neděle 3. března 2024

Ali přítel nejvěrnější - 117 - moribundus

Máme takové malé hospodářství. To už jsem psala. Každý den se zkrátka musí udělat, co je třeba. Jenže choroba si nevybírá a většinou na vás hupsne, ani nevíte jak. A já tentokrát chytla nějaký echt výživný moribundus. 

V plné síle se mě držel skoro pět týdnů a ještě dnes pokašlávám a jsem unavená. Zvířata se však neptají, jestli je vám blbě nebo ne. Obstarat je člověk musí, i kdyby se k nim měl doplazit. Plazila jsem se, co to šlo, ale byl to boj. 

Dalo by se říct, že jsem si sáhla na dno. Téměř týden devětatřicítky, bolesti kloubů a svalů. Do krku mi někdo vysypal střepy a kašel s rýmou už byl jen takový drobný přívažek pro zpestření situace, stejně jako pravidelné páteční zpracování masa a úterní drcení kostí. 

Přítel na tom nebyl o mnoho lépe, ale přeci jen měl mírnější průběh. Jediný, kdo byl v pohodě, byla naše babi. Já nevím, jak to ta ženská dělá, ale tenhle typ nemocí se jí prostě vyhýbá. Našeho zbídačeného stavu si samozřejmě ani nevšimla. Jediné, co jí zajímalo bylo, proč pořád ležíme. Byl to velmi intenzivní zájem. Zhruba v pětiminutových intervalech. 

"Vy dneska nebudete vstávat?", "Vy ještě spíte?", "A kdy už vstanete?", "Vstávejte. Už je světlo." 

Nejhorší problém byl však s komunikací. Babi hodně špatně vidí i slyší. Musí se na ní mluvit hodně nahlas, což byl za stávající situace téměř neřešitelný problém. Nešlo mi mluvit ani potichu. V podstatě jsem jen šeptala a i to mě dost vysilovalo. Jenže zkuste se promlčet neustálými a nekonečnými otázkami. Bylo to, jako když se domlouvá němý s hluchým slepýšem. Po pár pokusech o znakovou i posunkovou řeč jsem to většinou vzdala a jen bezmocně nad tím mávla rukou.

Ona je s babi komplikovaná domluva i normálně. Sice již většinou používá standardní výrazy, ale velmi často jim přiřazuje úplně nový a leckdy nečekaný význam. Už jsem přemýšlela, že si začnu psát nějaký překladový slovník, abych věděla, že karta je plena, džbán je záchodová mísa, a že zástrk je kapesník. 

Nedokázala pochopit, že pokud není potřeba neodkladně něco dělat, jsme zalezlí v posteli a jsme rádi, že dýcháme. Na rozdíl od nás, byla plná energie. Sice částečně díky výživovým doplňkům, jako je například taurin, ale prostě byla.

No a abychom si to všichni hezky užili, hýřila i neutuchajícím zájmem o dění kolem baráku. Šourala se po chodbě sem a tam, otvírala vchodové dveře, ručkovala k brance a kontrovala, jestli náhodou někdo nepřišel, až jsem to nevydržela a ty prokleté dveře zamkla. Moc jsem si tedy nepomohla. Následovala totiž nekonečná řada upozornění, že nás někdo zamkl a nedostaneme se z baráku.

Chvíli bylo ticho a já slyším, jak se babi opět blíží ke dveřím. Už sahala po klice.

Já (šeptem z posledních sil): "Co tu zase vymýšlíš?"

V mžiku stáhla ruku z kliky a začala přerovnávat boty.

Já: "Hledáš něco?"

Babi: "Říkali, že si mám vzít sedmičku."

Já: "Jakou sedmičku?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Tady žádná sedmička není. Běž zpátky do kuchyně. PROSÍM."

Babi se poslušně odšourala. Najednou koukám, jak si stahuje kalhoty a zvolna usedá na okraj gauče.

Já: "Co to děláš?! Chce se ti na čůrat?"

Babi (kategoricky): "Nechce."

Na nic jsem nečekala, rychle ji zvedla, natáhla kalhoty a snažila se jí co nejrychleji odvést na trůn. Jenže babi se začala zoufale vzpouzet a křičet "Já nechci!".

