Ali přítel nejvěrnější - 106 - babi hledá práci

Babi by mi neustále chtěla s něčím pomáhat. Šance vymyslet jakoukoliv činnost, kterou by babi mohla dělat je bohužel velmi omezená.

Babi: "Nepotřebuješ s něčím pomoct? Něco podržet nebo u něčeho postát...?"

Já: " To je těžký babi. Stát u něčeho vydržíš jen chvíli, zametat nebo vynést odpadky nemůžeš, protože se motáš, rohlíky dělat nechceš, protože tě bolí ruce... tak já nevím."

Babi (smutně): "No jo. Co naděláš."

Minulý týden k nám přišla kamarádka Anička. To je ta, co tak dobře peče. Chvíli jsme si povídaly a najednou se do hovoru zapojila babi.

Babi: "Nevíte o nějaké práci nebo brigádě?"

Anička: "No to bohužel nevím."

Já: "A co bys chtěla dělat?"

Babi (sebevědomě): "Cokoliv. Já jsem holka pracovitá. Třeba účetnictví. Vždyť mám obchodní školu."

Nevěděla jsem, co mám na to říct. Babi naposledy účtovala někdy před padesáti nebo dokonce šedesáti lety, a to jen v materiálové účtárně. Takže sklad. Děrovala štítky, které se zpracovávaly na sálových počítačích. Takže za krále Klacka velikého. 

Anička odešla, a tak babi pokračovala v lelkování. Odpoledne se z práce vrátil Petr. Babi se na něj okamžitě obrátila s novou informací.

Babi: " Představ si Petře, že mi dali výpověď!"

Petr (zmateně): " Neříkejte."

Babi: "Byly tady holky a přinesly mi výpověď."

Petr: "Ukažte mi jí."

Babi chvíli hledala a po chvíli se vrátila.

Babi: "Tak ti nevím, kde to je. Jestli jsem to někam šoupla nebo se mi to zdálo...?"

Petr: "A kdy jste byla v práci naposledy?"

Babi: "Před týdnem."

Petr (vyzývavě): "Zkuste se mi tady projít od křesla k brance."

Babi se ochotně zvedla, ale tělo odmítalo poslouchat. Stylem ruka - noha zkoušela popojít pár metrů. Křečovitě se držela lavice, podél které ručkovala směrem k brance. 

Mimoděk jsem si vzpomněla na hlášku malého chlapce z filmu Ať žijí duchové "Vršek by šel, ale spodek nechce."

Po chvíli to vzdala.

Babi: " Mně to nejde."

Petr: "A co z toho vyplývá?"

Babi: "Že jsem utrpěla šok."

Přiznám se, že mě pokaždé udiví ta rychlost a pohotovost. Během vteřiny má odpověď. Na všechno. Měla jsem co dělat, abych zachovala dekórum a zcela nepřístojně nevyprskla smíchy. Na tuhle odpověď nebylo co říct. Šok je prostě šok, i když netuším, co ho způsobilo. Tok myšlenek mi přerušila opět babi.

Babi: " Já si teď připadám jako jelen - střelen."

Já: "To máš fuk."

Považovala jsem hovor na dané téma za ukončený. Nebyl.  Z babi totiž nečekaně vypadlo moudro zahalené mlhou tajemství, vedoucí k hlubokému zamyšlení. 

Babi: "Je tu ještě jedna věc. Když si jí vezmu do ruky, tak dřív umřu."

Kouknu na Petra, Petr na mě, pak oba na babi.

Já: "A jaké?"

Babi: "Ta vaše kolegyně. Vezme mě za ruku a umřu."

To jsou věci co?! Takhle jednoduché to je. Jen doufám, že se to děje jen v jiných dimenzích. Kdoví? No. Pro jistotu k nám žádnou kolegyni zvát nebudu.