Ali přítel nejvěrnější - 95 - daně

Babi zlobí. Nechce se hýbat. Celé dopoledne znuděně sedí v kuchyni. Jako by jí Ali přilepil kanagomem k židli. Tedy, abych úplně nekecala, po snídani ještě s vypětím veškerých sil, které je ochotna položit na oltář aktivního pohybu, uklidí hrnek, ale tím její aktivita končí. Sedne si stylem TADY MĚ MÁTE, BAVTE MĚ. 

Přiznám se, že s ní tuhle novou hru moc nehraju. Mám kolem domácnosti, zahrady a zvířat docela dost práce. Tentokrát jsem navíc potřebovala udělat daně. Činnost, do které se mi nikdy nechce, ale doba pokročila a udělat se to musí. Obložená papíry a s vědomím, že mám babi obstaranou jsem zapnula počítač.

Po očku jsem ji sledovala. Seděla na svém místě a nuda z ní přímo prýštila. Nohu přes nohu, střídavě si podpírala bradu tu levou, tu pravou rukou. Po několika dlouhých minutách se na mě zadívala.

Babi: "Bude nějaká snídaně?"

Já: "Teď si jí snědla."

Babi: "Jo? A že si to vůbec nepamatuju..."

Tu poznámku pronesla s patřičně pohrdavým tónem. Výrazem naznačovala, že jí chci patrně utýrat hlady a záměrně kvůli tomu lžu. 

Já: "Jo. Máš v sobě krajíc chleba a čaj."

Babi: "Jo. A pak ses probudila a bylo ráno. To bych si přece musela pamatovat."

Já: "Tak co si dáš? Další chleba?"

Babi: "To ne. To bych byla tlustá. Kafe."

Odložila jsem tedy počítač, schovala doklady, aby mi je kočky nezničily, uvařila kafe a začala znovu papíry rozkládat. Poděkovala a opět se netrpělivě rozhlíží kolem.

Babi: "Bude k tomu něco?"

Já: "Co by sis tak představovala?"

Babi: "No snídani."

Odložím počítač. Namažu další chleba. Babi ho zbaští, uklidí hrnek, sedne si ke stolu a opět se netrpělivě rozhlíží.

Babi: "A snídaně nebude?"

Jsou dny, kdy sní i sedm krajíců. Neříkám, že vždycky, ale stává se. Kam to dává nevím. Prostě nevím. Takhle rychlej metabolismus přece nemůže nikdo mít! To není normální. Hlava to odmítá přijmout. 

Snídaně se nám občas protáhne i na dvě hodiny, kdy střídavě tvrdí, že už nemůže , aby vzápětí požadovala další nášup. Nejhorší je, že když si zkusím do foroty připravit ještě jeden krajíc, zafunguje zákon schválnosti a babi pronese, že už nemůže, protože je plná. A tak je raději poctivě mažu. Jeden za druhým. 

Znovu jsem se zabrala do práce. Ten můj Otesánek se pohodlně usadil a zahájil činnost, která by se nejvýstižněji dala nazvat chytáním lelků. Dělám, že to nevidím. Musím dodělat ty daně! Na babi je vidět, jak moc mě chce vyprovokovat k jakékoliv reakci. Zahájila tedy samomluvu, stylem herce dětského představení místního ochotnického divadla. Samozřejmě s patřičným výrazem a piškvořením.

Babi (postava číslo 1): "Babo jedna, jak to, že tady ještě sedíš? Už máš být dávno v Hostivaři u babičky a dědečka. 

Babi (postava číslo 2): "Prosím, já tam půjdu. Neboj. Mně se tam líbí. Je tam hezká příroda. Jsou tam slušný lidi. Chodí tam hodně návštěv. Je to zajímavé. Je tam taky můj otec, který padnul v pětačtyřicátém roce v revoluci, devátého května devatenácetčtyřicetpět. No co chceš víc? Nic. Čau."

Po očku kontroluje, jestli ji poslouchám. Když nevidí dostatečnou reakci, začne si prozpěvovat, a poté pokračuje přímými dotazy.

"Houfem ovečky, nažerte se všecky, houfem ovečky nažerte se... la la la la."

Babi: "Nemám jít domů?"

Já: "Jsi doma."

Babi: "Jó? Já tu bydlím?"

Já: "Hm. Už asi dvanáct let."

Babi (překvapeně): "Jé? A to ještě žiju?"

Já: "Hm. Ještě jo."

Babi: "Když nedostanu žádný jídlo?"

Já: "Vždyť jsi před chvílí snědla krajíc chleba a měla jsi i kafe."

Babi: "Jó? Ale kolik už je hodin!"

Já: "Vždyť jsi to měla před chvílí."

Babi: "Jó? Jenže já si to nepamatuju. Myslím si, že nic nebylo"

Nemohu se zbavit pocitu, že si ze mně dělá nepokrytě legraci. Rozhovor je sice věcný, ale ten tón! Ten posměšný tón mě začíná silně vytáčet.

Koukne na mě. Já nic, protože daně. A tak začne s popěvkem  na známou melodii.

Babi: "Hej dupy dupy okolo chalupy, hej dupy dupy dup. A toho vola, dáme do kola. Kam ho dáme, když tu nic nemáme, kam ho dáme, asi do kola."

V podobných chvílích ji fakt miluju. Je vyloženě k zulíbání. Nevinnost sama.

Nakonec se mi ty daně přeci jen podařilo dopatlat. S mnoha přerušeními, ale jsou. Babi je to v tuto chvíli už naprosto "šumák". V klidu si luští ty svoje křížovky, aniž by vnímala okolí. Jsem jí naprosto ukradená. To byl den. Uf.