Ali přítel nejvěrnější - 93 - zřejmě slušnej oddíl

Poslední měsíc nám dává pořádně zabrat. Celou naši rodinu opakovaně napadá nakažlivá choroba a ne a ne nás nechat na pokoji. V polovině ledna to zahájila babi. Kromě rýmičky a kašle to zvládla skvěle, pak ty bacily skočily na mě, následně na přítele, aby se vrátily ke mě a k babi. Sérii útoků pak zakončily u mého přítele. Bylo to jako zápas, kdy v několika po sobě jdoucích kolech neúnavný soupeř vítězil na celé čáře. Jako kdybychom závodili v jakési štafetě a místo kolíku si předávali baciloidní potvůrky. A tak jsme si tu měsíc smrkali, kýchali a snažili se přežít jednotlivé ataky zákeřného týmu neviditelného soupeře. Vůbec nás nešetřil. Jak by řekl klasik "Nó, zřejmě slušnej oddíl no." 

Zatímco babi s přítelem nemoc zvládli poměrně dobře, u mě bylo druhé kolo nekonečné, trvalo téměř čtrnáct dnů a dodnes nemůžu pořádně popadnout dech. Horečka neustále stoupala nad devětatřicet a hlava se chystala každou chvílí rozskočit. Babi neustále něco potřebovala. Nešlo jí na rozum, proč s ní nejsem v kuchyni a povaluju se v posteli.

Babi: "Ahoj. Ty ještě nevstáváš? Vždyť už je skoro poledne."

Já: "Babi, jsem nemocná a je mi opravdu blbě. Snídani i svačinu jsi dostala. Vem si třeba křížovky nebo si skládej puzzle. Prosím." 

Babi: "Aha. A nevíš, kde to mám?"

Já: "Asi u sebe v pokoji."

Odšourala se do kuchyně a usedla na židli. Bylo mi jasné, že cestou zapomněla, co vlastně chtěla. Ale byla v klidu, poslouchala si rádio, což bylo podstatné. Byla jsem ráda, že dýchám a moc se mi nechtělo cokoliv řešit. Za chvíli však mezi dveřmi opět vykoukla hlava.

Babi: "Je tady někdo?"

Já: "Copak potřebuješ babi?"

Babi: "Kdo seš?"

Já: " No schválně. Kdopak tak můžu být?"

Babi: "Kamarádka? ... Teta? ... Holka vod Odkolků? ... Baba Jaga? ..."

Já: "Tvoje nemocná dcera."

Babi: "Jé. To je dobře. A co ti je?"

Já: "Mám chřipku a vysokou horečku, tak ke mně radši nechoď." 

Babi: "A nepotřebuješ s něčím pomoct? Něco podržet, u něčeho postát nebo něco uvařit?"

Velmi častá řečnická otázka. Představila jsem si babi, jak u něčeho stojí nebo něco drží. Většinou na nohách nevydrží ani pět minut, rohlíky pro slepice mi už taky neláme, protože to zkrátka nedává. Při představě, že něco vaří jsem se jen pousmála.

Já: "Copak bys zvládla něco uvařit?"

Babi: "No to ne. Ale kdybys něco potřebovala..."

Já: " Já vím. Tak si řeknu." 

Tentokrát to vzala přes svůj pokoj a já s povděkem kvitovala, že ty křížovky našla. Ještěže jí to baví. Ležela jsem v posteli, kolem dokola obložená kočkama a marně se snažila trochu nadechnout. S plným nosem to není žádná hitparáda. Vypadala jsem velmi impozantně. Rozcuchaná, z jedné nosní dírky mi trčel smotaný kus kapesníčku, aby zachytával neustále vytékající sekret, skelný pohled upřený někam do prostoru.

Občas jsem se vypotácela, abych babi ohřála nějaké jídlo, přiložila do kamen, obstarala zvířata, či uvařila další čaj. A jak tak dávám před babi talíř, padnul můj pohled na stůl a zem. 

