Zimní spánek ještě neskončil a už tu máme jarní únavu. Vražedná kombinace. Možná na nás působí i dozvuky prodělané "dvojchřipky", ale faktem je, že se nám pořád nějak nedostává energie. Počasí je taky takové ode zdi ke zdi, a tak se jednomu vůbec nic nechce. Do každé činnosti se musím vyloženě nutit.
Komu však síly nechybí, je Ali. Ten je proti těmto vlivům naprosto imunní. Je to nespravedlivé. Až se příště narodím, chci být Ali. Vážně. Celé dny jen vymýšlí lumpárny, když mu na to přijdu, tak dělá, jakože se ho to netýká. Žádná zodpovědnost. Chová se prostě jako puberťák.
Zrovinka nedávno. Bylo pozdní odpoledne. Babi se, jako vždy, přesunula do svého pokoje, aby se mohla koukat na televizi. Chvíli se z místnosti ozývaly zvuky štrachání, bouchání a vrzání. Chvíli jsem poslouchala, co to tam babi vyvádí, a pak jsem se nesměle zeptala:
Já: "Copak to tu štracháš?"
Babi: "Hledám ten přístroj."
Já: "Jakej přístroj?"
Babi: "Chci si pustit televizi."
Já: "Jestli myslíš ovladač, tak ten ti většinou spadne na zem. Podívej se vedle postele."
Babi: "Tady nic není. Jestli voni mi to nešlohli?"
Já: "Ale prosím tě. Vždyť tu nikdo nebyl. Kdo by ti bral ovladač? Ten bude jen někde zapadlej. Počkej já se podívám"
Prošla jsem všechna obvyklá místa a nic. Kolem postele, pod skříňkou, v koupelně, kuchyni, na výsostných místech, ale ovladač, jako by se do země propadl.
Já: "To není možný babi. Kam jsi ho mohla dát?"
Babi: "A co hledáš?"
Já: "No přece ten tvůj ovladač. Jen nevím, kam se ti ho podařilo zašantročit."
Babi: "Já ho nikam nedala. Vždyť jsem ho neviděla, ani nepamatuju."
Neměla jsem sílu reagovat. Plynule jsem postoupila do dalšího pomyslného levelu hledání. Lehla jsem si na zem, abych viděla i pod nábytek a plížením a plazením prozkoumávala všechna zapadlá, zbytečná i předem naprosto vyloučená místa, abych ho nakonec našla zapadlý pod jednou z matrací , které jsem v zoufalství začala nadzvedávat. Kdyby mi někdo řekl, že se může dostat až doprostřed postele, tak se mu vysměju. Jsem prostě nepoučitelná. Pokaždé zapomenu na to, jak moc je Ali mazaný. Zase mě dostal, přestože jsem si snad stokrát slíbila, že už mu na to neskočím.
Jak se říká. Člověk míní, Ali mění a já díky tomu vím, že i nemožné se může stát skutečností, pokud s vámi Ali žije pod jednou střechou.
Podala jsem babi ovladač, vyškrabala se zpět na nohy a bláhově si myslela, že je pro dnešek s taškařicemi pokoj. Byl. Do chvíle, než se babi pokusila rozsvítit lampičku.
Babi: "Mně to nějak nesvítí."
Polil mě pot. Veselých historek s rozbitými lampičkami máme za sebou fakt hodně. V podstatě je řešíme každého půl roku. Nejrůznější lampičkové story jsou v naší rodině evergreenem. Od zlomeného ramene, prasklé žárovky až po urvaný kabel jsme už měli fakt všechno. Tentokrát anketu vyhrála ukroucená šňůra.
Přítel právě dorazil z práce. Když jsem mu tu novinku sdělila, nadšením málem vyskočil z kůže a ze samé radosti začal vykřikovat jeden jadrný výraz za druhým. Dlouho jsem ho neviděla tak šťastného.
Má šikovné ruce. Oprava tak byla rychlá, což mě uklidnilo, protože už jsem začínala mít strach, aby se mu z té přemíry pozitivní energie něco nestalo.
Ali dal po zbytek večera pokoj. Babi úslužně poděkovala, pustila si televizi, sklonila se ke křížovkám a po pár minutách na celou patálii zapomněla.
Tak zase za půl roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.