Ali přítel nejvěrnější - 31 - psychiatrie

Sedíme v autě. Babi se kochá ubíhající krajinou, a aby nám cesta příjemně ubíhala, nacvičujeme odpovědi na záludné otázky. 

"Tak co babi, jestlipak víš do jakého města jedeme?"

"Nevím."

"Hopsa hejsa do...?"

"Brandejsa! A budu se tam muset svlékat?"

"Ne. Jedeme na psychiatrii. To je ta paní doktorka, co si s tebou povídá. Pamatuješ si jí?"

"Nepamatuju."

"To nevadí. Až ji uvidíš, tak si třeba vzpomeneš."

Babi dlouho nikde nebyla. Naše výlety, se v podstatě smrskly na návštěvy lékařů nebo krátké procházky v okolí domu. Nikam se jí potvoře nechce. Je pěkný lenoch. Pokaždé ji musím dlouze přemlouvat a ona na mě  pak zkouší různé finty "FŇ". Nejoblíbenější je kolapsový stav. 

Vždycky si říkám, jaká škoda, že se nedala na hereckou dráhu. Kde mohla dneska bejt! Dokáže být  naprosto věrohodná. Zezelená, obrátí oči v sloup, nasadí útrpný výraz, celá se jakoby propadne do sebe a řekne "Já OPRAVDU nemůžu. Mně je dneska hrozně špatně..." Poslední slovo již téměř šeptá. Kdyby ji v ten okamžik viděl někdo nezasvěcený, měl by pocit, že je v posledním tažení. 

Jakmile však zajdu za roh, nerušeně pokračuje v luštění křížovek. Znám ji. Vždycky se nechá načapat na zmrzlinu nebo na karty. Okamžitě vypadne z role a nasadí rozzářený výraz. Kam se hrabe Merilin Monroe. Jo jo. Prostě hérečka.

Je nádherně. Sluníčko svítí, jako o život a v autě je neskutečné vedro. Přesto má babi skvělou náladu. K "povídací" paní doktorce jezdí moc ráda. Je to skvělá příležitost si parádně pokecat. Zatím netuší, kam jedeme, protože si prdlačku pamatuje, ale to je jedno. Vím, že se jí to bude líbit. Jako vždycky.

V ordinaci úplně září, pusu od ucha k uchu a překotně vypráví, aby toho stihla říct co možná nejvíc. Téměř nedělá pauzy. Je velmi těžké ji přerušit. Bojí se, aby něco nevynechala. Přechází z tématu do tématu a je naprosto jasné, že tu sedíme bez Aliho. Během čtvrt hodiny dala některé příběhy i dvakrát. Zírala jsem a téměř s otevřenou pusou sledovala ten gejzír slov i jejich kadenci "tatatatata a někdy i rychleji..." Byla v tu chvíli naprosto šťastná, sebevědomá a jistá. 

Ali zatím seděl v čekárně. Do ordinace měl evidentně vstup zakázán. Babi sršela energií a dělala, jakože ho vůbec nezná. Vypadal tak opuštěně, že jsem se bála, aby nám nesebrali příspěvek na péči. Dlouho jsem ji neviděla v tak výborné formě. Dokonce i příběhy byly tentokrát téměř pravdivé.

Náladu už jí ten den nic nezkazilo. Dokonce i na milované karty došlo.

Tak zase v červnu. Stav nezměněn.