Podařilo se mi ji dotlačit až k "džbánu", jak teď říká a dokonce i usadit. "Karta" již byla samozřejmě mokrá. Babi trucovitě, ale poslušně seděla s nepřehlédnutelným výrazem boha pomsty:

Babi: "Mně se nechce."

Já (už trochu rozlobeně): "Ale chce."

Po malé chvíli bylo úsilí SAMOZŘEJMĚ korunováno úspěchem.

Já: "Tak vidíš, že se ti chtělo."

Ostentativně dělala, že mě neslyší, což po pravdě řečeno asi opravdu neslyšela, i když jsem do toho dala úplně všechno. Krk celej naběhlej a bolavej. Hlasový klid, o který jsem se dlouhodobě snažila, se zkrátka opět nekonal.

Usoudila jsem, že babi začíná nějak blbnout, takže je čas na odpoledního šlofíka. Uložila jsem ji do postele. Naštěstí už bez odporu. Hned usnula. Jako andělíček.

Hodinka nádherného ticha. Nic krásnějšího jsem dlouho nezažila. TO TICHO!



středa 24. ledna 2024

Ali přítel nejvěrnější -116 - babi se pomalu vrací

Už je to více než měsíc, co se nám babi s Alim zatoulala do hloubi vesmírných dálek. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že se jednalo o nevydařený pokus o teleportaci do jiné galaxie. Zatímco  proces tam prošel hladce, na zpáteční cestě se něco zadrhlo a mozek se někde na půli cesty zasekl.

Zkoušela jsem všechno možné, aby se podařilo alespoň část mozkovny dostat zpět na své místo. A musím s povděkem zkonstatovat, že se nám v tomto ohledu podařilo dosáhnout částečného úspěchu. Jako poměrně zásadní v prvotní fázi záchrany považuji okamžité nasazení paralenu, který zafungoval jako jakýsi magnet, kterým je uniklá kapacita pomalinku přitahována zpět. 

Babi díky tomu začíná hovořit i řečí našeho kmene. Pozvolna, ale jistě. Občas jí sice ještě nějaký ten novotvar uklouzne, ale k základní domluvě to stačí. Zejména dopoledne, kdy ještě není tolik unavená. Vnímám to jako pozitivum, i když jsem neustále ve střehu. Přesto věřím, že dobu kódované komunikace máme za sebou. I když... občas zapomene a řekne třeba:

Babi: "Bude patupi potupi?"

Když na mě tohle spojení vybalila, absolutně jsem netušila, cože to vlastně chce. I když mi to několikrát zopakovala. Až dnes ráno mi to konečně docvaklo. S největší pravděpodobností to mělo být "hamity, papity", což v překladu znamená "něco dobrého na zub". Pozdě, ale přece. Malé, ale ne bezvýznamné vítězství nad komunikačním šumem. 

Třeba se to někdy opravdu naučím. Pomalu. Po krůčkách. Když si vzpomenu na úplně první pokusy o komunikaci, kterou se mnou babi vedla po svém nepovedeném návratu...:

Já: "Babi zatlač, ať si můžeš jít lehnout."

Babi se bez jediného slova sehnula k zemi. Do prázdné dlaně ze vzduchu nabrala něco, nevím co. Ruku pak umístila před sebe jako knihu, soustředěně se zahleděla do (z mého pohledu) prázdné dlaně a začala mumlavě "číst":

Babi: "Tisíc devět set padesát, třicet pět padesát, sto devadesát osm..."

Já: "Babi prosím. Zkus zatlačit."

Babi na mě vrhla pohled, který byl tak výmluvný, že jsem přestala naléhat. Patrně právě prováděla nějaký důležitý rituál, jehož účel mi dodnes zůstává skryt. Po chvíli svůj zrak přesunula ke své svatyni. Dlouho ji za pomoci rukou zkoumala a opět začala "číst":

Babi: "Teplý, studený... sto padesát osm... já to nemůžu přečíst."

Já: "Tak to nečti a zatlač."

Babi: "Nejde to přečíst. Já na to nevidím."

