Ali přítel nejvěrnější - 100 - nejdřív slepičky, potom babičky

Když se ráno babi vykolébala z pokoje, bylo na první pohled vidět, že ji něco trápí. Nechala jsem ji, aby si v klidu vynesla noční trůn a spáchala hygienu. Poté přišla do kuchyně a už od dveří podávala pravidelné hlášení o stavu místní Alijednotky. 

Babi: "Ježiši já se dneska motám. Dneska to na žádnou brigádu nevypadá."

Já: "Na jakou brigádu?"

Babi: "No říkali to přece včera."

Já: "Tedy já nevím, ale myslím, že nikdo nic neříkal. Podle mě nikam chodit nemusíš."

Babi: "Tak to se mi asi zdálo."

Přijala jsem tento závěr s povděkem. Už jsem se bála, že budu muset babi obléknout do pracovního a zabalit jí svačinu, aby mi na té brigádě neumřela hlady. Takhle bude stačit, když před ní postavím kýbl s tvrdým pečivem pro slepice, aby mi ho pomohla nalámat. Z úvah mě vytrhla babi.

Babi: "Bude něco k snídani?"

Já: "Budeš muset chvíli počkat. Ještě musím ke slepicím."

Babi: " To nevadí. Je čas. Nejdřív slepičky, potom babičky."

Já: "Přesně tak. Babička neumí kdákat, tak musí počkat."

Babi: "Babička hlavně neumí snášet vajíčka."

Já: "Pořadí odbavení je podle zásluh. Tak já běžím za těma našima holkama."

Babi: "Pozdravuj je."

Pozdravy jsem samozřejmě vyřídila, i když si myslím, že pipinám je to naprosto ukradený. Zcela nepokrytě a přízemně věnovaly veškerou svou pozornost žrádlu. Babi jsem to ani neřekla. Přeci jen je to citlivá duše a mohlo by jí to mrzet. Raději jsem před ni postavila snídani. Stejně už měla úplně jiné starosti. 

Babi: "To jsem zvědavá, kdy se vrátí ten můj idol."

Já: "Ty máš nějakého idola? Že si se nepochlubila..."

Babi: "No manžela. Jsem přišla s manželem. Ne?"

Já: " Tvůj manžel je už dávno po smrti."

Babi: "Vždyť tu včera byl."

Já: "A pak si se probudila a bylo ráno viď?"

Babi: "Já toho moc nenaspím. Většinou jsem vzhůru od šesti hodin. To je takové moje celoživotní prokletí."

Vzdala jsem to. Hovor se začínal stáčet do sfér, kam nemám přístup. Opět jsem si uvědomila svoji malost a omezenost. Vždycky zůstanu v úžasu, jak je pro babi naprosto přirozené v hovorech přecházet z jedné dimenze do druhé. V mých mozkových závitech na to bohužel chybí drážky. Tak to prostě je. Nejsem zkrátka pro tento typ hovorů dostatečně na výši.

Je to škoda, ale pokusím se na tom zapracovat. Jen musím dávat pozor, aby mi v tom Ali nezačal schválně dělat zmatky.