Já: "Co jsi tu dělala? Vždyť je tu úplná potopa!?"

Babi: "To já nebyla."

Já: "A kdo by to byl? Vždyť tu nikdo jiný není. "

Babi: "Tak se to asi vylilo samo."

Já: "Aha samo se to vylilo, samo se to dalo do dřezu, jen se to samo neutřelo."

Koukla jsem na druhou židli. No jo. To jsem si mohla myslet. Ali se na mě poťouchle culil. Pusu od ucha k uchu. Jako kdyby neviděl, v jakém jsem stavu. Pomyslela jsem si, jak by bylo fajn, kdyby se takhle sama uvařila i večeře, vypralo prádlo nebo alespoň nanosilo dříví, abych s tou horečkou nemusela ven. Jenže takovýhle věci Aliho nenapadnou. Myslí jen na samé zlomyslné legrácky, kterými by mě pozlobil. Uklidila jsem a nandala babi oběd, abych se s vypětím všech sil odšourala zpátky do postele. Za chvíli se z kuchyně ozvalo:

Babi: "Vstávej, vstávej lenochu ospalý, vstávej, vstávej, už je den."

Trochu podrážděně jsem se zvedla. Došla do kuchyně, na stůl položila úplně všechno, co by babi mohlo bavit, včetně tatranek, puzzle, časopisů a pití, a se slovy "Jsem nemocná a jdu si lehnout." odkráčela na lože.

Samotnou mě překvapilo, že až do příchodu živitele rodiny s tím babi vydržela, a já mohla předat šichtu. Horečka k večeru stoupla. Bez reptání jsem si nechala naordinovat priznicový zábal zakončený chladivou koupelí.  Nekonečnou hodinku jsem protrpěla po uši zabalená v mokrém prostěradle, omotaná igelitem pod utemovanou peřinou. Nesnáším to, ale je pravdou, že se mi trochu ulevilo a já konečně usnula.

Co dělal zbytek rodiny nevím. Prostě jsem odpadla. Minimálně do rána, kdy mi začínala další směna.

Podcast - Nadační fond Seňorina

Ráda bych poděkovala Nadačnímu fondu Seňorina za pozvání na natáčení podcastu v rámci projektu "Aloisovy otázky". Povídání bylo moc příjemné a snad se vám bude líbit. 

Byl to můj první počin tohoto druhu, takže jsem byla hodně nervózní. Omluvte prosím případné nedostatky. Z mé strany samozřejmě. Paní Jarce Švarcbachové moc děkuji za velmi milé přivítání i trpělivost.:

https://podcasts.apple.com/sk/podcast/aloisovy-ot%C3%A1zky/id1641086118?l=sk

nebo 

https://youtu.be/kbqdg2bigLU

"ALI, přítel nejvěrnější", říká puberťačka před důchodem

Aloisovy otázky

"Tento blog vznikl jako ventil na vypouštění přebytečné páry při péči o mámu s alzheimerem. Podobné jištění má každý kotel, u kterého hrozí výbuch z důvodu přetlaku", říká náš host, "puberťačka před důchodem", blogerka a rodinná pečující, paní Hana Vondráčková, která byla nominována na cenu Magnesia Litera 2022 v kategorii Blog roku. Jarka Švarcbachová se jí zeptala, jak zvládá pečovat a ještě o tom psát, a taky na další Aloisovy otázky, třeba co do budoucna chystá.

Podívejte se také na naše stránky a zjistěte více o nemoci i podpoře pečujícím:

www.nfsenorina.cz

www.centrum-senorina.cz

www.alzheimercafe.cz

www.vsechnojenormalni.cz

Děkujeme Martinu Preissovi za namluvení úvodního a závěrečného slova, Radovanu Mevaldovi za střih a úpravu záznamu, Lucii Kroužkové za návrh loga a Paláci YMCA Praha za poskytnutí prostor k natáčení.

