Nevím, jakým způsobem zvládáte ty neskutečné energetické veletoče, které nám v posledních měsících letošního roku naše kulatá matička země připravila. Přechod věků je přechod věků. Energeticky hodně ode zdi ke zdi. Zvládáme to sice statečně, ale velmi turbulentně.
Dvanáctý prosinec však byl doslova masakr. Babi se nám úplně vypnula. Mlčky seděla v kuchyni jako hadrová panenka. Bylo to zvláštní a velmi nezvyklé. Kdo babi zná, ví, že v podstatě pusu nezavře a při každé příležitosti mluví a mluví. A najednou nic. Seděla, koukala a reagovala jen ano nebo ne. Ani s Alim si nechtěla povídat. A to už je co říct.
Ze dne na den tak máme doma miminko, o které je potřeba se postarat, se vším, co k tomu patří. Jako kdyby na těch svých cestách časoprostorem ztratila část sebe sama. A tak každou hodinu chodíme kontrolovat náš multidimenzionální portál, jestli se náhodou alespoň kousek poztrácených částí zase neobjeví, aby byla zase komplet.
Nohy naštěstí zůstaly na místě, takže na procházky chodíme, ale křížovky už Ali odhodil do kouta. Ani se nezeptal. Jediné, co babi ještě trošku zabaví jsou paradoxně puzzle. Trpělivě skládá jeden dílek za druhým. S obrovskou rozvahou. Krtečka z patnácti kousky složí za dvě až tři hodiny. Vůbec mi to nevadí. Má spoustu času. Není kam spěchat. Důležité je, že ji to baví.
Na víkend přijela naše milovaná vnoučátka. Trošku jsem se bála, aby jim změna, kterou babi prošla, nevadila, ale strachy byly naprosto zbytečné. Babi seděla, usmívala se a jen sledovala cvrkot. Přesto dokázaly rozzářit celý dům a nabít všechny novou energií. Dokonce i u babi začalo docházet k mírnému zlepšení. Vítaly jsme každé znovunalezené slovo a jásali nad každou neposkvrněnou plenkou.
Děti odjely a já pomalu nabývala dojmu, že se nám babi přece jen kousek po kousku vrací do naší reality. Doplňky, v podobě účelového "spodního prádla", které brání dalším únikům, se babi nikdy moc nelíbily. Jako žena to naprosto chápu. Dělají velký zadek a nejsou úplně sexy. To nezapírám. Situace si zkrátka vyžádala oběti i na tomto poli. Nedá se nic dělat.
S povděkem jsem kvitovala, že i babi, která si celý život zakládala na své ženské přitažlivosti, přijala tuto změnu jen s drobnými "technickými" problémy. Evidentně jí nevyhovoval prefabrikovaný střih. Snažila se jej tedy inovativním způsobem přeměnit k obrazu svému. Různě ubírala a přemísťovala vnitřní materiál, takže to v pokoji vypadalo jako po bitvě, protože výplň byla zkrátka všude. Nedokázala jsem ji přesvědčit o důležitosti ponechání alespoň minimálního množství tohoto matroše uvnitř. Uchýlila jsem se dokonce i k úskočné argumentaci, že je venku zima a sex-appeal tak musí jít stranou, aby nenastydla.
Od té doby to jakž takž akceptuje, ale znáte to. Když náhodou nekoukám...
V pátek jsme potřebovali udělat větší nákup a vyzvednout maso pro zvířata. Babi posnídala, rozložila jsem před ni puzzle a připravila tatranky s kafem. Tradiční to sada, před odchodem do krámu.
Byli jsem pryč zhruba dvacet minut. Obtěžkaná taškami jsem otevřela dveře. Několikrát jsem potáhla nosem, abych se ujistila, že to, co cítím je skutečné. První, co mě napadlo bylo "Už jsou zase tady!" Ano. Ty čuňata z jiné dimenze. Ti, co neumí používat brány a portálem cpou kdeco, aniž by se ujistili, že po sobě nezanechali bordel. Není to poprvé, co nás takhle nemístně zaskočili.
Babi seděla v kuchyni a usmívala se jako měsíček na hnoji. Teď mě došlo, jak moc je toto slovní spojení trefné a jak moc bylo cítit. Jediné, co mě v tu chvíli potěšilo bylo, že babi ze sebe dokázala dostat "Jé. Vy už jste tady?" Zdálo se, že nájezd návštěvníků ani nezaregistrovala.
Zato já a můj nos ano. V rychlosti jsem proběhla barák, abych zjistila, kde všude jsou známky právě proběhlé invaze. Měli štěstí, že už byli pryč, protože to, co tu po sobě zanechali, stálo za to. Přemýšlela jsem, kde začít, protože i babi jevila známky neúspěšného zápasu s hmotou. Patrně chtěla chuděra pomoct s obsluhou brány, možná i s hledáním náhradního řešení, když hlavní portál selhal.
Nejdřív jsem ji nechala sedět v kuchyni, v bláhové naději, že než se vrhnu na její očistu, stihnu zlidštit alespoň podlahu. Když se však z ničehož nic objevila ve dveřích koupelny s tím, že musí na hrad, pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Stáhla jsem kalhoty a posadila ji jako princeznu koloběžku napůl oblečenou, napůl svlečenou do suché vany.
Seděla tam jako ztělesnění boha pomsty a z očí na mě vrhala pohledy plné obrovské nespravedlnosti. Účel však světí prostředky. Musela tam prostě chvíli vydržet, i kdyby se rozhodla pokračovat v bohulibé, nicméně poněkud zapáchající činnosti. Minimálně než vyčistím podlahu a zprovozním koš na prádlo, který měl patrně sloužit jako "ono" náhradní řešení přenosu. Podotýkám neúspěšného přenosu. Materiál byl opravdu všude, kde se její ruka dotkla.
Konečně došlo na babi. Svlékla jsem ji, osprchovala, poté napustila vodu a přidala voňavou pěnu. V domě se dalo opět normálně dýchat, což mě naplnilo nadějí, že pro dnešní den máme katastrofy za sebou.
Babi usedla ke stolu, začala skládat puzzle a já se vrhla na maso. Mám ve zvyku si některá jídla předpřipravit, aby vlastní vaření bylo co nejrychlejší. Čekalo mě maso na osm rolád a dvacet kilo kuřecích čtvrtek na vykostění pro zvířata. Do pozdního odpoledne bylo o zábavu postaráno. A tak jsem roládovala a kostila, až se ze mě kouřilo a mezitím běhala s babi "do hradu" (jak s oblibou říkává).
Večer seděla v kuchyni. Nepřítomný pohled upřený bůhví kam. Byla jsem utahaná, jako kotě. Na malou chvíli tak opadla moje ostražitost. Přítel, který se mnou celodenní anabázi absolvoval, vařil a v podstatě mi dělal logistickou a morální podporu, najednou zjistil, že se babi nenápadně kamsi vytratila. Po chvíli jsme ji našli. Seděla na mé posteli, kalhoty stažené ke kolenům a právě spouštěla zlatý vodopád. Udiveně se na nás podívala. Myslí však byla někde hodně daleko. Bylo pozdě cokoliv dělat. Zbytečné cokoliv říkat.
Stáhla jsem deku, vysušila koberec, celou ji převlékla a uložila do postele. Pro dnešek je hotovo. Ráno nás čeká nový den.
Tak dobrou.