Ali přítel nejvěrnější - 110 - babi se bude vdávat?

Málo co už mě překvapí. Babi si s Alim žije někde na pomezí našeho teď a tady a spousty dalších časových linií, kterými se samovolně přemísťují z jednoho časoprostoru do druhého. Moje úroveň vědomí i přes veškerou snahu stále ještě není na potřebné výši, takže jsou tyto jejich "výlety" i nadále mimo moje chápání.

Nedávno jsme s drobnými obtížemi překonaly další z letošních super úplňků. I ty obyčejné nám dávají zabrat. Jejich sledování je proto naprostou nutností. Dalo by se to přirovnat k systému včasného varování, například u zemětřesení. Nedávný vesmírný úkaz nám tentokrát rozhodil veškeré zvyklosti i rituály. Babi odmítala jíst, chodit i jakékoliv další aktivity, které by představovaly byť jen hypotetickou nutnost aktivního přístupu či pohybu. V překladu by se dalo jednoduše říct, že byla líná jako veš a dala do toho opravdu všechno.

Ráno se s vypětím všech sil dobelhala do kuchyně. Během snídaně, ze které snědla sotva polovinu, několikrát zdůraznila, jak moc se motá a jak je jí strašně špatně. To abych si dostatečně uvědomila, jak moc nemůže, přestože nám oběma bylo jasný, že jen prostě nechce.

Zbytek dne v podstatě proležela ve svém pokoji a nebylo síly ji k čemukoliv donutit. Po pár dnech jsem to, v rámci zachování svého duševního zdraví, přijala jako fakt a modlila se, aby se po odeznění všech planetárních vlivů vrátila do alespoň částečného normálu. Pravdou je, že se nám hranice normálnosti v pravidelných cyklech neustále posouvají. A tak si babi celé hodiny hověla v posteli a Ali se znuděně rozvaloval v křesle. Ani televizi nechtěla pustit. Prý si přemýšlí.

Podzim je ve znamení práce na zahradě a zpracování úrody. Spoustu času jsem tedy trávila uklízením zahradních fólií, louskáním ořechů, zpracováním paprik a jablek... Neustále jsem však měla pocit, že je něco jinak. Babi si začala s někým tajně špitat. Nejdřív jen tak občas a později vedla dlouhé šeptané rozhovory s tajemnými bytostmi "odjinud". Bylo špatně rozumět, ale z hlasitějších částí  hovoru jsem pochopila, že je u babi v pokoji docela narváno.

Nevím jestli to mám chápat tak, že se k nám dotyční nastěhovali, jakože napořád a nebo jestli se ještě někdy ráčí vrátit zpátky do svých časů. Zvědavost mi nedala pokoj. Snažila jsem se nenápadně zjistit, jak se situace vyvíjí a co to pro mě bude obnášet. Jestli se domnívají, že se tu o všechny budu starat , tak to jsou teda na velkém omylu. Jen ať se pěkně starají sami o sebe. Nejsem žádný hotel ani ubytovna.

Když moje zvědavost dosáhla vrcholu, zkusila jsem si část hovoru nahrát, abych věděla, co mě teda jako čeká. A nestačila jsem se divit. Babi právě domlouvala svatbu! Tak to je tedy bomba. Čekala jsem ledacos, ale tohle mě doslova uzemnilo. Sice jsem pořádně nerozuměla, jestli se babi bude vdávat nebo ženit, ale to byl za stávající situace naprosto marginální problém.

Až když jsem si přehrála celou nahrávku, pochopila jsem (alespoň částečně) obsah hovoru. Babi ležela na posteli a mluvila. Chvíli jako žena, chvíli jako muž... Připomnělo mi to takzvané "automatické psaní", kdy člověk samovolně píše texty, které mu kdosi mimo naši realitu diktuje. Ruka sama píše, aniž by dotyčný věděl co. Její mluva vypadala úplně stejně. Byla jako médium, přes které hovořilo několik lidí. Jednolitý příval slov, kdy nebylo snadné rozlišit, za koho zrovna mluví. V podstatě jsem to byla schopna rozklíčovat až z nahrávky.

Přepis hovoru je na několik stránek, takže ho zde nebudu uvádět celý, ale napočítala jsem minimálně pět osob. Stoprocentně si ale tím počtem nejsem jistá. Slova z babi plynula dost rychle a v podstatě v jednom "tahu".

Babi (v rozhovoru s několika osobami):

 "... A teď čekám, jestli přijdeš, protože já sice nejsem zamilovaná, ale mám spoustu kamarádů, takže můžeš být klidnej, že nejsem zadaná. Já jsem tě milovala tak, že jsem od tý doby s nikým nechodila ani nespala."

"...Jsme se sešli v roce šedesát tři. Tys byla nevěsta, já byl ženich a oženil nás farář v kostele při mši, protože byla divná doba a jinak to nešlo. Ani nevím, kdo to všechno zařídil. Já už jsem tě jmenoval po sobě."

" Ale ty taky nemáš moje jméno... ty ses mi ztratil . Já vůbec nevěděla, kde jsi. A ten tvůj bratr mi pomáhal, ale nikdy jsme spolu nic neměli. Ty ses mi ztratil."

"S Jitkou Vančurovou."

"No jó. To je pravda . S tou chodil."

"No vidíš. Tak my jsme spolu žili. Tak já se k tobě přistěhuju a nebo ty ke mně. Máš děti?"

"Ne."

"Tak si honem uděláme děti a budem spolu žít. Co ty na to?"

"Já jsem pro."

Hovor nabíral na dramatičnosti. Dozvěděla jsem se, že jeden z mužů byl zavřený, protože za války kradl dřevo, a tak když ho po pěti dnech pustili, raději odjel do zahraničí a tím propásl vztah s babi. Ta ho však nyní ujistila, že je svobodná, a že na něj celou tu dobu čekala. Navrhla, že se honem vezmou, zůstanou spolu, budou se mít rádi, ale raději nebudou nic podnikat, aby zas nevyvedli nějakou hloupost. 

Pak se však  do hovoru připletli další lidé:

"Já se nyní jmenuju Marie Rottrová a ta je vošklivá. A ty seš kdo?"

"Já mám pořád stejný jméno."

"A jak to? Já jsem to jméno nepoznala."

"No jó. Ty jsi mě znala, jako strejčka Haverníka. Tak jsi mě jmenovala."

"No jó. To máš pravdu. To je prima."

Sešlost se bavila ještě dlouho a probrali toho opravdu hodně. Dokonce došlo i na falšování dokladů, ale to raději nebudu rozšiřovat. Ještě by jim na to přišli a zase je šoupli do lochu. 

Tak mě tak napadá. Je možné, že babi mluvila s dušemi zemřelých? Možná ano. Možná ne. Kdo ví?

Aneb jak řekla babi jednomu z debatujících. " Osud je někdy, že by to člověk ani nedomyslel."