Hlášky - zádrhel

Babi luští křížovky, Ali si dává šlofíčka a já připravuji večeři pro naše chlupaté mazlíčky.

A jak tak krájím, slyším, jak babi říká:

"Tak co? Jakej tam máme zádrhel?" 

Já: "My máme nějaký zádrhel?" 

Babi: "No. Já myslela, že řešíš tu tajenku." 

Koukla jsem na babi, na maso, potom na ty hladové krky, co se kolem mě shromáždily a přemýšlela jsem, co bych na tom tak mohla vyřešit. 

Po chvíli jsem to vzdala a po pravdě odpověděla:

"Já krájím maso pro zvířata." 

Babi: "Aha. Já myslela, že děláš ty podklady." 

Já: "Jaký podklady?" 

Babi: "No. Jak děláme každý měsíc." 

Já: "Babi. Jsme doma. Tady pro nikoho žádné podklady neděláme." 

Babi: "Tak to se mi asi něco zdálo. Jak jsem zprudka usnula..." 

Bylo zbytečné říkat, že celou dobu sedí v kuchyni, zabraná do křížovek. Stejně už mi nevěnovala pozornost a nerušeně pokračovala v doplňování písmenek. 

Po chvíli se zamyslela, podívala se na cedulku s názvem dne...

"Koukám, že je dneska svatba. Kdo se žení?" 

Já: "Tam je napsáno, že je sobota. Ne svatba."

Babi: "Aha. Já myslela, že se budeme mít dobře." 

Já.: "Tak to máš smůlu. Obávám se, že z toho nic nebude."

Babi: "No co. Přežili jsme Bílou horu, přežijeme i tohle." 

Netuším, co s tím má tato významná bitva společného. Ale je možné, že jen nemám dostatek relevantních informací. Ponechávám proto tuto poznámku bez komentáře a pokračuju v krájení.

Babi: "Ty máš ještě oba rodiče?" 

Já: "Že ty mě zase zkoušíš? Schválně. Kdo jsem?" 

Babi: "No. Moje dcera." 

Já: "Děkuju." 

Babi na mě nechápavě pohlédla, ale nic neřekla. 

Hovor by se patrně ještě vyvíjel a kdoví, kam bychom se ještě dostaly, kdyby mi ti naši hladoví chlupáči nedali hlasitě najevo, že se nemám vykecávat. 

Hlad je prostě hlad. Tak zase zítra.