Ali přítel nejvěrnější - 121 - raz, dva, tři, čtyři...

K babi někdy vstávám i v noci. Jakmile cvakne víko od pohotovostního trůnu, vylítnu, div si neukopnu palec u nohy. Téměř poslepu babi porovnám všechny součásti výbavy, uložím jí do hajan a napůl spící se dopotácím zpátky do postele. 

Občas se však proberou i naši chlupáči. Po paměti nakrájím maso, nandám do misek a s nadějí, že se mi podaří ještě na chvíli usnout, si slastně zalezu do pelechu. 

Když už to konečně vypadá, že by se mi mohla zaklapnout víka, začne svítat a já musím vstávat. Zvířatům je zkrátka jedno, jak jsem se vyspala. Mají prostě hlad a umí to dát hlasitě najevo.

Nakrmím tedy slepice, kuřátka, zaleju skleník, zahradu, dojdu do krámu a babi si mezitím v poklidu spinká, jako šípková Růža. Jak já jí to spaní závidím! 

Kolikrát to protáhne až do oběda. Jenže tentokrát, jako na potvoru, vstala už v šest. Čilá jako rybička. Marně jsem se ji snažila přesvědčit, že se jí chce ještě spát.

Já (prosebně): "Babi, je teprve šest hodin. Nechceš si ještě na chvíli schrupnout?"

Babi (stroze): "Nechci."

Já: "No tak jo. Ale budeš muset počkat, než obstarám všechna zvířata. Sedni si do kuchyně a nic sama nedělej."

Babi souhlasně přikývla. Než se oblékla, pustila jsem rádio, zapnula konvici na čaj a odfrčela za těma našima pipinama.

Když jsem se vrátila, zrovna hráli takovou rytmickou písničku. Babi stála opřená o stůl, opatrně vrtěla prdelkou ze strany na stranu a do rytmu šeptala "Raz, dva, tři, čtyři, raz, dva, tři, čtyři...". Občas do toho "švihla" nohou doleva a pak zase doprava, aby si po chvilce vyčerpáním kecla zpátky na židli.

Já: "Pane jo. Ty ses do toho dneska nějak dala. Pěkně hrajou."

Babi se jen usmála a já pokračovala v ranním kolečku. Vynést kýbl a přeprat nějaké ty noční propriety, připravit snídani, přidat banán s tatrankou a pak tradá do sámošky. 

Babi vždy poslušně seděla u stolu, poslouchala písničky a čekala, až přijdu. Tentokrát jsem ji však přistihla, jak šmejdí po kuchyni a otevírá všechno, co se otevřít dá.

Já: "Co hledáš?"

Babi: "Kafe."

To mě překvapilo. Kafe nepila téměř půl roku. Dřív to bývala nedílná součást rána, ale od prosince jako když utne. Bylo mi jasné, že k němu bude chtít i něco sladkého. Jenže tatranku už měla, takže v tomto ohledu měla smůlu. To už by toho sladkého bylo moc.

Já: "Tak tady máš to kafe."

Babi: "Máš k tomu tu výbavu?"

Já: "Jakou výbavu?"

Babi: " Tu destičku."

Dělala jsem blbou. Jakože vůbec nechápu, že chce další tatranku.

Já: "Jakou destičku? Ty chceš ještě chleba?"

Babi přikývla. Asi jí nedošlo, že chleba je chleba a do sladkosti má hodně daleko. Ale chtěla chleba, tak jsem jí ho ukrojila. Ani neprotestovala. Byl měkoučký, čerstvě dovezený a v babi zmizel, jako nic. 

Pak už jsme jen úspěšně poslaly urgentní depeši a babi se opět usadila v kuchyni. Chvíli seděla, ale po chvíli se začala nervózně vrtět.

Já: "Co je babi? Děje se něco?"

Babi: "Já jsem si tam asi zapomněla dát okurku."

Já: "Kam sis co zapomněla dát?"

Babi: "No okurku. Musí se dát do lednice a ona pak vyroste."

Já (nechápavě): "Do lednice, aby vyrostla? Co je to za blbost?"

Babi: "Já se na to budu muset zeptat řezníka. Když jsi to tam dala, tak ses mohla rovnou podívat, co tam s ní je... A co čekáš, že tam s ní bude?"

Já: "Ale já jsem nikam nic nedávala, takže nic nečekám."

Babi: "Tak proč se na to ptáš?"

No nazdar. Tak to nám ten den pěkně začíná! No snad to nějak zvládnem.