Ali přítel nejvěrnější - 58 - cedulky

Po celém našem domě je rozmístěna spousta cedulek. Jsou na nich všechny základní informace pro případ, že by Ali nebo nedej bože babi některou skutečnost zapomněli. 

Mají je všude. Na každé skříni, dveřích, na stole, poličkách... Oba dva je však totálně ignorují nebo dělají, že je nevidí. 

To by mi až tak nevadilo, kdyby se mě babi každou chvíli na některou z těch informací nezeptala. 

Je sice možné, že mě jen tak z legrace zkouší, jestli si to jako všechno pamatuju, ale ruku bych za to do ohně nedala. 

Vím, jaký je Ali pokušitel i kolik naschválů dokáže udělat. A babi? Ta je taky pěkný kvítko. 

Samozřejmě. Existují i výjimky. To babi cedulku najde, přečte, ale... 

Zrovna tuhle. Koukala jsem na televizi a babi luštila svoje oblíbené křížovky. Půl dne jsem o ní skoro nevěděla. 

Najednou nakoukla ke mně do pokoje. 

Babi : "Ahoj. Tady na ceduli je napsáno, že ty moje věci má moje dcera Hanka. Jenže já teď nevím, kde je. Měla jsem nevlastní dceru, a pak vlastní, ale ta už umřela..." 

Chtělo se mi zakřičet "Moje máma jenom jednu dceru má, a tou jsem já!"

Jenže pak jsem si uvědomila, že by mi to asi stejně nevěřila. Ve snaze trošku odlehčit situaci jsem se zeptala. 

Já : "Vypadám jako zombie?" 

Babi : "Ne. Takže ty nejsi moje dcera? 

Já : " Jsem. "

Babi : "A kde je ta druhá?" 

Já : "Žádnou druhou jsi nikdy neměla." 

Babi :  "Mně už se to všechno plete. " 

Já :  "Tak pojď. Dám ti večeři." 

Doufala jsem, že tímto je problém vyřešen. Jenže. Po večeři to babi zase začalo vrtat v makovičce. 

Babi:  "A nemohla bych tu dneska spát? Já nevím, jak bych se dostala domů. Jsem nějaká sevřená. Není mi dobře. Půjdu si asi lehnout." 

Poslední větu téměř šeptala, aby výstup nabral na dramatičnosti. 

Já :  "A není trochu brzo? Vždyť je teprve pět." 

Babi:  "Myslíš? Ale mně je OPRAVDU špatně." 

Já :  "A nezahrajem si karty? 

Babi (nadšeně) : " Tak jo! To by šlo."

Nějakou chvíli hrajeme a babi trapně vyhrává. Nevím, jak to dělá, ale když sedne ke karbanu, je to, jakoby se vrátila o padesát let v čase a zrovna se zvedla od hracího stolu.

Babi : "Budu mít smůlu v lásce. To asi dneska žádnej milenec nepřijde." 

Přesla jsem tuto posměšnou poznámku mlčením. Nenechám se přece vytočit. Ne nadarmo se říká, že první vyhrání z kapsy vyhání. Nakonec byla hra více méně vyrovnaná, takže do hajan jsme šly obě spokojené. 

No. A mně budiž útěchou, že ten milenec asi nepřijde ani za jednou. 

Ali přítel nejvěrnější - 57 - zásadní otázka

Stářím se člověk scvrkává. Je to nezvratný fakt, ať se nám to líbí nebo ne.

Kdysi jsem přemýšlela, proč vlastně ve stáří touto změnou fyzična procházíme. Jaký to má důvod? Jaký to má cíl? K čemu je to dobré? 

Přece to nemůže být jen kvůli "skladnosti". To by bylo i na mě trochu moc morbidní. 

Co tam je dál? Zemská přitažlivost. Měknutí kostí... A co různá rčení? Měl těžký život, člověk neunese všechno, bylo to těžký, cítil obrovskou tíhu, měl těžké břímě, stáhl se do sebe ... 

Kdo ví?

V každém případě se zkrátka zmenšujeme. 

Nedávno jsme měly malý spor. Babi tvrdila, že je větší, něž já. Nenechala si vymluvit, že už to dávno není pravda. Neuvěřila, ani když mi při přeměrování koukala na krk a Ali souhlasně kýval. 

Říkám jí  "Babi. Koukej. Vždyť jsi o hlavu menší."

Jenže babi zatvrzele trvala na svém a naprosto iracionálně odmítala uznat to, co bylo naprosto zřejmé. 

Občas se s babi špičkujeme. Tentokrát se však jednalo o věc zcela zásadního charakteru. Která z nás je větší blbec.

Jsem beran a babi býk. Šlo o princip. Ani jedna z nás nechtěla uhnout ani o píď.

Nakonec jsem vyhrála.

Díky této příhodě jsem si vzpomněla na jednu úžasnou kolegyni. O padesát let starší dámu, která s patřičnou hrdostí používala nádherné rčení:

"Já nejsem žádnej malej vůl!"

A o nic menšího nešlo. 

Ali přítel nejvěrnější - 56 - já už jedla

Rozmohl se nám tu takový nešvar, jak by řekl klasik. Stává se, že se s babi nemůžeme shodnout na tom, jestli jedla nebo ne.

Nejdřív jsem podezřívala Aliho, že je rozežranej a všechno sní, nebo že naopak odněkud tajně nosí jidlo, což následně způsobí, že babi nic dalšího nechce. 

Jenže pak jsem si uvědomila, že to může být úplně jinak. 

MOŽNÁ Aliho obviňuju neprávem.  Minimálně v tom druhém případě.  Klidně se totiž může stát, že se babi nacpe během některé z návštěv časoprostoru. 

