Ali přítel nejvěrnější - 61 - klub

Dneska jsem měla v Praze důležitou schůzku. Vyrazila jsem už před obědem a babi zůstala doma s mým přítelem Petrem. 

Čas příjemně ubýhal a díky milému rozhovoru, který se trošku protáhl, jsem úspěšně vytěsnila všechny starosti. 

Plná pozitivních dojmů jsem dorazila domů. Už od dveří jsem však viděla, že něco není v pořádku. 

Babi seděla v kuchyni, na sobě zimní bundu, na nohách boty a v ruce připravenou hůlku, brýle a kapesník. 

Podívala jsem se na ni. 

"Proč tu sedíš v bundě?"

Babi: " Já tu čekám, až mě někdo odvede do klubu. Musím tam být do šesti hodin, aby mě nevyhodili." 

Já: "Do jakého klubu?" 

Babi: "No jak tam chodíme na večeři. Když nepřijdu včas, tak mě vyhoděj. To bych nerada. Už jsem si tam zvykla..." 

Podívala jsem se tázavě na Petra, který si celou dobu nerušeně povídal s návštěvou. 

Petr: "Babi povídala, že půjde do nějakého klubu, tak jsem jí řekl, ať se oblékne..." 

Já: "Babi, Ale já vůbec netuším, o jakém klubu mluvíš." 

Babi: "No, jak mě Petr od tamtud přivedl." 

Petr: "Já jsem dnes celý den proválel v posteli." 

Babi: " Tak včera. " 

Petr: "Včera jsem nikde nebyl. To tu byla návštěva." 

Já: "Já mám pocit, že se ti to všechno jenom zdálo. " 

Babi: "Nedělej ze mě blbce. Vždyť už tam jsem skoro tři roky. Já jsem sem přišla za maminkou." 

Já: "Ale maminka je přes čtyřicet let po smrti. Bydlíš tady. Kam bys chodila?" 

Babi: "Nebydlím. Já jsem tu poprvé. Nikdy jsem tady nebyla. Když se nevrátím včas, tak mě vyškrtnou. Pomoz mi, ať nepřijdu pozdě." 

Já: "Ale já nevím, kam. Žádný takový klub neznám." 

Babi: "No tady. Kousek odtud... " 

Přiznám se, že mě celá situace poněkud zaskočila. Vím, že je Ali šprýmař, ale netušila jsem, co všechno babi nakukal. Seděla na gauči jako opařená, a já jednoduše vyměkla.  

"Tak pojď. Ukážeš mi to. Vůbec netuším, co myslíš." 

Babi s úlevou vstala a vyrazily jsme. Jen za námi zaklapla branka, babi se vyditelně zarazila. 

Já: "Tak co, kterým směrem to je?" 

Babi: "No na hlavní ulici. Jak jezdí tramvaj." 

Já: "Tady ale žádná tramvaj nejezdí." 

Babi: "Ale jezdí. Na hlavní." 

Já: "Já tedy nevím babi, ale tady opravdu žádná tramvaj nejezdí. Já myslím, že se ti to opravdu jen zdálo." 

Babi: "Nezdálo." 

Já: "Tak kam tedy půjdeme? Musíš mě vést." 

Babi: "No do toho ústavu. Ve Vršovicích." 

Já: "Tady jsme ale v Kostelci. Do Vršovic s tebou fakt nepojedu. To je cesta minimálně na dvě hodiny." 

Babi: " Mně je špatně." 

Celá se jakoby propadla do sebe. A tak jsme to otočily a vrátily se domů. 

Babi ještě dlouho hledala odpovědi na otázky, které jsem nedokázala zodpovědět. A přestože jsem se opravdu snažila, bylo vidět , že mi moc nevěří. 

Ano. Bydlíš tady. Peníze máš u mě. Maminka umřela. Věci máš v pokoji. Kartu mám u sebe. Nikde jsi nebyla. Hanka jsem já. Maminka opravdu umřela. Neměla jsi dvě děti. Všechno, co potřebuješ tu máš. Všechno je vyřízené. Nemusíš nic řešit... 

A pak mi to docvaklo. Babi má nejspíš hlad a možná i žízeň. Ne nadarmo se říká, že s plným břichem je všechno lehčí. A tak jsem nandala plný talíř bramboračky, postavila ji před babi a popřála dobrou chuť. K tomu jsem jí naordinovala pár kostiček čokolády na zklidnění a uložila do postele. Konec konců, ráno moudřejší večera. 

Až se zítra vzbudí, bude zas všechno v pořádku a strachy se rozplynou v propadlišti dějin. 

Slibuju.