Ali přítel nejvěrnější -116 - babi se pomalu vrací

Už je to více než měsíc, co se nám babi s Alim zatoulala do hloubi vesmírných dálek. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že se jednalo o nevydařený pokus o teleportaci do jiné galaxie. Zatímco  proces tam prošel hladce, na zpáteční cestě se něco zadrhlo a mozek se někde na půli cesty zasekl.

Zkoušela jsem všechno možné, aby se podařilo alespoň část mozkovny dostat zpět na své místo. A musím s povděkem zkonstatovat, že se nám v tomto ohledu podařilo dosáhnout částečného úspěchu. Jako poměrně zásadní v prvotní fázi záchrany považuji okamžité nasazení paralenu, který zafungoval jako jakýsi magnet, kterým je uniklá kapacita pomalinku přitahována zpět. 

Babi díky tomu začíná hovořit i řečí našeho kmene. Pozvolna, ale jistě. Občas jí sice ještě nějaký ten novotvar uklouzne, ale k základní domluvě to stačí. Zejména dopoledne, kdy ještě není tolik unavená. Vnímám to jako pozitivum, i když jsem neustále ve střehu. Přesto věřím, že dobu kódované komunikace máme za sebou. I když... občas zapomene a řekne třeba:

Babi: "Bude patupi potupi?"

Když na mě tohle spojení vybalila, absolutně jsem netušila, cože to vlastně chce. I když mi to několikrát zopakovala. Až dnes ráno mi to konečně docvaklo. S největší pravděpodobností to mělo být "hamity, papity", což v překladu znamená "něco dobrého na zub". Pozdě, ale přece. Malé, ale ne bezvýznamné vítězství nad komunikačním šumem. 

Třeba se to někdy opravdu naučím. Pomalu. Po krůčkách. Když si vzpomenu na úplně první pokusy o komunikaci, kterou se mnou babi vedla po svém nepovedeném návratu...:

Já: "Babi zatlač, ať si můžeš jít lehnout."

Babi se bez jediného slova sehnula k zemi. Do prázdné dlaně ze vzduchu nabrala něco, nevím co. Ruku pak umístila před sebe jako knihu, soustředěně se zahleděla do (z mého pohledu) prázdné dlaně a začala mumlavě "číst":

Babi: "Tisíc devět set padesát, třicet pět padesát, sto devadesát osm..."

Já: "Babi prosím. Zkus zatlačit."

Babi na mě vrhla pohled, který byl tak výmluvný, že jsem přestala naléhat. Patrně právě prováděla nějaký důležitý rituál, jehož účel mi dodnes zůstává skryt. Po chvíli svůj zrak přesunula ke své svatyni. Dlouho ji za pomoci rukou zkoumala a opět začala "číst":

Babi: "Teplý, studený... sto padesát osm... já to nemůžu přečíst."

Já: "Tak to nečti a zatlač."

Babi: "Nejde to přečíst. Já na to nevidím."

Vzdala jsem to a oblékla ji do pyžama, smířena s tím, že budu ráno muset převléknout celou postel. Únik je prostě únik a babi se evidentně zpátky k nám nechtělo. Jen mě mrzelo, že jsem si všechna ta čísla nezapsala. Možná to byly nějaké důležité indicie, a mým úkolem bylo je rozluštit a zachránit svět před zkázou. Nebo mezi nimi byla výherní čísla Sportky. Škoda. Nejspíš budu nadosmrti chudá a zachráním leda tak kulový. Co se dá dělat. Babi už ta čísla nezopakovala.

Zatímco téměř čtrnáct dní byla roztomilé a usmívající se miminko, které téměř nemluví, udělá bez protestů vše, co se po ní chce a dobře baští, dnes už opět řeší všechno možné i nemožné, a chvilkama tak připomíná zaseknutou desku. Navíc ji musíme neustále hlídat, aby nám někam nezdrhla.

Babi: "Tak já půjdu. Mějte se tu hezky..."

Já: "A kampak jdeš?"

Babi: "No domů."

Já: "Doma jsi tady. TADY bydlíš."

Babi: "Neblbni. Maminka na mě doma čeká. Pomůžeš mi?"

Podívala jsem se z okna na zataženou oblohu, zledovatělou silnici se zamrzlými hroudami bláta a sněhu.

Já: "Tak na to zapomeň. Podívej se, jak tam je. Já nikam nejdu."

Babi: "No... ale... mě tu měli vyzvednout. Chlapi. Já MUSÍM jít."

Já: "Ale venku nikdo není. To jste se asi špatně domluvili."

Babi: "Ježiši. To mě tu nechali? Maminka mě bude hledat. Že jsem sem chodila!"

Já: "No jo. Co já mám dělat? Já ty chlapy neznám. To jste se měli pořádně domluvit. Ale neboj. Jestli pro tebe přijdou, tak určitě zazvoní."

