Hlášky - proroctví?

Ráno jsme přišli z nákupu. Samozřejmě jsem zapomněla koupit to, pro co jsem hlavně šla. Prostě zákon schválnosti. 

Babi seděla v kuchyni a lámala tvrdé pečivo pro slepice. Hlavu skloněnou nad kýblem, vypadala, že nás ani neregistruje.

Byla jsem naštvaná, a tak jsem si sama pro sebe polohlasem ulevila "Do pr...e!"

A z kuchyně se ozvalo:

"Šťastnou cestu."

Hned byl ten svět hezčí.

Jen doufám, že to nebylo nějaké neblahé proroctví pro příští rok.

Ali přítel nejvěrnější - 61 - klub

Dneska jsem měla v Praze důležitou schůzku. Vyrazila jsem už před obědem a babi zůstala doma s mým přítelem Petrem. 

Čas příjemně ubýhal a díky milému rozhovoru, který se trošku protáhl, jsem úspěšně vytěsnila všechny starosti. 

Plná pozitivních dojmů jsem dorazila domů. Už od dveří jsem však viděla, že něco není v pořádku. 

Babi seděla v kuchyni, na sobě zimní bundu, na nohách boty a v ruce připravenou hůlku, brýle a kapesník. 

Podívala jsem se na ni. 

"Proč tu sedíš v bundě?"

Babi: " Já tu čekám, až mě někdo odvede do klubu. Musím tam být do šesti hodin, aby mě nevyhodili." 

Já: "Do jakého klubu?" 

Babi: "No jak tam chodíme na večeři. Když nepřijdu včas, tak mě vyhoděj. To bych nerada. Už jsem si tam zvykla..." 

Podívala jsem se tázavě na Petra, který si celou dobu nerušeně povídal s návštěvou. 

Petr: "Babi povídala, že půjde do nějakého klubu, tak jsem jí řekl, ať se oblékne..." 

Já: "Babi, Ale já vůbec netuším, o jakém klubu mluvíš." 

Babi: "No, jak mě Petr od tamtud přivedl." 

Petr: "Já jsem dnes celý den proválel v posteli." 

Babi: " Tak včera. " 

Petr: "Včera jsem nikde nebyl. To tu byla návštěva." 

Já: "Já mám pocit, že se ti to všechno jenom zdálo. " 

Babi: "Nedělej ze mě blbce. Vždyť už tam jsem skoro tři roky. Já jsem sem přišla za maminkou." 

Já: "Ale maminka je přes čtyřicet let po smrti. Bydlíš tady. Kam bys chodila?" 

Babi: "Nebydlím. Já jsem tu poprvé. Nikdy jsem tady nebyla. Když se nevrátím včas, tak mě vyškrtnou. Pomoz mi, ať nepřijdu pozdě." 

Já: "Ale já nevím, kam. Žádný takový klub neznám." 

Babi: "No tady. Kousek odtud... " 

Přiznám se, že mě celá situace poněkud zaskočila. Vím, že je Ali šprýmař, ale netušila jsem, co všechno babi nakukal. Seděla na gauči jako opařená, a já jednoduše vyměkla.  

"Tak pojď. Ukážeš mi to. Vůbec netuším, co myslíš." 

Babi s úlevou vstala a vyrazily jsme. Jen za námi zaklapla branka, babi se vyditelně zarazila. 

Já: "Tak co, kterým směrem to je?" 

Babi: "No na hlavní ulici. Jak jezdí tramvaj." 

Já: "Tady ale žádná tramvaj nejezdí." 

Babi: "Ale jezdí. Na hlavní." 

Já: "Já tedy nevím babi, ale tady opravdu žádná tramvaj nejezdí. Já myslím, že se ti to opravdu jen zdálo." 

Babi: "Nezdálo." 

Já: "Tak kam tedy půjdeme? Musíš mě vést." 

Babi: "No do toho ústavu. Ve Vršovicích." 

Já: "Tady jsme ale v Kostelci. Do Vršovic s tebou fakt nepojedu. To je cesta minimálně na dvě hodiny." 

Babi: " Mně je špatně." 

Celá se jakoby propadla do sebe. A tak jsme to otočily a vrátily se domů. 