Článek na stránkách společnosti Aktivní senior

Článek na stránkách společnosti Aktivní senior :

https://www.asenior.cz/hana-vondrackova-pubertacka-pred-duchodem/

Dvojnásobná babička Hana Vondráčková pečuje doma o svoji maminku, která trpí pokročilým stadiem Alzheimerovy nemoci. V roce 2020 o tom začala psát blog s názvem Puberťačka před důchodem, jako ventil, ulevující jí v náročné péči.

Foto: se souhlasem nakladatelství Euromedia Group, a. s.

Puberťačka před důchodem

Hana Vondráčková

nakladatelství Euromedia Group – Ikar

2022

168 stran

„Je to téma, o kterém se moc nepíše. Nemluvím o institucích nebo o nejrůznějších nabídkách pomoci. Myslím vyprávění lidí, kteří s takto nemocnými příbuznými žijí a starají se o ně. Rozhodla jsem se blog věnovat právě příběhům, které mapují průběh nemoci. Se vším, co k tomu patří,“ říká Hana Vondráčková v jednom z rozhovorů. Původně začala blog psát spíš pro sebe, ale ohlasy a pozitivní odezva ji povzbudily k pokračování v psaní, které má smysl.

Chorobě, která v každém vzbuzuje oprávněné obavy, dala roztomilé jméno Ali. Patří do její rodiny, kam se nastěhoval, aniž by ho někdo zval. Překvapivě dokáže někdy i prosvětlit těžké chvíle a beznaděj. Je to s ním jako na houpačce. Chvíli je radost, že je to docela v pohodě, ale další den ji maminka nepoznává nebo říká, že jí dcera zemřela. Aby to Hanu Vondráčkovou „nepřeválcovalo“, rozhodla se s tímto stavem smířit a brát ho, jak je. Ali se tak stal přítelem nejvěrnějším – „převážně nevážně“ -, jak o něm ostatně píše na svém blogu i v knize, kde barvitě popisuje, co s maminkou prožívala v období od prosince 2020 do konce roku 2021.

Život s Alim líčí autorka zcela otevřeně a naštěstí přitom má i notnou dávku humoru, mnohdy černého, když popisuje různé příhody s maminkou s povahou generála, jež byla zvyklá vše řídit a jen těžko se smiřuje s tím, že role se obrátily. Někdy Haně rupnou nervy a je pak ráda, že díky Alimu o tom za chvíli maminka už neví. Ke všemu je Hanka Beran, maminka Býk, tedy poněkud vražedná kombinace, kdy na sebe narážejí, avšak zároveň si rozumí. Ale i díky tomu, že Aliho prostě Hanka přijala do rodiny, si zachovává zdravý nadhled. Ztrátu paměti mamince ulehčuje cedulkami, rozmístěnými po celém bytě, kde ji ujišťuje: „Bydlíš tu, máš tu všechny věci, doklady, kabelku i kartu má tvoje dcera Hanka. Bydlí tu s tebou a stará se o tebe,“ a podobně. Dbá o navyklou rutinu, dodržování rituálů i na to, aby co nejvíc úkonů maminka pokud možno zvládala sama. Přitom se nelze vyhnout tragikomickým příběhům, o nichž se kniha často zmiňuje.

Protože je maminka Hanky vášnivá vypravěčka, užívá si všechny návštěvy, které k nim zavítají. Ti, kteří její příběhy znají nazpaměť, poslouchají jen chvíli, než je Hanka vysvobodí. Naprosto zoufalí jsou za hodinku hosté, kteří se třeba jen ze slušnosti odváží na něco zeptat. Jsou pak zahrnuti dalším vodopádem slov a příběhů… Třeba těch, jak zařizovala vypravování zájezdů. „Když dnes o zájezdech vypráví, mívá takový zasněný pohled (to vidět je) a chuť na panáka (to vidět není, ale vím to.) Tehdy tekuté prezenty dostávala často…“ Babi také ráda luští křížovky, jen si poslední dobou stěžuje, že už je neumějí jako dřív, protože jim nějak nevycházejí.

