pondělí 28. června 2021

Ali přítel nejvěrnější - 43 - když musíš, tak musíš

Týden se s týdnem sešel a my měly naplánované drcení kostí. Pravidelná týdenní činnost, u které může babi asistovat. 

Jako každá jiná důležitá práce i drcení vyžaduje pečlivou přípravu. Když pominu přemístění materiálu, mísu a  podsedák, je potřeba na pracoviště dovést i babi. 

Řekne se to jednoduše, jenže drtič je u slepic, terén je svažitý, a i když je to v podstatě hned za barákem, dá to docela fušku. Nohy už tolik neslouží a stále přítomná motolice nám z toho dělá trošku slalom. 

Ale jak se říká, když se jde na věc se šturmem a nadšením, tak se dílo podaří. 

Poměrně velká část plotu je hustě zarostlá kiwi, takže je tu nejen příjemný chládek, ale zároveň porost částečně brání výhledu ze silnice, která lemuje zahradu. Částečně. 

To se ukázalo být důležitým faktorem v okamžiku, kdy nám chybělo dodělat posledních pár kostí a babi pronesla obávanou větu. "Mě se chce čůrat." 

V duchu jsem si představila, jak ji s těma zakrvavenejma rukama vleču na záchod. To nemáme šanci stihnout. 

Když musíš, tak zkrátka musíš. Opřela jsem ji o kukaň, ve které se slepice tiše soustředila na snůšku. Stáhly jsme kalhoty, babi si lehce přidřepla a spustila stavidla. 

V tu chvíli jsem zalitovala, že mám jen krátké domácí šaty a žabky. Přestože jsem zaujala opravdu hodně široký postoj, rozptyl byl přeci jen větší. 

Situace zkrátka vyžadovala oběti. 

Babi v pozici jezdce, který po týdnu slezl z koně, já ji držela ze zadu a kolem nás pobíhalo hejno slepic.

Z dálky to muselo vypadat hodně zajímavě. Ještěže jsem ženská, takže by nás snad nikdo nepodezříval z nějakých zvrácených praktik. Přesto doufám, že kolem nikdo nešel. Přeci jen jsme malé město. 

Jestli nás někdo viděl nebo ne, to už asi nezjistím. Důležité je, že kalhoty zůstaly suché. A o to šlo především. 












neděle 20. června 2021

Ali přítel nejvěrnější - 42 - schovka

Celé dopoledne probíhalo v zajetém rytmu. Zvířata, snídaně, nákup i týdenní zpracování masa.

Babi dělala logistickou podporu. Seděla se mnou v kuchyni a pečlivě hlídala, abych měla při vykošťování ty kuřecí čtvrtky pěkně v zákrytu a nedej bože mi nevyčuhovaly z mísy. 

Nemoc z povolání, kterou chytla při doplňování zboží v samoobsluze, kam chodívala na brigádu.

Nutkavá potřeba, mít vše vyrovnané se u ní rozvinula doslova v obsesi. Nemůžete nikde jen tak něco položit, aniž by to babi okamžitě neuklidila, nepřemístila nebo alespoň nepošoupla o pár milimetrů dál. Je s tím na zabití. 

Velmi dobře ví, že to dělat nemá. Jenže  si nemůže pomoct a využije každou chvilku naší nepozornosti. Přivádí nás tím do stavů šílenství. Některé věci hledáme i několik dnů. Největší taškařice to je, když člověk spěchá. To se kolikrát nasmějeme až se za krky popadáme. 

"Babi, kam jsi mi dala misku pro psa. Měla jsem ji tady na odkapávači." 

"Já nevím kde je. A jak vypadala? A nemohla sis jí někam dát?" 

"Já ji nikam nedala, ale potřebuju nakrmit Amy." 

"A nevzali si ji, jak tady byli ty lidi?" 

"Tady nikdo nebyl. Babi nezlob. Zase na mě zkoušíš nějaké nesmysly." 

Ali samozřejmě dělá, že se ho to netýká, zcela nepokrytě se mi tlemí a odmítá mi pomoct. Za zádama se mi drze směje přímo do očí. 

A tak běhám po celém baráku a hledám tu podělanou mísu, abych mohla nakrmit to nebohé zvíře, které už na mě vrhá vyčítavé a hladové pohledy. 

"Kam jsi ji mohla dát?" 

Zoufalá, ale víceméně pouze řečnická otázka, na kterou jsem ani nečekala odpověď. 

"Vůbec si neuvědomuju, že bych jí měla v ruce. Nemůže být někde zastrčená?" 

"Proč mi to děláš babi? Co jsem ti udělala? Já musela být v minulém životě taková mrcha!" 

"Když já mám ráda pořádek." 

"A víš, co ti na to Bílej tesák viď? Radši mi řekni, kam si to mohla dát." 

"A co hledáš?" 

"Aaaaaa..." 

Už jsem to málem vzdala, když v tom jsem otočila hlavu a uviděla JI! 

Zastrčená za terárkem. V podstatě celou dobu na očích. Nejgeniálnější schovky jsou ty, co jsou nejlíp vidět. 

A tak se ta moje psí holka přeci jen dočkala. 

Teď ještě najít cedník na proplach masa pro číčule a bude zase všechno v pořádku. 

Uf. Někdy je to dřina... 



























Napsali o nás

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve své...