něco dít. 

Jelikož se nám zima neúprosně blíží, naplánovala jsem si čištění kotle a spodku komína. Je to taková nanicovatá práce, do které se mi nikdy nechce, protože jsem pak špinavá jako kominík. 

Většinou se do toho pouštím hned po ránu, abych to měla z krku, dokud je klid. S touto vizí jsem se do toho vrhla i tentokrát. Jen jsem si však všechno připravila, u babi v pokoji to podezřele zavrzalo, a bylo po hehe. 

Nechala jsem tedy kotel kotlem a pozornost obrátila na babi. Převlékla, namazala, přebalila, povlékla, přeprala, umyla a jala se dělat snídani. Babi se mezitím koukala na televizi.

A protože jsme aktuálně v plném proudu příprav na tu plánovanou velkou expedici, o které jsem psala minule, přešly jsme na speciální kašičkovou stravu. Skoro jako kosmonauti. Jenže ti ji mají v tubě. Tak daleko my samozřejmě ještě nejsme. 

Babi ráda sladké. K snídani tedy připravuji tvarohový mls. To proto, aby měla dostatek živin, až pojedou s Alim na tu jejich slavnou výpravu.

Kulinářská odbočka:

Den předem si připravím polotovar, aby ingredience dostatečně zvlhly, a taky proto, abych to pak měla rychleji. Takto připravený nám vystačí na tři až čtyři dny:

1 měkký tvaroh

1 bílý jogurt (ideálně bez modifikovaného škrobu a dalších nesmyslů nebo domácí)

2 vrchovaté hrsti goji 

2 vanilkové cukry

1 hrst konopné semínko

2 lžíce kopřivových semínek 

1 lžíce cukru (případně medu)

Ráno pak jen vyndám z lednice, do kastrůlku s teplou vodou vložím snídaňovou misku (aby to neměla tak ledové). Do 1 bílého jogurtu nebo rýžové kaše rozmíchám doplňky, které dříve polykala (kolagen, tyrosin a l-glutamin - není nutné, ale babi to tak dělám), přidám 1 žloutek, 1 rozmačkaný banán, plus třetinu připraveného polotovaru, vše promíchám a hotovo.

Konec odbočky. 

Babi tahle dobrota moc chutná a miska v ní většinou zmizne během chvilky. Až se kolikrát divím, kam se to do ní vešlo.

Jediný problém, který budeme muset ještě doladit, je trefovaní. Babi totiž neustále kýve hlavou a mně se zas klepou ruce. Jsme prostě dvojka k pohledání. 

Z banální činnosti se tak občas stane závažný problém. Naberu lžičku a pomalu se blížím k puse. Babi ji má v tu chvíli naprosto vzorově otevřenou. Její kývavý pohyb mi však téměř znemožní se do té pusy trefit. Když už se mi to málem povede a já se přiblížím ke rtům, tak jen se jich dotknu, babi udělá klap a pusu zavře. Všechno ze lžičky logicky spadne zpátky do misky. V tom lepším případě. 

Abych však byla korektní, jsou i dny, kdy nám to jde jako po drátku a babi  jako ptáče s otevřeným zobáčkem. Kolikrát nestíhám ani přisunovat. 

Nicméně. Po úspěšně dokončené snídani jsem babi posadila k telce a šla konečně na ten kotel. 

Když jsem byla v nejlepším, samozřejmě patřičně špinavá od sazí, zaslechla jsem z pokoje podezřelé zvuky. S rukama zdviženýma ke stropu (abych něco neušpinila), jsem šla zkontrolovat, co se děje.

Babi si právě pokoušela sundat kalhoty, což se na vozíku dělá dost špatně. Požádala jsem ji, aby chvíli počkala, že si jen umyju ruce. Jenže na co by čekala, že jo? Vždycky byla žena činu. Než jsem doběhla z koupelny, měla už ze sebe všechno servané. Bylo naprosto zbytečné to jakkoli komentovat.

Přemístila jsem ji na trůn a odběhla s věcmi na přeprání do koupelny. Než jsem se však vrátila, babi stihla zahájit odesílání depeše. Jenže to nešlo podle jejích představ, a tak si pomohla rukou, přestože posunování je vždycky moje práce. Bohužel nevychytala ten správný okamžik či směr, takže ruku měla po tomto zásahu poněkud "použitou".

Samozřejmě nechtěla, abych viděla, že něco nezvládla, takže se promptně snažila zachránit situaci. Hlavně abych to neviděla, až se vrátím.

Nejdřív o kalhoty, pak o postel, abych ji následně přistihla, jak zbytek otírá o nepropustnou podložku na podlaze. To už se mnou malinko začaly cloumat emoce. 

Dolítla jsem rychle pro kbelík s mýdlovou vodou, žínku a celou ruku jí vydrhla až po loket. Další její pokusy jsem neriskovala a zbytek procesu  raději koordinovala sama. Babi z toho byla chudák tak vyjukaná, že úplně zapomněla, jak se zásilky správně odesílají. To jsou samé novoty a vychytávky, ale už je toho zkrátka moc.

Činanou jsem ji opět zanechala ve společnosti televize a vrátila se k rozdělanému kotli. Není nad to, když se věci dělají v klidu a pohodě. Ještě komín a hotovo. 

Babi byla zabraná do sledování pořadů a zcela výjimečně u nich neusínala. Když jsem jí k večeru přinesla polévku  zrovna běžel pořad "Ano šéfe". 

Koukám na babi, jak těsně před televizi položila misku s nakrájenou tatrankou a podává panu Pohlreichovi svůj "jetý" kapesník. 

"Na. Tady máš."

Jenže pan Pohlreich, jako na potvoru, neměl žádnej kapesník ve scénáři, a tak na něj jednoduše nereagoval. Babi z toho byla celá zmatená. 

Nemohla pochopit, proč ten posmrkaný kapesník nechce. Chvíli nechápavě držela nataženou ruku a zkoušela ten šnuptychl strčit do obrazovky. Marně. Pan Pohlreich měl v tu chvíli úplně jiné starosti.

Já: "Babi. Ten pán je jen v televizi. To není živý člověk."

Babi (zklamaně): "Aha."

Po večeři projevila přání si lehnout. Byl tak akorát čas. Během chvilky byla v noční košili. Až mě udivilo, jak nám to jde hezky od ruky. Až podezřele snadno. Položila jsem ji do postele, popřála dobrou noc a šla se vykoupat. Za chvíli na mě volá Petr:

"Hani, babička se ti obléká."

Přiběhla jsem a babi seděla v kolečkovém křesle, celá čerstvě oblečená. Jen kalhoty měla na půl žerdi, protože neměla sílu vstát, aby si je pořádně natáhla. 

Na jednu stranu mě potěšila její nečekaná samostatnost, ale na druhou mi bylo jasný, že bez spací čokolády nám hrozí akční noc. 

Za poslední měsíc jsme ji vůbec nepotřebovaly. Většinou usnula ještě než jí padla hlava na polštář a spala klidně i do dvou odpoledne. Ale dneska bylo všechno jinak. Plná elánu se těšila z nového dne a odmítala připustit jakoukoli jinou realitu.

Já: "Babi , proč jsi se zase oblékla a ustlala? Před chvílí sis lehla. Vždyť je večer."

Babi: "Není."

Donesla jsem tedy čokoládu, postupně ji babi po malých kouscích aplikovala do pusy a jala se čekat, kdy to zabere. Čas jsme si krátily opakovaným rozestýláním a stlaním, obé prokládané svlékáním a oblékáním, vždy v závislosti na tom, jestli bylo podle babi ráno nebo večer. Zvládly jsme čtyři kola, než ta dobrota konečně zabrala a babi ulehla.

Nevím, kde byl v tu dobu Ali. Jedno je však jisté. Zahájíme opět pravidelné večerní mlsání.

Dobrou a klidnou noc.

Ali přítel nejvěrnější - 131 - příprava expedice

Byl hezký den. Sluníčko, ale ne horko. Po dlouhé době jsem tak babi mohla trochu provětrat. Posadila jsem ji do křesla v příjemném stínu, kde téměř okamžitě začala klimbat. Vypadala, jako když  přemýšlí o něčem důležitém. 

