Ali přítel nejvěrnější - 111 - studentka

To, že se s babi nenudíme, je patrné již delší dobu. V pátek mě však opravdu vyrazila dech. Zdá se, že nás doma čekají velké změny.

Babi se tradičně povalovala v pokoji, zatím co já zpracovávala maso pro zvířata. Tak, jako každý týden. Když bylo hotovo, šla jsem zkontrolovat, co dělá.

Já: " Tak co babi? Měly bychom jít na procházku. Je tam hezky..."

Babi: "Já už jsem hrozně uchozená. Vždyť jsem se před chvílí vrátila."

Já: "Nepovídej. A odkud?"

Babi: "No ze školy přece."

Já: "Ty chodíš do školy? A do jaký?"

Babi: "Ekonomická škola. Na Žižkově."

Já: "No to je pecka. A od kdy?"

Babi: "Od září."

Já: "Že jsi se ani nepochlubila. A jak tam jezdíš?"

Babi: "Tramvají ze Strašnic."

Já: "A jak se dostaneš na tramvaj?"

Babi: "No tady to projdu nahoru. A za rohem."

Já: "Ale tady přece žádná tramvaj nejezdí. Víš v jakém jsme městě?"

Babi: "Ne."

Já: "Aha. A kde máš učebnice nebo nějaké sešity?"

Babi: "My se učíme z časopisů o ekonomice."

Já: "A jak se dostaneš za branku? Vždyť nemáš klíče."

Babi: "Já vždycky přelezu plot."

Zkusila jsem si ji představit, jak se ladně odrazí, mrštně se přehoupne přes plot, jehož vrchní část je minimálně dva metry nad silnicí a ukázkově dopadne nohama snožmo na přesně stanovené místo na okraji vozovky. 

Když se tak nad tím zamyslím, tak buď si vymýšlí, že nemůže chodit, a nebo mi něco uniká. No. Nevím, jestli to s tou školou byl dobrý nápad. 

Pokud to s tím studiem myslí opravdu vážně, tak pevně doufám, že se ode mě neočekává nějaké aktivnější zapojení. Jestli chce studovat, prosím. Chápu to. Doma se stejně pořád nudí, tak alespoň přijde na jiné myšlenky. Jen si nejsem úplně jistá, jestli to nepřehání s tím přelézáním plotu. Připadá mi to trochu nebezpečné. Aby to s tím skákáním jednou nepřehnala a nedoskákala nakonec na chirurgii. 

Otevřeně přiznávám, že jsem na chvíli pocítila silnou touhu ten veleskok vidět.  Jenže babi razantně odmítla cokoliv ukazovat, protože se jí zrovinka, jako na potvoru, udělalo strašně špatně. Celá se prý klepe a hrozně se motá. No jo. Prostě pech. To se nedá nic dělat. Třeba mi to ukáže, až pojede na další vyučování.

Ráno jsem vstala o něco dřív než obvykle. Jednak abych tu naši studentku morálně podpořila v jejím úsilí někam to dotáhnout, ale hlavně proto, abych jí připravila svačinu, protože při studiu jednomu pořádně vyhládne. 

Čekala jsem, že vyrazí hned po ránu, ale hodiny běžely a babi ne a ne vstávat. Po jedenácté hodině se otevřely dveře a z pokoje se nemotorně vymotala babi. V jedné ruce kýbl z nočního trůnění a druhou rukou kopírovala zeď. 

Koukám na ní a bylo mi jasné, že dneska z toho učení asi nic nebude. Nechtěla jsem ji nijak ztrapňovat nebo nedej bože nějakým způsobem pochybovat o jejím nadšeném přístupu k ekonomice, ale vypadalo to, že se na celé studium pro dnešek vykašlala.

Škoda. Už jsem se viděla, jak ji doprovázím na slavnostní předávání vysokoškolských titulů. 

Na druhou stranu je fakt, že alespoň ušetříme za tu tramvaj.