Ali přítel nejvěrnější - 65 - ONI

Někdy je náš dům jako časoprostorový průchoďák. Úplná invaze. 

Tuším, že v tom má zase prsty Ali. Až se mi chce zakřičet "Proboha! Zavítejte tu bránu! Vždyť je to tu jako na Václaváku." 

Ne, že bych já osobně někoho viděla, ale babi o NICH mluví neustále. 

"Kdy přijdou?", "Nebudou mít o nás strach?", "Byli tady a říkali, že to musím udělat.", "Zkontroluj to, aby mi nevynadali, že to mám špatně.", "Byla jsem s NIMI na procházce.", "ONI odešli a nechali mě tady."... 

Když se zeptám, koho má na mysli, odpoví vždy "No. ONI."

Je mi trochu trapně. Nedokážu babi vysvětlit, že vůbec netuším, o kom to mluví. Nikoho totiž nevidím, ani neslyším, natož abych o NICH cokoliv věděla. Jednoduše nemám ani páru. 

A tak si tu tak žijeme. Já, babi, přítel a ONI. 

Ne, že by mě nějak obtěžovali. To nemůžu říct. Naturelem jsem v podstatě komunitní člověk. Plný barák lidí mi nikdy nevadil. Naopak mi to, svým způsobem, vyhovuje. Mám ráda, když je kolem šrumec. 

Jenže ONI komunikují výhradně s babi, takže si s NIMI moc srandy neužiju. A to nemluvím o tom, že jsou chvíle, kdy jsem radši sama. Nestojím o žádné šmírování ani očumování.

Občas se snažím cílenými dotazy zjistit něco bližšího, ale zatím bez výsledku. 

Babi: "Neměly bychom už jít?" 

Já: "A kampak bychom měly chodit?" 

Babi: "No, aby nás nehledali. Říkali, že máme večer přijít." 

Já: "A kdo?" 

Babi: "No. ONI. Aby na nás nečekali." 

Já: "Kdo ONI?" 

Babi: "No. Jak k NIM chodíme na jídlo." 

Já: "Ale my přece nikam na jídlo nechodíme. Vaříme doma. " 

Babi: "Tak to jsem ráda. Mně už se stejně nikam nechtělo. A kde budeme jíst?" 

Já: "No přece v kuchyni. Ty už máš hlad?" 

Babi: "Ne. Já jen jestli si můžu jít lehnout." 

Je to marný, je to marný, je to marný. 

Co mě však na té  "invazi" zaráží nejvíc je fakt, že bych si podle NICH mohla řídit hodinky. Padne pátá odpoledne, a jsou tu. 

Už několikrát mě napadlo, jestli třeba s babi nehrajou nějakou hru. Třeba na "krvavý koleno". Nevím, proč mě napadla zrovna tahle. 

Byla to obdoba hry na honěnou. Dodnes si pamatuji, jak jsme odříkávali:

... Šestnáctá hodina odbyla, lampa ještě svítila, sedmnáctá hodina odbyla, lampa zhasla! Následovala honička. Kdo byl chycen, stal se krvavým kolenem. 

Podobnost je samozřejmě čistě náhodná. Sedmnáctá hodina padne a babi zhasne v hlavě. Jako kdyby nebylo cílem hry někoho chytit, ale vypnout spojení. 

Tuším, že tuhle vypečenou hru vymyslel Ali a možná do ní zapojil i ONY návštěvníky z jiného teď a tady. 

Nevím, jak to dělají, ale jednou na to přijdu. Možná už zítra, pozítří, za týden, měsíc ...