I Ali je poslední dobou nezvykle tichý. A oba jsou na víc tajemní, jako hrad v Karpatech. Nedostanete z nich slovo. Jako kdyby zase vymýšleli nějakou novou kulišárnu. Nevím proč, ale začínám je podezřívat z toho, že spolu plánují nějakou dlouhou a náročnou cestu. Možná přímo galaktickou expedici. Prostě něco o hodně většího než normálně.

Den ubýval v poklidu a já si díky tomu mohla věnovat úklidu. Začala se blížit babi hodina. Chtěla jsem ji přemístit do domu. Jenže to jsem si naběhla. Babi se zapřela a za žádnou cenu se nechtěla z křesla hnout. Bylo mi jasné, že venku ji nechat nemůžu. Ještě by nám ji někdo ukradl. Poprosila jsem tedy Petra, aby mi pomohl. 

Já: "Babi, musíme domů. Najíš se a půjdeš si lehnout. Ano?"

Babi: "Ne. Já nechci!!

Já: "A proč nechceš? Tady přece nemůžeš zůstat."

Babi (důrazně): "Já umírám!"

Úplně se do té věty celá položila. Nechyběl tomu výraz, bojovnost a svým způsobem i zklamání, že to na první dobrou nevidím. Za povšimnutí stojí i fakt, že zcela nečekaně promluvila česky. Což bylo od ní moc hezké.

Podařilo se nám ji odnést domů a v rámci boje za právo umřít i převléknout do pyžama. Dokonce i prášky po chvíli přemlouvání spolkla, aby sebou bez jakéhokoliv dalšího odporu práskla na postel, s nohama svěšenýma k zemi. 

Já: "Já ti ještě dám nohy na postel. Jo?"

Babi, ve které se opět probudil bojovný duch, znovu zaprotestovala. 

Já: "Hele. Nezlob. Umírat se snad dá i s nohama na posteli. Ne?"

Babi nic. To už jsem jí ale popadla, popotáhla na polštář a nohy srovnala pod peřinu.

Byl to náročný den. Usnula jsem snad dřív, než mi hlava dopadla na polštář. V noci jsem se však pořád budila a přemýšlela, jak to budu s babi dělat, pokud se mnou nebude chtít spolupracovat. Vozík už máme delší dobu, ale zatím jsme ho používali jen venku. Na procházky.

Další den, ještě než se vzbudila, jsem přemístila nábytek v pokoji tak, abych s ním mohla lépe manipulovat i po místnosti. Ono přenášet babi z místa na místo pro mě není úplně snadné. Hlavně přes týden, kdy je Petr v práci. Ulevilo se mi, že provedené úpravy umožnily nejen volný průjezd vozíku, ale vytvořily i lepší přístup k lůžku.

Vstala kolem jedenácté. Posadila se na postel a začala skládat peřiny (holka jedna šikovná). Na to, že včera umírala, to byl docela slušný výkon. Přestavby pokoje si ani nevšimla. Soustředila se na pokrývku. Pomalu rovnala roh na roh aniž by si všimla, že je všechno totálně mokré. Dávno jsem pochopila, že v tomto směru už to lepší nebude. Nic jsem však neřekla. No co. Z toho se přece nestřílí. Žádnej učenej z nebe nespadl. Dávno mě to přestalo trápit. Prostě se to vypere a fertig. 

Jen ty nožičky, kdyby nás poslouchaly. Jenže asi nechtěj. Ono je taky klidně možný, že nechce babi. Třeba je to v rámci příprav na tu jejich plánovanou cestu. Tam, kam se chystají třeba vůbec nohy nepoužívají. Jen si tak levitují prostorem, dorozumívají se telepaticky a pečení holuby jim obrazně řečeno lítají přímo do pusy. Jak jinak si vysvětlit fakt, že další novinkou, se kterou babi přišla, je krmení. Odmítá totiž používat ruce na cokoli jiného, než je kapesníkové čtecí zařízení, aby byla stále na příjmu.

Jenže v našich podmínkách patrně nejde ani levitovat, ani tu nejsme zařízeni na krmení vzdušnou cestou, natož aby tu byla byť sebemenší šance, že se naučím telepatii. Pochopila jsem, že se ode mne očekává součinnost, takže jí v rámci cestovních příprav naprosto přízemně přenáším a krmím. Je jako hadrová panenka. Samozřejmě v rámci tréninku. Před cestou se nesmí nic podcenit. To je jasný.

Následující den proběhl neméně příjemně. Zatím co v rámci adaptace na jiné prostředí, což je patrně další nedílná součást příprav, spí babi do jedné hodiny (někdy i déle), se tentokrát vzbudila již v půl sedmé. Zaskočilo mě to. Neměla jsem ještě nic hotovo. Všechna zvířata holt musela počkat. 

Já: "Dobré ráno babi. Ty sis dneska nějak přivstala. Tak co? Oblékneme se?"

Babi: "Ne. Já musím domů."

Tak to tu dlouho nebylo. Zajímalo mě, jak si to asi představuje. "Doufám, že po mně nechce, abych jí tam odnesla." Projelo mi hlavou.

Já: "Přece nepůjdeš v pyžamu a bez snídaně?!"

Naštěstí souhlasila a během celého procesu si to rozmyslela. Až mi ten kámen, padající ze srdce, málem spadl na nohu. Celý den se pak koukala na televizi, kterou více než půl roku odmítala. Možná si chce ještě užít výdobytků našeho teď a tady, aby o tom pak mohla vyprávět udiveným galaktickým přátelům.

Ali přítel nejvěrnější - 130 - rekvalifikace

Zdá se, že používání portálů pro odesílání zásilek přestalo být "v kurzu". Babi na ně totálně rezignovala. Na všechny. Jak na ten pohotovostní, který má hned u postele, tak na ten hlavní v místnosti, kam i král chodíval pěšky. 

Aktuálně se začala přeškolovat na pohodlnější model, který je fikaně umístěn přímo doprostřed lůžka. Zkrátka zase nějaká inovace. Ani nestíhám všechny ty vymoženosti sledovat.

Jenomže každý takový nový vývojový typ pro nás znamená překonat určité těžkosti. Sofistikovaná moderní technologie zkrátka vyžaduje řádné proškolení personálu. Bez řádné rekvalifikace se zkrátka neposuneme dál.

Ono bezpečné odesílání zásilek nejrůznějšího typu zas není až taková sranda. Vidím to u babi. Přestože je moje pomoc maximální, stále nedokážu zastat úplně všechno.

Babi je, jak se říká, "v zácviku" a vůbec není jasné, jestli to zvládne. Začátečnické chyby se jí  poslední dobou stávají více než často. 

Nejdůležitější je správné zaměření i následné spuštění celého systému. Když tento důležitý krok nezvládne, musím pak převlékat celou postel. Včetně babi samozřejmě. 

Ač nerada, musím konstatovat, že jí to zatím moc nejde. Trochu se bojím, aby o tu svoji důležitou funkci "poštmistrové" nepřišla.

Samozřejmě, že to statečně zkouší každý den. Znovu a znovu. Problémy jsou patrné zejména v noci. Babi velice špatně vidí, takže je to trefování poněkud zapeklitý oříšek, ne-li pořádný ořech.

Situaci komplikuje i fakt, že v podstatě kompletně přešla na meziplanetární komunikaci, která je pro mě absolutně nesrozumitelná. 

Změť hlásek a souhlásek v jakém si podivném uspořádání. Jako když se opřete loktem o klávesnici, která začne náhodně generovat písmena.

Až se kolikrát divím, jak bravurně tuto exotickou mluvu zvládla. Mám s tím v podstatě jediný problém. Nejsem schopna se s ní vůbec domluvit.

Já: "Tak co babi? Už budeš hotová?"

Babi: "Hždy boli štip."

Já: "Musíš na mě mluvit pomalu a víc nahlas."

Babi: "Očižik plarsil."

Já: "Co je očižik?"

Babi: "Očižik."

Já (rezignovaně): "Aha."

