Sloupek Metro 14.4.22

Sloupek v deníku Metro z 14.4.2022

https://e.metro.cz/default.aspx?d=14.04.2022&e=ME-PRAHA#strana=26

Kamča Steinová - článek o Magnesia litera

Kamča Steinová (blogerka a šachistka) píše velmi hezké a čtivé příspěvky, ve kterých pouští uzdu své fantazii. I když Kamča patří do jiné generace, její vyprávění dokáže pobavit i čtenáře mé věkové kategorie, tedy ty poněkud za zenitem. 

Na IDNES.CZ/BLOG (15.4.22) napsala velmi hezké shrnutí udílení cen Magnesia litera - blog roku:

http://steinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=786249

Kamču můžete číst na těchto odkazech:

oficiální blog: https://kamistone2.webnode.cz

FB stránka: https://www.facebook.com/KamiStone-108600604644592

Magnesia Litera 2022 – Blog roku

15. 04. 2022 20:50:14

Kateřina Panou, Hana Vondráčková, Johanna Schischma; tři blogerky, které byly letos nominovány na cenu Magnesia Litera. Pojďme se na jejich blogy podívat.

Kateřina Panou – blog Řecké štěstí

Popis na stránkách Magnesia Litera: Řecké štěstí je vysoce literární blog, který je radost číst. Každý den jedna krátká glosa či fejeton o drobných i velkých věcech bez klišé a patosu. Každý den střípek poznání otevírající oči, dílem díky nadání autorky Kateriny Panou, dílem díky síle plynoucí z kontrastu dvou různých prostředí (blogerka je Češka žijící v řeckém městečku Parga). Kombinace civilního, věcného jazyka a smysluplného obsahu je u textu psaného pro radost v digitálním prostředí zcela nevídaná.

-

Můj názor: Blog Řecké štěstí mě zaujal nejen svým celkovým zpracováním, ale i poutavými a upřímnými články, které jsou doplněny o krásné fotografie. Autorka píše s lehkostí, popisuje svůj život v Řecku velmi realisticky. Nezaměřuje se jen na hezké okamžiky, ukazuje pravou tvář řeckého života. Kateřina vás svým psaním zkrátka úplně pohltí. Jakmile začnete číst, už se neodtrhnete. Někdy mi sice vadí časté chyby v interpunkci, ovšem autorka vše zachraňuje svou nefalšovanou láskou k Řecku a psaní. Řecké štěstí přineslo této blogerce životní štěstí, ale nepřineslo jí štěstí v Magnesii Liteře. Tam totiž nevyhrála díky štěstí, ale díky čtenářům a svému talentu. Moc gratuluji a těším se na knižní zpracování tohoto blogu!

-

Hana Vondráčková – blog Puberťačka před důchodem

Popis na stránkách Magnesia Litera: Blog Puberťačka před důchodem vznikl podle autorčiných slov „jako ventil na vypouštění přebytečné páry při péči o mámu s alzheimerem. Podobné jištění má každý kotel, u kterého hrozí výbuch z důvodu přetlaku. Tak proto.“ Alzheimeru se na blogu říká familiérně Ali a je to spolubydlící, který se do života autorčiny maminky i autorky samotné jednoho dne prostě nastěhoval. Nikoho se neptal. Zápisky o strastech spojených s nemocí jsou otevřené, upřímné, často mrazivé, ale skoro pokaždé humorné. Jde o humor černý, to se rozumí. A ačkoli je zde tato zákeřná nemoc všudypřítomná, čtenář má chuť číst příběhy s Alim dál a dál, aniž by se propadal do hlubší a hlubší deprese. Je to literatura plná voňavé i zapáchající člověčiny a neuhasitelné žízně po životě.

-

Můj názor: Blog Puberťačka před důchodem se stal pro mě letošním favoritem. Hana píše velice humorné a čtivé články, ve kterých se objevuje pořádná dávka ironie a sarkasmu. Život s Alim není jednoduchý, takže se domnívám, že pro autorku je blog vlastně takovým uklidňujícím místem, kde se může plně ponořit do svých myšlenek a na chvíli si odpočinout. Jestliže nechcete, aby vás špatné věci dostaly na samotné dno, musíte se otřepat, zůstat při zemi a jít dál, popřípadě si z toho udělat srandu. Takto na mě působí Hanin blog. Pokud se budete utápět ve vlastní lítosti a problémech, nedojdete daleko. Puberťačka před důchodem je určitě skvělou inspirací pro mnoho lidí. Ano, stejně jako u Řeckého štěstí, tak i u Puberťačky se najdou chyby v čárkách, ale protože autorka píše skvěle, nijak zvlášť mi to nevadí. Pro Hanu jsem hlasovala, doufala jsem v její výhru, ale myslím si, že i samotná nominace byla a je obrovským úspěchem.

