Ali přítel nejvěrnější - 112 - domů, domů, domů...

Jako lidstvo právě procházíme obdobím silných energií, nejrůznějších super úplňků a neobvyklých energeticky vypjatých konstelací na přelomu věků. Cloumá to i s námi se všemi. Pro babi s Alim to jsou však doslova cestovatelské žně. V nejrůznějších dimenzích mimo náš čas a prostor se teď s babi pohybují v podstatě pořád. Není se proto co divit, že se jí jednotlivé teď a tady pořádně pletou.

Ráno to vypadalo, že bude hezky, ale počasí je jako na obrtlíku. Jednou tak a za chvíli jinak. Před obědem jsme využili toho, že neprší a vyrazili na procházku. Oblékla jsem babi do teplé bundy, nandala kapuci a vyrazili jsme. I s Petrem. Prošli jsme obvyklou trasu a pár metrů přidali, aby se babi jednak pořádně vyvětrala, a co si budeme povídat, hlavně unavila. Protože andílek je nejkrásnější a nejroztomilejší, když spí.

Jenže tentokrát nás babi poněkud zaskočila nebývalým přílivem energie. Nejen že si to po celou dobu, za Petrovo opory, štrádovala ve svižném tempu, ale nečekaně měla stále dostatek sil. Když jsme se vrátili domů, prošla brankou, aby se u vchodových dveří zarazila a zeptala se: "Kam mám jít?"  

Petr je šprýmař. Rád dělá legrácky, a tak bezelstně prohlásil "Kam chcete babi."

Správně tušíte. To neměl dělat. Babi si to v plné síle místo do domu zamířila na zahradu.  Ručkovala podél zdi, aby po pár metrech zkonstatovala, že se jí tam špatně jde, otočila to a zamířila zpátky k brance.

Petr: "Kam jdete babi?"

Babi: "No domů."

Podívali jsme se na sebe a beze slov zkonstatovali, že to není nic proti ničemu. Konec konců pohyb je zdravý... Otevřel branku a vyrazili jsme. Tedy já mezitím ještě pořádně přiložila do kamen, neboť jsem tušila, že to nebude jen tak.

Petr: "Tak co babi? Kam to bude? Musíte mě vést, já tam netrefím."

Babi: "Tady nahoru."

A tak jsme šli. Cestou necestou, ne však za nevěstou, ale bůh ví kam. V průběhu cesty, kdy už babi měla našlápnuto směr náměstí, jsem si všimla, že nějak podezřele začíná překrucovat situaci a snaží se nás přesvědčit o tom, že to byl vlastně náš nápad, a že jsme ji chuděru proti její vůli přitáhli k nám, abychom jí pak odmítali odvést zpátky. Problém byl v tom, že jsme se nějak pořád nemohli dobrat toho nejdůležitějšího. KAM?!?

Tahle otázka visela bolestně ve vzduchu. Ať jsme se snažili sebevíc, nedokázali jsme uspokojit tužby a přání, která babi sice ne a ne zformulovat, ale o to paličatěji a důrazněji se je domáhala realizovat. Začala se propadat do zoufalství. Chtěla domů. K sobě domů. Jinam domů. K mamince. Jenže  to proklaté "KAM?" tam s námi pořád bylo. Až Petr nakonec rozhodl. 

"Babi. Mě už to nebaví. Já jdu domů. Jestli chcete, tak pojďte taky."

Babi neznatelně přikývla. A tak jsme šli domů. Domů k nám, kde vítr zpívá diviznám... Svlékla jsem jí a bundu s mikinou šoupla do pračky. Už to obě potřebovaly. V bláhové naději, že je dostatečně ušlapaná, jsem si pak sedla k počítači. Jenže babi je býk a odmítla to vzdát. Chodila od jednoho k druhému a neustále se snažila nás přimět k tomu, abychom ji odvedli tam, nevím kam. Prostě domů, ať je to kdekoliv. Čím víc to nešlo, tím zoufaleji prosila.

Tady byla každá rada drahá. Ali samozřejmě dělal, jakože se ho to vůbec netýká. Hlavně ať ho s tím neotravujeme. Že jo? Prostě kámoš k nezaplacení. Ten se zkrátka nezapře. Jen co je pravda. Jenže co teď? Babi byla neoblomná a stále dokola prosila se slzami v očích o něco, co jsme nebyli schopni splnit.

Petr to po chvíli vzdal a šel si lehnout, že si na chvíli schrupne. Jen se mu podařilo zabrat, přišla babi. A protože v šeru špatně vidí, pomohla si holí a několikrát ho s ní natáhla přes peřinu se slovy "Je tu někdo?". Lekl se tak, že ho málem švihlo. Vzal babi za předloktí a vzpouzející se ji dotáhl ke stolu v kuchyni a beze slova před ni vysypal puzzle. Musím kvitovat, že to bylo geniální. Babi bez dalších protestů začala skládat a byl klid. Během několika vteřin nevnímala okolí. Nenápadně jsem na stůl připravila i křížovky, ke kterým pak díky bohu plynule přešla. 

Ze spaní samozřejmě nebylo nic. Petr v rámci uklidnění ještě vydoloval zpoza gauče dílky z puzzle, které tam babi vysypala před několika měsíci. Je tu všeobjímající teplo, v kamnech to příjemně popraskává, v rádiu krásně hrají, pračka si potichu přede a já nasávám plnými doušky ten božský klid. 

Je však teprve půl páté...