Ali byl s námi už od rána. S babi si celý den užívali někde v časoprostoru a v naší dimenzi se moc nezdržovali.
To Ali dlouho neudělal, takže mě to trochu zaskočilo. Ale snažím se jim do toho nekecat. Chápu, že kamarád je kamarád, a dokonce i to, že si spolu chtějí užít nějakou tu legraci nebo dobrodružství. Ona mi to pak babi stejně povypráví.
A i když jim ledacos nevěřím, přeci jen je mi trochu líto, že tam nemohu být s nimi.
V den o kterém vyprávím, byli na návštěvě u maminky s tatínkem, a pak i u babičky s dědečkem.
Z této sešlosti jsem znala jen maminku, která mě v podstatě vychovala.
Bylo by skvělé podívat se jak tenkrát žili, co jedli, jak se oblékali, jak co dělali, ... Například děda byl dragounem a chodil v uniformě. To by bylo něco!
Jenže nebude, páč já časem cestovat neumím. Ještě že mi to babi všechno povypráví. Pro jistotu několikrát. To abych si to líp pamatovala. Ani nevím, co bych si bez toho jejího vyprávění počala.
Jak je vidno, prožily jsme z historického hlediska velmi zajímavý, i když značně monotematický den a byly z toho obě řádně uondané.
Seděly jsme v kuchyni a babi pronesla větu, která z celodenních hovorů poněkud vybočovala.
"Nevíš, kde budu dneska spát?"
To cestování ji chuděru fakt zmohlo a chtěla si zkrátka odpočinout tam, kde právě byla. A protože už bylo na čase jít na kutě, řekla jsem jen "První dveře vpravo, babi."
A babi šla, a uložila se k spánku, spokojená, že jsme jí neposlali domů a přitom neví, že já nevím, které domů vlastně myslí ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.