-

Johanna Schischma – blog FrauSchischma

Popis na stránkách Magnesia Litera: Oprášený starý deník, nebo čerstvě vyfabulované zápisky? Hlas minulosti, či dílo fikce? Pokud však čtenář přistoupí na autorčinu hru, bohatě se mu odmění – vezme jej na dobrodružnou cestu časem, přinášející zábavu i poučení. Jeho průvodkyní se stane třiatřicetiletá dcera bývalého starosty „provždy německého a císaři věrného města Uničova“ Johanna Schischma. Píše se rok 1922 a její nepřikrášlené líčení života německého etnika na území nedávno vzniklého Československa rozhodně není opěvováním „starých dobrých časů“. Je přitom až s podivem, jak živý a barvitý obraz pojednávané doby skýtají tyto nedlouhé příspěvky (čítající do roku 2017 maximálně 140, poté 280 znaků), psané – samozřejmě česky – s obdivuhodnou vytrvalostí a pravidelností už celých šest let (a mapující tak uničovské dění od roku 1916!). Poutavé vyprávění zahrnující jak veřejnou, tak intimní rovinu tehdejšího života se nadto vyznačuje nadmíru čtivou a zcela srozumitelnou formou, prostou archaismů i germanismů, a přitom oplývající kýženou starosvětskou atmosférou.

-

Můj názor: Abych se přiznala, blog FrauSchischma mě zprvu moc nezaujal. Divila jsem se, proč porota nominovala do TOP 3 nejlepších blogů tohoto roku zrovna zápisky „nějaké Johanny", avšak když se na twitterové příspěvky podívám zpětně, nezdá se mi to špatné. Obdivuji autorčinu vytrvalost a styl, jakým píše. S Řeckým štěstím či Puberťačkou před důchodem nemohu FrauSchischmu porovnávat, protože tento blog je zcela odlišný. Velkou roli tu také hraje vkus. Mladší generace Johanniny zápisky příliš neocení, dají přednost předchozím dvěma blogerkám, avšak starší generace by FrauSchischmu mohla ocenit. Mě tento blog zaujal jenom svou netradiční formou, nic víc.

-

A co vy? Který z těchto tří blogů se vám zdá nejlepší?

U literární ceny Magnesia Litera se ještě zdržíme. Společně se zamyslíme nad tím, zda má kategorie Blog roku smysl, a jestli je vůbec možné vybrat nejlepší blog. Ale o tom až příště :)

Autor: Kamila Steinová | pátek 15.4.2022 20:50 | karma článku: 13.26 | přečteno: 604x

Zdroj: https://steinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=786249

Magnesia litera - blog roku - nominace

 Vážení příznivci i věrní čtenáři. 

Dovolte mi prosím, abych se s vámi podělila o velikou radost.

Příběhy, které s vámi již přes rok sdílím, byly nominovány na cenu Magnesia litera, v kategorii blog roku.

Pokud vás povídání o soužití s Alim alespoň trošku baví, věnujte mu, prosím, svůj hlas na stránkách Magnesia litera:

Blog Hana Vondráčková, Puberťačka před důchodem 

https://www.magnesia-litera.cz/#nominace

 

Puberťačka před důchodem

Hana Vondráčková

Zobrazit blog 

Blog Puberťačka před důchodem vznikl podle autorčiných slov „jako ventil na vypouštění přebytečné páry při péči o mámu s alzheimerem. Podobné jištění má každý kotel, u kterého hrozí výbuch z důvodu přetlaku. Tak proto.“ Alzheimeru se na blogu říká familiérně Ali a je to spolubydlící, který se do života autorčiny maminky i autorky samotné jednoho dne prostě nastěhoval. Nikoho se neptal. Zápisky o strastech spojených s nemocí jsou otevřené, upřímné, často mrazivé, ale skoro pokaždé humorné. Jde o humor černý, to se rozumí. A ačkoli je zde tato zákeřná nemoc všudypřítomná, čtenář má chuť číst příběhy s Alim dál a dál, aniž by se propadal do hlubší a hlubší deprese. Je to literatura plná voňavé i zapáchající člověčiny a neuhasitelné žízně po životě.