Babi ještě dlouho hledala odpovědi na otázky, které jsem nedokázala zodpovědět. A přestože jsem se opravdu snažila, bylo vidět , že mi moc nevěří. 

Ano. Bydlíš tady. Peníze máš u mě. Maminka umřela. Věci máš v pokoji. Kartu mám u sebe. Nikde jsi nebyla. Hanka jsem já. Maminka opravdu umřela. Neměla jsi dvě děti. Všechno, co potřebuješ tu máš. Všechno je vyřízené. Nemusíš nic řešit... 

A pak mi to docvaklo. Babi má nejspíš hlad a možná i žízeň. Ne nadarmo se říká, že s plným břichem je všechno lehčí. A tak jsem nandala plný talíř bramboračky, postavila ji před babi a popřála dobrou chuť. K tomu jsem jí naordinovala pár kostiček čokolády na zklidnění a uložila do postele. Konec konců, ráno moudřejší večera. 

Až se zítra vzbudí, bude zas všechno v pořádku a strachy se rozplynou v propadlišti dějin. 

Slibuju. 

Ali přítel nejvěrnější - 60 - hajdom, hajdom, tydlidom

Ježíšku, panáčku ... 

Štědrý den mám vždy spojený se spoustou práce kolem plotny. Vánoce pro mě v podstatě začínají až okamžikem, kdy mám umyté nádobí. 

Tentokrát jsme to však pojali v úsporném duchu a udělali jsme si je prostě "žrací". Žádný stres s dárky, jen spousta dobrot a ovoce. Krása. 

Babi se mnou sedí v kuchyni a evidentně se nudí. Stojím na druhé straně stolu a připravuji se na obalování. 

"Mně málo." 

Ozve se z druhé strany stolu. 

"Já vím... Ještě jsem nezačala vařit, a ty už křičíš. Až to bude, tak to bude."

Obalím první řízek a položím ho na talíř. Obalím druhý, chci ho položit k tomu prvnímu, ale talíř mi najednou ucukne přímo pod rukou tak, že ho málem minu. 

Babi: "To stačí. Já nemám velký hlad."  

Já: "Babi. Vždyť to ještě není hotový. Je to syrový. Musíš počkat. Jsou teprve čtyři hodiny."

Po řízcích se vrhám na vinou klobásu. 

Babi: "Mně nedávej moc." 

Otočila jsem oči v sloup, snažila se z hluboka dýchat a zachovat si sváteční klid a pohodu. 

Já: "Jestli máš na něco chuť, tak si vem zmrzlinu." 

Babi: " Jé. To je nápad." 

Když je konečně všechno hotovo a prostřeno, začínám servírovat. 

Babi: "Jé, já ještě nemám hlad." 

Já: "Tak to máš smůlu. Celou dobu mě tu honiš..." 

Babi: "Tak ale strašně malinko." 

Ano. V tu chvíli se mi znatelně vzedmula hruď a na chvíli jsem musela zadržet dech, abych neexplodovala. Nandala jsem normální porci a vzdala se práva komentáře. 

Do babi to samozřejmě padlo, jako Němci do krytu a talíř div nevylízala. Jako vždycky. 

A tak si tu zpívám "Hajdom, hajdom tydlidom", i když vůbec netuším, co to znamená, ale uklidňuje to. 

Krásné Vánoce. 

Hlášky - zádrhel

Babi luští křížovky, Ali si dává šlofíčka a já připravuji večeři pro naše chlupaté mazlíčky.

A jak tak krájím, slyším, jak babi říká:

"Tak co? Jakej tam máme zádrhel?" 

Já: "My máme nějaký zádrhel?" 

Babi: "No. Já myslela, že řešíš tu tajenku." 

Koukla jsem na babi, na maso, potom na ty hladové krky, co se kolem mě shromáždily a přemýšlela jsem, co bych na tom tak mohla vyřešit. 

Po chvíli jsem to vzdala a po pravdě odpověděla:

"Já krájím maso pro zvířata." 

Babi: "Aha. Já myslela, že děláš ty podklady." 

Já: "Jaký podklady?" 

Babi: "No. Jak děláme každý měsíc." 

Já: "Babi. Jsme doma. Tady pro nikoho žádné podklady neděláme." 

