Babi je jako vyměněná. Začátek března jako by jí vlil do žil energii.
Ještě nedávno jsme měli problém přinutit ji k jakékoliv činnosti. Přestala luštit křížovky, nekoukala na televizi a neustále se držela v mé blízkosti jako ocásek. Kam jsem se hnula, tam šla za mnou. Když jsem vařila seděla v kuchyni, při práci na počítači seděla vedle mě a tiše čekala, až dodělám práci nebo mi dávala užitečné a fundované rady, jak mám co udělat, abych to měla rychleji hotové. Zkrátka pomocník k nezaplacení. Div, že se mnou nechodila i na záchod.
Jediným cílem bylo uspíšit mé zbytečně činnosti, abychom už konečně mohly hrát karty. Zkrátka věc, která ji v současné době naprosto pohltila. A tak jsme hrály a hrály, až do úmoru.
Přiznám se, že nejsem zrovna hráčský typ, takže už po druhé hře zívam tak, že si můžu pusu roztrhnout a do očí bych si nejradši strčila sirky, aby se mi tolik nezaviraly.
Jsem statečná holka, takže si čas od času opláchnu obličej studenou vodou a jedu dál. Tohle monotematické období trvalo skoro čtrnáct nekonečných dnů.
Najednou, jako kdyby někdo přepnul čudlík, babi srší humorem, dobrou náladou a luští jednu křížovku za druhou s takovým zaujetím, že ani nevnímá okolí.
Jako kdyby nám ji někdo vyměnil. Kafemlejnkové příběhy jsem neslyšela dobře tři týdny a je to báječné. Nevím, jak dlouho nám tato idylka vydrží, ale sobecky si to užívám.
Minulý týden se na nás přijela podívat dcera. Dorazila bez dětí, takže jsme si mohly i popovidat, trochu se užít a hlavně si s babi zahrát žolíky. Velice se na ně těšila. Ještě neviděla babi v akci a k mému vyprávění se stavěla poněkud skepticky.
Posledních pár let ji babi nepoznává a jen vypráví a vypráví a vypráví. Donekonečna. Neuměla si proto představit, že by to ještě někdy mohlo být jinak.
Večer jsme zasedly ke stolu, ujasnily si pravidla a začaly hrát. Těšila jsem se na reakci. Lépe řečeno, těšila jsem se na překvapený výraz v tváři mé dcery.
Dočkala jsem se už po třetím kole první hry. Otevřená pusa s nevěřícím, naprosto šokovaným pohledem na babi, která právě suverénně zavřela z ruky, aniž by nám dala jakoukoliv šanci z této smršti vyjít alespoň trochu se ctí, mě pobavila. Okomentovala jsem to slovy "Tak vidíš. A tohle mi dělá pořád."
Hrály jsme ten večer dlouho, hra byla naprosto vyrovnaná a v očích mé dcery byla vidět radost, že mohla babi ještě někdy zažít tak, jak si ji pamatovala z doby, než přišel Ali. Bylo snadné na něj zapomenout a podlehnout kacíříské myšlence, že je prostě pryč.
Nebyl. Škoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.