Ali přítel nejvěrnější - 96 - kontrola na psychiatrii

Každý půlrok chodíme s babi na psychiatrii. A protože jí znám, raději prohlídku do poslední chvilky tutlám. Každá podobná informace musí být pečlivě načasovaná a obezřetně sdělená. Jakmile záměr prozradím příliš brzy, začnou její mozkové závity pracovat na plné obrátky a generují jednu doplňující otázku za druhou. Milióny dotazů, které jsou z mého pohledu naprosto marginální. Pro babi však mají naprosto zásadní význam. Tak moc zásadní, že se na všechno zeptá minimálně desetkrát. 

Byly jsme objednané na jedenáctou hodinu. Pro jistotu jsem ji vzbudila už v osm abychom eliminovaly případné nečekané události a v klidu se mohla obléknout, nasnídat, případně spáchat i nějakou tu hygienu. Že se něco děje začala babi tušit v okamžiku, kdy jsem ji požádala, aby si vzala čisté oblečení. Chca nechca, musela jsem s pravdou ven.

Babi: "My někam půjdeme?"

Já: "Pojedeme k paní doktorce. Ale neboj, máme spoustu času. V klidu se oblékni, nasnídáš se a pojedeme."

Babi: "A je to daleko? Já se totiž strašně motám."

Já: "Brandýs nad Labem. Ale neboj. Petr nás tam hodí autem."

Nechala jsem babi, aby se v klidu připravila a jala se chystat snídani. 

Předčasným prozrazením celé akce jsem nechtěně odstartovala záplavu dotazů.

Babi: "A kam to vlastně jdeme?"

Já:" Na psychiatrii."

Babi: "A budu se tam svlíkat?"

Já: "Ne. To je povídací paní doktorka. Bude se tě ptát na různé věci, aby zjistila, jestli se ti nezhoršila paměť."

Babi: "Aha. Tak to je dobrý. S pamětí na tom naštěstí nejsem nejhůř."

Chtěla jsem poznamenat, že jen v případě, když je Ali z dohledu, ale raději jsem to spolkla a položila před ní talíř. Vzala si kousek chleba, zapila to čajem. Hlavou se jí honila spousta věcí. Bylo to vidět. Po chvilce to nevydržela a zeptala se:

Babi: "A co po mně budou chtít?"

Já: "Kde jsme, v jakém jsme patře, co je za měsíc, informace o tobě, budeš počítat, malovat a tak."

Babi: "Aha. No snad to budu všechno vědět."

Já: "Když to vědět nebudeš, tak se nic neděje. Paní doktorka jen potřebuje vědět, jestli se ti ta nemoc zhoršila nebo ne."

Babi pokračovala v jídle a najednou ze sebe vychrlila snad úplně všechny informace.

Babi: "Jmenuju se Miloslava Tesaříková, před tím Chudomelová, rozená Nohejlová, narodila jsem se tehdy a tehdy, v Lomečku u Kutné Hory, je mi devadesát let, tatínek padl 9.května 1945 při obraně Prahy, bydlím v Kostelci nad Labem, mám dceru Hanku, dvě vnoučátka..."

Bez jediné chybičky! Chvíli jsem na ní nevěřícně koukala a nechápala jsem, co se to právě stalo. Jako kdyby Ali na chvíli odletěl někam do hooodně vzdálené dimenze. Musela jsem se v duchu pousmát. Vím, že to byl jen okamžik. Takové malé světýlko ve tmě. Možná se nic takového už nikdy nebude opakovat. Ale bylo to zkrátka velmi nečekané a neskutečně milé. 

Na chvíli jsem se nechala unést myšlenkou, že je babi ve skvělé kondici, a že nás paní doktorka určitě pochválí. Z bohulibého rozjímání mě vytrhla babi:

Babi: "Nevíš, kde mám kabelku?"

Já: "Neboj se. Všechno mám připravené a vůbec nic nemusíš řešit."

Konečně jsme vyrazili. Cestou jsem s babi procvičovala že jedeme hopsa hejsa do Brandejsa a další špeky, které by mohla paní doktorka na babi vytáhnout. Chtěli jsme zaparkovat v uličce za kolejemi, ale byla celá rozkopaná a museli jsme tak objet celý blok. To nás trochu zdrželo. Už v polovině objízdné trasy se zezadu  ozvalo nesmělé:

Babi: "Mně se chce na záchod."

Já: "No nazdar. Tak to budeš muset holka vydržet. Tady není nikde ani křoví."

Babi: "Když mně se chce hodně."

Já: "Co mám dělat? Tak se holt budeš muset počůrat. Tady opravdu není ani kde zastavit."

Přítel zaparkoval nejblíže, co to šlo. Vysoukala jsem babi z vozu a za stálého povzbuzování "Vydrž prťka vydrž. Musíme dojít na konec ulice." jsem ji doslova táhla staveništěm.

Babi: "Tobě se to řekne."

Dolétly jsme na poslední chvíli. Tedy pokud se to (s notnou dávkou představivosti) dalo nazvat letem. Rychle jsem vyzvedla klíček, pomohla babi usednout na trůn a pro jistotu postála "v předsálí".  Možná jsem to dělat nemusela, ale koutkem oka jsem v čekárně zahlédla Aliho, který se nám patrně na tajňačku propašoval do auta. 

Nechtěla jsem riskovat, že mi ti dva vezmou kramle. Přeci jen mám s jejich úniky přes podobná zařízení své zkušenosti. Možná by se někomu mohlo zdát, že je to zbytečné. Připomínám však, že téměř totožný typ mezidimenzionální brány máme doma a moc dobře si pamatuju, jaký binec tam po sobě dokážou zanechat v případě problémů s přenosem.

Usadily jsme se do čekárny a já záhy pochopila, že moje představa o omračujícím hvězdném výkonu, kdy babi ze sebe chrlí jednu správnou odpověď za druhou je v háji. Tiše seděla a bylo vidět, že je poněkud nesvá.

Babi: "Na co tady čekáme?"

Já: "Jdeme k paní doktorce."

Babi: "A co po mně bude chtít?"

Já: "Budete si povídat."

Babi: "A na co se mě budou ptát?"

Odpověď už jsem nestihla. Otevřely se totiž dveře a my vešly do ordinace. Okamžik pravdy. Už při první otázce mi bylo jasné, že babi zapomněla úplně všechno. I to, kdo jsem. Jako obvykle. Znalostní triumf se zkrátka nekonal. Při hodnocení testu ji v podstatě zachránily jen nevědomostní úkoly, kde bylo možné nějaké ty body nasbírat. Sedíc u okna například bravurně poznala, že jsme v přízemí, bez sebemenšího zaváhání z hlavy odčítala řadu po sobě jdoucích čísel, uhodla i to, že jsme u lékaře, na pokyn zavřela a otevřela oči, složila papírek a napsala jednoduchou větu. 

Počet bodů tak s odřenýma ušima zůstal stejný, jako při poslední návštěvě. Takže HURÁ!! Co chtít víc.