Ali přítel nejvěrnější - 99 - tajemní návštěvníci opět na scéně

Naši milí tajemní návštěvníci šli nějak podezřele do sebe. Poslední dobou se nějak moc uctivě drží venku. Možná mě slyšeli nadávat na to, jaký mi tu dělají binec. Teď jako kdyby se báli jít dovnitř. I babi si toho všimla. Stále hlásí pohyb osob v okolí. Mám neodbytný pocit, že jí jejich přítomnost v domě vyloženě chybí. Sedí v kuchyni jako boží umučení a neustále sleduje vchodové dveře.

Babi: "Přijde někdo?"

Já: "Ty jsi někoho pozvala?"

Babi: "Ne. Ale mám pořád pocit, že někdo přijde a nevím proč."

Já: "No jestli jsi nikoho nepozvala, tak to asi nikdo nepřijde."

Poslední dobou se babi cítí osamělá. Já bohužel nejsem úplně ideální společník. Nikdy jsem nebyla moc ukecaná. Jsem v podstatě  typický introvert. Ale hlavně znám všechny ty její příběhy nazpaměť. Ve všech verzích. Dokázala bych je slovo od slova odvyprávět i o půlnoci. Možná i pozpátku. Zkrátka, moc si se mnou nepokecá. Když přijde návštěva, snaží se vypovídat, co to dá. Jenže návštěva odejde a babi se opět ponoří do své samoty.

Zaregistrovala jsem, že pro své přátele z jiných dimenzí začala po podlaze tajně vytvářet jakési značky.  Asi aby lépe našli cestu. Přiznám se, že lidsky tomu sice rozumím, ale přeci jen mi to dost vadí. Nenápadně je stále otírám, zatímco babi je zarputile obnovuje.

Čas od času je však (ze svého pozorovacího stanoviště) zahlédne u vchodových dveří. Jenže, když ji pošlu, aby se šla podívat (protože já je nevidím), zmizí všichni jako pára nad hrncem. Je to sice dost nezdvořilé, ale jak se říká, jiný kraj jiný mrav. Možná je to tam u nich normální. Nicméně jsem přesvědčena, že je babi pozvat musela. Jak jinak si vysvětlit ty neustálé otázky jestli přijdou? Opakují se téměř každý den. To by nemělo logiku. Jestli oni jí neslíbili, že přijdou a pak se na ní nevybodli. Takové jednání nemám ráda. Když se něco slíbí, má se to dodržet a basta. Chudák babi. Jak k tomu přijde? Alimu je to samozřejmě šumák. Jenom jí blbne hlavu a královsky se při tom baví. Kdoví, jestli v tom taky nemá prsty.

V každém případě babi značí a značí. Občas směrem k mobilní bráně v pokoji, ale častěji k té hlavní, kterou jsme kdysi objevili  na výsostných místech. Asi se jí stýská opravdu hodně. Po všech přátelích z jiného teď a tady, po mamince, tatínkovi... Je mi jí sice líto, ale zároveň se bojím, aby to nebyla předzvěst nějaké větší invaze nebo nedej bože významné mezigalaktické delegace. Aby třeba nepřišli všichni najednou. Na to tu fakt nejsme moc zařízený. 

Sice bych se s nimi ráda seznámila, to né že né. Ale hostěte někoho, když ho vůbec nevidíte. Ježiši to by byl zmatek! No snad se to nějak vyřeší, protože jinak se mi tu babi utrápí. Jako před časem. To si trochu přispala, protože v noci s Alim zase trajdali bůhví kde.

Já (v jedenáct hodin): "Ty dneska nebudeš vstávat?"

Babi: "Ale prosím tě. Představ si, že mě tady klidně nechal. Měl mě vzbudit a on se na mě úplně vykašlal."

Já: "A kdo?"

Babi: "On tu nikdo nebyl?"

Já: "Nebyl. A proč by tě měl někdo budit? Já tě nechala spát, protože jsem tě chtěla nechat vyspat."

Babi: "Tak já už nevím..."

Ale zato já vím! Ali! Ty pacholku jeden. Musíš si z babi pořád dělat takovýhle blbý srandičky?! Vždycky jsem tě svým způsobem bránila, ale tohle už fakt přeháníš. Nejdřív jí taháš po všech čertech a pak jí chuděru necháš a v klidu zmizneš. Jen počkej, až se mi dostaneš do rukou!

Babi se mi však utěšit nepodařilo. Čeká a čeká. Na víkend přijede vnouček, tak tu bude zase veselo. Snad to pomůže.