Žádné větší zdravotní problémy babi nemá. Jako téměř každý má mírné bolesti kloubů, špatně vidí a slyší, ale to je z pohledu jejího věku více méně marginální záležitost. Nebojím se říct, že je to vlastně takový malý zázrak. Někdy jí tu úžasnou imunitu závidím. Do sedmdesátky nevěděla, co je chřipka a u doktora jí viděli, jen když potřebovala nějaké potvrzení. Za celý život se jí neudělal jediný zubní kaz. Všechny zuby se jí postupně jednoduše vyviklaly a naprosto zdravé vypadly. Jeden po druhém. Tedy pokud nepočítám ty tři, co zbyly. Holt zdravý kořínek.
Občas se však k doktorovi musí. Tak to prostě je. A babi potřebovala lejstro. Abychom ji netrápili dlouhým čekáním, objednali jsme termín. V předvečer prohlídky jsem obřadně napustila vanu. Zcela výjimečně neprotestovala. Až jsem se divila, protože občas je to boj.
Svým osobitým stylem žbluňkla do vody, až to šplouchlo. Zatím co se koupala, připravila jsem na ráno čisté oblečení, aby nám u pana doktora nedělala ostudu a pomodlila se, abychom to ráno všechno zvládly na čas. Známe Aliho. Jakmile se někam jde, pokaždé mi do plánů hodí vidle, a ještě dělá, jakože nic. Zatím však všechno běželo jako po drátku a během chvilky už babi ležela v posteli, jen hlava jí koukala.
Ráno musela vstávat dřív, než bývá zvykem. I tuhle fázi jsme zvládly na jedničku. Zbývalo nachytat do zkumavky trochu zlatého deště, obléknout, nasnídat a hurá na středisko. Ano. Přesně takhle jednoduše jsem si to představovala.
Hned jak se babi vzbudila, hnala jsem ji, jak s oblibou říkává, "na hrad". Dřepla jsem si před mísu a babi se na ni rozkročmo usadila. Přístup i výhled byl výborný. Následovala fáze odchytu. Čekám, čekám, babi dělá, co může, ale po chvilce snažení to vzdala a řekla "Mně to nejde." Oblékla se, že to za chvíli zkusí znovu.
Vyšla na chodbu, zamířila do pokoje, kde se z ničehož nic otočila, aby si to svižným krokem namířila zpět. Než jsem stihla zareagovat, zabouchly mi dveře před nosem. Zkumavku jsem naštěstí měla v kapse. Rychle jsem vlítla dovnitř a už od dveří volám: "Babi počkej, musíme chytat ty proudy!"
No. Bylo to o fous. Opět jsem zaujala polohu lovce beze zbraní, babi usedla v ukázkové "V" pozici a snažila vyždímat, co to jde. Ale zase nic. Oblékla se a zamířila zpět do pokoje. Nebudu to protahovat. Situace se, jako přes kopírák opakovala ještě asi šestkrát, abychom celou anabázi završily vítězným "Hurá!". V tu chvíli už jsem byla zpocená... až tam. Euforii z vítězství to však v žádném případě nemohlo zastínit. V bezelstné naivitě jsem poslala babi obléknout, abych mohla ten vzácný úlovek připravit na transport.
Než jsem pak obstarala zvířata, zaúřadoval Ali. Přesvědčil ji, aby ignorovala připravené oblečení, protože plenkové kalhotky dělají velký zadek, a taky přece musí šetřit prádlem, abych neměla tolik práce. A tak se ta moje holka starostlivá oblékla do domácího, lehce jetého ohozu, a to připravené "sváteční" šoupla do skříně.
Mírně "označkované" tlumiče vášně z předešlého dne se, jako obvykle, sušily na radiátoru a nerušeně si smrděly. Klasika. Nevím čím jsem si to zasloužila, ale stala jsem se šťastným výhercem ankety, díky které mohu nyní každý den obřadně (mezi dvěma prsty) odnést tento poklad do koše na prádlo. Něco, jako pocta bohu úniku. Moc si toho vážím.
Běhala jsem ještě kolem zvířat, takže změny outfitu jsem si všimla až když seděla v kuchyni u snídaně. No co... To zvládneme... Času dost... U převlékání jsem ji však už pro jistotu hlídala. Ali seděl zkroušeně na křesle a dělal, že tam vlastně vůbec není. Ani nedutal. A to měl kliku. Já nevím, že musí pořád dělat nějaké zmatky.
Boty, bunda, ještě jednou na trůn a jedem. Nemohla jsem uvěřit, že by se odchod obešel bez ztráty kytičky. Odmykám branku, načež se ozvalo: "Jé! Já musím ještě na hrad." To už bolelo. Bundu jsme nesvlékaly. Jen jsem ji rychle a "na brutáč" vykasala, co to šlo, stáhla kalhoty a s žuchnutím babi napasovala na otvor.
Na druhý pokus to vyšlo. Petr již netrpělivě stepoval u auta. Nasoukala jsem babi na zadní sedadlo a vyrazili jsme.
V čekárně bylo plno. Usadili jsme se a babi, když viděla tu spoustu zamlklých a zkroušených lidí, vycítila šanci, podělit se s nimi o svůj stručný životopis:
"Dobrý den. Tady je ale lidí. Já jsem pracovala v odborech. V rekreačním oddělení. Organizovala jsem zájezdy..."
Naštěstí se po chvíli otevřely dveře a my mohly vstoupit. Všechny přítomné to nepochybně velmi mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Prohlídka je prohlídka.
Odevzdala jsem zkumavku a sestřička pak ještě z babi vyždímala trochu červeného na rozbor. Pan doktor byl v dobré náladě, a tak babi mluvila a mluvila. A tak se dozvěděl, že já jsem kamarádka, že je babi teprve padesát šest let, že chodí na brigády a jak je ráda, že jí to pořád myslí. To panu doktorovi udělalo radost, a tak si povídali a povídali, až byla za chvíli plná čekárna a při odchodu bylo na všech vidět, jak jsou rádi, že nám to trvalo jen hodinu a půl.
Výsledky dopadly chvála bohu dobře. Tak zas někdy příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Uvítám všechny podněty, které by vás na téma péče o nemocné s alzheimerem zajímaly. Děkuji, že mě sledujete.