Minulý týden jsme s babi přijaly pozvání na jednu z akcí konaných v kavárně Včera. Ta působí nejen jako prostor k setkávání, ale i jako poradna pro seniory. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že je to vlastně takový Aliho fanklub, protože se zde potkávají jeho věrní přátelé, fanoušci, ale i obyčejní smrtelníci, kteří s Alim nemají nic společného.
Babi jsem den předem vykoupala, aby byla činaná a nachystala čisté oblečení, abychom nedělaly ostudu. Raději jsem jí o celé akci neřekla nic dopředu. Měla by spoustu zvědavých, i když zcela jistě fundovaných otázek. Prostě takové překvapení.
Trochu jsem se bála, jestli to babi zvládne. Poslední dobou je jak po dvacáté jízdě na kolotoči. Kvůli motolici se bojí chodit. Hůl však nosit nechce, aby jí nekazila image. Co kdyby šel kolem nějaký ten švarný dědek. Že jo. Občas si z ní dělám tak trošku legraci, že jiní za to, aby se s nimi motal celý svět platí těžké prachy, zatímco ona to má zadarmo.
Babi se ten den nějak nechtělo vstávat. V jedenáct jsem to nevydržela a šla se podívat, jestli opravdu ještě spí. Babi byla zachumlaná pod peřinou, jen hlavička jí koukala. Hodila po mně zářící, téměř šibalský úsměv.
Já: "Ty dneska nevstáváš?"
Babi: "Mně se nechce z teplíčka."
Já: "No, ale já bych potřebovala, abys už pomalu vylezla."
Zcela výjimečně se nezeptala proč, což jsem (přiznám se bez mučení) kvitovala s povděkem. Na záplavu nejrůznějších otázek je vždycky dost času. A čím déle na ně dojde, tím líp. Tedy alespoň z mého pohledu. Ve většině případů je stejně jejich autorem Ali a stoprocentně zde platí přímá úměra. Čím více času na otázky je, tím vícekrát je babi stihne zopakovat.
Za tu dobu, co s námi Ali sdílí společnou domácnost, jsem si stihla vypěstovat lehkou alergii na otázky dotazníkového typu, které se používají například při marketingovém průzkumu trhu. Tam se vás na jednu a tu samou věc také zeptají desetkrát. Pokaždé z jiného úhlu.
Kolem dvanácté jsem začala být trošičku nervózní, abychom všechno stihli. Babi byla sice oblečená a s improvizovaným bryndákem kolem krku baštila oběd. Ale známe Aliho. Občas nám do skvěle naplánované akce hodí takové vidle, že z toho pak máme pěkný hoňky. Ali však naštěstí pochopil, že by byla škoda o takovou akci přijít a zcela výjimečně nic nevyvedl.
Po obědě babi docvaklo, že se patrně někam jde.
Babi: "My někam jdeme?"
Já: "No jasně. Jsme pozvané do té kavárny, jak jsi slavila narozeniny. Pamatuješ si to? "
Babi: "Nepamatuju. A co tam budeme dělat?"
Já: "Poslouchat muziku, tančit, papat dortíky, pít kafe, zazpíváme si, popovídáš si a pojedeme domů."
Babi: "Ježiši. A je to daleko?"
Já: "Neboj. Petr nás tam hodí autem a pak pro nás zase přijede."
Babi: "Tak to jo. A kam že to jedeme?"
Já: "Do Brandýsa."
Babi: "Hopsa hejsa do Brandejsa."
Já: "Přesně tak."
Představa dortíku se babi zamlouvala. Proud otázek se úspěšně rozjel a skončil až na místě samém.
Paní Klárka ze společnosti Dementia nás přivítala, usadila a představila ostatním. Nečekala jsem, že tam bude tolik lidí. Připadaly jsme si jako úplné celebrity.
Babi se téměř okamžitě stihla se všemi seznámit a okamžitě využila pozornosti. Tolik posluchačů dlouho neměla. Než jsem se uvelebila a objednala, byla už ve vypravěčském rauši.
Slabě ke mně doznívaly útržky příběhů, a já si uvědomila, jak je skvělé, že je tentokrát nemusím poslouchat.
Babi: "...Já jsem pracovala v odborech. Organizovala jsem zájezdy. Nejdřív našich do ciziny a pak i cizinců k nám... holky mě říkaly Mílo, pojď k nám. U nás je volné místo... za sezónu jsem měla deset tisíc turistů..."
V kavárně již nějaký čas pracuje moje kamarádka Anička. Ano. Ta Anička, co dělá ty skvělé kremrole, vánočky, pusinky, koláčky..., a co si jí díky tomu babi pamatuje líp než mě.
Objednala jsem slíbeného dortíka, kafíčko a babi byla na vrcholu blaha. Do doby, než začala hrát hudba. Tu nebyla schopna překřičet.
Na maličkou chvilku to vypadalo, že je z toho mrzutá. Zmateně se koukala kolem a hledala způsob, jak by mohla v komunikaci pokračovat.
Naštěstí babi jen tak něco nezaskočí. Po chvíli v hovoru spokojeně pokračovala. Nikdo jí sice neslyšel ani neposlouchal, ale protože špatně vidí, nijak zvlášť jí to netrápilo.
Zkusila jsem ji vzít na "parket". Chvíli se mnou sice podupávala, ale rychle to vzdala a žuchla sebou zpátky na židli.
Taneční plac se rychle zaplnil. Babi si s paní naproti plácala do rytmu o stůl a občas si zanotovala známou písničku. Vypadala spokojeně. Vyfasovala další dort a já si mezitím zatančila s mužskou částí osazenstva, abych byla alespoň trošku využitá, a taky proto, že když hraje muzika, nevydržím sedět.
Za dvě hodinky setkání končilo. Babi byla hodně unavená. Jak se říká "bylo toho tak akorát". Rozloučily jsme se vyrazily k domovu.
Bylo to moc hezké a příjemně strávené odpoledne se skvělou hudbou i lidmi. Už se moc těšíme na příště. To se bude vařit, povídat a zpívat. Sice se trošku bojím, že babi nepustí nikoho ke slovu, ale co. I Ali se musí občas vykecat.
Poznámka:
Poradna Včera, Boleslavská 187, Brandýs nad Labem
Poradenství pro seniory a jejich rodiny: poradna.brandys@dementia.cz
tel.: 775 586 633