Moc děkuji za všechny zaslané hlasy. Sice se nepodařilo vyhrát, ale i tak je to velký úspěch. 

Nechci nic zakřiknout, ale pokud všechno půjde dobře, dočká se blog knižního vydání. 

Držte prosím palce. 

Hanka ❤️

Článek v časopisu Rezidenční péče říjen 2021

V říjnovém čísle časopisu Rezidenční péče 3/2021, v záložce "Hyde park" mi vyšel článek  "Náš život s Alim." :

https://www.rezidencnipece.cz/

NÁŠ ŽIVOT S ALIM

Máma s námi bydlí přes deset let. Když se nastěhovala, s  hrůzou jsem zjistila, že je docela obstojný alkáč. Denně vychrupla láhvinku vodky, což byl pro mě docela šok. Vůbec jsem o tomhle jejím koníčku nevěděla. 

V té době ještě chodila na brigádu. A protože její spotřeba alkoholu konkurovala malým letounům, nevšimli jsme si počátečních příznaků Alzheimera. Drobné výpadky paměti a problémy s orientací jsme přikládali nadměrné konzumaci Vodkyho nápojů. 

Nebudu se dlouze rozepisovat, ale po několika dobrodružných výpravách, kdy mi ji přivezla policie či hledal vrtulník, jsem pochopila, že pokud razantně nezasáhnu, tak se z  toho dřív nebo později sesypu.

Vzali jsme babi, jak jí všichni od narození dcery říkáme, k lékaři, kde jí byl Alzheimer diagnostikován. Začali jsme mu důvěrně říkat Ali a rovnýma nohama naskočili do kolotoče, který nejde zastavit.

 Nejhorším obdobím byly počáteční Aliho námluvy. Hlavním úkolem se stalo odstavení od  alkoholu, potažmo peněz, za které si ho ve velkém kupovala, a odebrání klíčů, aby nebloudila nočním městem, i když lidsky chápu, že to v  noční košili a  pantoflích mohlo mít své romantické kouzlo. 

Abych věděla, který že to pacholek se k  nám nastěhoval, přečetla jsem o  Alim snad úplně všechno, vyzkoušela možné i  nemožné, s  jediným cílem. Udržet jeho řádění na uzdě co možná nejdéle. 

Měli jsme štěstí na lékařku, která nám fandí a se kterou mohu konzultovat všechny svoje nápady, i  když k  tradiční medicíně mají trochu dál. 

V  době, kdy babi začala mít noční můry, ze kterých bývala ráno celá vystresovaná a dezorientovaná, vyzkoušela jsem sílu konopí. Vždy jsem měla z těchto věcí až posvátnou hrůzu, ale nebyl čas na hrdinství, a  tak jsem svůj vrozený odpor překousla a vrhla se rovnýma nohama do „výzkumu“.

Vzpomněla jsem si na  dětství a  domácí čokoládu, kterou jsem měla ráda, a zkusila v másle vylouhovat konopné listí a pak z něj tuto pochoutku vyrobit. Listí není tak silné a  babi si klidně může před spaním dopřát i čtyři kostičky, aniž bych se musela bát, že bude omámená. Nestačila jsem se divit, jak zázračně to zafungovalo. Žádné noční cestování po baráku, hrabání ve skříních, nespavost, deprese či stres. To všechno zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Babi je ráno vyspinkaná do růžova a přes den spí jen velmi zřídka. 

Možná by mi mohl mít někdo za  zlé, že neváhám vyzkoušet jakoukoliv nadějnou možnost, která by pomohla pozastavit Aliho řádění. Vím. Občas je na hraně zákonnosti. Tato nemoc je však v mámině rodové linii, takže to vlastně dělám i pro sebe. Babi čokoládu miluje a  moc si ji pochvaluje. Postupem jsem do ní začala přidávat hořčík, lecitin, taurin a sušené plody, jako goji, meruňky, švestky, rozinky, semena slunečnice a konopné semínko, takže čokoláda obsahuje i spoustu zdraví prospěšných látek. 