Nikdy jsem nebyla na jazyky. Je to můj celoživotní hendikep. Nejsem vůbec schopna s babi držet tempo a tuhle galaktickou hatlamatlatilku se prostě nikdy nenaučím. 

Občas se nade mnou smiluje a pár slov pronese česky, ale jsou to velice vzácné okamžiky.

Většinou jen hádám, cože to má na srdci, protože na jazyku je jen ta hogo fogo mezikontinentalština. 

No co. Budu si holt muset zvyknout. Nic jiného mi nezbyde. 

Ali přítel nejvěrnější - 129 - odpoledne plné her

Po dopoledním dřímání na židli, předstírání, že vůbec, ale vůbec nemůže vstát a chodit, po poobědním šlofíčku, nastal čas oblíbených her typu "Pojď už.", "Musíme domů!", "Kdy už půjdeme?" a "Pojď nebo nám utečou!" Jak už je však hrajeme více než dva roky, tak mě tak nějak přestávají bavit. Občas to babi sice malinko obmění a zahrajeme si třeba "Ujede nám vlak.", "Maminka na mě čeká.", "To tu chceš takhle sedět do večera?", "Budeš to dělat ještě dlouho?" nebo "Musím zítra do práce, do školy, za maminkou ... ."

Jak říkám, Už mně začínají do slova a do písmene lézt krkem. Kdybychom je alespoň hráli jen doma..., ale to né. Babi potřebuje rozlet. Pěkně do prostoru. A tak děláme, jakože je na zahradě branka, kudy se dá odejít, že veškerá zákoutí, včetně výběhu pro slepice jsou dokonalou herní plochou a podobně. 

Když už jí málem čapnu, přejde do vyššího levelu, kde je hlavní postava hluchá a slepá. V této misi mě babi ani nevidí ani neslyší, přestože na ní hulákám z necelého metru jako na lesy. Jakmile jí dostihnu, změní taktiku a nasadí zbraň nejtěžšího kalibru, tedy ztrátu schopnosti chůze, čímž získá výhodu, protože bezvládné tělo je o hodně těžší, obzvlášť, když se do toho položí celou svou vahou. Tohle je dost složitá fáze celé hry. Je to kdo z koho.

Nevzdávám se, přestože nejsem úplně herní typ. Ze zezadu ji pevně popadnu pod křídly a lehce ji na sebe "navalím". Následuje pokus o přesun na start, který je zároveň cílem (tedy alespoň mým). Kolenem jí zezadu posouvám nohy kupředu. Levá, pravá, levá, pravá, přičemž se babi samozřejmě urputně brání, protože ona soutěživý typ je a logicky chce vyhrát. 

Zatím, co její postava (na rozdíl od té mé) netuší, jaké jsou za brankou nebezpečné nástrahy, ta moje to ví. Jednak zná tuhle hru jako svý boty, takže si uvědomuje, že by se tam babi mohla nejen vyválet po zemi, ale také se pořádně zranit. Nebylo by to poprvé. Přibylo by jí pár odřenin, modřin a dalších bonusů, za které jí naskakují body za odvahu a překonání překážek.

Když jí konečně dotáhnu domů a posadím na židli, tváří se jako belzebub. Je prostě bejk. Nerada prohrává. Jen co se otočím nebo nedej bože jdu něco udělat mimo dohled, okamžitě zahájí další kolo. Samozřejmě bez mého vědomí. Získá tím náskok a celá hra začíná nanovo.

Je zajímavé, že v první části hry se babi přesunuje poměrně rychle. Dalo by se říct, že je to téměř zázrak. Tedy pokud vezmu v potaz, že dopoledne je téměř nemohoucí. Hra ji zkrátka pohltí natolik, že vůbec nevnímá bolest.

Včera jsem dostala nápad, jak ty její hry trošku oživit. Zatímco babi začala s hrou "Pojď. Půjdeme domů.", já zahájila hru "Na schovávanou." To byla pro babi nepříjemná změna. Jednak jsem se schovala k sobě do pokoje, ale ještě před tím jsem "vyčůraně" zamkla vchodové dveře. Babi špatně vidí, takže mě při zběžném pohledu na posteli neviděla. A tak chodila z jedné místnosti do druhé a hledala a hledala, až úplně zapomněla, že ji vlastně bolí nohy a nemůže chodit. 

Občas mě sice vyhmátla, ale na mě si nepřišla. Okamžitě jsem takticky nahodila Bobříka mlčení. Babi z toho byla trochu zmatená. Tohle nečekala. Průběh hry se vůbec nevyvíjel podle jejích představ. K večeru jsme se přesunuly ven, kde jsem měla připravená čerstvě natrhaná kopřivová semínka na sušení. Potřebovala jsem to ještě přebrat a odstranit zbylé lístky. A tak jsem odtrhávala lístek po lístku, stonek po stonku. Taková osvobozující bezmyšlenková činnost, kdy se mě babi snažila vyprovokovat a já držela (toho Bobříka samozřejmě).

Žádné kolovrátkové vysvětlování, žádné komentáře k zařazení dalších imaginárních postav, neexistujících lokalit či nereálných dějů. Prostě nic. Nedostala ze mě ani slovo. I tak jsme hrály až do večera, kdy jsem před ní postavila talíř.

Konečně přijala prohru. Bez protestů. Čestně. Jak se říká "Bez ztráty kytičky".

Po večeři se nechala bez protestů odvést do pokoje, svléknout a uložit do postele. Jen já pak musela ještě dopřebrat ta semínka, páč jsem jich natrhala fakt hodně. Zima bude dlouhá, tak ať máme co do jogurtu a na chleba.  Pak jsem už jsem padla za vlast i já. 

Byl to náročný den.

Ali přítel nejvěrnější - 128 - všechno je jinak

Musím se k něčemu přiznat. Chybně jsem vyhodnotila princip fungování "kapesníku", coby přístroje pro komunikaci. Došlo tak k neúmyslné mystifikaci. Po důkladnějším sledování jsem totiž dospěla k následujícímu fascinujícímu zjištění. Člověk je holt tvor omylný a žádný učený z nebe nespadl, jak říkával táta.

Kapesník s největší pravděpodobností není deklarovaná technologie na přijímání zpráv, ale  pouze pomůcka pro jejich zobrazení. Nevím úplně přesně, na jakém principu to funguje, ale vypadá to, že babi má někde v hlavě přijímač signálu, který ze vzdáleného zdroje obdrží zprávu. Aby si ji však mohla přečíst, musí ji zobrazit na vhodném materiálu. Představuju si to tak, že babi funguje nejen jako anténa, tedy příjemce signálu, ale zároveň i jako jakýsi projektor. Je to velmi zajímavé řešení. Stačí si před očima podržet třeba ten kapesník nebo talíř, plenu, kalhoty, toaletní papír apod., pekelně se soustředit a text se automaticky na toto pozadí přenese.

Dalo to fušku, ale snad jsem to konečně pochopila správně. Jen nevím, jestli tyhle nadpřirozené schopnosti získala nějakým tréninkem, školením nebo mi z ní galaktičtí přátelé vytvořili nějakého kyborga s implantovaným čipem. Nicméně se mi podařilo ověřit, že se skutečně jedná o přísně tajné informace. Když se však snažím zjistit něco bližšího, je babi tajemná, jako hrad v Karpatech.

Zrovna dojedla večeři. Vzala do ruky talíř a soustředěně po něm vidličkou přesunovala droboučké zbytky jídla. Chtěla jsem té tajemné komunikaci přijít na kloub stůj co stůj. Svoji hlavu jsem strčila babi téměř k uchu. Ani si toho nevšimla. Opatrně přesouvala miniaturní kousíčky brambor s takovým zaujetím, že kdybych vedle ní dělala kotrmelce nebo střílela z kanónu, nevnímala by to. Musela jsem do ní vyloženě šťouchnout. 

Já: "Co to na tom talíři študuješ?"

Babi: "Ale nic. Jen tu rovnám písmenka."

Já: "A co tam je napsanýho?"

Babi: "Ale nic. To nic není."

Já: "Ono je to tajný?"

Babi: "Jo."