Vzdala jsem to a oblékla ji do pyžama, smířena s tím, že budu ráno muset převléknout celou postel. Únik je prostě únik a babi se evidentně zpátky k nám nechtělo. Jen mě mrzelo, že jsem si všechna ta čísla nezapsala. Možná to byly nějaké důležité indicie, a mým úkolem bylo je rozluštit a zachránit svět před zkázou. Nebo mezi nimi byla výherní čísla Sportky. Škoda. Nejspíš budu nadosmrti chudá a zachráním leda tak kulový. Co se dá dělat. Babi už ta čísla nezopakovala.

Zatímco téměř čtrnáct dní byla roztomilé a usmívající se miminko, které téměř nemluví, udělá bez protestů vše, co se po ní chce a dobře baští, dnes už opět řeší všechno možné i nemožné, a chvilkama tak připomíná zaseknutou desku. Navíc ji musíme neustále hlídat, aby nám někam nezdrhla.

Babi: "Tak já půjdu. Mějte se tu hezky..."

Já: "A kampak jdeš?"

Babi: "No domů."

Já: "Doma jsi tady. TADY bydlíš."

Babi: "Neblbni. Maminka na mě doma čeká. Pomůžeš mi?"

Podívala jsem se z okna na zataženou oblohu, zledovatělou silnici se zamrzlými hroudami bláta a sněhu.

Já: "Tak na to zapomeň. Podívej se, jak tam je. Já nikam nejdu."

Babi: "No... ale... mě tu měli vyzvednout. Chlapi. Já MUSÍM jít."

Já: "Ale venku nikdo není. To jste se asi špatně domluvili."

Babi: "Ježiši. To mě tu nechali? Maminka mě bude hledat. Že jsem sem chodila!"

Já: "No jo. Co já mám dělat? Já ty chlapy neznám. To jste se měli pořádně domluvit. Ale neboj. Jestli pro tebe přijdou, tak určitě zazvoní."

Babi: "A v kolik jede autobus?"

Já: "To tedy fakt nevím."

Ještě dlouho pak řešila jízdní řád a odmítala připustit fakt, že už maminka není. Když jsem však na stůl rozložila puzzle, bylo po cestování.

Není to s tím mým pokladem jednoduchý, ale na druhou stranu, mohlo být hůř. 




středa 10. ledna 2024

Ali přítel nejvěrnější - 115 - problémy s komunikací

Cestování časoprostorem v rámci naší planety už asi nebylo pro babi s Alim dostatečně cool. Mají ho za ta léta procestovaný skrz na skrz. Rozhodli se tedy, že rozšíří svoje pole působnosti a začnou prozkoumávat i zbytek naší galaxie, ale dost možná i mimo ni. Napadlo mě to ve chvíli, kdy babi začala ke komunikaci používat sice vysoce sofistikované, ale pro mě zcela nesrozumitelné způsoby dorozumívání. Jako kdyby mluvila v jakýchsi tajemných kódech. 

Byl to pro mě docela šok, protože jsem na takovéhle změny nebyla vůbec připravená. Kdyby alespoň něco řekli předem. Naprosto nečekaně mě postavili před hotovou věc, aniž by mi dali čas se trochu připravit. Jednoduše mě hodili do vody a plav. Ne že bych na nejrůznější výstřelky nebyla zvyklá, ale přece jen mě poněkud zaskočilo, když se babi tímto způsobem rozhodla komunikovat i se mnou. Například:

Já: "Kampak jdeš babi?"

Babi: "H7"

Vůbec jsem nevěděla, jak na to reagovat. Koukala jsem na ni a nevěřila vlastním uším. Hlavou mi prolétla myšlenka, že se třeba stala tajnou agentkou se zvláštním pověřením (doufám, že ne zabíjet). Taková novodobá Mata Hari. Následně se mě však zmocnila obava, aby mi babi nevyzradila nějakou tajnou informaci. Nerada bych ji totiž ohrozila. Znám se. Nikdy neudržím tajemství moc dlouho. Přesně z tohodle důvodu nakupuji vánoční dárky na poslední chvíli.

