Ali přítel nejvěrnější - 118 - obsluha brány

Rozptýlené části mysli se nám zadrhli někde v časoprostoru, a já se začínám obávat, že ty chybějící kousky už nikdy nedáme dohromady. Přes den je  to celkem v pohodě, ale padne čtvrtá odpolední a babi začne být akční. 

Její mozkové závity jedou na plné obrátky, z hlavy se jí skoro kouří, ale ne a ne najít jakýkoli záchytný bod. Neúnavně hledá ztracený čas, domov, přátele, příbuzné, holky, kluky a bůhví co ještě. 

Babi: "Jé. Ty seš tady? Já pořád čekám na tu holku, jak tady byla. Najednou někam zmizela a říkala, že na ní mám počkat."

Já: "Ale babi. Nikdo tu nebyl a nejspíš ani nikdo nepřijde."

Babi: "Ale on říkal, že půjdeme domů."

Já: " Tak kdo to byl? Ona nebo on?"

Babi: "Já nevím."

Já: " Já taky ne. Ale za celý den tu opravdu nikdo nebyl, nikdo tě nepřivedl, ani tě neodvede. Od rána sedíš na židli a nechceš nic dělat."

Babi: "Já už vím. Já si asi spletla barák."

Já: "Nic sis nespletla. Jen se ti něco zdálo."

Babi: "A není možný, že by bydlel tady někde kolem?"

Já: "To pochybuju."

Babi: "A nemáš telefon, že bych mu zavolala?"

Já: "A ty si pamatuješ telefonní číslo?"

Babi: "Počkej. Co von to říkal? Že dělá tady někde..."

Já: "A tobě se tady s námi nelíbí?"

Babi: "Já se budu muset jít podívat naproti do baráku, co tam je za jména. On se sem nedávno přistěhoval."

Babi mě vůbec neposlouchala. Snažila se vybavit si detaily imaginárního hovoru, který se odehrával pouze v její hlavě. Mě v podstatě nevnímala. 

Bylo zbytečné jakkoliv zasahovat do toku jejích myšlenek i vyřčených úvah. Jedna teorie střídala druhou a já v tom měla za chvíli takový hokej, že jsem to vzdala. Vím, že se situace bude zítra opakovat, stejně jako každý jiný den. Jako přes kopírák. 

Babi zkrátka stále někdo chybí do počtu. Ráda bych jí pomohla, ale nevím jak. Ti, o kterých hovoří, jsem v životě neviděla a babi o nich taky nic neví. Dost neřešitelná situace.

Trochu podezřívám Aliho, že má s těmi jejími stavy něco společného. Celý den ho není vidět, ale kolem té čtvrté se znuděně probere a začne s těma svýma trapnýma srandičkama. Já nevím, co ho na tom ještě může bavit.

Pomáhám babi, jak jen můžu a kvůli tomu nepodařenému návratu samozřejmě daleko víc. Na pomyslném žebříčku důležitosti jsem postoupila o další významný stupeň, neboť mi byla svěřena obsluha brány! To už babi opravdu sama nezvládá. Neudrží se pořádně na nohou, a pořád tak trochu vlaje ve větru. 

Už to máme celkem vychytaný, i když je pravdou, že se čas od času něco nepovede. Mívám totiž problém rozlišit, co je zásilka a co je určeno ke spláchnutí. To je nevýhoda nezvyklého spojení dimenzionální brány s poněkud přízemním zařízením. 

Ne vždy je však chyba na mé straně. Přestože jsem babi našila spoustu kusů vkládacích udělátek ze speciálního sacího materiálu, stane se, že zásilku k bráně prostě nedonese. 

Díky propracovanému systému však už tekutina nekončí bez užitku na zemi, ale bezpečně se zachytí na předem stanoveném místě. 

Dalším bonusem je, že tyto pomůcky mohu jednoduše přemáchnout a jsou zase použitelné. To je veliká výhoda, protože to nevyžaduje žádné další vícenáklady či údržbu. 

Mým nejdůležitějším úkolem je pohlídat, abychom omylem neposlaly i onen zádržný materiál. Jednak by to byla škoda, ale hlavně by se nám mohlo ucpat spojení, a to by byl malér.

Trochu složitější je, když babi potřebuje poslat tužší zásilku. Tady už je potřeba dokonalé souhry. Máme rozděleny úkoly. Babi tlačí, co to jde a já se snažím speciálními chvaty posunovat a hlídat trasu. 

Je to šichta, ale jsme tým a není nic, co bychom nezvládly. Tedy, abych nekecala. Taky se to občas nepovede. Co se dá dělat. To je prostě život. Přeci jen jsem ještě v zácviku. 

No nic. Žádný učený z nebe nespadl. Že jo. Snad si to tam nějak přeberou.

Ali přítel nejvěrnější - 117 - moribundus

Máme takové malé hospodářství. To už jsem psala. Každý den se zkrátka musí udělat, co je třeba. Jenže choroba si nevybírá a většinou na vás hupsne, ani nevíte jak. A já tentokrát chytla nějaký echt výživný moribundus. 