Aby mi bylo dostatečně jasné, že tím debata ohledně písmenek končí, odložila vidličku i talíř a měla jsem po hehe. Není však všem dnům konec, jak se říká. A já to rozhodně nehodlám vzdát. Příště budu mít určitě více štěstí. A stejně byl čas, jít na kutě. Pro tento den jsem ponechala záhady stranou a jala se psychicky připravit na další vzrušující den.

Rozhovor - ProGaudia 140624

Nedávno jsem poskytla rozhovor pro neziskovou organizaci ProGaudia, což je společnost věnující se odborné psychické pomoci dlouhodobě nemocným, ale i pečujícím osobám či zdravotnímu personálu. Dělají toho samozřejmě daleko víc, ale to už se můžete podívat sami na stránkách:

https://jsemvicnezmojenemoc.cz/clanky/rozhovor-s-hanou-vondrackovou-autorkou-blogu-a-knihy-pubertacka-pred-duchodem/

Rozhovor s Hanou Vondráčkovou, autorkou blogu a knihy Puberťačka před důchodem

• 14. 6. 2024

Hana se stará o svou maminku, která onemocněla Alzheimerovou chorobou. Jako terapii si v roce 2020 naordinovala blog, kde se od té doby vypisuje ze všech problémů spojených s péčí o maminku. V roce 2023 byl tento blog nominován na cenu Magnesia litera. Díky tomu příběhy získaly i knižní podobu.

Jak jste v knížce Puberťačka před důchodem popsala Alzheimerovu chorobu?

Představila jsem si ji jako takového chlapíka, typem sňatkového podvodníka.  A protože Alzheimer je takové neosobní jméno, začali jsme mu doma říkat Ali. Je to krátké, svým způsobem roztomilé a hlavně z toho čiší lidskost. Ali je človíček, který se v podstatě živí mozkem pacienta, přitom se mu vtírá do přízně, vymýšlí s ním kdejaké ptákoviny, cestuje s ním po galaxiích a dimenzích. Člověk s Alim se úplně změní. Ať už je to povaha, návyky, chutě, ale i náhled na svět. Je to prostě takový záškodníček.

Ali je jakoby další postavou vaší knížky.

Ano, v podstatě babi naprosto ovládá. V jeho zajetí však není jen ona, ale my všichni.  Ali je poťouchlý, zlomyslný, dělá si z nás všech srandu a zkouší, co vydržíme.

Je to takový ten čertík na rameni, že ano?

Ano, je to sranda doslova na každém kroku. Snaží se vás vytočit, ale občas i pobavit. Je to dost náročné, protože ty vlny jdou opravdu v tak rychlých cyklech, že z toho jde občas hlava kolem. Jak nemoc postupuje, tím je ta jízda rychlejší. Přestože by se dalo říct, že je každý den stejný, tak je vlastně úplně jiný.

Mamince byl diagnostikován Alzheimer v roce 2020, kdy začíná děj knížky?  

Daleko dřív. Maminka se k nám přistěhovala někdy v roce 2011 nebo 2012, kdy jsem s hrůzou zjistila, že je alkoholička. Dokázala vypít i dvě láhve denně. To, že má špatnou paměť, jsme tedy přikládali právě alkoholu. Jednou jsme šli k doktorce, které se to moc nezdálo a udělala babi takový ten základní test s hodinami a bylo jasno. Od té doby jsme začali chodit na psychiatrii. Doma jsme se s partnerem, který dělal na směny, střídali. To ještě byla babi schopná být třeba i 12 hodin doma sama.

Že jde do tuhého, jsme zjistili, až když nám ji jednou v noci musel hledat vrtulník. Chtělo se jí na záchod, vyběhla ven z branky, protože doma to jaksi nebylo ono, a pak už netrefila zpátky. To bylo koncem roku 2020.  To byl zlom a já pak musela zůstat doma.

A kdybyste měla říct na jakou nejzábavnější historku vzpomínáte, jaká by to byla? Je to třeba ta s vrtulníkem?

Vrtulník byl boží, ano, ten byl boží. Teď to máme skoro každý den, zrovna včera nám zase málem utekla na ulici, protože nám vyváželi septik, zapomněli jsme klíč v brance a málem byla zase pryč. Teď má prostě období, kdy chce pořád domů, takže si vždycky stoupne a řekne: „Tak já vám za všechno děkuju a jdu.“ A vyrazí bez hole, bez oblečení, prostě jde.

Včera jsem se jí ptala, jak se jmenuje a ona vyjmenovala asi pět jmen, které jsem v životě neslyšela. Nebo dneska, dneska mi tvrdila, že nesnídala. Prostě nevíte, jestli se máte smát nebo brečet.

Jak to přežíváte Vy? Blog je pro Vás asi únikem.

Určitě, kvůli tomu ten blog vznikl. Začínala jsem mít psychické problémy, byla jsem na antidepresivech, měla jsem problémy se spaním. Antidepresiva mě strašně ničila, protože jsem měla křeče v nohách.  Nebyla jsem kolikrát schopná se na ně vůbec postavit. Pak jsem je vysadila a začala jsem psát blog. Je to pro mě relax. Nevím, jestli bych to bez něj zvládla. Prostě vždycky, když se něco stane, tak si to s Alim na tom blogu pořádně vyřídím a je zase dobře. Je to terapie. Únik.

Jak vypadá Váš den? Čtete spolu třeba knížky?

Babička celý život luštila křížovky. Taky pořád mastila karty, žolíky. Nic z toho už ale nezvládá. Mámu nemůžu nechat samotnou v podstatě nikdy, vstávám k ní i v noci. Občas i pětkrát nebo šestkrát, takže mám permanentní spánkový deficit. Je to náročné. Máme malé hospodářství. Třicet slepic, dvě kachny, zhruba deset koček, do toho domácnost, musím taky něco uvařit, uklidit, nakoupit a ono už toho prostoru na nic jiného moc nezbývá.

Co byste poradila dalším, jako jste vy, pečujícím o své blízké s Alzheimerovou chorobou?

Hlavně aby se nestresovali. Spousta lidí, kteří ty maminky, tatínky, dědečky a babičky mají hodně rádi, špatně snášejí takové to zlé období. Je potřeba si to všechno odosobnit. Já jsem vztah s mámou neměla moc hezký, takže o ni pečuji, jako kdyby to byl kdokoliv cizí. Nemám v tom tolik citů a daleko líp se mi k tomu přistupuje, nedělá mi problém jí usadit, když zlobí. Nesmíte se nechat vláčet, týrat, nechat na sebe křičet. Je potřeba prostě určit hranici, kam si ještě toho člověka pustit a kam už ne. Ta hranice je tak důležitá, protože jinak vás ta nemoc semele dřív než ty maminky, tatínky, babičky a dědečky. Ti to díky výpadkům paměti vydrží.

Co ráda děláte ve volném čase? Co může ostatním pomoci?

Strašně ráda tancuju. Než měla maminka mrtvici, dala jsem ji spát a mohli jsme jít třeba na koncert, vytancovat se, vyhulákat, vyřádit. To pomáhalo. Ale i kdyby člověk třeba jen válel sudy, prostě cokoliv, pomůže mu to se uvolnit, odreagovat se a jít dál.  Mít něco svého, udělat si nějaký svůj kouteček, ráj nebo něco, co je jenom jeho a do čeho může investovat tu nahromaděnou energii, kterou potřebuje, a odkud se mu vrátí.

Nedávno mě oslovila paní, která založila projekt Energie slov. Je to platforma pro začínající autory. Ideální místo, kde se můžete ze všeho vypsat. Já tam mám třeba příběhy, které bych v sobě ráda nějakým způsobem ukončila. Uzavírám v nich dohodu s mým bývalým manželem. Omlouvám se mu za to, že jsem si ho přitáhla do svého života, aby na mě byl zlý a tím mi dal důležitou životní lekci S každým příběhem mu něco odpustím. Až dokončím vyprávění, budeme oba volní. Takže jestli někdo rád píše nebo si myslí, že by psaní pro něj bylo nějakým způsobem taky terapií, tak tohle je přesně ta vhodná platforma.

