Ali přítel nejvěrnější - 99 - tajemní návštěvníci opět na scéně

Naši milí tajemní návštěvníci šli nějak podezřele do sebe. Poslední dobou se nějak moc uctivě drží venku. Možná mě slyšeli nadávat na to, jaký mi tu dělají binec. Teď jako kdyby se báli jít dovnitř. I babi si toho všimla. Stále hlásí pohyb osob v okolí. Mám neodbytný pocit, že jí jejich přítomnost v domě vyloženě chybí. Sedí v kuchyni jako boží umučení a neustále sleduje vchodové dveře.

Babi: "Přijde někdo?"

Já: "Ty jsi někoho pozvala?"

Babi: "Ne. Ale mám pořád pocit, že někdo přijde a nevím proč."

Já: "No jestli jsi nikoho nepozvala, tak to asi nikdo nepřijde."

Poslední dobou se babi cítí osamělá. Já bohužel nejsem úplně ideální společník. Nikdy jsem nebyla moc ukecaná. Jsem v podstatě  typický introvert. Ale hlavně znám všechny ty její příběhy nazpaměť. Ve všech verzích. Dokázala bych je slovo od slova odvyprávět i o půlnoci. Možná i pozpátku. Zkrátka, moc si se mnou nepokecá. Když přijde návštěva, snaží se vypovídat, co to dá. Jenže návštěva odejde a babi se opět ponoří do své samoty.

Zaregistrovala jsem, že pro své přátele z jiných dimenzí začala po podlaze tajně vytvářet jakési značky.  Asi aby lépe našli cestu. Přiznám se, že lidsky tomu sice rozumím, ale přeci jen mi to dost vadí. Nenápadně je stále otírám, zatímco babi je zarputile obnovuje.

Čas od času je však (ze svého pozorovacího stanoviště) zahlédne u vchodových dveří. Jenže, když ji pošlu, aby se šla podívat (protože já je nevidím), zmizí všichni jako pára nad hrncem. Je to sice dost nezdvořilé, ale jak se říká, jiný kraj jiný mrav. Možná je to tam u nich normální. Nicméně jsem přesvědčena, že je babi pozvat musela. Jak jinak si vysvětlit ty neustálé otázky jestli přijdou? Opakují se téměř každý den. To by nemělo logiku. Jestli oni jí neslíbili, že přijdou a pak se na ní nevybodli. Takové jednání nemám ráda. Když se něco slíbí, má se to dodržet a basta. Chudák babi. Jak k tomu přijde? Alimu je to samozřejmě šumák. Jenom jí blbne hlavu a královsky se při tom baví. Kdoví, jestli v tom taky nemá prsty.

V každém případě babi značí a značí. Občas směrem k mobilní bráně v pokoji, ale častěji k té hlavní, kterou jsme kdysi objevili  na výsostných místech. Asi se jí stýská opravdu hodně. Po všech přátelích z jiného teď a tady, po mamince, tatínkovi... Je mi jí sice líto, ale zároveň se bojím, aby to nebyla předzvěst nějaké větší invaze nebo nedej bože významné mezigalaktické delegace. Aby třeba nepřišli všichni najednou. Na to tu fakt nejsme moc zařízený. 

Sice bych se s nimi ráda seznámila, to né že né. Ale hostěte někoho, když ho vůbec nevidíte. Ježiši to by byl zmatek! No snad se to nějak vyřeší, protože jinak se mi tu babi utrápí. Jako před časem. To si trochu přispala, protože v noci s Alim zase trajdali bůhví kde.

Já (v jedenáct hodin): "Ty dneska nebudeš vstávat?"

Babi: "Ale prosím tě. Představ si, že mě tady klidně nechal. Měl mě vzbudit a on se na mě úplně vykašlal."

Já: "A kdo?"

Babi: "On tu nikdo nebyl?"

Já: "Nebyl. A proč by tě měl někdo budit? Já tě nechala spát, protože jsem tě chtěla nechat vyspat."

Babi: "Tak já už nevím..."

Ale zato já vím! Ali! Ty pacholku jeden. Musíš si z babi pořád dělat takovýhle blbý srandičky?! Vždycky jsem tě svým způsobem bránila, ale tohle už fakt přeháníš. Nejdřív jí taháš po všech čertech a pak jí chuděru necháš a v klidu zmizneš. Jen počkej, až se mi dostaneš do rukou!

Babi se mi však utěšit nepodařilo. Čeká a čeká. Na víkend přijede vnouček, tak tu bude zase veselo. Snad to pomůže.