Babi: "Tak to se mi asi něco zdálo. Jak jsem zprudka usnula..." 

Bylo zbytečné říkat, že celou dobu sedí v kuchyni, zabraná do křížovek. Stejně už mi nevěnovala pozornost a nerušeně pokračovala v doplňování písmenek. 

Po chvíli se zamyslela, podívala se na cedulku s názvem dne...

"Koukám, že je dneska svatba. Kdo se žení?" 

Já: "Tam je napsáno, že je sobota. Ne svatba."

Babi: "Aha. Já myslela, že se budeme mít dobře." 

Já.: "Tak to máš smůlu. Obávám se, že z toho nic nebude."

Babi: "No co. Přežili jsme Bílou horu, přežijeme i tohle." 

Netuším, co s tím má tato významná bitva společného. Ale je možné, že jen nemám dostatek relevantních informací. Ponechávám proto tuto poznámku bez komentáře a pokračuju v krájení.

Babi: "Ty máš ještě oba rodiče?" 

Já: "Že ty mě zase zkoušíš? Schválně. Kdo jsem?" 

Babi: "No. Moje dcera." 

Já: "Děkuju." 

Babi na mě nechápavě pohlédla, ale nic neřekla. 

Hovor by se patrně ještě vyvíjel a kdoví, kam bychom se ještě dostaly, kdyby mi ti naši hladoví chlupáči nedali hlasitě najevo, že se nemám vykecávat. 

Hlad je prostě hlad. Tak zase zítra. 

Ali přítel nejvěrnější - 59 - porucha přenosu

Babi: "Hani. Pojď se podívat. Tady za oknem choděj nějaký chlapi. Kradou mi tu věci." 

Já: "Já nikoho nevidím. Kdo by tu co dělal?" 

Babi: "Hrabali se mi ve skříních. Sebrali mi všechny kapesníky." 

Říkám si. To je nějaký divný fetišismus. Proč zrovna kapesníky? Na druhou stranu... Proč ne. Za tu dobu, co s námi Ali bydlí, už se nedivím vůbec ničemu. 

Aby měla babi klid, obešla jsem celý dům, ale nikde nikdo. Že by se opět jednalo o průnik nechtěných návštěvníků z jiné dimenze? Kdo ví. 

Hlavně ať mi tu zas neudělají binec. Kdo to má pořád uklízet! 

Chápu, že cestování časoprostorem není úplně jednoduché. I to, že čas od času, může dojít k poruše přenosu. Něco, jako když se vám zasekne výtah. 

Jako zrovinka tuhle. 

Seděla jsem v kuchyni a babi se (evidentně ve spěchu) snažila použít bránu do jiné dimenze. Ali už byl na cestě a babi se k němu chystala připojit. Ale...

Patrně si na poslední chvíli uvědomila, že se blíží vánoce. Možná jen sebou chtěla vzít pár dárků. Donést přátelům některé z vymožeností našeho teď a tady. 

Jenomže. Ali už lítal bůhví kde a babi ho chtěla rychle následovat. Problém byl v tom, že brána časoprostoru má velmi malý průměr. Taková mini červí díra. 

Onen dlouho hledaný vstup se totiž nachází přímo uvnitř hlavního trůnu výsostných míst, tedy tam, kam i císař pán chodil pěšky. 

A protože babi chtěla svými dárky udělat hodně radosti, snažila se branou propašovat spoustu věcí. Není divu, že došlo k tomu, k čemu logicky muselo dojít. 

Možná, kdyby tolik nespěchala, nepředimenzovala by kapacitu otvoru a nedošlo by k výše zmiňovanému problému se spojením. 

Naskytla se mi jedinečná možnost nahlédnout do tajů života za branou. 

Díky tomu teď vím, že velmi žádaným artiklem je toaletní papír a zubní pasta v tubě, což je nepochybně velmi zajímavá informace. Zatím nevím, jak s ní naložím, ale já na něco určitě přijdu. 

Samozřejmě mě mrzí, že se to nepovedlo. Už kvůli babi. Kvůli nečekaným problémům se dárky úplně znehodnotily. Zubní pasta podivně páchla a papír se totálně rozmočil. 

No snad ty vánoce budou hezké i tak.