Odkaz na blog najdete zde:

https://pubertackapredduchodem.blogspot.com

• RUBRIKA : ČLÁNKY, NEMOCNÝ, PEČUJÍCÍ

Ali přítel nejvěrnější - 127 - manuál

Babi nikdy nečetla manuály. Vše sestavovala a používala podle své intuice. Nutno podotknout, že ne vždy s pozitivním výsledkem. Návody k použití byly v jejích očích vždy naprostou zbytečností a hlavně zdlouhavé a nudné čtení.

Proč to píšu. Rozmohl se nám doma takový nešvar. Stávalo se to občas. Spíš sporadicky. Vždycky jsem to brala jako nehody, které se prostě čas od času stávají. Jenže poslední dobou případů nezvykle rychle přibývá a já mám obavu, že se stávají pravidlem.

Ne že bych si stěžovala, ale občas by se do nějakého toho průvodce používáním přeci jen mrknout mohla. Co by jí to udělalo?! Ušetřilo by mi to spoustu zbytečné práce s každodenním převlékáním a čištěním postele, vytíráním či praním. Nehledě na to, že už začínám mít ruce jako orangutan.

Vím, že babi stále častěji používá spoustu nejrůznějších vychytávek, které by jí měly pomáhat v rámci mezigalaktického přesunu materiálů. Ale mám pocit, že jí to začíná přerůstat přes hlavu. Už je toho na ní zkrátka moc. Dokud babi používala jednoduchou bránu, nebyl většinou žádný problém. Vím, občas se něco přihodilo, ale jak jsem psala, byly to výjimečné případy. Žádný učený sice z nebe nespadl, ale... To si to nemůže alespoň přečíst?! Co by jí to udělalo?

Pro představu uvedu alespoň jeden z nepovedených přenosů poslední doby, kterým se dalo zabránit, pokud... by babi četla ty zatracený manuály. Většinou se jedná o prosté nepochopení jednotlivých pokročilých  funkcí. Zejména jde o fyzické zviditelnění jednotlivých zařízení, která jsou z bezpečnostních důvodů zahalena jakousi neproniknutelnou clonou, díky níž jsou skryta nepovolaným osobám, jako jsem já. Babi jej pak logicky nevidí, takže ho pak (rovněž logicky) hledá všude možně i nemožně. 

Nedávno jsem ležela v posteli. Bylo už k půlnoci. Pomalu jsem se dostávala do příjemné fáze vln alfa, když mě z polospánku vytrhly nezvyklé zvuky. Chvíli mi trvalo, než jsem se vrátila do reality. Když mi došlo, co se děje, vylítla jsem z postele a skokem se vrhla ke dveřím, kde v mírném podřepu stála babi. Jednou rukou se přidržovala zdi a zrovna dokončila stahování kalhot. Ze všech sil se snažila udržet balanc. Vůbec si neuvědomila, že roh pro skladování lahví s pitím není portál. 

Bohužel jsem ji nestihla zarazit včas. I s těmi staženými kalhotami jsem ji přesunula (za silného protestu dotáhla) k pohotovostní bráně v jejím pokoji. Něco jsme sice zachránily a úspěšně odeslaly, ale stejně jsem musela zahájit půlnoční dostaveníčko s kýblem a hadrem.

Když jsem skončila, babi už dávno tloukla špačky. Sladké neviňátko. Jak já jí to záviděla! Mně totiž ještě čekala koupel, protože ze mě teklo, jako z toho nebohýho vykleštěnýho kluka od kraviček.

Babičky. Čtěte prosím vás ty manuály. 

Ali přítel nejvěrnější -126 - co tam píšou?

Tak jsem na to asi konečně konečně kápla. Pořád mi bylo divné, proč babi přestává pro komunikaci s jinými dimenzemi preferovat dříve tolik oblíbené portály. Pro snadnější kontakt začala flexibilně využívat vyspělou mimozemskou technologii, která umožňuje daleko rychlejší a pohodlnější použití. 

Je sice pravdou, že nový systém jaksi nepodporuje odesílání zásilek, s kterými máme poslední dobou pořád nějaké problémy, ale pro běžnou komunikaci je naprosto ideální. A co je nejdůležitější, že je mobilní. Babi ho tak může použít v podstatě kdykoliv, aniž by si toho někdo všimnul.

Je to fascinující! Dokáže díky tomu zcela nepozorovaně komunikovat s Alim, ale klidně i s celým vesmírem. 

Nemohla jsem uvěřit, že je něco takového vůbec možné. Nedokážu domyslet, jak velký přínos by to mohlo mít pro celé lidstvo. "A přitom taková blbost.", jak by řekl klasik. Kdepak. Já to říkám pořád. Vývoj jde nezadržitelně kupředu a nedá se zastavit.

Babi seděla, jako obvykle, u stolu v kuchyni. Bylo už po obědě, a tak si občas klimbla, a nebo s Alim probírala tipy na další výlety do nejrůznějších koutů naší galaxie. 

Psala jsem něco na počítači, když v tom mě zaujalo babi podivné šeptání. Zvedla jsem oči a chvíli jí pozorovala. Teď teprve pochopíte celou genialitu onoho zařízení, o kterém se výše zmiňuju.

Vzala totiž do rukou složený, zdánlivě obyčejný kapesník a četla z něj jakési tajemné zprávy.

Já: " Babi. Co to tam studuješ?"

Babi: "Modely."

Já: "Aha. A jaký modely?"

Babi: "Slov."

Zpočátku jsem nemohla uvěřit, že slyším správně. Hlava mi to jednoduše nebrala. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Musela mi to zopakovat, abych se ujistila, že dobře slyším. 

Já: "Modely slov? Ahá. Já nevěděla, že tam je něco napsanýho. A co tam píšou?"

Babi byla plně zaujatá četbou. Vůbec nevnímala moji přítomnost. Musela jsem otázku několikrát zopakovat.

Babi: "Co tam píšou?... Trh terální sesliní."

Přiznám se, že vůbec netuším, co ten výraz znamená, ani jestli jsem to správně odposlechla, ale určitě to bylo hodně důležitý. 

Já: "A ještě něco?"

Babi: "Trsat."

Já: "Trsat? Jo? No to jsou mi věci. A co tam ještě píšou?"

Babi: "Stanoveným... já tady píšu silným, ale... snad je to správně."

Já: "Jo to jsi psala ty? Jo?... To si psala ty."

Babi: "Jo takhle... Silným."

Pak si babi strčila "kapesník" blíž k očím, aby lépe viděla a soustředěně ho studovala. Po chvíli mě přemohla zvědavost a opět jsem se nesměle zeptala:

Já : "Co tam píšou babi?" 

Babi se na mě tajemně podívala a odpověděla:

Babi: "Nic." 

Já: "Že to tak čteš. " 

Babi: "Není to nic zajímavýho."

Poté babi kapesník odložila. Víc jsem se nedozvěděla. Patrně si uvědomila, že bych ty informace mohla zneužít. Raději jsem přestala naléhat. Možná mi někdy... v budoucnu... bude umožněno proniknout i do těchto tajů. To však záleží na spoustě atributů, na které zatím mentálně nemám. 

Technika je prostě technika.

 

Ali přítel nejvěrnější - 125 - Hermelín

Babi vstává pokaždé jinak. Někdy už v sedm, čímž mi tak trochu "hodí vidle" do ranního kolečka. Umí to však protáhnout i do jedné hodiny odpolední. Zatím se mi nepodařilo zjistit, co tento fenomén ovlivňuje, a tak ho beru jako holý fakt, který stejně nedokážu ovlivnit. Zkrátka to tak je a hotovo.

Kolem osmé hodiny babi začala jevit známky vstávání. Rychle jsem dopytlíkovala právě nadrcené kosti pro slepice, připravila čisté prádlo na oblečení a odešla pokračovat v započatém díle. Oblékla se, ale zůstala sedět na posteli. Pokaždé čekám v kuchyni, abych ji učesala a dala snídani, případně rovnou oběd. Čekám, čekám a babi nikde. Šla jsem se tedy podívat, kde to jako vázne. Babi ležela na posteli, schoulená do klubíčka a znova usínala.

Já: "Babi, ty dneska nebudeš vstávat?"

