Ali přítel nejvěrnější - 80 - peklíčko

Bylo týden před úplňkem a Ali se rozhodl, že mě v tomto magickém období připraví o poslední zbytky zdravého rozumu. Pět dnů nás doslova terorizoval a vyloženě si to užíval. Vysál ze mě tolik energie, že bych s ní snad utáhla celej barák. Nepokrytě nám vyhlásil válku a bylo to hotové peklíčko.

Začalo to ve středu. Zrovna jsem zahájila generální úklid domácnosti. Měla přijet dcera s vnoučátky, a tak jsem to vzala z gruntu. Mytí oken včetně konzervace rámů, výměna povlečení, stažení všech dek, nábytek, luxování... prostě celý den jsem šůrovala a zastavila se až večer.

Už v poledne mi babi připadala poněkud zmatená. Pořád se chodila na něco ptát. Byla jako zaseknutá deska.

Babi: "Můžu se na něco zeptat? Půjdeme ještě někam?"

Já: "Kam bysme chodily?"

Babi: "No já myslela, že ještě někam půjdeme. Třeba na oběd."

Já: "Oběd ti za chvíli ohřeju. Na to nikoho nepotřebujeme."

Babi: "Aha."

Visela jsem na okně a snažila se nespadnout ze židle. Babi se objevila ve dveřích. Snad už posté.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já: "Na copak?"

Babi: " Představ si, že jak tady byli, tak mi ukradli kabelku se všema dokladama a penězma."

Už při prvním slově jsem věděla, co chce říct.  Otázka peněz jí poslední dobou dost trápí. Řešíme to každé boží odpoledne i večer. Vzmohla jsem se jen na "zahajovací" odpověď, po které vždy následuje  řada dalších otázek a odpovědí.

Já: " Babi. Nikdo ti nic nesebral."

Babi: "Ale jo. Hanka. Vzala si to k sobě a teď to někde  utrácí za kdoví jaké blbosti. A kde vůbec je? Už jsem jí neviděla kolik let."

Na to, že babi kradu peníze jsem už celkem zvyklá. Říká mi to každou chvíli. Většinou se ukloním, představím se a tím je problém vyřešen. Tentokrát se však na této myšlence zasekla a nehodlala ji opustit. Byla jsem unavená. Ruce u kolen jako orangutan, kolena zvolna vypovídala službu a tento typ otázek se mi pomalu kůží provrtával do centra mé nervové soustavy. Měla jsem pocit, že jestli s tím nepřestane, nejspíš exploduju.

Já (prosebně): "Už dost babi. Nemuč mě. Dneska ne. Prosím."

Babi: " Já tě nechci mučit. Já tě mám ráda. Já jen, abyste o ty peníze nepřišli. Byla by to škoda. Chodí mi tam hodně peněz."

Já: "Neboj. Nikdo ti nic nevzal. Všechno mám u sebe."

Babi: "Jé. To se mi ulevilo. To mám radost."

Já: " Já vím. Jako vždycky."

Visela  jsem na dalším okně a ze židle se snažila dosáhnout na odsunuté háčky. A jak tak opatrně balancuju, periferně vidím šourající se postavu. Instinktivně zatínám zuby.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já (udýchaně): "Babi teď ne. Prosím."

Babi: " Já jen, že bude potřeba mi sem přehlásit účet. PINkartu. Chodí mi tam celý důchod."

Já: "Babi. Běž do kuchyně, na stole máš ceduli a tam je všechno napsané."

Doufala jsem, že to babi na chvíli zaměstná, bude mít nějaký pohyb a já získám trochu času na dověšení záclon. Po chvíli se však babi vrací.

Babi: "Můžu se na něco zeptat?"

Já (zoufale): "Ne!"

Babi: "Tam píšou, že ty moje věci má Hanka. Určitě mi dělá průvan v peněžence i na PINkartě."

A tak to šlo celý den, i druhý den... a přiznám se, že už jsem před babi zbaběle zdrhala, kdykoliv jsem ji slyšela přicházet. Věta "Můžu se na něco zeptat?" už mě doslova fyzicky bolela. V pátek dorazily děti a trochu babi zaměstnaly. Opravdu jen trochu. Otázky nepřestaly. Jen nás na ně bylo víc. Dětem to naštěstí přijde legrační, takže si s babi i Alim rády povídají a nejsou u toho poťouchlé. 

Dcera však byla z babi poněkud rozpačitá. Dlouho ji neviděla, takže ji toto rozpoložení trošku zaskočilo. Něžně mě pohladila po zádech a přivinula k sobě. Babi seděla na gauči.

Babi (na dceru): " My už jsme se někde viděly. Že jo?

Dcera: " Já jsem tvoje vnučka."

Babi: "Já myslela, že se známe z dětství."

Dcera: " To jsem ještě nebyla na světě."

Babi (na mě): " A ty jsi moje maminka?"

Já: "Ne. Já jsem tvoje dcera."

Babi: "Mně to přišlo divný. Jsme skoro stejně starý..."

Dcera se na mě pobaveně podívala a vzdala se komentáře.

V podobném duchu  probíhal celý víkend. Ali si užíval své místo na výsluní a byl jak utržený z řetězu. V neděli miláčci odjeli a my zůstali s Alim sami. Zkoušel to na nás ještě v pondělí, ale to už na mně bylo vidět, jak moc jsem na něj nazlobená a dávala jsem mu to zcela nepokrytě najevo.

V úterý to Alimu docvaklo. KONEČNĚ!!  Konečně pochopil, že takhle to fungovat nebude. Bylo to TAK úlevné, že jsem mu za to i poděkovala. 

Jó když se dva dokážou domluvit, je to skvělé. A tak s babi zase chodíme na procházky, zpíváme si do kroku " Sláva nazdar výletu, nezmokly jsme, už jsme tu... ". 

Krása střídá nádheru a babi už je zase babi a ne Alibabi. Co chtít víc? Už nic.