Babi se po nemoci nechce vůbec nic dělat. Přestože se viditelně nudí, odmítá se do čehokoliv zapojit. Nezabírají puzzle, karty a dokonce ani oblíbené křížovky. A tak sedí v kuchyni, otrávená jako malajský šíp a přemýšlí nad nesmrtelností chrousta. Jako kdyby s Alim drželi bobříka mlčení. Tento stav už trvá skoro tři týdny. Uvítala jsem proto, že se k nám na prodloužený víkend přijela podívat naše milovaná vnoučátka.
Pokaždé, když přijedou, rozzáří a rozhýbou celý dům. A musím říct, že se jim skutečně ten malý zázrak podařil a dokázali babi probudit z letargie a zapojit jí do svých her na dlouhé hodiny. V tom byla naprosto geniální hlavně Esterka. Rozložila před babi spoustu figurek, zvířátek a bůhví čeho ještě a pusu v podstatě nezavřela.
Využila jsem situace, že je o babi postaráno, koutkem oka jsem pro jistotu zkontrolovala i Aliho a pustila se do vaření, respektive do obalování řízečků. Moc jsem ty dvě brebentilky nevnímala, ale přece jen mě občas z pracovního procesu vytrhla část hovoru z jejich herního zaujetí.
Esterka: "Babi, umíš nějakou pohádku?"
Babi: "Povídám, povídám pohádku o červeném prasátku, jak si lehlo do chládku..."
Esterka: "Tu znám. ... a povídalo pohádku o červeném prasátku, jak si lehlo do chládku..."
Babi: "... a nikdo ho neposlouchal."
Zacukalo mi v koutku, ale nechtěla jsem narušit jejich hru, a tak jsem se jen pousmála a pokračovala v práci.
Plynule jsem přešla ke smažení, otočená zády ke stolu, kde seděly. Z kousků komunikace jsem pochopila, že si hrají na školu a Esterka právě babi učí písmenka. Zaujal mě styl výuky a zaposlouchala jsem se, abych se taky něco přiučila.
Esterka: "Babi opakuj po mě. C, c, c. Cecilka má dlouhý cop a hraje si s cikánem."
Babi: "C, c, c. Cecilka má dlouhý cop a hraje si s cikánem."
Esterka: "Č, č, č. Čéče podej mi čokoládu."
Babi: "Č, č, č. Čéče podej mi čokoládu. A fofrem!"
Esterka: "Babi, to tam nebylo" Směje se.
Babi se šibalsky ušklíbla.
Esterka: "N, n, n. V nemocnici na vrátnici..."
Babi: "... kýchá Karlík, píchá ho kotník."
Esterka pobaveně pokračuje: "O, o, o. Ó drahá Olinko..."
Babi: "...koukej na hovínko a pofoukej mi kolínko."
To už jsem zbystřila a začala jsem si ty perly zapisovat. Babi měla vyloženě básnický den. Na každé nahození v rychlosti zareagovala.
Esterka: "P, p, p. Pepa papá, maminka ho přebalí..."
Babi: "... do postele povalí."
Esterka: "Q, q, q. Quído, Quído..."
Babi: "... utíkej na jídlo."
Vydrželo jim to dlouho. Nebudu zde vypisovat celou abecedu, kterou probraly opravdu důkladně a veselých příkladů na jednotlivá písmenka bylo dost a dost. Hlavně, že jsem mohla v klidu dovařit večeři.
Když k nám děti přijedou, snažím se být rozmazlovací babičkou. Tak, jak se sluší a patří. Pokaždé se na to těší a většinou už u dveří se mě ptají, jestli budou zase snídaně do postele. Tak to je jasný. Přece bych je neošidila. Jednohubky se šunkou, spousta ovoce a nějakou sladkou tyčinku. Bez toho by to nebylo ono.
Vstávám kvůli tomu brzy ráno, abych stihla obstarat všechna zvířata, než se mi ta drobotina vzbudí. Babi většinou spí dlouho, takže její snídani dělám až jako poslední. Tentokrát však vstala nezvykle brzy. Koukala na mě, jak připravuji dětem jídlo. Patrně měla pocit, že mi to moc dlouho trvá a na nápěv Vstávej, vstávej lenochu ospalý se dožadovala jídla:
Babi: "Neboj babičko, dostaneš pitíčko. Neboj se babičko, ty neumřeš."
Já: "Babi vydrž. Nejsem chobotnice. Hezky jedno po druhém."
Babi včerejší rýmování nějak chytlo. Pokračovala proto v dožadování, tentokráte na melodii Houfem ovečky sežeňte se všecky zanotovala:
Babi: "Houpy houpičky, babičce něco do hubičky..."
Když na ni konečně přišla řada, položila jsem před ní čaj a chleba. Následovaly prášky a jako každý den jsem následně postavila na kávu s nezbytnou tatrankou. Už je to takový náš rituál. Podávám babi krabičku s cukrem, aby si mohla kafe osladit. Babi popadla kostku a šup s ní do pusy:
Babi: " Děkuju. Už nechci."
Musela jsem se nahlas zasmát.
Já: " Babi to máš do kafe ne na jídlo."
Babi: " Jé. Aha. děkuji."
Zmohla jsem se jen na pobavené obrácení očí v sloup. Stejně už se děti domáhaly sladké snídaňové tečky a Bertík i svého oblíbeného "potulit".
Byl to náročný víkend, ale přežila jsem. Dokonce i v relativně dobrém stavu. Když však děti odjely, skočila na mě choroba. A tak tu teď smrkám, kýchám a děkuju Bohu, že to na mě hupslo až teď.