Sedla si, hodila po mně okem, ale neřekla ani slovo. Vypadala impozantně. Výraz obličeje připomínal vyvoranou myš a účesem si nezadala s Engilou Davisovou. Aby dosáhla ještě lepšího efektu, nasadila výraz totálního vyčerpání, za který by se nemusela stydět ani Oskarová hvězda.

Já: "Tak co babi? Budeš vstávat nebo chceš ještě spát?"

Babi: "Oni říkali, že dneska musím ležet."

Já: "Ale prosím tě. Nepovídej. A kdopak ti to říkal? Vždyť tu nikdo nebyl. Koukej vstávat, ať ti můžu nandat jídlo."

Babi: "Já nevím."

Já: "To nevadí. Hlavně, že to vím já."

Dalších dvacet minut se nedělo nic. Babi opět ležela a nevypadalo to, že by na tom chtěla cokoliv měnit. Když jsem se šla zeptat potřetí a babi stále nejevila známky jakékoliv aktivity, vzdala jsem to.

Kolem jedné hodiny se konečně zjevila v kuchyni. Čisté propriety, které jsme ráno nasadily, však za těch pár hodin doznaly značné devalvace. Babi jednoduše rezignovala na všechny portály. Patrně už o její zásilky není v tom širém časoprostoru takový zájem jako dřív. Veškerý materiál původně určený k expedici tak skončil v kalhotách. No co. Musí se zkrátka znovu převléknout. Jenže tuhle fázi babi nemá ráda. Zarputile se odmítala vzdát vlhkého teplíčka. Dalo mi dost práce, přimět jí, aby se z toho zapařeného mokroučka převlékla do čistého.

Postavila jsem před ní oběd a zaujatě jí pozorovala. Jedla v podstatě se zavřenýma očima. Obdivovala jsem, že se po slepu vůbec trefila do pusy. Je fakt, že by to horko uspalo i koně. Klimbala na židli a co chvíli jsem ji musela probrat, aby vůbec něco snědla. Zajímalo by mě, kde to s Alim zase courali. Možná někde, kde je trochu chladněji. Před horkem se člověk prostě neschová.

Když jsem ji tak pozorovala, připomněla mi protagonistky z filmu Ohnivé ženy a oblíbenou hlášku "To by jeden vylít z kůže", protože přesně to dělala. Tělesná schránka zůstala téměř bezvládně na židli a babi dušička si lítala bůhví kde. Tohle "létání" si s Alim užívala téměř do tří hodin, kdy zázračně obživla a zahájila oblíbenou hru na "Jdu domů. Pojď mi otevřít." 

Naštěstí přišel Petr a chvíli po něm i náš společný kamarád. Přesně včas, abych se nezbláznila. Hra je to sice moc hezká a babi ji se mnou moc ráda hraje již několik let, ale přeci jen je poněkud monotónní a hlavně dlouhá. Upřímně netuším, co jí na tom pořád baví, protože já už jsem z ní celá jurodivá.

Pustila jsem se do přípravy večeře. Smažený Hermelín s kapiovou tatarkou a bramborem. Všechno jsem si hezky připravila, a protože zrovinka přišla ohlášená návštěva, nechala jsem obalené sýry na stole. Byla to jen chvilka. Maximálně pět minut. V podstatě jsme si jen něco předali a hotovo. 

Vrátila jsem se do kuchyně, abych osmažila ty Hermoše, na které jsem se těšila už týden. Podívám se na stůl a už na první pohled mi bylo divné, že jsou na talíři nějak jinak poskládané. Že by je přerovnal Petr bylo dost nepravděpodobné. Kouknu blíž a málem mě švihlo. Na jedné z porcí se dalo jasně spočítat, kolik má babi zubů.

Ta seděla na židli a dělala neviditelnou. Jako kdyby se jí to vůbec netýkalo. Jen sledovala cvrkot a ani nedutala.

Já: "Babi. Kdo to nakousnul?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Babi. Nikdo jinej tu nebyl. Vždyť to ještě není usmažené."

Babi: "Jé. Promiň. Já se chtěla jen podívat, co to je."

Já: "A to do toho musíš hned kousat?"

Babi: "Promiň. Tak to pak dej mně."

Já: "Dej to mně...Vždyť mi z toho všechno vyteče."

Chtělo se mi brečet a chvíli jsem musela provádět dechová cvičení, abych se uklidnila. Obalování bylo dávno uklizené včetně umytí nádobí. Chca nechca, musela jsem rozklepnout další vajíčko, udělat hustší těstíčko a pokusit se tu neforemnou díru nějak zaplácnout. Naštěstí se to povedlo a nakonec jsme si všichni přece jen pochutnali. K všeobecné spokojenosti.

Po večeři šla babi do hajan. Během chvilky spala. Na nějaký sýr už ani nevzdechla. Pro mě však důležité ponaučení. Nikdy nic nenechávej v dosahu hladové babi! 

Ali přítel nejvěrnější - 124 - ohýbání časoprostoru

S babi si poslední dobou moc nepokecáme. Světy, ve kterých žijeme, jsou od sebe vzdáleny milióny světelných let. Občas se ke mně sice nějaká hluboká myšlenka prodere, ale většinou se jedná pouze o útržky či náznaky, ze kterých se toho moc pochopit nedá. Vzdálenost mezi námi je zkrátka příliš veliká a ztráta obsahu sdělení k tomu přímo úměrná. Dalo by se to přirovnat ke hře na tichou poštu, kdy já bohužel tvořím klíčový poslední článek řetězu.

Babi se připravovala na spaní. Seděly jsme v pokoji. Ona na trůnu a já na posteli. I když jsme byly na dosah, zdálo se, že nás dělí nepřekonatelná neviditelná bariéra. Moje otázky ji kolikrát vůbec nezastihly. Žádná reakce ani odpověď. Prostě nic.

Přemýšlela jsem, jak se vzájemně přiblížit, abychom se slyšely jako dřív. Pokusila jsem se trochu ten pokřivenej časoprostor přizpůsobit našim potřebám. A povedlo se! Z pokusu vznikl nakonec velmi příjemný, i když hodně zvláštní rozhovor. 

Babi: "Proč tady sedím?"

Já: "Protože mají přivézt to uhlí."

Babi: "Aha. No jo. Už aby tady byli."

Já: "Neboj. Za chvíli přijede traktor."

Babi: "No jo. To znám. Oni to občas všechno pomotaj a schválně to zdržujou. Musíme to pak hlavně pořádně zkontrolovat."

Já: "Tak to určitě. Dneska není na nikoho spoleh."

Babi: "A kdy pro nás přijdou."

Já: "Ty jsi se s někým domlouvala?"

Babi: "Ne. Ale vždycky pro nás chodí."

Já: "Ty myslíš ty manažery?"

Babi: "Já myslím, že na nás zapomněli."

Já: "Tak pojedeme vlakem."

Babi: "Dobře. A kde máme věci?"

Já: "Myslíš ty klokany?"

Babi: "Jo. Musí se to vyúčtovat."

Já: "No to je jasný. S těma slepicema se už fakt musí něco udělat nebo uplavou."

Babi: "To jsou věci. Viď?!

Já: "No já myslím, že bez hmoždinek se neobejdeme."

Babi: "Třeba nám pomůžou. Už nás znají..."

Já: "Uvidíme. Ono se s těma plachtama blbě dělá."

Babi: "Zkusíme to tam přilepit."

Já: "Tak jo. Ale měla bys dát pozor na toho hajného. Aby nás nechytil."

Babi: "To bude nejlepší. Pak ještě vyplníme ty papíry a bude to."

Rozhovor plynul v příjemné atmosféře téměř půl hodiny. Dlouho jsme si tak hezky nepopovídaly. I babi byla spokojená. Měly jsme v tu chvíli k sobě prostě tak nějak blíž. Dokonce natolik, že babi navrhla:

"Víš co? Vlezeme si spolu pod peřinu a budeme si ještě  povídat."

Ali nás po celou dobu udiveně sledoval. Kroutil hlavou ze strany na stranu. Na babi, na mě, pak zase na babi, jako na tenisovém turnaji. Nejspíš záviděl, jak si i bez něj hezky rozumíme.

