Stránky

pondělí 16. prosince 2024

Ali přítel nejvěrnější - 135 - měla by se nalít

Babi seděla ve svém křesle. Jako vždy spokojeně klimbala a neúnavně při tom kývala hlavou. Sedla jsem si vedle ní na postel, abych oškrábala brambory k obědu. Najednou se ke mě otočila a lámanou mezikontinentálštinou povídá:

Babi: "Měla by se nalít tím chapem."

Nechápavě jsem se na ní podívala.

Já: "Cože? Pověz mi to ještě jednou a pomalu."

Babi: "Mě la bys na lejt s cha pem."

Já: "Jakože se mám jít opít?!"

Babi: "Jo."

Já: "A s nějakým chlapem?"

S širokým úsměvem, téměř spiklenecky přikývla.

Já (pobaveně): "Cože?! Ty po mně chceš, abych se šla vožrat s nějakým chlapem?

Babi: "Jo."

Začala jsem se smát a babi se přidala.

Já: "A znám toho chlapa?"

Babi: "Ne."

Já: "Takže ty říkáš, že se mám jít opít s nějakým úplně cizím chlapem?"

Babi: "Jo."

To už jsme se chechtaly na celé kolo. Obě dvě.

Já: "Teda babi. Ty jsi ale číslo."

Babi zářily oči jako dvě světýlka. Dlouho jsem ji neviděla takhle rozchechtanou.

Já: "Tak babi, chlapa tu žádného nevidím. Ale co kdybychom si daly malinkého panáčka spolu? Udělala jsem zázvorový likér. Dáš si se mnou?"

Babi labužnicky přikývla. Zcela mimořádně jsem tedy nalila dvě štamprlata. Takový sladký zdravotní bonbónek. V podstatě jen vodka, zázvor, med a citron. Výjimečně to do sebe "nekopla na ex", ale pomalu ucucávala a vychutnávala si každou kapičku.

Během chvilky byla ťuhýk a já jí ten spánek nepokrytě záviděla.

Šťastná to žena. 

pátek 13. prosince 2024

Ali přítel nejvěrnější - 134 - ty budeš taky trénovat?

Mám lehké spaní. Jakmile u babi vrzne gauč, hned se letím podívat, co se děje. 

Hodiny ukazovaly téměř půlnoc, když se kromě vrzání začaly ozývat i další podezřelé zvuky. Doběhla jsem do pokoje a rozsvítila. Babi seděla nahá na posteli. Nohy volně svěšené k zemi, noční košile se válela tamtéž, stejně jako peřina a polštář. Vše, na co dosáhla, bylo volně rozptýleno kolkolem. Choulila se do vlastních rukou a klepala se zimou.

S širokým, šťastným, téměř dětským úsměvem a lehkým mezigalaktickým přízvukem mě radostně vítala:

Babi: "Jé. Ty steš trady?"

Já: "Co to tu provádíš? Proč jsi se svlékla? Vždyť je noc. Koukej si lehnout a spát."

Babi: "Pokej. Nee. Muskím uklízlet."

Já: "Nemusíš babi. Teď ne. V noci se spí. Budeme spinkat. Ano? Všichni spí."

Znovu jsem ji oblékla, uložila, přikryla a zdůraznila, že teď se bude spát a uklízet může ráno. Jenže ona mě vůbec neposlouchala. Nevím jestli proto, že mi nerozuměla, anebo proto, že mi nechtěla rozumět. Bůhví, co jí ten náš Ali zase nabulíkoval. 

Nejsem přívržencem podobných nočních aktivit. Obzvlášť když za nimi tuším další z Aliho trapných žertíků. Dokážu ledacos pochopit. Jak se říká "Znám své pappenheimské...". Za tu dobu, co s námi Ali bydlí, jsme s ním už zažili ledacos. Ale... přeci jen... trochu ohleduplnosti bych uvítala. Chci se alespoň trochu vyspat. S bojovkami můžou klidně blbnout i přes den. No ne?

A protože účel světí prostředky, rozhodla jsem se jim tu noční akčnost poněkud zasabotovat. Z lednice jsem vytáhla dvě kostičky spací čokolády a postupně je babi šoupla do pusy. Zbývalo počkat, než to zabere. Půlhodina je poměrně dlouhá doba. Než babi přemohl spánek, stihly jme svlékání, oblékání a ukládání ještě čtyřikrát. 

Druhý den si babi (na rozdíl ode mě) přispala. Budila jsem ji v podstatě až na oběd. 

Já: "Tak co Šípková Růženko? Kdo bude vstávat?" 

Babi: "Mně se nechce." 

Při odpovědi po mně hodila šibalským úsměvem, líně se převalila na bok a koketně přitáhla peřinu k bradě. Vyspinkaná do růžova, pusu od ucha k uchu, až jsem jí tu dobrou náladu záviděla. 

Později při krmení jsem si v duchu rekapitulovala, co všechno ještě musím udělat, abych na něco nezapomněla. Najednou mě z přemýšlení vytrhla babi se zajímavým dotazem. 

Babi: "Ty budeš taky trénovat?"

Já: "Já? Ne. A ty budeš trénovat?"

Babi: "Ano."

Já: "A co budeš trénovat?"

Babi: "Na herečku."

Já: "Na hérečku? No tý jo! A kde?"

Na tuhle otázku mi však babi neodpověděla. Jen se tajemně usmála a otevřela pusu pro další sousto. 

Asi je to tajemství. Pomyslela jsem si. Konec konců proč ne. Nikdy není pozdě zahájit životní kariéru. Třeba se konečně dočká i toho Oskara. 

A vůbec nevadí, že to možná bude v jiné dimenzi. 


Napsali o nás

Článek Markéty Pilátové - Ti co se nevešli

Strašně ráda bych se s vámi podělila o radost, která mi málem podlomila nohy. Jedna z porotkyň Magnesia litera se o mém blogu zmínila ve své...