Hlášky - kandidatura

Babi se o politiku vždycky zajímala.  Sleduje různé debaty a neúnavně komentuje aktuální dění .

Nemá to vůbec snadné. Když si uvědomím, že dokáže sledovat dění v několika dimenzích současně... Já bych v tom měla totální hokej. 

Cesty, které s Alim podnikají, velmi pozitivně rozšířily její politický rozhled. 

Světonázor má rovněž konstantní a neměnný. Za všechno můžou komunisti. Přes to nejede vlak. Nevím sice, v kterém teď a tady jsou aktuálně u moci, ale raději to nezpochybňuju. 

Vzpomínám si na hlášku z vtipu, který kdysi mezi lidmi koloval :

"To víš. Já ti to řeknu, ty to někde vykecáš a mě pak zavřou." 

A tak radši mlčím. Co kdyby náhodou... 

Poslední dobou se často mluví o volbách, což babi nemohlo uniknout. Přeci jen mě zarazilo, když začala hovořit o kandidatuře. 

Babi: " Já se jim na to vyprdnu. "

Já: " Na co? "

Babi: " No na ty jejich řeči. Prostě se jim na to vykašlu. " 

Já:  "Na co se vykašleš?" 

Babi: " No. Na to, jak mě ukecávaj." 

Já:  "Kdo tě k čemu ukecává?" 

Babi: "No chtějí mě jmenovat." 

Já:  "Kam jmenovat?" 

Babi: "No do vlády. Na prezidenta." 

Polkla jsem naprázdno. Vůbec jsem netušila, že má babi takové ambice. 

Sice nevím, ve které části časoprostoru se jí této pocty dostalo, ale samozřejmě má moji plnou podporu. Věřím, že bude člověkem na svém místě. 

Doufám, že její kandidaturu podpoříte i vy. Aby byl ten svět zase v pořádku. 

Ali přítel nejvěrnější - 65 - ONI

Někdy je náš dům jako časoprostorový průchoďák. Úplná invaze. 

Tuším, že v tom má zase prsty Ali. Až se mi chce zakřičet "Proboha! Zavítejte tu bránu! Vždyť je to tu jako na Václaváku." 

Ne, že bych já osobně někoho viděla, ale babi o NICH mluví neustále. 

"Kdy přijdou?", "Nebudou mít o nás strach?", "Byli tady a říkali, že to musím udělat.", "Zkontroluj to, aby mi nevynadali, že to mám špatně.", "Byla jsem s NIMI na procházce.", "ONI odešli a nechali mě tady."... 

Když se zeptám, koho má na mysli, odpoví vždy "No. ONI."

Je mi trochu trapně. Nedokážu babi vysvětlit, že vůbec netuším, o kom to mluví. Nikoho totiž nevidím, ani neslyším, natož abych o NICH cokoliv věděla. Jednoduše nemám ani páru. 

A tak si tu tak žijeme. Já, babi, přítel a ONI. 

Ne, že by mě nějak obtěžovali. To nemůžu říct. Naturelem jsem v podstatě komunitní člověk. Plný barák lidí mi nikdy nevadil. Naopak mi to, svým způsobem, vyhovuje. Mám ráda, když je kolem šrumec. 

Jenže ONI komunikují výhradně s babi, takže si s NIMI moc srandy neužiju. A to nemluvím o tom, že jsou chvíle, kdy jsem radši sama. Nestojím o žádné šmírování ani očumování.

Občas se snažím cílenými dotazy zjistit něco bližšího, ale zatím bez výsledku. 

Babi: "Neměly bychom už jít?" 

Já: "A kampak bychom měly chodit?" 

Babi: "No, aby nás nehledali. Říkali, že máme večer přijít." 

Já: "A kdo?" 

Babi: "No. ONI. Aby na nás nečekali." 

Já: "Kdo ONI?" 

Babi: "No. Jak k NIM chodíme na jídlo." 

Já: "Ale my přece nikam na jídlo nechodíme. Vaříme doma. " 

Babi: "Tak to jsem ráda. Mně už se stejně nikam nechtělo. A kde budeme jíst?" 

Já: "No přece v kuchyni. Ty už máš hlad?" 

Babi: "Ne. Já jen jestli si můžu jít lehnout." 

Je to marný, je to marný, je to marný. 

Co mě však na té  "invazi" zaráží nejvíc je fakt, že bych si podle NICH mohla řídit hodinky. Padne pátá odpoledne, a jsou tu. 

Už několikrát mě napadlo, jestli třeba s babi nehrajou nějakou hru. Třeba na "krvavý koleno". Nevím, proč mě napadla zrovna tahle. 

Byla to obdoba hry na honěnou. Dodnes si pamatuji, jak jsme odříkávali:

... Šestnáctá hodina odbyla, lampa ještě svítila, sedmnáctá hodina odbyla, lampa zhasla! Následovala honička. Kdo byl chycen, stal se krvavým kolenem. 

Podobnost je samozřejmě čistě náhodná. Sedmnáctá hodina padne a babi zhasne v hlavě. Jako kdyby nebylo cílem hry někoho chytit, ale vypnout spojení. 

Tuším, že tuhle vypečenou hru vymyslel Ali a možná do ní zapojil i ONY návštěvníky z jiného teď a tady. 

Nevím, jak to dělají, ale jednou na to přijdu. Možná už zítra, pozítří, za týden, měsíc ... 

Magnesia litera - blog roku - nominace

 Vážení příznivci i věrní čtenáři. 

Dovolte mi prosím, abych se s vámi podělila o velikou radost.

Příběhy, které s vámi již přes rok sdílím, byly nominovány na cenu Magnesia litera, v kategorii blog roku.

Pokud vás povídání o soužití s Alim alespoň trošku baví, věnujte mu, prosím, svůj hlas na stránkách Magnesia litera:

Blog Hana Vondráčková, Puberťačka před důchodem 

https://www.magnesia-litera.cz/#nominace

 

Puberťačka před důchodem

Hana Vondráčková

Zobrazit blog 

Blog Puberťačka před důchodem vznikl podle autorčiných slov „jako ventil na vypouštění přebytečné páry při péči o mámu s alzheimerem. Podobné jištění má každý kotel, u kterého hrozí výbuch z důvodu přetlaku. Tak proto.“ Alzheimeru se na blogu říká familiérně Ali a je to spolubydlící, který se do života autorčiny maminky i autorky samotné jednoho dne prostě nastěhoval. Nikoho se neptal. Zápisky o strastech spojených s nemocí jsou otevřené, upřímné, často mrazivé, ale skoro pokaždé humorné. Jde o humor černý, to se rozumí. A ačkoli je zde tato zákeřná nemoc všudypřítomná, čtenář má chuť číst příběhy s Alim dál a dál, aniž by se propadal do hlubší a hlubší deprese. Je to literatura plná voňavé i zapáchající člověčiny a neuhasitelné žízně po životě.

Moc děkuji za všechny zaslané hlasy. Sice se nepodařilo vyhrát, ale i tak je to velký úspěch. 

Nechci nic zakřiknout, ale pokud všechno půjde dobře, dočká se blog knižního vydání. 

Držte prosím palce. 

Hanka ❤️