Babi: "A v kolik jede autobus?"

Já: "To tedy fakt nevím."

Ještě dlouho pak řešila jízdní řád a odmítala připustit fakt, že už maminka není. Když jsem však na stůl rozložila puzzle, bylo po cestování.

Není to s tím mým pokladem jednoduchý, ale na druhou stranu, mohlo být hůř. 

Ali přítel nejvěrnější - 115 - problémy s komunikací

Cestování časoprostorem v rámci naší planety už asi nebylo pro babi s Alim dostatečně cool. Mají ho za ta léta procestovaný skrz na skrz. Rozhodli se tedy, že rozšíří svoje pole působnosti a začnou prozkoumávat i zbytek naší galaxie, ale dost možná i mimo ni. Napadlo mě to ve chvíli, kdy babi začala ke komunikaci používat sice vysoce sofistikované, ale pro mě zcela nesrozumitelné způsoby dorozumívání. Jako kdyby mluvila v jakýchsi tajemných kódech. 

Byl to pro mě docela šok, protože jsem na takovéhle změny nebyla vůbec připravená. Kdyby alespoň něco řekli předem. Naprosto nečekaně mě postavili před hotovou věc, aniž by mi dali čas se trochu připravit. Jednoduše mě hodili do vody a plav. Ne že bych na nejrůznější výstřelky nebyla zvyklá, ale přece jen mě poněkud zaskočilo, když se babi tímto způsobem rozhodla komunikovat i se mnou. Například:

Já: "Kampak jdeš babi?"

Babi: "H7"

Vůbec jsem nevěděla, jak na to reagovat. Koukala jsem na ni a nevěřila vlastním uším. Hlavou mi prolétla myšlenka, že se třeba stala tajnou agentkou se zvláštním pověřením (doufám, že ne zabíjet). Taková novodobá Mata Hari. Následně se mě však zmocnila obava, aby mi babi nevyzradila nějakou tajnou informaci. Nerada bych ji totiž ohrozila. Znám se. Nikdy neudržím tajemství moc dlouho. Přesně z tohodle důvodu nakupuji vánoční dárky na poslední chvíli.

Jenže tohle nebyl jediný způsob nové komunikace. Když selhalo dorozumívání pomocí kódů, zkusila telepatii. Seděla, upřeně na mě hleděla, chvílemi se usmála a snažila se mi sdělit něco, bůhví co. Patrně si vůbec neuvědomila moji absolutní nepřipravenost. Copak já ovládám telepatii!? Chtělo se mi zakřičet "Babi, já ti vůbec nerozumím!". Můj mozek není na takovéhle způsoby komunikace připraven. I když se soustředím jak nejlíp umím, abych zachytila alespoň něco, tak NIC.

Snažím se jí vysvětlit, že na mě musí mluvit normálně. A hlavně NAHLAS. Jenže babi je tak nadšená z nově získaných schopností, že už naši pozemskou mluvu odmítá používat. Na druhou stranu musím uznat, že se opravdu všemožně snaží mi tyto sofistikovanější způsoby přiblížit. Evidentně jí naprosto pohltily. Jenže já byla na jazyky vždycky tupá. Prostě analfabet.

Já: "Tak co babi? Nepůjdeme se na chvilku projít? Ať se trochu vyvětráme?"

Babi: "Á imu šec."

No jo. Je to marný. Je to marný. Je to marný. Tohle se přece nikdy nemůžu naučit. Zkoušela jsem se zeptat přítele, jestli neví, co mi babi odpověděla. Jenže on je na tom s jazyky úplně stejně. 

Abych předešla dalším komunikačním šumům, učinila jsem několik opatření, aby mi nemusela složitě vysvětlovat, co právě potřebuje. Jako první jsem přestavěla pokoj tak, aby měla přenosné teleportační víceúčelové zařízení přímo u postele. Je to jistější. Má ho hned u ruky pro případ, kdyby se noví galaktičtí přátelé rozhodli nečekaně navázat spojení. Zejména v noci. Zajišťuji zkrátka logistickou podporu a dohlížím, aby se nemusela zabývat nepodstatnými a přízemními věcmi. 

Jsou však chvíle, kdy mě opravdu zaskočí. Věděli jste například, že zubní protéza musí být na noc zasunuta mezi nohama? Taky mi to přišlo absurdní. Jenže babi trvala na důležitosti umístění právě tam. Důrazně mi vysvětlila, že to tam musí být, protože to tam patří. Sice netuším, jakou funkci může tento, na první pohled obyčejný předmět v těchto místech zastávat, ale patrně to nějak souvisí s tou komunikací. Jinak si to neumím vysvětlit. 

No. Radši přestanu přemýšlet nad věcmi, kterým nerozumím. Babi určitě ví, co dělá.