Ali přítel nejvěrnější - 104 - noční rejdy

To, čeho jsem se obávala se stalo skutečností. Věděla jsem, že jakmile se mi sem začnou hrnout davy bůhví odkud, nedopadne to dobře. Nechci babi brát radosti, ale čeho je moc, toho je příliš.

Dnes v noci se babi s Alim patrně zúčastnila nějakého hodně bujarého meziplanetárního večírku. Poté nejspíš celou tu báječnou sešlost pozvali k nám na návštěvu. Nic proti tomu. Chápu, že občas potřebujou nějaké to rozptýlení, ale když už si sem někoho pozvou, měli by ho alespoň obeznámit se zdejšími zvyklostmi, minimálně co se hygienických návyků týče. Náš domek není nafukovací. Má svá prostorová omezení, a tak mě tyhle přepadovky pokaždé dost vykolejí. Hlavně, když po sobě ty zlatíčka ani neuklidí.

Ráno jsem vstala dříve než obvykle. O babiččiných nočních rejdech jsem v tu chvíli neměla ani tucha. Plán byl takový, že než babi vstane, obstarám zvířata a nadrtím kosti pro slepice, což mi zabere zhruba dvě hodinky. A protože najednou všechno nepoberu, musím se minimálně dvakrát vracet. Při každé "otočce" provádím kontrolu, jestli už babi náhodou nevstala. V jednu chvíli jsem zaregistrovala pohyb a otevřené dveře pokoje. Dveře se však opět zavřely, a tak jsem se chutě vrhla na kosti.

Nějakou chvilku to zabralo, ale nesla jsem si plný lavór kostí. Teď už jen napytlíkovat a fertig. S pocitem dobře vykonané práce vcházím do domu. Dveře k babi byly opět otevřené. Bezděčně jsem se nadechla. A to jsem neměla dělat. Odér by opravdu velmi silný. Polohlasně jsem na malý okamžik nechala zacloumat svým majestátem a několika nepublikovatelnými výrazy si ulevila. 

Uprostřed nepřehlédnutelných následků právě prožité noci, které by se snad daly přirovnat pouze k výbuchu granátu v septiku, chrupala babi. Zachumlaná pod peřinou, se slastným výrazem v obličeji právě dosnívala nějaký krásný sen. Spinkala jako Sněhurka po jablíčku. Všichni "trpaslíci" pochopitelně naprosto negentlemansky zmizeli. Včetně Aliho. Všechen ten binec tam samozřejmě zůstal.

Nechala jsem Sněhurku ještě chvíli spát a s kýblem a stěrkou se pustila do likvidace nočního řádění. Babi ani nezaregistrovala, že jsem v místnosti. Pravidelně odfukovala a plnými doušky nasávala ten ne příliš dýchatelný vzduch. Až se mi při té představě lehce přitížilo. Nicméně z nejhoršího bylo hotovo. Minimálně aby mohla projít do koupelny na ranní očistnou koupel.

V tom babi otevřela oči. S širokým úsměvem se na mě podívala.

Babi: "Jé. Ahojky. Dobré ráno."

Já: "No nazdar. Ty si tady spinkáš jako Šípková Růženka a kolem tebe je binec jako v tanku."

Rychlost změny výrazu v tváři byla neuvěřitelná. Z rozzářeného úsměvu se zhroutila do sebe a nasadila výraz totálního vyčerpání.

Babi: "Já nic nevím. Mně je hrozně špatně."

Já: "Tak to je mi samozřejmě líto, ale chca nechca musíš do vany. Takže všechno dolů a šup tam."

Babi: "A proč? Já teď nemůžu. Já se hrozně motám. Je mi strašně špatně."

To byla hodně rychlá proměna. Nebylo však zbytí. Do vany prostě musela. A byla tam opravdu dlouho. Asi abych si uvědomila, jak moc ji týrám. Po půlhodině jsem ji šla zkontrolovat.

Já: "Tak co? Nepolezeš už ven?"