Hanka vyzkoušela různé doporučené způsoby, jak mamince ulehčit v nemoci i pomoci klidně usnout. Jedním z osvědčených receptů je spací čokoláda, která výborně funguje a je v knize také uvedená. Dobře se osvědčila i hudba z doby minulé, která se mamince, ale i Hance líbí a společně si ji notují. Poklidný večer naruší dotaz: „Nevíš, kdy přijde ten pán, jak tady pro něj skládám tu skládačku? On vždycky přijde, rozloží mi to na stůl a pak chodí kontrolovat, jestli jsem to udělala dobře.“ „To ti přece kontroluju já.“ „A jo, tak to jsem to popletla… A kdy přijde?“ „Já nevím, babi, asi to nestihl.“ „To nevadí.“

Hana Vondráčková prožívá v náročné péči o vážně nemocnou maminku hodně starostí a stresu. Naděje na zlepšení není, přesto je rozhodnuta se o maminku starat do poslední chvíle. S tím je smířena, dokonce i s trvalou návštěvou nevypočitatelného Aliho, který její maminku provází do různých světů a časů. Každodenní život v jejich domácnosti popisuje výstižně, přitom s patřičným odstupem a laskavým humorem. Poskytuje tím naději i povzbuzení všem, kdo pečují o své blízké doma a kteří si stejně jako ona zaslouží velký obdiv a úctu. Její blog byl nominován na cenu Magnesia Litera 2022 v kategorii Blog roku.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, luxor.cz

Ali přítel nejvěrnější - 92 - hra na školu

Babi se po nemoci nechce vůbec nic dělat. Přestože se viditelně nudí, odmítá se do čehokoliv zapojit. Nezabírají puzzle, karty a dokonce ani oblíbené křížovky. A tak sedí v kuchyni, otrávená jako malajský šíp a přemýšlí nad nesmrtelností chrousta. Jako kdyby s Alim drželi bobříka mlčení. Tento stav už trvá skoro tři týdny. Uvítala jsem proto, že se k nám na prodloužený víkend přijela podívat naše milovaná vnoučátka.

Pokaždé, když přijedou, rozzáří a rozhýbou celý dům. A musím říct, že se jim skutečně ten malý zázrak podařil a dokázali babi probudit z letargie a zapojit jí do svých her na dlouhé hodiny. V tom byla naprosto geniální hlavně Esterka. Rozložila před babi spoustu figurek, zvířátek a bůhví čeho ještě a pusu v podstatě nezavřela.

Využila jsem situace, že je o babi postaráno, koutkem oka jsem pro jistotu  zkontrolovala i Aliho a pustila se do vaření, respektive do obalování řízečků.  Moc jsem ty dvě brebentilky nevnímala, ale přece jen mě občas z pracovního procesu vytrhla část hovoru z jejich herního zaujetí.

Esterka: "Babi, umíš nějakou pohádku?"

Babi: "Povídám, povídám pohádku o červeném prasátku, jak si lehlo do chládku..."

Esterka: "Tu znám. ... a povídalo pohádku o červeném prasátku, jak si lehlo do chládku..."

Babi: "... a nikdo ho neposlouchal."

Zacukalo mi v koutku, ale nechtěla jsem narušit  jejich hru, a tak jsem se jen pousmála a pokračovala v práci.

Plynule jsem přešla ke smažení, otočená zády ke stolu, kde seděly. Z kousků komunikace jsem pochopila, že si hrají na školu a Esterka právě babi učí písmenka. Zaujal mě styl výuky a zaposlouchala jsem se, abych se taky něco přiučila.

Esterka: "Babi opakuj po mě. C, c, c. Cecilka má dlouhý cop a hraje si s cikánem."

Babi: "C, c, c. Cecilka má dlouhý cop a hraje si s cikánem."

Esterka: "Č, č, č. Čéče podej mi čokoládu."

Babi: "Č, č, č. Čéče podej mi čokoládu. A fofrem!"