Navíc to má i  jeden veliký bonus. Díky tomu, že babi po čokoládě spinká jako nemluvňátko, můžeme si občas dovolit i nějakou tu kulturu. Neříkám, že bych si troufla jít někam daleko, ale na chvíli se jít vyřádit na koncert místní kapely zvládáme. 

K běžným lékům přidávám ještě ručně plněné kapsle s doplňky stravy. Kromě výše zmíněných máme ještě vitamín C, vápník, kozlík lékařský a boswellii. 

Denní stále se opakující otázky řešíme sadou cedulek, nudu poslechem oblíbeného rádia, křížovkami nebo karetní hrou žolíky. Poslední dobou mi babi hodně čte. Moc jí baví předčítání z novin a časopisů, a i když kolikrát vůbec nemá ponětí, o čem vlastně čte, statečně louská krkolomné odborné výrazy, a  já tak mohu pracovat a zároveň mít přehled o všem, co se děje ve světě i v oblastech vědy. 

Pomáhá i s domácností. Láme rohlíky pro slepičky, podává mi kosti, které jim každý týden drtíme, nebo třeba oloupe cibuli či poskládá prádlo. Zkrátka se snažíme zlomyslného Aliho držet od těla. Snad se nám to zatím daří a  já jsem za  to velmi vděčná. 

Díky tomu zatím nepotřebujeme pomoc zvenčí a  doufám, že se o  babi vydržíme starat až do konce. Musela jsem však odejít z práce. Už jsem to fyzicky ani psychicky nezvládala a skončila na antidepresivech. 

Do  konce roku mi bude chodit podpora v  nezaměstnanosti. Zatím to finančně zvládáme, protože pobíráme příspěvek na péči pro III. stupeň závislosti. Až mi však skončí podpora v  nezaměstnanosti, bude to docela krušné. Snad se nám pak podaří získat příspěvek pro IV. stupeň. Babi má značné problémy s motorikou a nohy už také vypovídají službu. S  předchozími stupni jsme naštěstí neměli žádné problémy, tak uvidíme. 

Jsem aktivní členkou několika facebookových skupin věnujících se péči o své blízké, takže vím, že je spousta možností, kam babi případně umístit, ale názory na kvalitu těchto služeb se velmi různí, a tak se toho dost bojím. Některé příběhy jsou opravdu velmi silné a člověku se při jejich čtení hrnou slzy do očí. Asi bych si to nikdy neodpustila. 

Mám veliké štěstí, že mi můj přítel moc pomáhá. A přestože je převážná část péče na mně, je velikou oporou. Bez něj bych to asi nezvládla. Ani finančně. 

Držte nám palce, a  pokud snesete trochu černého humoru, můžete si přečíst příběhy Aliho a  naší babi v  mém blogu, který je takovým mým pojistným ventilem:

https://pubertackapredduchodem. blogspot.com 

Krásný život bez Aliho vám přeje HANKA VONDRÁČKOVÁ 

Článek na sendvicovagenerace.cz

Článek na stránkách sendvicovagenerace.cz mi udělal velikou radost. Můžete si jej přečíst na níže uvedeném odkazu. ❤️

https://www.sendvicovagenerace.cz/blogerka-pise-o-zivote-s-alzheimerem-s-nadhledem-humorem-i-laskou/

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve svém článku. Děkuju všem věrným čtenářům, protože bez nich bych to nedokázala. Děkuji i paní Markétě Pilátové za nádherné uznání. Moc si toho vážím.

http://www.iliteratura.cz/Clanek/44227/pilatova-marketa-ti-co-se-nevesli

Ti, co se nevešli

Být členkou poroty literární ceny znamená především si dobře počíst. Pročítat. A taky se držet pravidel. Letos jsem porotcovala v rámci cen Magnesia Litera v kategorii o nejlepší blog minulého roku.

Byla to doba, kdy jsem mohla pročítat své oblíbené blogy bez pocitu, že prokrastinuju a utíkám od toho, co bych měla číst doopravdy. Mohla jsem se svobodně brouzdat oceánem nejrůznějších zápisků a útržků, mořem, které jsem už znala nebo v němž mi nejrůznější kapky doporučili kamarádi – další čtenáři blogů.