Jenže tohle nebyl jediný způsob nové komunikace. Když selhalo dorozumívání pomocí kódů, zkusila telepatii. Seděla, upřeně na mě hleděla, chvílemi se usmála a snažila se mi sdělit něco, bůhví co. Patrně si vůbec neuvědomila moji absolutní nepřipravenost. Copak já ovládám telepatii!? Chtělo se mi zakřičet "Babi, já ti vůbec nerozumím!". Můj mozek není na takovéhle způsoby komunikace připraven. I když se soustředím jak nejlíp umím, abych zachytila alespoň něco, tak NIC.

Snažím se jí vysvětlit, že na mě musí mluvit normálně. A hlavně NAHLAS. Jenže babi je tak nadšená z nově získaných schopností, že už naši pozemskou mluvu odmítá používat. Na druhou stranu musím uznat, že se opravdu všemožně snaží mi tyto sofistikovanější způsoby přiblížit. Evidentně jí naprosto pohltily. Jenže já byla na jazyky vždycky tupá. Prostě analfabet.

Já: "Tak co babi? Nepůjdeme se na chvilku projít? Ať se trochu vyvětráme?"

Babi: "Á imu šec."

No jo. Je to marný. Je to marný. Je to marný. Tohle se přece nikdy nemůžu naučit. Zkoušela jsem se zeptat přítele, jestli neví, co mi babi odpověděla. Jenže on je na tom s jazyky úplně stejně. 

Abych předešla dalším komunikačním šumům, učinila jsem několik opatření, aby mi nemusela složitě vysvětlovat, co právě potřebuje. Jako první jsem přestavěla pokoj tak, aby měla přenosné teleportační víceúčelové zařízení přímo u postele. Je to jistější. Má ho hned u ruky pro případ, kdyby se noví galaktičtí přátelé rozhodli nečekaně navázat spojení. Zejména v noci. Zajišťuji zkrátka logistickou podporu a dohlížím, aby se nemusela zabývat nepodstatnými a přízemními věcmi. 

Jsou však chvíle, kdy mě opravdu zaskočí. Věděli jste například, že zubní protéza musí být na noc zasunuta mezi nohama? Taky mi to přišlo absurdní. Jenže babi trvala na důležitosti umístění právě tam. Důrazně mi vysvětlila, že to tam musí být, protože to tam patří. Sice netuším, jakou funkci může tento, na první pohled obyčejný předmět v těchto místech zastávat, ale patrně to nějak souvisí s tou komunikací. Jinak si to neumím vysvětlit. 

No. Radši přestanu přemýšlet nad věcmi, kterým nerozumím. Babi určitě ví, co dělá.



pondělí 25. prosince 2023

Ali přítel nejvěrnější - 114 - miminko

Nevím, jakým způsobem zvládáte ty neskutečné energetické veletoče, které nám v posledních měsících letošního roku naše kulatá matička země připravila. Přechod věků je přechod věků. Energeticky hodně ode zdi ke zdi. Zvládáme to sice statečně, ale velmi turbulentně. 

Dvanáctý prosinec však byl doslova masakr. Babi se nám úplně vypnula. Mlčky seděla v kuchyni jako hadrová panenka. Bylo to zvláštní a velmi nezvyklé. Kdo babi zná, ví, že v podstatě pusu nezavře a při každé příležitosti mluví a mluví. A najednou nic. Seděla, koukala a reagovala jen ano nebo ne. Ani s Alim si nechtěla povídat. A to už je co říct.

Ze dne na den tak máme doma miminko, o které je potřeba se postarat, se vším, co k tomu patří. Jako kdyby na těch svých cestách časoprostorem ztratila část sebe sama. A tak každou hodinu chodíme kontrolovat náš multidimenzionální portál, jestli se náhodou alespoň kousek poztrácených částí zase neobjeví, aby byla zase komplet.

Nohy naštěstí zůstaly na místě, takže na procházky chodíme, ale křížovky už Ali odhodil do kouta. Ani se nezeptal. Jediné, co babi ještě trošku zabaví jsou paradoxně puzzle. Trpělivě skládá jeden dílek za druhým. S obrovskou rozvahou. Krtečka z patnácti kousky složí za dvě až tři hodiny. Vůbec mi to nevadí. Má spoustu času. Není kam spěchat. Důležité je, že ji to baví. 

