Ali přítel nejvěrnější - 141 - Konec blogu...?

Je to již více než pět měsíců, co se Ali s babi vrátili "domů". Trvalo mi téměř měsíc, než jsem přestala podvědomě hlídat veškeré podezřelé zvuky. Potřeba sedávat v opuštěném pokoji mě držela několik týdnů. Bylo mi tam prostě dobře. Schoulila jsem se do velkého ušáku, ve kterém babi tak ráda sedávala. Stále jsem ji cítila. 

Nevím, jak jsem došla k závěru, že jsem již připravena, zapojit se do pracovního procesu. Možná mi chybělo takové to obyčejné lidské hemžení, kontakt s okolím, který jsem na pár let dobrovolně opustila. Finanční stránku taky nejde úplně odignorovat. Složenky se prostě neptají. 

Práci jsem začala hledat v podstatě okamžitě. Co si budeme nalhávat. Ve dvaašedesáti letech už není výběr pracovních míst žádnou hitparádou. Všude po očku zkoumají, jestli vám už náhodou nekouká úmrtní list z kapsy. Opatrné kroužení kolem žinantní, nicméně důležité otázky, na kterou se přímo zeptat neodvažují, protože GDPR.

Když už nějakou práci najdete, jen díky tomu, že "můžete hned", je to hóódně z ruky. A tak chodíte spát v osm, abyste měli alespoň sedm hodin spánku, protože doma máte sice malé, ale přeci jen hospodářství a všechnu tu droboť obstarat a nakrmit chvíli trvá, i když máte vše připraveno. 

Nevím, co jsem si představovala. Že jsem žena se zvláštními super schopnostmi bez potřeby odpočinku? Fyzika je prostě prevít a já totálně přecenila své síly. "Už to zkrátka není, co to bývalo."

Za dva měsíce jsem stihla projít dokonalou proměnou v belhající se třesoucí zombie. V každodenním maratonu někam zmizlo asi šest kilo mé tělesné váhy a pod očima se mi vyrýsovala docela slušně vybavená tělocvična, za kterou by se nemusel stydět leckterý olympionik. Neutuchající přesvědčení, že "TO DÁM" mě však udržovalo v jakési falešné představě, že si to sedne, že si na to vražedné tempo zvyknu, že ... , a že... 

Nakonec to dopadlo přesně tak, jak muselo. Zkolabovala jsem. Dalo se to čekat. Náznaky tu byly od samého začátku. Vstávat ve čtyři, vracet se v sedm, k tomu zahrada, zvířata, úroda, moc všeho... Bylo těžké si přiznat, že takhle to prostě nejde. K výpovědi mě tak vesmír jednoduše přinutil.

Nevím, co bude dál, zatím jsem na neschopence a získala tak trochu času na další pokusy. Taky je klidně možné, že se Ali vrátí, připomenout mi, že má naši rodinu už nějakou tu generaci v oblibě. Kdoví? Možná se v budoucnu tento blog dočká svého pokračování, jen jaksi "z druhé strany". A nebo taky ne. Možné je všechno a já nebudu nic předjímat.

V každém případě všem svým věrným čtenářům moc děkuji za to, že jsem se s vámi mohla podělit o příběhy, které jsme s Alim společně prožili. Naučilo mě to pokoře, trpělivosti, našla jsem mezi vámi spoustu přátel, zjistila, kolik lásky je člověk schopen předat druhým, obětavosti, kolik bolesti je schopen unést...

Je toho moc, za co bych chtěla poděkovat. Cítím obrovskou úctu i obdiv ke všem pečujícím. Bylo mi ctí, být jednou z vás. Mám velikou radost, že si naše příběhy našly cestu i ke čtenářům žijícím v zahraničí, v neuvěřitelných šedesáti zemích světa:

https://pubertackapredduchodem.blogspot.com/2023/06/statistika-aneb-kde-vsude-nas-ctete.html

A pokud se vám můj blog líbil, nebo vám dokonce pomohl lépe snášet bolest, kterou je nutné v určitých okamžicích vytěsnit, budu moc ráda, když jej, jak se říká, pošlete dál. ❤️

https://pubertackapredduchodem.blogspot.com/p/vitejte-na-mem-blogu-ali-pritel.html

Pokud by Vás zajímalo, kterým tématům se aktuálně věnuju, tady je odkaz na moji další tvorbu:

životní téma pod názvem Dohoda s nepřítelem:

https://www.facebook.com/share/1J2axdAg5t/

 

Přeji Vám všem hodně klidných a šťastných dnů, protože těch nikdy není dost.

Hana Vondráčková