Celý den byla babi v pohodě. Skoro jsme o ní nevěděli. Ani žádná nehoda se nekonala. Prostě klídeček a idylka. Až jsem si říkala, jakýže to božský klid. Ano. Klid. Ale před bouří. Odbyla pátá a babi se probrala k životu. No. K životu tedy moc ne. Spíš k mučení neviňátek.
Po odpoledním šlofíku se tradičně začala chystat k odchodu "DOMŮ". Už jsme na to zvyklí. Dělá to naprosto pravidelně, každý boží den. Aby nám náhodou doopravdy neodešla, zamykáme vchodové dveře a veškeré klíče odkládáme na mrazák. Snažíme se eliminovat i pokusy o útěk oknem, což je poměrně novinka.
Babi je zkrátka vynalézavá. Dvakrát už jsem jí načapala na parapetu v jejím pokoji a jednou to dokonce zkoušela i u mě, kde je přístup k oknu dost komplikovaný. Nejdřív sundala všechny věci ze skříňky, po které se přes postel plánovala dostat k oknu. Samozřejmě se svalila zpátky na postel a při té příležitosti vylila plný, poměrně velký džbán vody. Mokro bylo všude. V posteli, na zemi, ale i na babi. Poté, jakoby se nic nestalo, se přesunula zpátky do kuchyně a usedla ke stolu. Prostě syndrom mrtvýho brouka.
Ani bych o tomto jejím pokusu zdrhnout nevěděla, kdybych se náhodou nedotkla jejích zad. Byla celá mokrá. Včetně ponožek. To, že se při pádu uhodila o roh skříňky, jsem si všimla, až když se ranka začala vybarvovat. No. Nenudíme se.
Zkouší to na nás různými taktikami. Aby zmenšila naši ostražitost, začne nejdřív zavádět řeč.
Babi: "A co budete dnes učit?"
Já: "Jak učit? A koho?"
Babi: "No ty holky.?
Já: "Jaký holky? Copak já jsem nějaká učitelka?"
Babi: "Ne? A kdo mě teda bude učit?"
Já: "No to já nevím."
Odešla jsem do svého pokoje objednat několik balíků kalhotek na doplnění zásob. Mezitím se ze zahrady vrátil Petr. Z dálky tlumeně slyším:
Babi: "Tak kdy začneme s tím učením?"
Petr: "S jakým učením?"
Babi: "No já tě prej mám učit."
Petr: "Vy mě budete učit? A co?"
Babi: "No to já nevím. Říkali, že tě budu učit."
Petr: "Tak se na to vyprdnem ne?"
Babi: "A co budeme dělat?"
Petr: "No za chvíli budeme večeřet."
Po chvíli se babi zvedla a oznámila odchod "DOMŮ". Jenže. Dveře byly zamčené a my je odmítli otevřít, což babi vždy špatně nese. Vnímá to jako obrovské bezpráví a nespravedlnost. Nemohu se zbavit dojmu, že se občas díky tomu uchýlí i k nekalým praktikám či dokonce naschválům, proti nimž jsou pokusy o únik oknem naprosto marginální, jen aby dosáhla svého.
Uraženě se odebrala do svého pokoje, kam jsme ji nasměrovali s tím, že doma je TADY. Po několika minutách jsem po očku nahlédla, jestli je vše v pořádku. Babi seděla na posteli a právě dokončovala svlékání kalhotek. Přiskočila jsem a snažila se co nejrychleji zachránit situaci a posadit jí na trůn, který má hned vedla postele. Pozdě. Postel byla celá mokrá. Babi tam seděla jako ztělesnění boha pomsty. Na všechny otázky buď zarytě mlčela a nebo zapírala. Hotovej Fučík. Zatloukat, zatloukat, zatloukat. A když ti na to přijdou, zatloukat. To by babi šlo. "Nic si nepamatuju. "Já to neudělala." "Já nevím."
Po chvilce nabubřelého trůnění ze sebe přeci jen vytlačila zbytek. Oblékla jsem ji, sundala mokrou deku a šla dokončit objednávku. Ani ne po dvou minutách na mě volá Petr:
Petr: "Hani. Pojď se honem na něco podívat. To jsi ještě neviděla."
Lekla jsem se, co se stalo a vystřelila, div jsem se nepřerazila.
Babi seděla vedle kamen, s holým pozadím zapasovaným do kýblu na třísky a nemohla vstát. Nemístně jsem vyprskla smíchy. Měla jediné štěstí, že byl poloprázdný, a navrchu se nacházelo docela dost papírů na zátop. Jinak by měla prdelku rozpíchanou jako jehelníček a nejspíš i samou třísku. Samozřejmě opět zatloukala.
Já: "Babi, co tam děláš?"
Babi: "Já nevím."
Já: "Proč sis tam sedla?"
Babi: "Já si sem nesedla."
Já: "Jak to že ne?"
Babi: "Já jsem sem upadla."
Já: "A při tom padání sis stihla sundat kalhoty?"
Babi: "Já nevím."
Já: "Tys to udělala schválně viď? A moc se ti to nepovedlo, že jo?"
Babi: "Hm. Pomoz mi. Bolí to."
Přiznání je polehčující okolnost. Naštěstí už byla hotová večeře. Jakmile jsme před babi postavily talíř, zapomněla (tentokrát doopravdy), že vůbec nějaký kýbl s třískama existuje. Celý incident tak vyšuměl do ztracena. Po večeři si to sice opět zamířila ke vchodovým dveřím, ale to spíš jen proto, aby zkusila, jestli jsme si to náhodou nerozmysleli.
Uložila jsem ji do postele, přikryla peřinou až pod bradu a během několika minut spala jako neviňátko.
Jen my s Petrem víme, že tak úplně nevinné to dneska nebylo.