Někdy jsem narazila na skutečné poklady, které se ale nevešly do soutěže, protože je třeba autoři začali pořádně psát až v letošním roce. Jako autorka blogu Puberťačka před důchodem. Ta píše, že její blog „vznikl jako ventil na vypouštění přebytečné páry při péči o mámu s alzheimerem. Podobné jištění má každý kotel, u kterého hrozí výbuch z důvodu přetlaku. Tak proto.“ Alzheimeru se na blogu říká Ali a autorčina maminka ho někdy zapomene doma, ale často je to přítel nejvěrnější. „Ali s námi byl už od rána. S babi si celý den užívali někde v časoprostoru a v naší dimenzi se moc nezdržovali.“

Vyprávění o všednodennosti s alzheimerem jsou hutná, komická, mrazivá. Neuvěřitelně uvěřitelná. A já bych je strašně ráda viděla i vydaná knižně. K čemuž má cena Magnesia Blog roku pomoci. Přeju si, aby autorka tohoto zápisníku vydržela psát dlouho, protože její pohled na nemoc, kterou trpí čím dál víc lidí a na niž zatím není lék, je osvobozující. Ali může přepadnout kohokoli ze zálohy, může se zhmotnit kdykoli a už neodejde. Ale pokud ho člověk bere takového, jaký je, může s ním bojovat – s lehkostí, vztekem, radostí. Tak, jak to každý den přichází, a tak, jak se to každý den mění. Tenhle blog bych chtěla nominovat nejen na Literu, ale na nějakou hlavní cenu za lidskost.

A ještě v jednom blogu jsem si početla, doporučila mi ho spisovatelka Ivana Myšková a já se do něj zamilovala stejně jako ona. Do nominací se nevešel, protože není psán s dostatečnou četností, příspěvky na něm jsou spíš občasné a probouzí se zejména s jarem a teplem, kdy se to začíná hemžit hmyzem, o němž tenhle zápisník primárně je. Jmenuje se Postřehy z přírody a píše ho Jiří Švábík, kterého hmyzí svět fascinuje a podává ho a fotí s básnivou razancí jako svět plný nečekaných střetů a dobrodružství. „V životě člověka mnohé věci nadchnou a pak zase omrzí. Příroda mne ale stále vždy znovu překvapí a zabaví (alespoň zatím). Jsem amatér a své foto příběhy z přírody píši pro sebe a svou rodinu. Já je narcisticky čtu, rodina ne. Tak už to je.“

Na rozdíl od autorovy rodiny člověk s otevřenou pusou čte o beruškách jako o krvelačných predátorech, o bejlomorce růžicové, o mravkolvech, bekyni velkohlavé nebo o larvách štítonošů a chřestovníčků, které „zdobily se také svými exkrementy. Tento tvor ale posouvá onu podivnou módu ještě dál. Na své ochlupené bradavice si lepí nejen svá hovínka, ale pak zejména také to, co kde posbírá, jakou popelnici kde vymete, a také zbytky toho, co sežere. A nebude náhodou, že volí s barevným jemnocitem, dokonale tak maskován. Velmi vkusné. Podobně jako má paní – nosí se i tato Larvička – do nejmenších detailů barevně sladěna. (Jen kabelka jí chybí.)“

Pokud máte z hmyzu středně těžkou fobii jako já (po letech strávených v tropech je pro mne hmyz spíš nepřátelskou entitou, z jejíž strany mi pokaždé něco hrozí), blog Jiřího Švábíka na vás může působit hodně terapeuticky. Po jeho čtení není možné se na hmyz nezačít dívat jako na vesmír naplněný po okraj krásou a rozmanitostí. Díky zápiskům nadšeného pozorovatele přírody a hmyzího světa mi najednou larvy mravkolvů, zlatoočka a jiné havěti už nepřijdou ohavné. Jsou součástí mého světa, jsou tady, abych je lépe poznala. Sice si na to neberu nový objektiv jako Jiří Švábík 23. března, ale když se dívám na berušky naňahňané na okrajích okna u garáže, vím toho díky panu Švábíkovi o nich spoustu. A přestože bych je loni ještě pěkně rázně smetla do sněhu před garáží, letos už je nechám být. Je to sice banda krvelačných, někdy i kanibalských predátorů, ale mšice, které požírají, mi ničí květiny, takže berušky nechám v garáži přezimovat. Ostatně, jak píše Jiří Švábík: „V Hmyzí říši není nikdo jen bílým beránkem nebo jen šedým vlkem.“ A pro tato poučení, pro tyto postřehy, pro tyto chvíle s různými zápisky různých autorů, které se živě hemží v internetové říši, čtu blogy. Někdo by mohl namítnout, že jim chybí editoři, někdo, kdo by tohle živelné psaní korigoval a usměrňoval. Ale v neučesanosti a divokosti spočívá jejich největší radost. Jsou jako barevná, neposečená rozkvetlá louka. Jako býlí, které když chcete pěstovat na záhonu, ztratí veškerou nedbalou eleganci.