Ali přítel nejvěrnější - 98 - babi v říši divů

Zatímco venku vše pučí, rozkvétá, pípá a bzučí, babi s Alim se ze záhadného důvodu rozhodli naprosto ignorovat fakt, že už je jaro. Nějak se v té zimní letargii zabydleli a nejradši by z baráku nevytáhli nos. Místo toho, aby babi čerpala ze sluníčka a čerstvého vzduchu životodárnou sílu, elán a nadšení, utápí se v sebelítosti, fňukání a dožaduje se litování. Donutit ji k pohybu je přímo nadlidský výkon. Jako kdyby ji škodolibý Ali přilepil k židli.

V jakém rozpoložení se zrovna nachází poznám většinou už z první věty, kterou ráno pronese. S výrazem totálního vyčerpání.

Babi: "Dobré ráno. Ježiši já se motám jako břehule."

Nevím, jak se motá břehule. Vždycky jsem si říkala, že ptáci spíš létají, ale myslím, že to není důležité. 

Já: "Motáš se, protože pořád sedíš na zadku a nehýbeš se."

Babi: "Ale vždyť já se hýbu. Každé ráno cvičím. Až ti bude tolik, co mně..."

Já: "Já vím. Dvakrát máchneš nohou a to je celé. Jestlipak už sis vynesla trůn?"

Babi: "Já ani nevím. Já se motám."

Já: "Tak se běž podívat."

Babi (s patřičným výrazem): "Já nemůžu. Není mi dobře."

Já (drsňák a nelida): "Na to jsem se tě neptala. Běž si ho prosím vynést a já ti mezitím připravím snídani."

Větu "Není mi dobře" babi používá často. Jako stále se opakující mantru. Zejména, když je "zahnaná do kouta", nebo se jí nechce něco dělat. Kdo ji nezná, snadno by mohl nabýt dojmu, že jde minimálně o život. Babi je prostě hérečka. To už jsem psala mockrát. Hvězdný herecký výkon je však jen zastíracím manévrem, aby si nemusela ten noční trůn vynést. Jenže na mě tyhle fígle moc nefungujou. Vím, že jakmile se otočím, pomašíruje chodbou úplně normálně, cestou ze země posbírá kočičí hračky a v dosahu přerovná všechno, na co nemá sahat. 

Neméně roztomilým hitem letošního jara se stal neutuchající údiv. Jako kdyby všechny informace slyšela poprvé. Úplná Alenka v říši divů.

Babi: "My už jsme se někde viděli, že jo? Nebyla jsi někdy v Praze?"

Já: "Kde jsme se tak mohly vidět babi? Co myslíš?"

Babi: "No já právě nevím. Jsi mi hrozně povědomá."

Já: "Zkus se zamyslet a nebo si přečti ty tvoje cedulky s informacemi."

Babi: "A kde je mám?"

Já: "Vpravo hleď. Máš je přímo u ruky."

Babi poctivě prošla všechny poznámky.

Babi: "A kdo je Hanka?"

Vysekla jsem před babi pukrle.

Babi (nevěřícně): "Ty jsi moje dcera? Jé. To je prima. A kolik ti je?"

Já: "Šedesát."

Babi: "Tak to jsi ještě mladá. Počkej, až ti bude tolik, co mně. A máš manžela?"

Já: "Mám přítele."

Babi: "Měla bys si pořídit nějaké děti."

Já: "V šedesáti?"

Babi: "Tobě už je šedesát?"

Chvilkama mám pocit, že supluju jakousi prapodivnou informační kancelář. Podezřívám jí, že si ze mě dělá šoufky. Už podle tónu v hlase, kterým, jakoby se mi smála. Neříkám, že vždycky, ale troufám si říct, že už za ty roky poznám, kdy se jen domáhá pozornosti. Chtít však po babi, aby se alespoň na okamžik zamyslela je naprostá utopie. Čas od času se sice stane zázrak a přeci jen jakousi snahu o zapojení mozkových závitů zaznamenám, ale nestává se to často. A tak odpovídám a odpovídám, občas jen ukážu prstem na příslušnou cedulku, a tak to jde pořád dokola.

Přiznám se bez mučení, že jsem se postupem doby dostala do stavu, kdy už začínám být alergická na  dotazy jako takové. Ať jsou od kohokoliv. Omlouvám se tímto hlavně svému příteli, že občas reaguju poněkud podrážděně, když se mě nevinně řečnicky zeptá "Tak co?" Po dni otázek s babi mám co dělat, abych  neexplodovala. S hraným klidem, maximálním přemáháním, se silnou touhou do něčeho praštit, odpovím "Tak nic.". Z posledních sil vykouzlím jakousi parodii na úsměv a v hlavě mi naskočí tichá zoufalá prosba.

"Už se mě dneska na nic neptejte. PROSÍM!"