Na víkend přijela naše milovaná vnoučátka. Trošku jsem se bála, aby jim změna, kterou babi prošla, nevadila, ale strachy byly naprosto zbytečné. Babi seděla, usmívala se a jen sledovala cvrkot. Přesto dokázaly rozzářit celý dům a nabít všechny novou energií. Dokonce i u babi začalo docházet k mírnému zlepšení. Vítaly jsme každé znovunalezené slovo a jásali nad každou neposkvrněnou plenkou.

Děti odjely a já pomalu nabývala dojmu, že se nám babi přece jen kousek po kousku vrací do naší reality. Doplňky, v podobě účelového "spodního prádla", které brání dalším únikům, se babi nikdy moc nelíbily. Jako žena to naprosto chápu. Dělají velký zadek a nejsou úplně sexy. To nezapírám. Situace si zkrátka vyžádala oběti i na tomto poli. Nedá se nic dělat. 

S povděkem jsem kvitovala, že i babi, která si celý život zakládala na své ženské přitažlivosti, přijala tuto změnu jen s drobnými "technickými" problémy. Evidentně jí nevyhovoval prefabrikovaný střih. Snažila se jej tedy inovativním způsobem přeměnit k obrazu svému. Různě ubírala a přemísťovala vnitřní materiál, takže to v pokoji vypadalo jako po bitvě, protože výplň byla zkrátka všude. Nedokázala jsem ji přesvědčit o důležitosti ponechání alespoň minimálního množství tohoto matroše uvnitř. Uchýlila jsem se dokonce i k úskočné argumentaci, že je venku zima a sex-appeal tak musí jít stranou, aby nenastydla.

Od té doby to jakž takž akceptuje, ale znáte to. Když náhodou nekoukám...

V pátek jsme potřebovali udělat větší nákup a vyzvednout maso pro zvířata. Babi posnídala, rozložila jsem před ni puzzle a připravila tatranky s kafem. Tradiční to sada, před odchodem do krámu.

Byli jsem pryč zhruba dvacet minut. Obtěžkaná taškami jsem otevřela dveře. Několikrát jsem potáhla nosem, abych se ujistila, že to, co cítím je skutečné. První, co mě napadlo bylo "Už jsou zase tady!" Ano. Ty čuňata z jiné dimenze. Ti, co neumí používat brány a portálem cpou kdeco, aniž by se ujistili, že po sobě nezanechali bordel. Není to poprvé, co nás takhle nemístně zaskočili.

Babi seděla v kuchyni a usmívala se jako měsíček na hnoji. Teď mě došlo, jak moc je toto slovní spojení trefné a jak moc bylo cítit. Jediné, co mě v tu chvíli potěšilo bylo, že babi ze sebe dokázala dostat "Jé. Vy už jste tady?" Zdálo se, že nájezd návštěvníků ani nezaregistrovala.

Zato já a můj nos ano. V rychlosti jsem proběhla barák, abych zjistila, kde všude jsou známky právě proběhlé invaze. Měli štěstí, že už byli pryč, protože to, co tu po sobě zanechali, stálo za to. Přemýšlela jsem, kde začít, protože i babi jevila známky neúspěšného zápasu s hmotou. Patrně chtěla chuděra pomoct s obsluhou brány, možná i s hledáním náhradního řešení, když hlavní portál selhal.

Nejdřív jsem ji nechala sedět v kuchyni, v bláhové naději, že než se vrhnu na její očistu, stihnu zlidštit alespoň podlahu. Když se však z ničehož nic objevila ve dveřích koupelny s tím, že musí na hrad, pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Stáhla jsem kalhoty a posadila ji jako princeznu koloběžku napůl oblečenou, napůl svlečenou do suché vany. 