V plné síle se mě držel skoro pět týdnů a ještě dnes pokašlávám a jsem unavená. Zvířata se však neptají, jestli je vám blbě nebo ne. Obstarat je člověk musí, i kdyby se k nim měl doplazit. Plazila jsem se, co to šlo, ale byl to boj. 

Dalo by se říct, že jsem si sáhla na dno. Téměř týden devětatřicítky, bolesti kloubů a svalů. Do krku mi někdo vysypal střepy a kašel s rýmou už byl jen takový drobný přívažek pro zpestření situace, stejně jako pravidelné páteční zpracování masa a úterní drcení kostí. 

Přítel na tom nebyl o mnoho lépe, ale přeci jen měl mírnější průběh. Jediný, kdo byl v pohodě, byla naše babi. Já nevím, jak to ta ženská dělá, ale tenhle typ nemocí se jí prostě vyhýbá. Našeho zbídačeného stavu si samozřejmě ani nevšimla. Jediné, co jí zajímalo bylo, proč pořád ležíme. Byl to velmi intenzivní zájem. Zhruba v pětiminutových intervalech. 

"Vy dneska nebudete vstávat?", "Vy ještě spíte?", "A kdy už vstanete?", "Vstávejte. Už je světlo." 

Nejhorší problém byl však s komunikací. Babi hodně špatně vidí i slyší. Musí se na ní mluvit hodně nahlas, což byl za stávající situace téměř neřešitelný problém. Nešlo mi mluvit ani potichu. V podstatě jsem jen šeptala a i to mě dost vysilovalo. Jenže zkuste se promlčet neustálými a nekonečnými otázkami. Bylo to, jako když se domlouvá němý s hluchým slepýšem. Po pár pokusech o znakovou i posunkovou řeč jsem to většinou vzdala a jen bezmocně nad tím mávla rukou.

Ona je s babi komplikovaná domluva i normálně. Sice již většinou používá standardní výrazy, ale velmi často jim přiřazuje úplně nový a leckdy nečekaný význam. Už jsem přemýšlela, že si začnu psát nějaký překladový slovník, abych věděla, že karta je plena, džbán je záchodová mísa, a že zástrk je kapesník. 

Nedokázala pochopit, že pokud není potřeba neodkladně něco dělat, jsme zalezlí v posteli a jsme rádi, že dýcháme. Na rozdíl od nás, byla plná energie. Sice částečně díky výživovým doplňkům, jako je například taurin, ale prostě byla.

No a abychom si to všichni hezky užili, hýřila i neutuchajícím zájmem o dění kolem baráku. Šourala se po chodbě sem a tam, otvírala vchodové dveře, ručkovala k brance a kontrovala, jestli náhodou někdo nepřišel, až jsem to nevydržela a ty prokleté dveře zamkla. Moc jsem si tedy nepomohla. Následovala totiž nekonečná řada upozornění, že nás někdo zamkl a nedostaneme se z baráku.

Chvíli bylo ticho a já slyším, jak se babi opět blíží ke dveřím. Už sahala po klice.

Já (šeptem z posledních sil): "Co tu zase vymýšlíš?"

V mžiku stáhla ruku z kliky a začala přerovnávat boty.

Já: "Hledáš něco?"

Babi: "Říkali, že si mám vzít sedmičku."

Já: "Jakou sedmičku?"

Babi: "Já nevím."

Já: "Tady žádná sedmička není. Běž zpátky do kuchyně. PROSÍM."

Babi se poslušně odšourala. Najednou koukám, jak si stahuje kalhoty a zvolna usedá na okraj gauče.

Já: "Co to děláš?! Chce se ti na čůrat?"

Babi (kategoricky): "Nechce."

Na nic jsem nečekala, rychle ji zvedla, natáhla kalhoty a snažila se jí co nejrychleji odvést na trůn. Jenže babi se začala zoufale vzpouzet a křičet "Já nechci!".

Podařilo se mi ji dotlačit až k "džbánu", jak teď říká a dokonce i usadit. "Karta" již byla samozřejmě mokrá. Babi trucovitě, ale poslušně seděla s nepřehlédnutelným výrazem boha pomsty:

Babi: "Mně se nechce."

Já (už trochu rozlobeně): "Ale chce."

Po malé chvíli bylo úsilí SAMOZŘEJMĚ korunováno úspěchem.

Já: "Tak vidíš, že se ti chtělo."

Ostentativně dělala, že mě neslyší, což po pravdě řečeno asi opravdu neslyšela, i když jsem do toho dala úplně všechno. Krk celej naběhlej a bolavej. Hlasový klid, o který jsem se dlouhodobě snažila, se zkrátka opět nekonal.

Usoudila jsem, že babi začíná nějak blbnout, takže je čas na odpoledního šlofíka. Uložila jsem ji do postele. Naštěstí už bez odporu. Hned usnula. Jako andělíček.

Hodinka nádherného ticha. Nic krásnějšího jsem dlouho nezažila. TO TICHO!