Je to již více než pět měsíců, co se Ali s babi vrátili "domů". Trvalo mi téměř měsíc, než jsem přestala podvědomě hlídat veškeré podezřelé zvuky. Potřeba sedávat v opuštěném pokoji mě držela několik týdnů. Bylo mi tam prostě dobře. Schoulila jsem se do velkého ušáku, ve kterém babi tak ráda sedávala. Stále jsem ji cítila.
Nevím, jak jsem došla k závěru, že jsem již připravena, zapojit se do pracovního procesu. Možná mi chybělo takové to obyčejné lidské hemžení, kontakt s okolím, který jsem na pár let dobrovolně opustila. Finanční stránku taky nejde úplně odignorovat. Složenky se prostě neptají.
Práci jsem začala hledat v podstatě okamžitě. Co si budeme nalhávat. Ve dvaašedesáti letech už není výběr pracovních míst žádnou hitparádou. Všude po očku zkoumají, jestli vám už náhodou nekouká úmrtní list z kapsy. Opatrné kroužení kolem žinantní, nicméně důležité otázky, na kterou se přímo zeptat neodvažují, protože GDPR.
Když už nějakou práci najdete, jen díky tomu, že "můžete hned", je to hóódně z ruky. A tak chodíte spát v osm, abyste měli alespoň sedm hodin spánku, protože doma máte sice malé, ale přeci jen hospodářství a všechnu tu droboť obstarat a nakrmit chvíli trvá, i když máte vše připraveno.
Nevím, co jsem si představovala. Že jsem žena se zvláštními super schopnostmi bez potřeby odpočinku? Fyzika je prostě prevít a já totálně přecenila své síly. "Už to zkrátka není, co to bývalo."
Za dva měsíce jsem stihla projít dokonalou proměnou v belhající se třesoucí zombie. V každodenním maratonu někam zmizlo asi šest kilo mé tělesné váhy a pod očima se mi vyrýsovala docela slušně vybavená tělocvična, za kterou by se nemusel stydět leckterý olympionik. Neutuchající přesvědčení, že "TO DÁM" mě však udržovalo v jakési falešné představě, že si to sedne, že si na to vražedné tempo zvyknu, že ... , a že...