Seděla tam jako ztělesnění boha pomsty a z očí na mě vrhala pohledy plné obrovské nespravedlnosti. Účel však světí prostředky. Musela tam prostě chvíli vydržet, i kdyby se rozhodla pokračovat v bohulibé, nicméně poněkud zapáchající činnosti. Minimálně než vyčistím podlahu a zprovozním koš na prádlo, který měl  patrně sloužit jako "ono" náhradní řešení přenosu. Podotýkám neúspěšného přenosu. Materiál byl opravdu všude, kde se její ruka dotkla.

Konečně došlo na babi. Svlékla jsem ji, osprchovala, poté napustila vodu a přidala voňavou pěnu. V domě se dalo opět normálně dýchat, což mě naplnilo nadějí, že pro dnešní den máme katastrofy za sebou.

Babi usedla ke stolu, začala skládat puzzle a já se vrhla na maso. Mám ve zvyku si některá jídla předpřipravit, aby vlastní vaření bylo co nejrychlejší. Čekalo mě maso na osm rolád a dvacet kilo kuřecích čtvrtek na vykostění pro zvířata. Do pozdního odpoledne bylo o zábavu postaráno. A tak jsem roládovala a kostila, až se ze mě kouřilo a mezitím běhala s babi "do hradu" (jak s oblibou říkává).

Večer seděla v kuchyni. Nepřítomný pohled upřený bůhví kam. Byla jsem utahaná, jako kotě. Na malou chvíli tak opadla moje ostražitost. Přítel, který se mnou celodenní anabázi absolvoval, vařil a v podstatě mi dělal logistickou a morální podporu, najednou zjistil, že se babi nenápadně kamsi vytratila. Po chvíli jsme ji našli. Seděla na mé posteli, kalhoty stažené ke kolenům a právě spouštěla zlatý vodopád. Udiveně se na nás podívala. Myslí však byla někde hodně daleko. Bylo pozdě cokoliv dělat. Zbytečné cokoliv říkat.

Stáhla jsem deku, vysušila koberec, celou ji převlékla a uložila do postele. Pro dnešek je hotovo. Ráno nás čeká nový den. 

Tak dobrou.


středa 29. listopadu 2023

Ali přítel nejvěrnější - 113 - lékařská prohlídka

Žádné větší zdravotní problémy babi nemá. Jako téměř každý má mírné bolesti kloubů, špatně vidí a slyší, ale to je z pohledu jejího věku více méně marginální záležitost. Nebojím se říct, že je to vlastně takový malý zázrak. Někdy jí tu úžasnou imunitu závidím. Do sedmdesátky nevěděla, co je chřipka a u doktora jí viděli, jen když potřebovala nějaké potvrzení. Za celý život se jí neudělal jediný zubní kaz. Všechny zuby se jí postupně jednoduše vyviklaly a naprosto zdravé vypadly. Jeden po druhém. Tedy pokud nepočítám ty tři, co zbyly. Holt zdravý kořínek. 

Občas se však k doktorovi musí. Tak to prostě je. A babi potřebovala lejstro. Abychom ji netrápili dlouhým čekáním, objednali jsme termín. V předvečer prohlídky jsem obřadně napustila vanu. Zcela výjimečně neprotestovala. Až jsem se divila, protože občas je to boj. 

Svým osobitým stylem žbluňkla do vody, až to šplouchlo. Zatím co se koupala, připravila jsem na ráno čisté oblečení, aby nám u pana doktora nedělala ostudu a pomodlila se, abychom to ráno všechno zvládly na čas. Známe Aliho. Jakmile se někam jde, pokaždé mi do plánů hodí vidle, a ještě dělá, jakože nic. Zatím však všechno běželo jako po drátku a během chvilky už babi ležela v posteli, jen hlava jí koukala.

Ráno musela vstávat dřív, než bývá zvykem. I tuhle fázi jsme zvládly na jedničku. Zbývalo nachytat do zkumavky trochu zlatého deště, obléknout, nasnídat a hurá na středisko. Ano. Přesně takhle jednoduše jsem si to představovala. 

Hned jak se babi vzbudila, hnala jsem ji, jak s oblibou říkává, "na hrad". Dřepla jsem si před mísu a babi se na ni rozkročmo usadila. Přístup i výhled byl výborný. Následovala fáze odchytu. Čekám, čekám, babi dělá, co může, ale po chvilce snažení to vzdala a řekla "Mně to nejde." Oblékla se, že to za chvíli zkusí znovu.

