Ali přítel nejvěrnější - 55 - léto budiž pochváleno, podzime vítej

Léto budiž pochváleno, ale už jsem docela ráda, že je podzim.

Dřevo je pod střechou, z letošní sklizně je v podstatě vše zpracováno, takže se už těším na dlouhé klidné dny, kdy budeme s babi zase hrát žolíky, na které teď nebylo mnoho času a přikládat do kamen.

Ali si ze mě neustále dělá šoufky a tahá babi po všech čertech. Zapomíná, že už nemá tolik sil, jako dřív. Vím. Cestuje moc ráda. Vždycky to milovala. Chápu i to, že pozvání na výlet nikdy neodmitne.

Jenže. Ty paralelní světy se jí pletou čím dál, tím víc. Chodí pak za mnou s prosbou o pomoc, zorientovat se v jednotlivých dimenzích.  

Jenže jak to mám udělat, když cestovat časem prostě neumím?

Zrovinka dnes. Vrátily jsme se z procházky. Chodíme pravidelnou trasu ke stromu mezi poli a zpět. Babi si sluníčko vyloženě užívala a na "otočce" zanotovala. "Sláva nazdar výletu, utřem nudli, už jsme tu." 

Celou cestu zpátky domů mi pak vyprávěla o svých pracovních úspěších z dob, kdy byla mladá.

Ty příběhy znám dávno nazpaměť. V mnoha neustále přibývajících verzích. Uvědomuji si tu ohromující nekonečnost paralelních světů. Každá sebemenší odchylka od původního příběhu dá vzniknout nepřebernému množství nových pokračování. 

Bohužel stále nejsem schopna sledovat překotnost jednotlivých linií příběhů. Můj mozek je jednoduše omezen jediným teď a tady. 

Po procházce si šla babi odpočinout. Jenže během oddechu se jí nějak prolnuly výlety s Alim a procházka se mnou. Zmateně procházela celý dům a pokládala zdánlivě nesmyslné otázky. 

Babi : "Nevíš kdo mě porodil? Ty a nebo moje máma?" 

Já: " Co myslíš? Zkus se zamyslet." 

Babi : "A ty jsi moje máma? Já jak furt někde jezdím, tak jsem z toho úplně zmatená."

Já : "Tvoje maminka umřela před čtyřiceti lety." 

Babi : "Aha. A kdo mě porodil? Ty?" 

Já : "Babi kolik ti je? Myslíš, že by bylo možné, abych tě porodila? Porodila tě tvoje maminka." 

Babi : "A kde je maminka? Byla tu s námi ne?" 

Já : "Tvoje maminka už dávno umřela." 

Babi : "Ale tatínek umřel později. Že jo? Mně úplně vypnul mozek." 

Já : "Ten umřel před 76 lety."  

Babi se propadla do sebe, oči se ztratily někde v dálce. Zhroutil se jí svět. Hromádka neštěstí. Chtěla jsem ještě něco říct, ale nic mě nenapadlo. 

Naštěstí už byl večer a babi si šla po náročném dni brzy lehnout. Jestli během noci dokázala najít odpovědi na své otázky nevím. Snad ano. 

Jisté je jen jediné. Ráno přijde do kuchyně, v jedné ruce talířek od čokolády, v druhé kýbl z nočního trůnění a řekne 

"Dobré ráno. Já jsem spala jako dudek. Takhle dobře jsem se nevyspala, ani nepamatuju. Co budeme dneska dělat?" 

A tak to prostě je.