Venku je ubrečené, nanicovaté počasí a babi je jako uzlíček neštěstí. Nic jí nebaví, neví, co chce, natož co nechce a neustále zkouší, jestli jí nepodám tohle či tamhleto. Prostě lenoch líná. Ani karty nehrajeme. Jen občas hodí nožkou do vzduchu. To jakože cvičí.
Jenže tyhle finty dávno znám a už na mě neplatí. Snažím se, aby si pokud možno dělala věci sama. Říkám si, že čím déle toho bude schopna, tím líp. A tak si musí vařit kafe, sbírat svoje suché prádlo, vrátit použité nádobí do dřezu, vynášet odpadky a podobně.
Vím, že má problémy s motolicí. V sedě se to však nezlepší. A tak ji občas "honím" i proti její vůli. Přísnost zkrátka muší bejt. Ven ji však v tomhle rozpoložení nikdo nedostane ani párem volů.
Dokud babi zvládala delší chůzi, chodily jsme spolu na nákupy. Sámoška byla vítaným cílem "procházek" . Vyrážely jsme každé ráno. Babi si s taškou v ruce vykračovala za tichého poťukávání hůlkou.
"To jsem zvědavá, co tam dneska budou mít."
"To samé. Jako včera. Nebo bys radši kaviár či krevety?"
"No. Dala bych si..."
Jsme malé město. I naše sámoška je malá, takže jsem se nemusela bát, že by se mi ztratila.
U dveří se čapla vozíku, "nasadila jsem ji na dráhu" a vyrazila. Zatím co já pořizovala běžný nákup, babi si vybírala sladkosti, časopisy a zapřádala s kolemjdoucími přátelské hovory. Dlouhé. Nebyla sama. Vždy potkala někoho, kdo si taky potřeboval popovídat. Jak říkám. Malé město.
Nakupovala velmi svědomitě. Všechno detailně prozkoumala a vrátila do regálu. Prodavačky nás už znaly, takže osobitý způsob nákupu respektovaly.
Kolem hlavního regálu kroužila jako včelka Mája. Byla ve svém živlu a nebylo snadné ji odchytit. Jakmile jsem si myslela, že už se řadí do fronty k pokladně, rychlostí blesku to zalomila do prava a vrátila se zpátky a start.
Nezřídka jsem musela poslední kolo absolvovat s ní, aby mi kolem pokladny zase nefrnkla, což nesla poměrně nelibě.
Kdybych si měla tipnout, co babi chybí nejvíc, sámoška by byla hlavním favoritem.
Prosím tedy toho pána nahoře, jestli by nebyl tak hodný a nerozsvítil nám sluníčko, aby se z té líné nálady dostala.
Tedy doufám, že tam nahoře ještě je. Protože si z nás kolikrát dělá takovou srandu, že se bojím, jestli neumřel smíchy.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.