Možná bychom si povídaly ještě dlouho, ale čas v našem teď a tady rychle pokročil. Najednou byla spousta hodin a babi musela do hajan, aby byla ráno fit. 

Třeba se nám ještě někdy povede pohnout vesmírem. 

Ali přítel nejvěrnější - 123 - Máš tam výhru

Bylo pozdní odpoledne a babi nečekaně vyměnila desku s nahrávkou "Půjdeme domů" za žhavou novinku "Máš tam výhru" a "Půjč mi to, já ti jí ukážu".

Chvíli to vypadalo, jako kdyby získala buď nějaké nadpřirozené věštecké schopnosti, a nebo musí mít tajného informátora v nějaké sázkové společnosti. Nevím proč, ale nemohu se zbavit podezření, že tím tajemným přítelem je náš Ali.

Ne že by to na něj babi práskla , ale určité náznaky by tu byly. Jednak doba, ve kterou babi nový šlágr spustila, ale i to, že mě nedokázala nezlomně přesvědčit, že výhra je skutečná, a že ji mohu získat jen a pouze prostřednictvím svého mobilu.

Babi: "Víš o tom, že tam máš výhru?"

Já: "Kde?"

Babi:  "No tady. Půjč mi to. Já ti to ukážu."

Čula jsem zase nějakou čertovinu. Podezřívavě jsem se na ni podívala. 

Já: "To je telefon babi. Tam žádná výhra není. Čtu si zprávy."

Babi: "Ale je. Půjč mi to a uvidíš."

Nasadila při tom záhadný úsměv Mony Lisy. Ale v očích měla výraz bankovního podvodníka, který se mě snaží přesvědčit, že investice, kterou mi nabízí, je to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat. 

Já: "Jo . To víš. Já ti to půjčím a ty zas budeš mačkat kdeco a celé mi to vymažeš."

Babi: "Já nebudu na nic sahat."

Jenže věřte babi. Dušuje se, že se bude jen dívat, a jen co dáte mobil na dosah, bleskurychle ho popadne a prvním dotekem všechno přepne, vypne, přenastaví...

Já: "Babi! Pozor! Vždyť jsi mi to všechno schodila. Nic tam není. To není výherní automat."

Babi: "Neboj. Tak schválně. Podívej se na první řádek. Je tam M167."

Já: "Nic takového tam není. A já stejně žádnou výhru nechci."

Babi: "No to bys byla pěkně hloupá."

V duchu jsem si říkala. "Lepší bejt hloupá než mít rozbitý mobil. Babi to však v žádném případě nehodlala vzdát. Téměř hodinu se mě snažila přesvědčit o pravdivosti své vize a nutnosti výhru získat, protože to se vždycky hodí. Že jo.

Já: "No tak jsem hloupá. Stejně žádnou výhru nechci."

Babi: "Tak mi to jen ukaž. Já ti to tam najdu. Vždyť by to byla škoda."

Já: "Já nic nechci. Už jsem ti to říkala několikrát. Všechno, co potřebuju, mám."

Babi však byla neoblomná. Chvíli jsem odolávala, ale po čtvrt hodině nekonečných dohadů jsem to vzdala.

Já: "Ale nebudeš na to vůbec sahat. Dej ruce za záda."

Babi poslušně, jako ve škole, strčila ty svoje nenechavce za záda. Strčila jsem jí mobil před obličej. Mžourala a mžourala, ale nic nevyžmourala, protože skoro nevidí. Celá scénka se opakovala ještě mockrát. Babi tu výhru prostě chtěla za každou cenu a dala do toho všechno. 

Už mě to začínalo vytáčet, ale naštěstí se Petr vrátil z práce.

Petr: "Co to tu řešíte?"

Já: "Ale nic. Babi si myslí, že mám v mobilu výhru."

Petr: "Tak proč si jí nevyzvedneš?"

Vrhla jsem na něj varovný pohled. Něco v tom smyslu "Řekni ještě slovo a jsi synem smrti." Pochopil naštěstí rychle a změnil téma, čímž si zachránil život.

Babi se sice ještě párkrát pokusila změnit mé rozhodnutí, ale neuspěla. Mé psychické zdraví  bylo pro mě v ten okamžik důležitější než jakákoliv výhra.

Nicméně červíček přeci jen hlodal. Třeba ze mě opravdu mohla být milionářka! To už však nezjistím. Výhra je nepochybně dávno v háji a já holt zůstanu navěky chudá. Takový už je život.

Ono stejně není o co stát.

Ali přítel nejvěrnější - 122 - útěky, útěky a zase útěky

Než jednu babi by bylo jednodušší hlídat stádo splašených koní. To už jsem psala. Nepřestává mě udivovat rychlost, s jakou dokáže nenápadně zmizet. Samozřejmě bez varování. Jak jinak. A tak už máme na kontě spoustu méně či více nevydařených útěků. 

Většinou ji moc dlouho hledat nemusím. Má už své oblíbené trasy. Nejdřív u branky zkusí pevnost zámku a pak hned hurá na zahradu. Tady už má cestu trochu komplikovanější. Zato manévrovací prostor je nepoměrně větší a členitější. Je zde dost svažitý terén, takže jakmile projde vrátky, nemá se čeho přidržet, díky čemuž to téměř vždy končí pádem. 

Vrozený pud, který ji neustále nutí hledat cesty, kudy by mohla odejít "DOMŮ", je natolik silný, že pro ni  žádná překážka není dostatečně překážející, aby jí zamezila průchodu. Je to jako když v počítačové hře procházíte jednotlivými levely se stále se stupňující obtížností. Netuším, kde v sobě bere tu sílu, ale neváhá odšoupnout dvoukolák, jako nic odsunout těžký železný plech, opřený o do výšky naskládané přepravky zatížené cihlami a vše jako nic odházet na stranu. Cožpak o to. Barikáda to byla pěkná, ale babi ji zvládla překonat během několika minut. Vím to, protože jsem ji nenápadně pozorovala. Její odhodlání zkrátka nic nezastaví.

Začíná to vždy stejně. Využije chvilky, kdy jsem zabraná do nějaké práce, vzzzzn a je pryč. Jako první letím na záchod, pak do jejího pokoje, no a pak už rychle na zahradu. Nejčastěji ji najdu svalenou kousek od branky. Občas však dokáže překvapit a přesunout se poměrně hluboko do zahrady. Úctyhodný výkon, protože minimálně  část cesty musí kvůli nedostatku záchytných bodů ručkovat téměř po čtyřech, se zadkem vztyčeným do výšky. 

Onehdá mi opět utekla. Jenže tentokrát za brankou nebyla a nikde kolem taky ne... Už jsem se začala bát, že fakt zmizela. Rozhlížím se po zahradě a najednou ji vidím ve výběhu pro slepice a kachny. Musela otevřít drátěná dvířka, následně překročit jejich spodní díl a překonat poměrně náročný svažitý úsek,  kde i já mám co dělat. Nakonec ji nohy zradily a zůstala nedobrovolně usazená na lávce u nádržky pro kachny. Napůl seděla, napůl ležela a nemohla vstát. Vypadala impozantně. Za zády romantický západ slunce a ona tam v pololeže pózovala jako plachá laň, co přišla k vodě pít. Celá špinavá od slepičinců, vyválená v prachu a slámě. Moc jí to slušelo. Jak říkám. Romantika hadr.

Já: "Co tady děláš babi?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Jak ses tam proboha dostala?"

Babi: "Já nevím."

Tak to hle mi dělá pořád. "Já nevím." "Já nevím." Ale kdo to má do prkýnka vědět? 

Při druhém úniku se sice nedostala tak daleko, ale zůstala usazená na schodech u garáže. Jednu nohu hozenou přes nízkou zídku a snažila se vstát. Marně. Zrovna začalo pršet.

Já: "Babi. Můžeš mi říct, proč sem pořád lezeš? Tohle je zahrada a nikam se tudy nedostaneš."

Babi: "Já to tajdle projdu a půjdu támhle dolů."

