Ali přítel nejvěrnější - 118 - obsluha brány

Rozptýlené části mysli se nám zadrhli někde v časoprostoru, a já se začínám obávat, že ty chybějící kousky už nikdy nedáme dohromady. Přes den je  to celkem v pohodě, ale padne čtvrtá odpolední a babi začne být akční. 

Její mozkové závity jedou na plné obrátky, z hlavy se jí skoro kouří, ale ne a ne najít jakýkoli záchytný bod. Neúnavně hledá ztracený čas, domov, přátele, příbuzné, holky, kluky a bůhví co ještě. 

Babi: "Jé. Ty seš tady? Já pořád čekám na tu holku, jak tady byla. Najednou někam zmizela a říkala, že na ní mám počkat."

Já: "Ale babi. Nikdo tu nebyl a nejspíš ani nikdo nepřijde."

Babi: "Ale on říkal, že půjdeme domů."

Já: " Tak kdo to byl? Ona nebo on?"

Babi: "Já nevím."

Já: " Já taky ne. Ale za celý den tu opravdu nikdo nebyl, nikdo tě nepřivedl, ani tě neodvede. Od rána sedíš na židli a nechceš nic dělat."

Babi: "Já už vím. Já si asi spletla barák."

Já: "Nic sis nespletla. Jen se ti něco zdálo."

Babi: "A není možný, že by bydlel tady někde kolem?"

Já: "To pochybuju."

Babi: "A nemáš telefon, že bych mu zavolala?"

Já: "A ty si pamatuješ telefonní číslo?"

Babi: "Počkej. Co von to říkal? Že dělá tady někde..."

Já: "A tobě se tady s námi nelíbí?"

Babi: "Já se budu muset jít podívat naproti do baráku, co tam je za jména. On se sem nedávno přistěhoval."

Babi mě vůbec neposlouchala. Snažila se vybavit si detaily imaginárního hovoru, který se odehrával pouze v její hlavě. Mě v podstatě nevnímala. 

Bylo zbytečné jakkoliv zasahovat do toku jejích myšlenek i vyřčených úvah. Jedna teorie střídala druhou a já v tom měla za chvíli takový hokej, že jsem to vzdala. Vím, že se situace bude zítra opakovat, stejně jako každý jiný den. Jako přes kopírák. 

Babi zkrátka stále někdo chybí do počtu. Ráda bych jí pomohla, ale nevím jak. Ti, o kterých hovoří, jsem v životě neviděla a babi o nich taky nic neví. Dost neřešitelná situace.

Trochu podezřívám Aliho, že má s těmi jejími stavy něco společného. Celý den ho není vidět, ale kolem té čtvrté se znuděně probere a začne s těma svýma trapnýma srandičkama. Já nevím, co ho na tom ještě může bavit.

Pomáhám babi, jak jen můžu a kvůli tomu nepodařenému návratu samozřejmě daleko víc. Na pomyslném žebříčku důležitosti jsem postoupila o další významný stupeň, neboť mi byla svěřena obsluha brány! To už babi opravdu sama nezvládá. Neudrží se pořádně na nohou, a pořád tak trochu vlaje ve větru. 

Už to máme celkem vychytaný, i když je pravdou, že se čas od času něco nepovede. Mívám totiž problém rozlišit, co je zásilka a co je určeno ke spláchnutí. To je nevýhoda nezvyklého spojení dimenzionální brány s poněkud přízemním zařízením. 

Ne vždy je však chyba na mé straně. Přestože jsem babi našila spoustu kusů vkládacích udělátek ze speciálního sacího materiálu, stane se, že zásilku k bráně prostě nedonese. 

Díky propracovanému systému však už tekutina nekončí bez užitku na zemi, ale bezpečně se zachytí na předem stanoveném místě. 

Dalším bonusem je, že tyto pomůcky mohu jednoduše přemáchnout a jsou zase použitelné. To je veliká výhoda, protože to nevyžaduje žádné další vícenáklady či údržbu. 

Mým nejdůležitějším úkolem je pohlídat, abychom omylem neposlaly i onen zádržný materiál. Jednak by to byla škoda, ale hlavně by se nám mohlo ucpat spojení, a to by byl malér.

Trochu složitější je, když babi potřebuje poslat tužší zásilku. Tady už je potřeba dokonalé souhry. Máme rozděleny úkoly. Babi tlačí, co to jde a já se snažím speciálními chvaty posunovat a hlídat trasu. 

Je to šichta, ale jsme tým a není nic, co bychom nezvládly. Tedy, abych nekecala. Taky se to občas nepovede. Co se dá dělat. To je prostě život. Přeci jen jsem ještě v zácviku. 

No nic. Žádný učený z nebe nespadl. Že jo. Snad si to tam nějak přeberou.