Esterka: "Babi, to tam nebylo" Směje se.

Babi se šibalsky ušklíbla.

Esterka: "N, n, n. V nemocnici na vrátnici..."

Babi: "... kýchá Karlík, píchá ho kotník."

Esterka pobaveně pokračuje: "O, o, o. Ó drahá Olinko..."

Babi: "...koukej na hovínko a pofoukej mi kolínko."

To už jsem zbystřila a začala jsem si ty perly zapisovat. Babi měla vyloženě básnický den. Na každé nahození v rychlosti zareagovala.

Esterka: "P, p, p. Pepa papá, maminka ho přebalí..."

Babi: "... do postele povalí."

Esterka: "Q, q, q.  Quído, Quído..."

Babi: "... utíkej na jídlo."

Vydrželo jim to dlouho. Nebudu zde vypisovat celou abecedu, kterou probraly opravdu důkladně a veselých příkladů na jednotlivá písmenka bylo dost a dost. Hlavně, že jsem mohla v klidu dovařit večeři. 

Když k nám děti přijedou, snažím se být rozmazlovací babičkou. Tak, jak se sluší a patří. Pokaždé se na to těší a většinou už u dveří se mě ptají, jestli budou zase snídaně do postele. Tak to je jasný. Přece bych je neošidila. Jednohubky se šunkou, spousta ovoce a nějakou sladkou tyčinku. Bez toho by to nebylo ono.

Vstávám kvůli tomu brzy ráno, abych stihla obstarat všechna zvířata, než se mi ta drobotina vzbudí. Babi většinou spí dlouho, takže její snídani dělám až jako poslední. Tentokrát však vstala nezvykle brzy. Koukala na mě, jak připravuji dětem jídlo. Patrně měla pocit, že mi to moc dlouho trvá a na nápěv Vstávej, vstávej lenochu ospalý se dožadovala jídla:

Babi: "Neboj babičko, dostaneš pitíčko. Neboj se babičko, ty neumřeš."

Já: "Babi vydrž. Nejsem chobotnice. Hezky jedno po druhém."

Babi včerejší rýmování nějak chytlo. Pokračovala proto v dožadování, tentokráte na melodii  Houfem ovečky sežeňte se všecky zanotovala:

Babi: "Houpy houpičky, babičce něco do hubičky..."

Když na ni konečně přišla řada, položila jsem před ní čaj a chleba. Následovaly prášky a jako každý den jsem následně postavila na kávu s nezbytnou tatrankou. Už je to takový náš rituál. Podávám babi krabičku s cukrem, aby si mohla kafe osladit. Babi popadla kostku a šup s ní do pusy:

Babi: " Děkuju. Už nechci."

Musela jsem se nahlas zasmát.

Já: " Babi to máš do kafe ne na jídlo."

Babi: " Jé. Aha. děkuji."

Zmohla jsem se jen na pobavené obrácení očí v sloup. Stejně už se děti domáhaly sladké snídaňové tečky a Bertík i svého oblíbeného "potulit". 

Byl to náročný víkend, ale přežila jsem. Dokonce i v relativně dobrém stavu. Když však děti odjely, skočila na mě choroba. A tak tu teď smrkám, kýchám a děkuju Bohu, že to na mě hupslo až teď.

Ali přítel nejvěrnější - 91 - chřipka

Tak se nám ta chřipečka přeci jen nevyhnula. Zhruba před čtrnácti dny babi ráno vstala a prohlásila:

"Mě nějak bolí v krku. Doufám, že se mi to nerozjede."

To nám ještě chybělo. Na babi se tyhle "kikirisy" nikdy nechytaly. Většinou dvakrát pšíkla a bylo po nemoci. Jenže tentokrát se nám to nějak rozjelo. Sice  jsem hned nasadila čajíčky, na kamna nadrtila šalvěj s tymiánem a uvařila silný vývar, ale stejně se jí do odpoledne rozjel docela slušný kašel. Takovej ten správně hutnej a vlhkej. Až jsem měla strach. Babi vypadala, jako v posledním tažení.  Neměla chuť k jídlu a jediné, co jí fakt chutnalo a ulevovalo byl domácí vaječný koňak. Žloutky se smetanou zklidňovaly krk i průdušky.

