Babi mi v těch vedrech rezignovala snad úplně na všechno. Křížovky luští spíš jen z donucení, na procházky sveřepě odmítá chodit, o nic se nezajímá a vlastně jen sedí ve tváři nepřítomný výraz, a nebo leží ve svém pokoji a čeká jestli náhodou někdo nepřijde. Vrcholem veškerých aktivit je, že si sedne ven do křesla, zavře oči a mysl se toulá bůhví kde. Občas se probere a vypráví mi příběhy, které se nikdy nestaly, tedy alespoň co se našeho teď a tady týče.
Samozřejmě si jsem vědoma, že s Alim cestuje časoprostorem, ale ať to beru z leva nebo zprava, nejsem schopna to pojmout. Dalo by se říct, že už jsem v tomto ohledu také poněkud rezignovala. Dostala jsem se do bodu, kdy odkývnu téměř cokoliv. Stejně nemám možnost ty příběhy jakýmkoliv způsobem ověřit. Přestala jsem se tím trápit. Tedy. Minimálně se o to snažím.
Vždycky jsem si myslela, že se babi toulá jen s Alim. Ale dnes mě vyvedla z omylu. Po pravidelných ranních dohadech o tom zda již snídaně byla nebo nebyla, jsme plynule přešly k vyprávění o mužích, kteří babi vodí na procházky po městě. A když se dostatečně nachodí, šoupnou ji zpět domů. Babi mi bohužel nedokázala vysvětlit, jakým způsobem ji dokázali dostat přes zamčenou branku. Jestli ji jednoduše přehodili nebo ji procpali mezi plaňkama? Bůh ví. Variantu, kdy babi sama přelézá branku jsem zavrhla. Přišla mi poněkud přitažená za vlasy. V každém případě byla z toho courání celá ušlapaná.
Chlapci byli zřejmě dobráci od kosti.
Babi: "Tak si představ, že pro mě najednou přišli takoví dva chlapi, vzali mě na procházku a pak mě sem šoupli, že prý mě tady máte rádi a že se o mě budete starat."
Já: "Tak to jsem netušila, že umíš procházet zamčenou brankou?"
Babi: "Jak to myslíš?"
Já: "No myslím to tak, že od té branky nemáš klíče ani ty ani žádní chlapi, takže pokud jsi tu branku nepřelezla nebo tě přes ní někdo nepřehodil, tak jsi jí musela projít jako duch."
Babi: "Já už si to nepamatuju."
Já: "To je pak těžký. Když ty jsi takový lidový vypravěč. Kam ty na ty příběhy chodíš? Měla bys to začít psát. Třeba se z tebe stane slavná spisovatelka."
Babi: "Tak jo."
To mě dostala. Nenapadlo mě, že se toho tak nadšeně chytne. Trošku jsem si z ní sice dělala legraci, ale jestli chce psát, tak proč ne. Donesla jsem blok a tužku a sledovala jak se zaujetím začala psát. Dlouho. Téměř půlhodina úžasného ticha. Trošičku mě zamrzelo, že nenapsala příběh o těch záhadných mužích, ale i životopis stál za to. Myslím, že má babi talent. Jen ty dimenze se nám tam trošku prolínaly, časové osy pomotaly, ale na to už jsem u babi zvyklá.
Pak už jsme řešily obvyklé věci, jako každý den. A kdy se sem přestěhuješ? A budu moct k tobě jezdit? Můžu se sem přistěhovat? A kde ty bydlíš? A kdo tu ještě bydlí? A jaké máme úkoly? Kdy všichni přijdou? Kam zmizli? Čí je to dům? Půjdeme někam na večeři? Kdy půjdeme domů? Někdo mi ukradl kabelku... A ještě moc a moc dalších.
No. Půjdu radši na chvíli dělat kvočnu kuřátkům nebo se z toho...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.