Před nějakou dobou jsem měla narozeniny. Nerada je slavím. Patrně mám v sobě jakýsi pozůstatek dětských traumat. Ve většině případů se mi ten den něco stalo, ať už to byl úraz nebo mě skolila nějaká zákeřná choroba. Pokaždé jsem dostala velký šlehačkový dort. Podotýkám, že na rozdíl od naší babi (mojí mámy), šlehačkové dorty nejím. Vůbec nechápu, jak to někomu může chutnat. I dary byly takové monotematické, většinou čistě praktické "měkké dárky", které by se stejně musely koupit. Moje nadšení nebralo konce, jelikož máma měla naprosto odlišný vkus. Prostě den blbec.
Nejradši dostávám hromadu ovoce a zeleniny. Od malička jsem prostě koza s velkou spotřebou. Přítel to naštěstí ví a vždycky mě zahrne obrovským množstvím. Tentokrát však zlomyslně přibalil i krabičku Toffifee. Miluju ho. Jakmile však ochutnám, už se nezastavím, dokud není prázdná krabička. Pak si samozřejmě nadávám. Ale protože se u mě občas projeví i jakási pofiderní "zdrženlivost", a taky proto abych nebyla takové čuně, co sežere celou krabici na posezení, rozdělím se s babi. Tak to dopadlo i tentokrát. Očička se jí slastně rozzářila a milá bonboniérka do nás během mžiku zahučela, jako Němci do krytu.
Už se stmívalo. Babi začala být unavená. Chystala se do postele. Byly jsme zhruba ve fázi "vyčůrat, pomodlit a spát". Už při trůnění jsem si všimla, že babi není úplně ve své kůži. Neustále si vyndávala plenku z kalhotek a trvala na tom, že to tam nepatří a nenechala si to vymluvit. A tak jsme debatovaly. Já o voze, babi o koze a ne a ne se rozumně domluvit.
Když jsme se pak přesunuly do pokoje, začala si urputně stahovat i kalhotky. Jištění na noc je velmi důležité. Přes to jednoduše nejede vlak. Babi se však šprajcla a já to nevydržela. Nechala jsem zacloumat svým majestátem a zahromovala:
"Babi! Takhle je to správně. Všechno je tam, kde má být a tečka."
Patrně jsem byla dostatečně přesvědčivá, protože svoji pozornost poslušně přesunula k další části oblečení, tedy ponožkám. Automaticky jsem natáhla ruku, že je hodím do prádla. Jenže babi mi je nechtěla dát.
Já: "Babi, dej mi ty ponožky."
Babi (s nechápavým pohledem): "To ne!!! To je výhra!"
Já: " To přece není žádná výhra, ale špinavý ponožky. Musím je vyprat."
Jen s velkým sebezapřením mi je odevzdala. Já ten poklad obřadně převzala a odnesla do koupelny. Poté se konečně poslušně natáhla a nechala se přikrýt. Tak, ještě odebrat zuby, popřát dobrou noc a mám pro dnešek hotovo.
Už jsem se viděla, jak si na chvíli natáhnu hřbet a přečtu zprávy. Jenže v ten okamžik se asi probral Ali, který si v podstatě celý den někde válel šunky. Patrně proto, aby mi ten konec dne ještě trochu "zpříjemnil" nějakou poťouchlostí. Jen jsem dolehla, slyším:
Babi: "Hani! Hani! Zapomněla jsi mi dát ty zuby!"
Já: "Zuby už dneska nepotřebuješ. Na spaní se zuby vyndávají."
Babi: "Ale jo. Potřebuju."
Já: "A na co?"
Babi: "Jsou přece letní a zimní."
Já: "Babi nezlob. Žádný letní ani zimní zuby nejsou. A v noci se spí bez zubů. Ještě bys je spolkla."
Naštěstí neprotestovala. Neměla sílu. No. A já vlastně taky ne. Jen ty zimní a letní zuby mi pořád vrtají v hlavě.
Tak dobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Velice si vážím všech, kdo si udělali čas a svým komentářem zhodnotili mé snažení. Děkuji, že mě sledujete. ❤️