Já: "To víš. To tak akorát. Koukej vstávat a jde se domů. Prší. Budeš celá mokrá. Tady žádná vrátka nejsou. Jenom záhony a vedle slepice. "

Po chvíli mi bylo mi jasné, že sama se nemá šanci zvednout. Cesta ji navíc vyčerpala natolik, že byla jako hadrová panenka. Nebylo možné ji zvednout. Doslova mi protékala rukama. Když už se mi ji podařilo opřít o svoje koleno, nedokázala narovnat nohy a postavit se na ně. Pomalu se svezla zpátky k zemi.

Déšť pomalu padal na cestu a tvořil sice travnatý, ale poněkud kluzký bahnitý povrh. Jak se pořád snažila najít polohu, ze které by se  byla schopna zvednout, byla za chvíli nejen celá mokrá, ale i notně špinavá. Když jsem ji tam tak viděla, vzpomněla jsem si na reportáž v televizi, kdy postarší gynekolog obcházel bezdomovkyně a nabízel těmto, dle jeho slov, "ženám zanedbaným pobytem v přírodě" nejen ošetření, ale i bydlení za výpomoc na statku. Babi v tu chvíli vypadala podobně. Zanedbaná pobytem v přírodě.

Já: "Babi. Já tě prostě nezvednu. Musíš po čtyřech a já tě budu zezadu jistit."

A tak jsme lezly, babi po svých bolavých kolenou a já za ní. Déšť sílil a my se krůček po krůčku blížily k brance, kde jsem se mohla zapřít o zeď a na druhou dobrou ji částečně postavit. Nohy však ne a ne poslouchat. V podstatě jsem ji v polosedě napůl nesla a napůl vláčela. Když jsem ji celou uválenou a špinavou konečně dovlekla domů, vzaly jsme to rovnou do koupelny. Tady však začal další boj.

Babi: "Já nechci! "

Já: "Babi musíš. Vždyť jsi špinavá až za ušima. Podívej na to bahno. Navíc jsi celá mokrá."

Babi (kopajíc do mě nohama): "Já se nebudu koupat!"

Za žádnou cenu nechtěla spolupracovat. Bránila se jako lvice. O každou část oblečení jsme se doslova praly. Až u ponožek rezignovala. Absolutně odmítala pochopit, že je jako čuně. Nastala druhá fáze. Dostat jí do vany. Posadila jsem ji na okraj, částečně ji na sebe navalila a pomohla jí přehodit nohy. Pak už to jen žbluňklo a bylo.

Vydrbala jsem ji, umyla hlavu a nastala fáze tři. Dostat jí z vany. To byl trochu oříšek. Hlavně ji dostat na kolena. Pak už jí můžu zezadu popadnout, zvednout zpět na okraj vany a přehoupnout nohy na předložku. Nejhorší bylo za námi. Nechala se osušit i odvést do pokoje, aby se oblékla.

Kapičky potu mi zvolna stékaly po zádech a v ruměnkově zbarvené a zpocené tváři se zračil výraz totálního vyčerpání. Natočila jsem si plnou vanu a slastně se do ní ponořila. Když jsem se oblékla, vypotácel se z pokoje rozespalý Petr, který celou anabázi úspěšně prospal. 

Petr: "Co se děje?"

Já: "Ale nic. Babi upadla na zahradě a musela jsem ji vykoupat."

Petr: "A jak jste to zvládly? Proč jsi mě nevzbudila? Já vás vůbec neslyšel."

Já: "Nechtěla jsem tě budit. Byla to šichta, ale zvládly jsme to."

Jeden by myslel, že po takovém výkonu na nějaké cestování zapomene. Jenže to by to nesměla být naše babi. Jen co se trochu otřepala, pronesla vražednou větu: 

Babi: "Je hodně hodin. Měly bychom jít domů."

Tak asi tak.

Ali přítel nejvěrnější - 121 - raz, dva, tři, čtyři...

K babi někdy vstávám i v noci. Jakmile cvakne víko od pohotovostního trůnu, vylítnu, div si neukopnu palec u nohy. Téměř poslepu babi porovnám všechny součásti výbavy, uložím jí do hajan a napůl spící se dopotácím zpátky do postele. 

Občas se však proberou i naši chlupáči. Po paměti nakrájím maso, nandám do misek a s nadějí, že se mi podaří ještě na chvíli usnout, si slastně zalezu do pelechu. 

Když už to konečně vypadá, že by se mi mohla zaklapnout víka, začne svítat a já musím vstávat. Zvířatům je zkrátka jedno, jak jsem se vyspala. Mají prostě hlad a umí to dát hlasitě najevo.

Nakrmím tedy slepice, kuřátka, zaleju skleník, zahradu, dojdu do krámu a babi si mezitím v poklidu spinká, jako šípková Růža. Jak já jí to spaní závidím! 

Kolikrát to protáhne až do oběda. Jenže tentokrát, jako na potvoru, vstala už v šest. Čilá jako rybička. Marně jsem se ji snažila přesvědčit, že se jí chce ještě spát.

Já (prosebně): "Babi, je teprve šest hodin. Nechceš si ještě na chvíli schrupnout?"

Babi (stroze): "Nechci."

Já: "No tak jo. Ale budeš muset počkat, než obstarám všechna zvířata. Sedni si do kuchyně a nic sama nedělej."

Babi souhlasně přikývla. Než se oblékla, pustila jsem rádio, zapnula konvici na čaj a odfrčela za těma našima pipinama.

Když jsem se vrátila, zrovna hráli takovou rytmickou písničku. Babi stála opřená o stůl, opatrně vrtěla prdelkou ze strany na stranu a do rytmu šeptala "Raz, dva, tři, čtyři, raz, dva, tři, čtyři...". Občas do toho "švihla" nohou doleva a pak zase doprava, aby si po chvilce vyčerpáním kecla zpátky na židli.

Já: "Pane jo. Ty ses do toho dneska nějak dala. Pěkně hrajou."

Babi se jen usmála a já pokračovala v ranním kolečku. Vynést kýbl a přeprat nějaké ty noční propriety, připravit snídani, přidat banán s tatrankou a pak tradá do sámošky. 

Babi vždy poslušně seděla u stolu, poslouchala písničky a čekala, až přijdu. Tentokrát jsem ji však přistihla, jak šmejdí po kuchyni a otevírá všechno, co se otevřít dá.

Já: "Co hledáš?"

Babi: "Kafe."

To mě překvapilo. Kafe nepila téměř půl roku. Dřív to bývala nedílná součást rána, ale od prosince jako když utne. Bylo mi jasné, že k němu bude chtít i něco sladkého. Jenže tatranku už měla, takže v tomto ohledu měla smůlu. To už by toho sladkého bylo moc.

Já: "Tak tady máš to kafe."

Babi: "Máš k tomu tu výbavu?"

Já: "Jakou výbavu?"

Babi: " Tu destičku."

Dělala jsem blbou. Jakože vůbec nechápu, že chce další tatranku.

Já: "Jakou destičku? Ty chceš ještě chleba?"

Babi přikývla. Asi jí nedošlo, že chleba je chleba a do sladkosti má hodně daleko. Ale chtěla chleba, tak jsem jí ho ukrojila. Ani neprotestovala. Byl měkoučký, čerstvě dovezený a v babi zmizel, jako nic. 

Pak už jsme jen úspěšně poslaly urgentní depeši a babi se opět usadila v kuchyni. Chvíli seděla, ale po chvíli se začala nervózně vrtět.

Já: "Co je babi? Děje se něco?"

Babi: "Já jsem si tam asi zapomněla dát okurku."

Já: "Kam sis co zapomněla dát?"

Babi: "No okurku. Musí se dát do lednice a ona pak vyroste."

Já (nechápavě): "Do lednice, aby vyrostla? Co je to za blbost?"

Babi: "Já se na to budu muset zeptat řezníka. Když jsi to tam dala, tak ses mohla rovnou podívat, co tam s ní je... A co čekáš, že tam s ní bude?"

Já: "Ale já jsem nikam nic nedávala, takže nic nečekám."

Babi: "Tak proč se na to ptáš?"

No nazdar. Tak to nám ten den pěkně začíná! No snad to nějak zvládnem.