To, čeho jsem se obávala se stalo skutečností. Věděla jsem, že jakmile se mi sem začnou hrnout davy bůhví odkud, nedopadne to dobře. Nechci babi brát radosti, ale čeho je moc, toho je příliš.
Dnes v noci se babi s Alim patrně zúčastnila nějakého hodně bujarého meziplanetárního večírku. Poté nejspíš celou tu báječnou sešlost pozvali k nám na návštěvu. Nic proti tomu. Chápu, že občas potřebujou nějaké to rozptýlení, ale když už si sem někoho pozvou, měli by ho alespoň obeznámit se zdejšími zvyklostmi, minimálně co se hygienických návyků týče. Náš domek není nafukovací. Má svá prostorová omezení, a tak mě tyhle přepadovky pokaždé dost vykolejí. Hlavně, když po sobě ty zlatíčka ani neuklidí.
Ráno jsem vstala dříve než obvykle. O babiččiných nočních rejdech jsem v tu chvíli neměla ani tucha. Plán byl takový, že než babi vstane, obstarám zvířata a nadrtím kosti pro slepice, což mi zabere zhruba dvě hodinky. A protože najednou všechno nepoberu, musím se minimálně dvakrát vracet. Při každé "otočce" provádím kontrolu, jestli už babi náhodou nevstala. V jednu chvíli jsem zaregistrovala pohyb a otevřené dveře pokoje. Dveře se však opět zavřely, a tak jsem se chutě vrhla na kosti.
Nějakou chvilku to zabralo, ale nesla jsem si plný lavór kostí. Teď už jen napytlíkovat a fertig. S pocitem dobře vykonané práce vcházím do domu. Dveře k babi byly opět otevřené. Bezděčně jsem se nadechla. A to jsem neměla dělat. Odér by opravdu velmi silný. Polohlasně jsem na malý okamžik nechala zacloumat svým majestátem a několika nepublikovatelnými výrazy si ulevila.
Uprostřed nepřehlédnutelných následků právě prožité noci, které by se snad daly přirovnat pouze k výbuchu granátu v septiku, chrupala babi. Zachumlaná pod peřinou, se slastným výrazem v obličeji právě dosnívala nějaký krásný sen. Spinkala jako Sněhurka po jablíčku. Všichni "trpaslíci" pochopitelně naprosto negentlemansky zmizeli. Včetně Aliho. Všechen ten binec tam samozřejmě zůstal.
Nechala jsem Sněhurku ještě chvíli spát a s kýblem a stěrkou se pustila do likvidace nočního řádění. Babi ani nezaregistrovala, že jsem v místnosti. Pravidelně odfukovala a plnými doušky nasávala ten ne příliš dýchatelný vzduch. Až se mi při té představě lehce přitížilo. Nicméně z nejhoršího bylo hotovo. Minimálně aby mohla projít do koupelny na ranní očistnou koupel.
V tom babi otevřela oči. S širokým úsměvem se na mě podívala.
Babi: "Jé. Ahojky. Dobré ráno."
Já: "No nazdar. Ty si tady spinkáš jako Šípková Růženka a kolem tebe je binec jako v tanku."
Rychlost změny výrazu v tváři byla neuvěřitelná. Z rozzářeného úsměvu se zhroutila do sebe a nasadila výraz totálního vyčerpání.
Babi: "Já nic nevím. Mně je hrozně špatně."
Já: "Tak to je mi samozřejmě líto, ale chca nechca musíš do vany. Takže všechno dolů a šup tam."
Babi: "A proč? Já teď nemůžu. Já se hrozně motám. Je mi strašně špatně."
To byla hodně rychlá proměna. Nebylo však zbytí. Do vany prostě musela. A byla tam opravdu dlouho. Asi abych si uvědomila, jak moc ji týrám. Po půlhodině jsem ji šla zkontrolovat.
Já: "Tak co? Nepolezeš už ven?"
Babi: "Jo jo. Už lezu."
Průvan už mezitím udělal svoji skvělou práci a v kuchyni se tak již dalo i posnídat. Takové malé vítězství nad mezidimenzionální hmotou.
"Tak babi. Dobré ráno a dobrou chuť."
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.