Babi: "Jo jo. Už lezu."

Průvan už mezitím udělal svoji skvělou práci a v kuchyni se tak již dalo i posnídat. Takové malé vítězství nad mezidimenzionální hmotou.

"Tak babi. Dobré ráno a dobrou chuť."

Ali přítel nejvěrnější - 103 - mládeži nepřístupno

Babi bývala velmi krásná. A představa o tom, že je stále žádoucí ji dosud neopustila. To všechno už jsem psala. Jenže teď babi chytla nějakou druhou mízu nebo co?! Témata s lehce "elektrizujícím" či mírně erotickým podtextem vyloženě vyhledává. Tento příspěvek je tak poněkud lechtivého ražení. Vím, že občas můj blog čtou i děti. Upozorňuji proto rodiče, aby tentokrát zvážily vhodnost četby svými ratolestmi. 

Babi: "To byste se divili kolik já mám nápadníků!"

Petr: "A kde? Vždyť nikam nechodíte."

Babi: "Oni chodí za mnou."

Petr: " A kam? Vždyť tu za vámi nikdo nebyl."

Babi: "Ke mně pod okno. Chodí mi sem zpívat a radí mi."

Zaslechla jsem bohužel jen konec rozhovoru. Ale stejně mi prolítlo hlavou: Že by nějaká novinka? No pozdrav pánbůh! To se máme na co těšit. Vím jak to dopadá, když se mi barákem začnou courat cizí chlapi. Ke štěstí mi bohatě stačí Ali i s těma jeho srandičkama.

Díky bohu jsem zatím na žádné láskou zmámené individuum nenarazila. Už když si představím, kolik jich tak babi musí mít v celém tom širém časoprostoru. Jak jí znám, tak ta se v tomto ohledu určitě neztratí. Úplně ji vidím, jak si sedí někde v kavárně, ladně přehozenou nožku přes nožku a kolem ní spousta nápadníků. Obdivně si babi dobírají a bezhlavě podléhají jejímu kouzlu. V takové realitě se babi jistě cítí velmi šťastná. V tom našem teď a tady to bohužel moc nefunguje. I když se pokouší se flirtovat s kdekým. 

Před časem byl u nás kamarád. Veselá kopa. Žádnou "košilatou legraci" nezkazí. Seděli jsme společně před domem a povídali o všem možném. Babi se, jako obvykle, domáhala nějakého jídla.

Babi: "Babička umírá."

Kamarád: "Já taky babi. Touhou."

Já: "Dej si na babičku pozor. Zapalujou se jí lýtka, tak aby tě ještě neznásilnila."

Babi: "Já už nemůžu. Já mám chudý oudy."

Kamarád: "Kdybych byl hodně bizarní poeta, tak řeknu: Ale ústa máte zdravá."

Ve tváři se mi objevil lehký ruměnec. Jsem ze staré školy a vést s babi takto lechtivou konverzaci mi přijde dost na hraně. Babi však s nadšením zpracovala kamarádovu nahrávku na smeč.

Babi: " Ano. Ústa však také trpí."

A to už jsme dekórum nevydrželi a všichni zcela nemístně vyprskli smíchy. Babi si prostě umí najít své místo na slunci. 

Nějaký ten den po té k nám opět zavítal. Potřebovala jsem na poštu a kamarád slíbil, že babi chvíli pohlídá. Při odchodu jsem v nadsázce prohodila:

Já: "Dej si bacha na babi. Znáš ji. Občas je zákeřná a na mladýho kluka všude číhá plno nebezpečí."

Kamarád: "Neboj. Já se bránit nebudu."

Já: "No jak myslíš. Já tě varovala."

Babi tiše seděla a potutelně se usmívala. Co tam ti dva spolu dělali nevím. Vím jen, že vše proběhlo ve vší počestnosti. Po návratu byl kamarád celý a "nepoužitý" a babi mu spokojeně líčila nějaký ze svých příběhů. 

