středa 11. května 2022

Hlášky - tak to tě nechci

Babi bývala velmi hezká. A byla si toho vědoma. O ctitele neměla nouzi, a i ve vyšším věku se mohla chlubit hezkou postavou. 

Měla krásné květinové šaty s ramínky a širokou sukní. Bylo mi tehdy patnáct. Dělalo jí dobře, že se za ní chlapi otáčeli i v tomto věku. Nikdy se nezapomněla podělit o zážitky. 

Když nějakého muže zaujala a on ji následně předešel, aby ji mohl skouknout pokaždé se smíchem vyprávěla. 

Babi : "... Cítila jsem, jak za mnou jde. Pak zrychlil krok, aby mě předběhl. Otočil se, a když viděl, kolik mi je, zrychlil.  Zkrátka ze zadu liceum, ze předu muzeum." 

V tu dobu jí bylo kolem pětačtyřiceti. Dnes je babi osmdesát devět a na muže rozhodně nezanevřela. Stále je přesvědčena o své přitažlivosti, i když muzeum už je z obou stran. 

Měla jsem práci na zahradě. Babi seděla v kuchyni a přítel připravoval oběd. Občas uvaří, aby mi pomohl, za což jsem mu nesmírně vděčná. Můžu si alespoň na chvíli "odpočinout". 

Když jsem se vrátila domů, vyprávěl mi, jak si s babi povídal. 

Babi: "Měla jsem mladého a bohatého kluka, ale utekl mi." 

Přítel: "A kam vám utekl?" 

Babi koukne z okna : " Podívej. Tamhle běží. Jsi taky bohatej?" 

Přítel: "To bohužel nejsem." 

Babi: "Tak to já si najdu někoho jiného."

A tak u nás k mnohoženství  naštěstí nedojde. 

Nebezpečí však hrozí. Jestli babi přitáhne s nějakým zbohatlickým kolouškem... 

No. Doufám, že to bude v jiném teď a tady, protože si nejsem jistá, že si chci na nějakého nového tatínka zvykat.







pátek 6. května 2022

Ali přítel nejvěrnější - 68 - vražda?

Z kuchyně vidím na zahradu, slepičky, i na kuřátka, která se nám před čtrnácti dny vylíhla. Ráda to všechno z okna pozoruju a lepší televizi si ani neumím představit. 

Výhodou vlastního baráku je, že můžete spoustu věcí dělat venku. Nebo si jen tak sednout a sledovat vrabčáky, kteří si každý rok dělají hnízda ve štítu domu. Celý den švitoří a připravují se na novou sezónu. 

A tak si tu tak sedíme, posloucháme to ptačí štěbetání a babi si ujasňuje kdo je, kde je, kolik jí je, kde bydlí, jestli někam ještě půjdeme, jestli tu jsme na výletě, kdo kdy přijde, kde má věci, jestli nás její maminka nebude shánět, kde mám rodiče a já podezírám Aliho, že se mnou dělají nějaký humorný vědomostní kvíz. 

Babi : "To je tvůj dům?" 

Já: "Ano." 

Babi : "Je to tu hezký. Líbí se mi tu, ale musíte si to tu ještě upravit." 

Já: "Tak na to teď nemám peníze." 

Babi se hluboce zamyslela...

Babi : "Ale jestli je to moje, tak to můžeme klidně prodat..." 

Chtělo se mi říct "Není to tvoje. Je to moje a já prodávat nic nechci!", ale pak mi došlo, že by jí to mohlo ranit. Chvíli jsem přemýšlela, jak to asi myslela. Jak můžu získat peníze na dodělání domu tím, že ho prodám, ale nepřišla jsem na to. 

Zkrátka to nedokážu pochopit, ani kdybych se rozkrájela. 

Babi však vypadala přesvědčivě. Jako že ví, o čem mluví. Je zkušená žena a díky Alimu i znalá poměrů ve všech možných dimenzích tohoto světa. Ale stejně mám podezření, že jsem se stala obětí  nějakého vtípku nebo neprošla kvízem inteligence. 