Vyšla na chodbu, zamířila do pokoje, kde se z ničehož nic otočila, aby si to svižným krokem namířila zpět. Než jsem stihla zareagovat, zabouchly mi dveře před nosem. Zkumavku jsem naštěstí měla v kapse. Rychle jsem vlítla dovnitř a už od dveří volám: "Babi počkej, musíme chytat ty proudy!"

No. Bylo to o fous. Opět jsem zaujala polohu lovce beze zbraní, babi usedla v ukázkové "V" pozici a snažila vyždímat, co to jde. Ale zase nic. Oblékla se a zamířila zpět do pokoje. Nebudu to protahovat. Situace se, jako přes kopírák opakovala ještě asi šestkrát, abychom celou anabázi završily vítězným "Hurá!". V tu chvíli už jsem byla zpocená... až tam. Euforii z vítězství to však v žádném případě nemohlo zastínit. V bezelstné naivitě jsem poslala babi obléknout, abych mohla ten vzácný úlovek připravit na transport.

Než jsem pak obstarala zvířata, zaúřadoval Ali. Přesvědčil ji, aby ignorovala připravené oblečení, protože plenkové kalhotky dělají velký zadek, a taky přece musí šetřit prádlem, abych neměla tolik práce. A tak se ta moje holka starostlivá oblékla do domácího, lehce jetého ohozu, a to připravené "sváteční" šoupla do skříně. 

Mírně "označkované" tlumiče vášně z předešlého dne se, jako obvykle, sušily na radiátoru a nerušeně si smrděly. Klasika. Nevím čím jsem si to zasloužila, ale stala jsem se šťastným výhercem ankety, díky které mohu nyní každý den obřadně (mezi dvěma prsty) odnést tento poklad do koše na prádlo. Něco, jako pocta bohu úniku. Moc si toho vážím.

Běhala jsem ještě kolem zvířat, takže změny outfitu jsem si všimla až když seděla v kuchyni u snídaně. No co... To zvládneme... Času dost... U převlékání jsem ji však už pro jistotu hlídala. Ali seděl zkroušeně na křesle a dělal, že tam vlastně vůbec není. Ani nedutal. A to měl kliku. Já nevím, že musí pořád dělat nějaké zmatky. 

Boty, bunda, ještě jednou na trůn a jedem. Nemohla jsem uvěřit, že by se odchod obešel bez ztráty kytičky. Odmykám branku, načež se ozvalo: "Jé! Já musím ještě na hrad." To už bolelo. Bundu jsme nesvlékaly. Jen jsem ji rychle a "na brutáč" vykasala, co to šlo, stáhla kalhoty a s žuchnutím babi napasovala na otvor. 

Na druhý pokus to vyšlo. Petr již netrpělivě stepoval u auta. Nasoukala jsem babi na zadní sedadlo a vyrazili jsme.

V čekárně bylo plno. Usadili jsme se a babi, když viděla tu spoustu zamlklých a zkroušených lidí, vycítila šanci, podělit se s nimi o svůj stručný životopis: 

"Dobrý den. Tady je ale lidí. Já jsem pracovala v odborech. V rekreačním oddělení. Organizovala jsem zájezdy..." 

Naštěstí se po chvíli otevřely dveře a my mohly vstoupit. Všechny přítomné to nepochybně velmi mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Prohlídka je prohlídka.

Odevzdala jsem zkumavku a sestřička pak ještě z babi vyždímala trochu červeného na rozbor. Pan doktor byl v dobré náladě, a tak babi mluvila a mluvila. A tak se dozvěděl, že já jsem kamarádka, že je babi teprve padesát šest let, že chodí na brigády a jak je ráda, že jí to pořád myslí. To panu doktorovi udělalo radost, a tak si povídali a povídali, až byla za chvíli plná čekárna a při odchodu bylo na všech vidět, jak jsou rádi, že nám to trvalo jen hodinu a půl.

Výsledky dopadly chvála bohu  dobře. Tak zas někdy příště.

Napsali o nás

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve své...