Bylo týden před úplňkem a Ali se rozhodl, že mě v tomto magickém období připraví o poslední zbytky zdravého rozumu. Pět dnů nás doslova terorizoval a vyloženě si to užíval. Vysál ze mě tolik energie, že bych s ní snad utáhla celej barák. Nepokrytě nám vyhlásil válku a bylo to hotové peklíčko.
Začalo to ve středu. Zrovna jsem zahájila generální úklid domácnosti. Měla přijet dcera s vnoučátky, a tak jsem to vzala z gruntu. Mytí oken včetně konzervace rámů, výměna povlečení, stažení všech dek, nábytek, luxování... prostě celý den jsem šůrovala a zastavila se až večer.
Už v poledne mi babi připadala poněkud zmatená. Pořád se chodila na něco ptát. Byla jako zaseknutá deska.
Babi: "Můžu se na něco zeptat? Půjdeme ještě někam?"
Já: "Kam bysme chodily?"
Babi: "No já myslela, že ještě někam půjdeme. Třeba na oběd."
Já: "Oběd ti za chvíli ohřeju. Na to nikoho nepotřebujeme."
Babi: "Aha."
Visela jsem na okně a snažila se nespadnout ze židle. Babi se objevila ve dveřích. Snad už posté.
Babi: "Můžu se na něco zeptat?"
Já: "Na copak?"
Babi: " Představ si, že jak tady byli, tak mi ukradli kabelku se všema dokladama a penězma."
Už při prvním slově jsem věděla, co chce říct. Otázka peněz jí poslední dobou dost trápí. Řešíme to každé boží odpoledne i večer. Vzmohla jsem se jen na "zahajovací" odpověď, po které vždy následuje řada dalších otázek a odpovědí.
Já: " Babi. Nikdo ti nic nesebral."
Babi: "Ale jo. Hanka. Vzala si to k sobě a teď to někde utrácí za kdoví jaké blbosti. A kde vůbec je? Už jsem jí neviděla kolik let."
Na to, že babi kradu peníze jsem už celkem zvyklá. Říká mi to každou chvíli. Většinou se ukloním, představím se a tím je problém vyřešen. Tentokrát se však na této myšlence zasekla a nehodlala ji opustit. Byla jsem unavená. Ruce u kolen jako orangutan, kolena zvolna vypovídala službu a tento typ otázek se mi pomalu kůží provrtával do centra mé nervové soustavy. Měla jsem pocit, že jestli s tím nepřestane, nejspíš exploduju.
Já (prosebně): "Už dost babi. Nemuč mě. Dneska ne. Prosím."
Babi: " Já tě nechci mučit. Já tě mám ráda. Já jen, abyste o ty peníze nepřišli. Byla by to škoda. Chodí mi tam hodně peněz."
Já: "Neboj. Nikdo ti nic nevzal. Všechno mám u sebe."
Babi: "Jé. To se mi ulevilo. To mám radost."
Já: " Já vím. Jako vždycky."
Visela jsem na dalším okně a ze židle se snažila dosáhnout na odsunuté háčky. A jak tak opatrně balancuju, periferně vidím šourající se postavu. Instinktivně zatínám zuby.
Babi: "Můžu se na něco zeptat?"
Já (udýchaně): "Babi teď ne. Prosím."
Babi: " Já jen, že bude potřeba mi sem přehlásit účet. PINkartu. Chodí mi tam celý důchod."
Já: "Babi. Běž do kuchyně, na stole máš ceduli a tam je všechno napsané."
Doufala jsem, že to babi na chvíli zaměstná, bude mít nějaký pohyb a já získám trochu času na dověšení záclon. Po chvíli se však babi vrací.
Babi: "Můžu se na něco zeptat?"
Já (zoufale): "Ne!"
Babi: "Tam píšou, že ty moje věci má Hanka. Určitě mi dělá průvan v peněžence i na PINkartě."
A tak to šlo celý den, i druhý den... a přiznám se, že už jsem před babi zbaběle zdrhala, kdykoliv jsem ji slyšela přicházet. Věta "Můžu se na něco zeptat?" už mě doslova fyzicky bolela. V pátek dorazily děti a trochu babi zaměstnaly. Opravdu jen trochu. Otázky nepřestaly. Jen nás na ně bylo víc. Dětem to naštěstí přijde legrační, takže si s babi i Alim rády povídají a nejsou u toho poťouchlé.
Dcera však byla z babi poněkud rozpačitá. Dlouho ji neviděla, takže ji toto rozpoložení trošku zaskočilo. Něžně mě pohladila po zádech a přivinula k sobě. Babi seděla na gauči.
Babi (na dceru): " My už jsme se někde viděly. Že jo?
Dcera: " Já jsem tvoje vnučka."
Babi: "Já myslela, že se známe z dětství."
Dcera: " To jsem ještě nebyla na světě."
Babi (na mě): " A ty jsi moje maminka?"
Já: "Ne. Já jsem tvoje dcera."
Babi: "Mně to přišlo divný. Jsme skoro stejně starý..."
Dcera se na mě pobaveně podívala a vzdala se komentáře.
V podobném duchu probíhal celý víkend. Ali si užíval své místo na výsluní a byl jak utržený z řetězu. V neděli miláčci odjeli a my zůstali s Alim sami. Zkoušel to na nás ještě v pondělí, ale to už na mně bylo vidět, jak moc jsem na něj nazlobená a dávala jsem mu to zcela nepokrytě najevo.
V úterý to Alimu docvaklo. KONEČNĚ!! Konečně pochopil, že takhle to fungovat nebude. Bylo to TAK úlevné, že jsem mu za to i poděkovala.
Jó když se dva dokážou domluvit, je to skvělé. A tak s babi zase chodíme na procházky, zpíváme si do kroku " Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu... ".
Krása střídá nádheru a babi už je zase babi a ne Alibabi. Co chtít víc? Už nic.