Znám Aliho. Každou chvíli se mě snaží nachytat. Jako zrovna nedávno. 

Měli jsme návštěvu kvůli článku. Babi byla za hvězdu, nadšeně pózovala panu fotografovi a vyprávěla jeden příběh za druhým. 

Bylo to velmi příjemné odpoledne. Babi načerpala spoustu energie, a tak  si s Alim ještě odskočili do jiného teď a tady.

A to už bylo na babi moc. Když pak druhý den nakoukla ke mně do pokoje, zněla poněkud zmateně. 

Babi: "Já se jdu podívat, jestli tu ještě jsou." 

Já :  "A kdopak?" 

Babi : "No. Jak mě tady natáčeli. Nějakej chlap mi teď furt volá. Pořád mě otravují. Nějaká vražda, nebo co?" 

Podívala jsem se na ni a zoufale se snažila v tom sdělení najít nějaký záchytný bod. Marně. 

Babi mezi dimenzemi proplouvá zcela přirozeně. Stačí vše pojmout a vnímat. Jenže já si v takových chvílích připadám poněkud nepatřičně. Trošku jako blbec. 

Teď už se jen modlím, aby ti dva neměli s tím mordem nic společného. 


















čtvrtek 28. dubna 2022

Ali přítel nejvěrnější - 67 - lenóra

Sluníčko se vylouplo z mraků. Den je jak malovaný a láká na procházku. Jenže babi má od rána lenóru.

Zkouším to nejdřív po dobrém. 

Já : "Babi. Pojď. Půjdeme se před obědem projít. 

Neochotně zvedne oči od křížovek a věnuje mi letmý pohled. 

Babi : " Já nemůžu. Mně je dneska hrozně špatně.  Motá se mi hlava."

Já : " To se ti motá každý den. Máš málo pohybu. Musíme to trošku rozchodit. "

Babi : "Ale my už jsme byly. Dneska i včera. " 

Já:  " Nevymýšlej si. Nikde jsi nebyla, protože pršelo." 

Babi : "Byla. S holkama. Já nikam nejdu. Jsem hrozně utahaná. Víš, co jsme toho nadělaly?! " 

Tedy. Já nevím. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že mě babi pěkně tahá za nos.  Ne Ali. Ten je v tom tentokrát nevinně. Ale babi. Od rána nebyla dál, než na záchodě.

Klidně by si vymyslela pohádku o dvanácti měsíčkách, jen aby nemusela zvednout zadek ze židle. 

Znám ji. Je lidový vypravěč a zkusí na mě cokoliv. Včetně dramatického ztvárnění motolice, či náběhu na infarkt. 

S Alim jsou v tomto směru jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Přiznám se, že mám občas problém poznat, kdy to na mě  zkouší Ali, a kdy je to hvězdný herecký výkon naší babi. 

Pro tyto situace mám připravenu větu, která předem vylučuje jakékoliv další debaty. 

Já :  "To nebyla otázka, ani námět k diskuzi, takže šup šup šup." 

Vím. Je to drsné. Ale beru s povděkem, že přestože má většinou na všechno pohotovou odpověď, po této větě nikdy neprotestuje a smířeně se oblékne. 

Část cesty pak trucuje a dává mi najevo, jak moc jí týrám. Křečovitě se drží mé ruky, na kterou přenese téměř celou svou váhu. Schválně. Abych si uvědomila, jak je to pro ni těžké, a taky abych z toho něco měla. 

Máme svou trasu. Ke stromu a zpátky. Je to naše norma a já babi neprominu ani jediný krok, což ráda komentuje slovy, že jsem babizna zlá a nelida. 

Domů už jdeme v pohodě. Babi zapomene, že je naštvaná, sluníčko nám šimrá tvářičky, a tak si povídáme. Projedeme všechny stokrát zopakované příběhy.  Babi vypráví a já tiše trpím. 

Domů dorazíme unavené, ale v dobré náladě. 

Vypadá to, že pro dnešek je vše odpuštěno. I to příkoří jménem procházka. 











Napsali o nás

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve své...