Tak to s tou její náruživostí nebude tak horký.

Ali přítel nejvěrnější - 102 - spisovatelka

Babi mi v těch vedrech rezignovala snad úplně na všechno. Křížovky luští spíš jen z donucení, na procházky sveřepě odmítá chodit, o nic se nezajímá a vlastně jen sedí ve tváři nepřítomný výraz, a nebo leží ve svém pokoji a čeká jestli náhodou někdo nepřijde. Vrcholem veškerých aktivit je, že si sedne ven do křesla, zavře oči a mysl se toulá bůhví kde. Občas se probere a vypráví mi příběhy, které se nikdy nestaly, tedy alespoň co se našeho teď a tady týče.

Samozřejmě si jsem vědoma, že s Alim cestuje časoprostorem, ale ať to beru z leva nebo zprava, nejsem schopna to pojmout. Dalo by se říct, že už jsem v tomto ohledu také poněkud rezignovala. Dostala jsem se do bodu, kdy odkývnu téměř cokoliv. Stejně nemám možnost ty příběhy jakýmkoliv způsobem ověřit. Přestala jsem se tím trápit. Tedy. Minimálně se o to snažím.

Vždycky jsem si myslela, že se babi toulá jen s Alim. Ale dnes mě vyvedla z omylu. Po pravidelných ranních dohadech o tom zda již snídaně byla nebo nebyla, jsme plynule přešly k vyprávění o mužích, kteří babi vodí na procházky po městě. A když se dostatečně nachodí, šoupnou ji zpět domů. Babi mi bohužel nedokázala vysvětlit, jakým způsobem ji  dokázali dostat přes zamčenou branku. Jestli ji jednoduše přehodili nebo ji procpali mezi plaňkama? Bůh ví. Variantu, kdy babi sama přelézá branku jsem zavrhla. Přišla mi poněkud přitažená za vlasy. V každém případě byla z toho courání celá ušlapaná.

Chlapci byli zřejmě dobráci od kosti. 

Babi: "Tak si představ, že pro mě najednou přišli takoví dva chlapi, vzali mě na procházku a pak mě sem šoupli, že prý mě tady máte rádi a že se o mě budete starat."

Já: "Tak to jsem netušila, že umíš procházet zamčenou brankou?"

Babi: "Jak to myslíš?"

Já: "No myslím to tak, že od té branky nemáš klíče ani ty ani žádní chlapi, takže pokud jsi tu branku nepřelezla nebo tě přes ní někdo nepřehodil, tak jsi jí musela projít jako duch."

Babi: "Já už si to nepamatuju."

Já: "To je pak těžký. Když ty jsi takový lidový vypravěč. Kam ty na ty příběhy chodíš? Měla bys to začít psát. Třeba se z tebe stane slavná spisovatelka."

Babi: "Tak jo."

To mě dostala. Nenapadlo mě, že se toho tak nadšeně chytne. Trošku jsem si z ní sice dělala legraci, ale jestli chce psát, tak proč ne. Donesla jsem blok a tužku a sledovala jak se zaujetím začala psát. Dlouho. Téměř půlhodina úžasného ticha. Trošičku mě zamrzelo, že nenapsala příběh o těch záhadných mužích, ale i životopis stál za to. Myslím, že má babi talent. Jen ty dimenze se nám tam trošku prolínaly, časové osy pomotaly, ale na to už jsem u babi zvyklá.

Pak už jsme řešily obvyklé věci, jako každý den. A kdy se sem přestěhuješ? A budu moct k tobě jezdit? Můžu se sem přistěhovat? A kde ty bydlíš? A kdo tu ještě bydlí? A jaké máme úkoly? Kdy všichni přijdou? Kam zmizli? Čí je to dům? Půjdeme někam na večeři? Kdy půjdeme domů? Někdo mi ukradl kabelku... A ještě moc a moc dalších.

No. Půjdu radši na chvíli dělat kvočnu kuřátkům nebo se z toho...