Babi celý den koukala na televizi. Občas se v křesle trochu zavrtěla, ale jinak se nic zvláštního nedělo.
Dopoledne jsme úspěšně odeslali jednu zásilku a vše se zdálo být zalité sluncem. Babi sice měla pocit, že má k odeslání ještě nějaké resty, ale portál byl nějaké přetížené. Prostě nefungoval úplně podle našich představ. Domluvily jsme se tedy, že chvíli počkáme, a pak to zkusíme znovu.
Jenže brána pořád ne a ne naskočit. Babi taky nijak nenaléhala. A tak jsem bláhově nabyla dojmu, že to nebude nic urgentního.
Po večeři jsem ji, jako obvykle, uložila do postele a v domnění, že si mohu jít udělat přípravu na druhý den, jsem odešla do kuchyně.
Najednou na mě volá Petr. "Hani. Pojď sem honem!"
Babi ležela na posteli uprostřed čehosi, co připomínalo následky termonukleárního výbuchu poté, co se operativně rozhodla zkusit ten portál ještě jednou prošťouchnout. Samozřejmě sama. A protože to najednou fungovalo, začala horečně odesílat jednu zásilku za druhou.
To nemohlo dopadnout dobře. A taky že nedopadlo. Babi portál jednoduše přetížila. Hromadná zásilka byla všude. Doslova. Lépe řečeno všude tam, kam dosáhla.
Poměrně rychle sice pochopila, že to trochu předimenzovala, ale nechtěla mě tím "zbytečně" zatěžovat. Netuším sice, co měla v plánu v rámci záchrany situace, ale podle vizuálního posouzení, se jí to poněkud vymklo z rukou.
Babi je bojovník a velmi nerada se vzdává. A tak pořad něco vyndávala, přesouvala, otírala, až jsem jí ty umíněné a nenechavé ruce musela chytit, aby nenadělala ještě větší paseku než dosud.
S Petrem jsme pak milou babi popadli pod křídly a i s valnou částí zásilky, která jako zázrakem ještě zůstala na svém místě, ji posadili do vany. Oblečenou. Tak, jak byla. Ani chudák nestihla protestovat.
Ze všeho nejdřív jsem popadla sprchu všechnu tu nádheru důkladně spláchla. Hlavně ty nenechavé ruce, které se nám neustále snažily pomáhat.
Zbývalo jen sundat košili a následně jí doslova vystříhat z bombarďáků, aby bylo možné omýt i její svatyni. Až po té jsem se odvážila napustit vodu a babi vydrhnout od hlavy až k patě.
Petr mezitím převlékl peřiny, což bylo nezbytné pro zpětný přesun do pokoje a já mu za to byla nesmírně vděčná.
Po celou dobu záchranné akce babi ani nepípla. Jen těkala očima střídavě na mě a na Petra. Jako na tenisovém turnaji. Však taky bylo koukat na co! Byli jsme jako dokonale sehraný servisní tým na automobilových závodech. Škoda, že nám to někdo nestopnul.
Na závěr jsem jí ještě naordinovala hořký čaj. To jen pro jistotu. No. A pak už jsme ji činanou a svěží uložili do voňavé postele.
Až teď nesměle pípla "Děkuju."
"No není zač babi. Ale příště mě prosím zavolej."
Než jsem stihla zapnout pračku, spala jako anděliček. Nikdo už by nepoznal, že tu před chvílí došlo k narušení časoprostoru. Díky bohu.