Naordinovala jsem tedy 3x denně jednoho panáčka. Já vím, že je babi bývalý alkoholik, a že by alkohol pít neměla, ale výživová i léčebná přidaná hodnota převážila nad případnými negativy. Jak se říká, účel světí prostředky. Nemusím asi zdůrazňovat, že babi byla s touto léčbou navýsost spokojená a občas dokonce iniciativně navrhovala zvýšení léčebné dávky:

"Nebyl by tam ještě jeden? Ono mě to vždycky tak hezky protáhne..."

Na tuhle fintu jsem jí však neskočila. Znám babi. Podáš prst a utrhne ti celou ruku. Léčily jsme, léčily až jsme snad vyléčily. Trvalo to skoro dva týdny. Babi usazená v kuchyni. Výhled situovaný na chodbu a  vchodové dveře. Otrávená jako malajský šíp, ve tváři výraz z poslední hodinky a neustále hlásila pohyby imaginárních postav na dvorku. Ve vzácných okamžicích zvedla zadek, vykoukla z okna a k hlášením přidala i informace o aktuálním stavu dopravní situace na panelové cestě vedoucí mezi poli, kudy projede jedno auto za hodinu. Babi na dálku hodně špatně vidí. Skleněné tabule okna navíc nejsou úplně nejrovnější. Pohnete hlavou a za oknem se rozhýbe celý svět. V jejích očích tak byl na panelce velmi čilý ruch, silná vichřice a kdejaký strom ji připomínal hloučky debatujících lidí.

Netušila jsem, jak mi může taková blbost pošramotit můj již dost narušený nervový systém. Hlášení bylo opravdu hodně a babi se domáhala, abych na jednotlivé domnělé situace reagovala, či je dokonce začala aktivně řešit. 

Babi: "Asi k nám někdo jde."

Já: "Ale nejde."

Babi: "Ale jo. Zvedni se a podívej se."

Já: "Nebudu se zvedat. Nikdo tam není."

Babi: "No jak myslíš. Abys pak nelitovala."

Po chvilce:

Babi: "Neměla by ses tam podívat?"

Já: "Tak se zvedni a jdi se podívat sama."

Babi: "Mně se nechce."

Dokud řešila vchodové dveře, nechávalo mě to klidnou. Když se však začala domáhat toho, abych zjistila, proč venku jezdí tolik aut, co na cestě řeší skupinka lidí, či kdo nám to chodí po zahradě, tak to už mi trochu na nervy lezlo. 

Babi: "Pojď se honem podívat. Támhle na zahradě někdo chodí."

Já: "Ale nechodí. Nikam nejdu. Mám tu práci."

Babi: "Chodí. Vždyť na něj koukám. Aby ti tam něco nezničil."

Já: "Babi nikdo tam není."

Babi: "To si jenom myslíš. Kdyby ses podívala, tak bys to viděla taky."

Opravdu to trvalo celých dlouhých čtrnáct dnů a já jsem moc ráda, že už je babi zase jakž takž v pořádku. Jen se musíme trochu rozchodit, aby babi znovu načerpala sílu a mohla se sama přesvědčit, že je všechno tak, jak má. Na zahradě, na panelce i u našich vchodových dveří. Postupně přidáváme metry. Vidím na babi, že každý metr pro ni představuje obrovskou výzvu. Na zpívání do kroku to zatím rozhodně není, ale makáme na tom. Jen to sluníčko nám chybí. Ale brzy se určitě objeví. Babi pro to dělá, co může. Každé ráno ho volá:

"Sluníčko! Sluníčko! Vylez! Kdepak jsi?"

Tak nám držte palce, ať je nám zas brzy do kroku.