U babičky buchtu, u maminky třeba guláš...  Mohlo by to vysvětlit skutečnost, že je údajně nacpaná, jako řeznickej hafan.

Budu si s Alim muset promluvit, aby ji trošku hlídal a občas připomněl fakt, že na ni čekám s jídlem. 

Vím. Není to úplně jednoduchý úkol.  Babi je velký mlsoun a sladkostem nikdy nedokáže odolat. Uhlídat ji proto nebude vůbec snadné. 

Jakmile se totiž v prostoru nachází něco sladkého, můžete se vsadit, že to zmizne rychlostí blesku, aniž by si toho kdokoliv všimnul. Následně pak samozřejmě zapírá, že vůbec nic neviděla. 

Pokud to dělá i na návštěvě, dochází pak k úplně zbytečným nedorozuměním. Jako třeba včera. 

Já: "Tak co babi, můžu už ti nandat večeři? "

Babi: "Já nic nechci. Už jsem jedla." 

Já: "Jak jedla? Vždyť jsi měla naposled oběd!?" 

Babi: "Nene. My už jsme jedly s holkama." 

Já: "S jakejma holkama?" 

Babi: "No. Jak tady byly. Pozvaly mě na večeři." 

Já: "Aha" 

Trochu mě to naštvalo. Přece jsem celé odpoledne nelítala kolem plotny zbytečně!? Odmítla jsem se vzdát a  strategicky zvolila vyčkávací taktiku v kombinaci malého, nevinného úskoku. 

Druhý pokus proběhl o půl hodiny později. Babi byla zabraná do křížovek. V tomto rozpoložení není tak obezřetně, a já tak mohu použít připravené lsti. Poučena předchozím neúspěchem, nahradila jsem otázku oznámením. 

Já: "Tak babi. Dej si to na stranu. Přinesu ti večeři." 

Babi: "Ale ne moc." 

Já: "Jasně. Jako vždycky." 

Ještěže tyhle finty fungujou. 

S Alim si však určitě promluvím. Ať mi babi v těch paralelních světech nedělá ostudu. 

Ali přítel nejvěrnější - 55 - léto budiž pochváleno, podzime vítej

Léto budiž pochváleno, ale už jsem docela ráda, že je podzim.

Dřevo je pod střechou, z letošní sklizně je v podstatě vše zpracováno, takže se už těším na dlouhé klidné dny, kdy budeme s babi zase hrát žolíky, na které teď nebylo mnoho času a přikládat do kamen.

Ali si ze mě neustále dělá šoufky a tahá babi po všech čertech. Zapomíná, že už nemá tolik sil, jako dřív. Vím. Cestuje moc ráda. Vždycky to milovala. Chápu i to, že pozvání na výlet nikdy neodmitne.

Jenže. Ty paralelní světy se jí pletou čím dál, tím víc. Chodí pak za mnou s prosbou o pomoc, zorientovat se v jednotlivých dimenzích.  

Jenže jak to mám udělat, když cestovat časem prostě neumím?

Zrovinka dnes. Vrátily jsme se z procházky. Chodíme pravidelnou trasu ke stromu mezi poli a zpět. Babi si sluníčko vyloženě užívala a na "otočce" zanotovala. "Sláva nazdar výletu, utřem nudli, už jsme tu." 

Celou cestu zpátky domů mi pak vyprávěla o svých pracovních úspěších z dob, kdy byla mladá.

Ty příběhy znám dávno nazpaměť. V mnoha neustále přibývajících verzích. Uvědomuji si tu ohromující nekonečnost paralelních světů. Každá sebemenší odchylka od původního příběhu dá vzniknout nepřebernému množství nových pokračování. 

Bohužel stále nejsem schopna sledovat překotnost jednotlivých linií příběhů. Můj mozek je jednoduše omezen jediným teď a tady. 

Po procházce si šla babi odpočinout. Jenže během oddechu se jí nějak prolnuly výlety s Alim a procházka se mnou. Zmateně procházela celý dům a pokládala zdánlivě nesmyslné otázky. 

Babi : "Nevíš kdo mě porodil? Ty a nebo moje máma?" 

Já: " Co myslíš? Zkus se zamyslet." 

Babi : "A ty jsi moje máma? Já jak furt někde jezdím, tak jsem z toho úplně zmatená."

Já : "Tvoje maminka umřela před čtyřiceti lety." 

Babi : "Aha. A kdo mě porodil? Ty?" 

Já : "Babi kolik ti je? Myslíš, že by bylo možné, abych tě porodila? Porodila tě tvoje maminka." 

Babi : "A kde je maminka? Byla tu s námi ne?" 

Já : "Tvoje maminka už dávno umřela." 

Babi : "Ale tatínek umřel později. Že jo? Mně úplně vypnul mozek." 

Já : "Ten umřel před 76 lety."  

Babi se propadla do sebe, oči se ztratily někde v dálce. Zhroutil se jí svět. Hromádka neštěstí. Chtěla jsem ještě něco říct, ale nic mě nenapadlo. 

Naštěstí už byl večer a babi si šla po náročném dni brzy lehnout. Jestli během noci dokázala najít odpovědi na své otázky nevím. Snad ano. 

Jisté je jen jediné. Ráno přijde do kuchyně, v jedné ruce talířek od čokolády, v druhé kýbl z nočního trůnění a řekne 

"Dobré ráno. Já jsem spala jako dudek. Takhle dobře jsem se nevyspala, ani nepamatuju. Co budeme dneska dělat?" 

A tak to prostě je.