© Markéta Pilátová – 9. 4. 2021

Odkaz na FB stránkách - Českomoravská psychologická společnost

Zmínka s odkazem na můj blog byla uveřejněna na FB stránkách Českomoravské psychologické společnosti :

Rozhovor pro deník Metro

V deníku Metro byl 30.1.2021 publikován rozhovor. Můžete si jej přečíst na níže uvedeném odkazu:

https://www.metro.cz/alzheimer-mamy-pro-nas-je-to-ali-obcas-se-projevi-i-jako-opravdovy-kamarad-rika-blogerka-grd-/spolecnost.aspx?c=A210130_092850_metro-spolecnost_hyr

Alzheimer mámy? Pro nás je to Ali. Občas se projeví i jako opravdový kamarád, říká blogerka

• 
• 
• 

30. ledna 2021  9:28  Marek Hýř Metro.cz

Píše čtivě a nevyhýbá se ani těm drsnějším tématům. Hana Vondráčková pečuje o matku s alzheimerem a jako ventil začala o nemoci blogovat. „Je to téma, o kterém se moc nepíše. Nemluvím o institucích nebo o nejrůznějších nabídkách pomoci. Myslím vyprávění lidí, kteří s takto nemocnými příbuznými žijí a starají se o ně. Rozhodla jsem se blog věnovat právě příběhům, které mapují průběh nemoci. Se vším, co k tomu patří,“ říká Vondráčková.

Než mrknete na blog pubertackapredduchodem.blogspot.com, přečtěte si rozhovor s jeho autorkou.

Zaujala mě hned první kapitola. Píšete o tom, kolik vaše matka pila alkoholu. Proč hned tak drsný začátek?

Nikdy jsem nepsala, takže výběr prvního příběhu byl naprosto intuitivní. Byla jsem plná emocí, podvědomě jsem proto sáhla po nejtěžším kalibru. Možná jsem se prvotně chtěla zbavit těch největších balvanů.

Jak jste se k psaní blogu dostala?
Přišla jsem o práci a hodně mě to sebralo. Týden jsem byla totálně paralyzovaná. A zrovna v tu dobu se mi do cesty připletl odkaz na vytvoření vlastního blogu. Prvotní myšlenka byla, že budu psát jen tak pro sebe, ze všeho se vypíšu a bude zase dobře.

Blog máte zhruba měsíc. Je vám už lépe?
Dcera mě přiměla založit si účet na sociálních sítích a pomohla příběhy nasdílet. Mám díky tomu odezvu od lidí, kteří něčím podobným procházejí nebo jim mé příběhy jen zvednou náladu po náročném dni. Musím říct, že mě to neskutečně nabíjí. Všechny ty milé komentáře. Cítím, že to, co dělám, má smysl, a to je pro mě nejdůležitější.

Proč o alzheimeru vaší matky píšete jako o Alim?
Je to krátké, roztomilé a nezní to tak strašně učeně. Přijali jsme ho do rodiny jako plnohodnotného člena. S Alim můžete zažívat i legraci, ale zkuste to s alzheimerem. Než to vyslovíte, tak je po he he. A věříte, že se někdy dokáže postavit také na naši stranu?

Jak to myslíte?
Třeba ve chvílích, kdy nám rupnou nervy. V ten moment se Ali projeví jako opravdový kamarád a přiměje babi, aby během minuty na všechno špatné zapomněla.

Babi?
Tak jsme mámě začali říkat, když se mi narodila dcera, a už jí to zůstalo. Dnes jí babi říkají úplně všichni. I naši kamarádi.

Ví, že o ní píšete blog?
Říkám jí z legrace, že je celebrita, protože o ní píšu příběhy. Řekne mi, že jsem šikovná, a za pět minut nic neví. Je to jako na houpačce. Jeden den máte pocit, že je to v pohodě, a druhý den vás máma ani nepozná nebo řekne, že jí dcera umřela. Tak to prostě v životě s Alim je. Buď se s tím smíříte, nebo vás to převálcuje. Já se rozhodla pro to první.